In Vino Veritas 2/2

Dlouho očekávané pokračování. Tak co, těšíte se?

Přístupnost: 15+

Varování: -

Stav: Dvourázovka (dokončeno)

Věnování: Kanda-hime

In Vino Veritas

Od hlavy až k patě jsem byl zasviněnej krví, která odkapávala z konců kabátu a vsakovala se do koberce. Čvacht, čvacht. Ruka stále odmítala povolit stisk kolem pistole, kdyby náhodou nějaká z těch sviní vystartovala. Bylo to sice dost nepravděpodobný, přece jenom s kulkou v hlavě, nebo proříznutým krkem se vstává dost blbě.Procházel jsem kolem stolů a pomalu se rozhlížel. Nikdy mi nedošlo jak se Robin, Niko nebo Jiš dokážou pohybovat i v kanále bez sebemenšího čvachtnutí. Dobře, u Robina a šéfa bych to chápal – nejsou to lidi, ale u Nika? Ten člověk je. Pokud vím, tak stoprocentní. To vždycky jenom já na sebe upozorním placákem v kanále, když zakopnu o tělo nemrtvýho.

„Niko, řekni mi, proč se to vždycky takhle posere?“ zeptal jsem se, když mi všichni přítomní potvrdili, že jsou vážně tak tuhý, jak vypadají. Brácha stál kousek ode mě, perfektně nezasviněný a otíral katanu do košile jednoho upíra, kterej ještě nebyl rozmašírovanej na kousky. Pak se na mě pomalu otočil a do očí mu spadl uvolněný pramen.

„Protože na tohle jsi expert. Popichovat zaměstnance, urážet majitele podniků,“ odpověděl mi, co nejklidněji dokázal a nerudně se zadíval na pramen vlasů.

„Podnik? Tomuhle říkáš podnik? Od Robina už žádnou práci nikdy neberu. Vždycky nás posílá do bordelů.“

„Ano, a tenhle měsíc je to třetí bordel, který jsi zrušil,“ podotkl a uklidil meč do pouzdra na zádech a zároveň se druhou rukou zbavil otravného pramene zastrčením za ucho.

Jo, uznávám, měl pravdu. Odrovnal jsem tři podniky i s milostivými majiteli, stálými i potencionálními návštěvníky. Ne, že bych něco proti nim měl, ale když se na vás vrhne kupa sukub, lamií, upírů a dalších zrůd, dostáváte tik do pravačky a vyprázdnit zásobník do nejbližších těl je jen dílo okamžiku. Samozřejmě, že se do mě potom Robin pustí, že nechtěl vyvraždit všechny přítomný, ale pouze jednoho. On by na mým místě určitě skákal radostí. Bordel, čistě jen pro zrůdy, sexuální otroci, tím by se Vtipálek rád stal, nehledě na pohlaví, užije si tu každej – i hermafrodit. Ale mělo to jednu drobnou chybu – Robin nebyl nekrofil a právě prožíval svůj úžasný monogamní vztah.

„Víš co? Prostě zavolej Robinovi, ať zavolá Samíkovi, aby s ostatními Strážci zvedli prdele a jeli to sem uklidit,“ odseknul jsem a pročvachtal se k zadnímu východu bordelu, kde k mému překvapení stála černá dodávka, a o vyleštěnou kapotu se opíral Robin. Na sobě měl oblek od Armaniho a skoro zoufale se do té zadní uličky nehodil. Chápejte, zadní uličky jsou od toho, aby jimi odházeli lidé, kteří chtějí být nenápadní, takže stěny byly polepené plakáty, všude se válelo smetí a na chodníku byly podezřelé kaluže čehosi. Když odtud jednou za čas vyjede nějaké auto, lidé se neohlížejí, nezajímá je to.

„Zase sis hrál?“ prohlásil směrem k mojí osobě uštěpačně a ušklíbnul se. Alespoň nekomentoval můj vzhled.

„Kam se poděly ty časy, kdy ses mě bál, protože jsem zabil pavouka nephente vidličkou?“ postěžoval jsem si. Ono totiž zabít pavouka nephente je docela sranda. Někteří váží metrák, a když vás kousnou, už si těžko vzpomenete, jak jste si to rozdávali s tou pěknou lamií, která vám málem ukousla v tom nejlepším palici, než jste ji zastřelili bouchačkou, kterou jste měli pod polštářem. Jo, je to fajn.

„Taky ses mě pokusil tou vidličkou třikrát zabít. A zničils mi kalhoty,“ přimhouřil oči, a pak prudce bouchnul do dveří dodávky, které se otevřely, a vyšli z nich Strážci. Uvolnil jsem jim cestu, a když zmizeli v útrobách bordelu, zalezl jsem do auta, i přes Vtipálkův silně nesouhlasný pohled.

„Co se s tebou děje? Poslední dobou jsi nervózní,“ pronesl směrem ke mně. Pokud za nervozitu považoval zmasakrování x zrůd a tří bordelů k tomu – jo, asi jsem nervózní byl. Ovšem ten seznam mrtvol by mi záviděl i Charles Manson.

„Nejsem nervózní, ale co bys dělal na mým místě ty, kdyby se na tebe vrhnul celej klub s úmyslem tě zabít? Máš si ty svoje klienty, nebo kdo to byl tentokrát, zvát na jiný místa. Pak by to nekončilo takhle. A ne! Já nejsem nervózní,“ zavrčel jsem na něj výhružně, když se znovu nadechoval k nějaký rejpavý poznámce.

×

Znaveně sem se sesunul na gauč a misku s popcornem položil vedle sebe. Niko mě jen propíchl pohledem a dál si do sklenice lil mrkvový džus. Už dávno pochopil, že řeči typu “umřeš na ucpání cév, chcípneš, protože budeš mít až moc těžkou prdel na to, abys přeskočil ten plot“ u mě opravdu nepadají na úrodnou půdu. Naprosto mi stačí, když mě pak potrestá tím, že místo předem dohodnutých čtyř kiláčků mě donutí běžet dohromady něco kolem dvanácti. Pro něj  je to jednoduchý, on běhal už dřív, ale pro zevlaře – jako já – je to pomalu smrt. Obzvlášť, když mě zažene k bažinačce a jejím harantům. I teď si vybavuju ten úšklebek a typickou frázi „Nestíháš utíkat, bratříčku?“. Ví, co na mě prostě platí. Po týhle provokativní otázce akorát přidám, i když si předem říkám, že to nesvedu. Heh, kdybych to nesved, skončil bych jako další z kapsářů, moc zvědavých běžců nebo uječenejch čivav – na dně bažiny. Akorát s tím rozdílem, že by si se mnou ti haranti nejdřív hráli a teprve potom nechali chcípnout. Nebyla by to příjemná smrt ani pro jednoho ze zúčastněných.

„Děje se něco?“ Další typická otázka. Asi sem musel mít hodně stupidní nebo zamyšlenej výraz, když se mě na tohle zeptal. „Ne, proč?“

„Zasekl ses.“

Nechápal jsem, a pak mi to došlo. Až tak jsem se zamyslel nad svojí alternativní smrtí, že mi zamrzla ruka s popcornem v půli cesty k puse. Jo, nějak mě přešla chuť. Kukuřice putovala zpátky do mísy a ta pro změnu na stolek.

„Bude dneska Dobromila volat kvůli nějaký práci?“ vypadlo ze mě mdle a já se natáhl na gauči a klesl hlavou do polštářů. Déjà vu. Voněly po Nikovi. Po tom nehorázně levným šampónu od naproti z drogerie. Po pracím prášku, prostě po domově. Zavřel jsem oči a otočil se na bok. Byl jsem unavený a Robin mě perfektně nasral, že ve mně dneska dokázal číst jako v otevřený knize. To si nesmí nikdo dovolit. Jen Niko. Ani Robin, ani Jiš, ani Dobromila, ani Dalila, ani Raff – nikdo. Jen Niko. Ve skutečnosti mě snad vytočilo ještě víc to, že mělo Sluníčko pravdu. Velkej zlej poloviční Ólfi je nervózní. A neví z čeho. Hlasitě jsem vydechl a přejel prsty po náramku od bráchy. Odříkávat si mantru před spaním? Rozhodně spolehlivější, než počítání oveček. Oveček s rudýma očima, drápy a zuby ostřejšími než piraňa. Dobrou noc, taťko.

×

Něco mě vzbudilo. Omyl, někdo. Ten někdo nebyl člověk, já ho neměl rád, pokusil jsem se ho zabít a on měl tu drzost se u nás ukázat. Přehodil jsem nohy přes okraj gauče, prohrábl vlasy a zívnutím dal najevo svoje znudění. Dobromila mě slyšela stoprocentně, Niko - nevím. Každopádně oba se otočili mým směrem. Vykouzlil jsem úsměv, po kterém upírka trochu zmrzla, a pronesl: „Neseš nám nějakou prácičku?“ Už jen tak ze zvyku jsem za ní chtěl otevřít bránu. Jen čistě z vědeckého zájmu. Dokáže upír dýchat řídký vzduch Tumulu? Co když jsem je nezabil všechny a třeba jeden dva zůstali? Jak by se jí líbilo v naprosté temnotě a chladu skal? Mohl bych jí tam nechat třeba den nebo dva. Jak na upíry působí čas Tumulu? Můj úsměv se rozšířil a za Dobromilou zajiskřil vzduch. Brácha po mě jen střelil pohledem.

„Vlastně jsem si přišla popovídat s Nikem, ale když jsi vzhůru, nechám to na jindy.“

„Jo, to bys měla,“ odpověděl jsem jí a kývl směrem ke dveřím. Dobromila vycítila stav mojí nálady a pochopila význam mého momentálního postoje, takže se s Nikem rozloučila, pohladila ho po rameni – v tu chvíli jsem měl chuť jí tu pazouru urvat – a ladným krokem odešla. Čistě teoreticky jsem si nevzpomínal, kdy jsem překročil hranici přátelského vztahu k absolutní nesnesitelnosti, což znamenalo chuť Dobromilu zabít dvacet čtyři hodin denně, ale čistě prakticky jsem tu hranici překročil v tu chvíli, kdy jsem si absolutně na nic nepamatoval. Upírka pro mě představovala to, co pro pětileté dítě nový sourozenec – vetřelce.

„Co chtěla?“ Jenže Niko neodpovídal. Tvářil se přemýšlivě a snad mě ani nevnímal. „Co se to s tebou poslední dobou děje?“ Zase nic.

„Spíš co se děje s tebou? Zničení podniků, vyvraždění všech přítomných… Znám tě, Kale. Když máš o mě strach, když jsi naštvaný. Ale poslední dobou po mně nikdo nevystartoval a ze všech klubů bychom se dokázali dostat, aniž bys všechny zabil,“ odpověděla zároveň se pomalu přesouval ke mně. A moje maličkost opět ucítila Dobromilu. A další déjà vu.

„Jsi cítit po ní.“ Sotva ta slova opustila moje ústa, rozšířily se mi zorničky. Tohle jsem mu už říkal. V baru u Jiše, totálně na sračky a sotva jsem si nerozflákal ksicht o futro dveří. Jenže, co bylo dál? Pamatuju si gauč, byl jsem nasranej, že si domů zase nejspíš přitáhnul Dobromilu, když jsem makal. Další věc byla zírání do stropu. Bylo mi neskutečně blbě a dokonce i teď bych řekl, že moje normální bělost pleti byla ještě horší, když jsem si vybavil, jak jsem ležel v posteli, všechno se točilo a já padal. Teda, obrazně řečeno. Jo, brácha ze mě musel mít vyloženě radost.

Políbil jsem ho. Vlastního bratra. Násilně, majetnicky a kousl ho do rtu. Ústa se mi zvlnila do úsměvu, když mi na jazyk dopadla první kapka jeho krve. Lahodná, rudá a chutná. „Niko,“ zapředl jsem mu do ucha a políbil ho pod něj. Jeho tělo ztuhlo a zkusil se z mého sevření vytrhnout. „Proč jsi cítit po ní? Řekni mi to! Jsi můj!“

„A do prdele,“ ujelo mi nahlas. To jsem neudělal. Ne, prostě to neni možný. Dobře, nechal jsem se unýst, měl jsem depku, ale jak mi hlavou běžely vzpomínky, zřejmě se mi tu noc povedlo prochlastat i ty slabý ochrany, který držely na uzdě toho sráče.

„Ale ššš, Kale, vždyť se ti to líbilo, nebuď hysterka. Postav se tomu jako Ólfi. Nás nikdy nic nerozhodí, ve zvrhlostech se vyžíváme.“

„Sakra! Tohle je můj brácha, ty sráči!“

Hlas mi už neodpověděl, místo toho na mě Niko starostlivě zíral, jako by viděl všechny svatý. Ignorujte tu část, že se to v tu chvíli, kdy sem se bavil se svým úžasným druhým já, mohlo stát. Holt žijeme ve světě, kdy je možný všechno. Doslova.

Takže jsem se jen bez řečí otočil a zmiznul v pokoji. A on se mě nepokusil zastavit. Fláknul jsem sebou na postel a přikryl si oči rukou. Ten Ólfskej sráč nade mnou získával čím dál větší vládu. Jak se Nikovi teď vůbec můžu podívat do očí? Do mého vědomí se najednou začalo cpát cizí. Surovější, hladovější. Začala mě z toho třeštit hlava. Do palice se mi nasáčkoval vetřelec. Nahlodával pomalu moje myšlenky, nemohl jsem se bránit. Z nejbližší milované osoby bylo nejdřív jen slovo bratr. Z bratra se stalo jméno Niko a ze jména se stal „objekt mé touhy“. A pak mě pohltil spánek – doufal jsem v to.

×

Teda, ty to ale prožíváš, kámo, to ti řeknu. Udělal bys líp, kdyby ses prostě řídil svými touhami. Ale protože to neděláš, vypluju na povrch já. A že si to užívám.

Nikdy nám nedělalo problém vzít si, co jsme chtěli. Ani tentokrát ne, i když tohle byl, stále je, trochu speciální případ. Nebylo to pro mě, bylo to pro něj. On to potřeboval a já byl schopný mu tu potlačovanou touhu ukojit. Ale on si toho neváží! Vlastně zbaběle zdrhnul do pokoje a navíc si z toho úžasnýho prvního zážitku pamatuje úplný hovno. Tehdy nasával jak duha a jeho dokonale vybudovaný obrany padly jako prase na porážce. Měl jsem z toho neskutečnou radost. Kal se užíral tak silnou žárlivostí a touhou, až jsem se divil, že se z toho nezblázní. Je fakt, že náš druh je schopný toho vydržet neskutečné množství a práh bolesti u nás neexistuje – my ji vítáme. Jenže on je poloviční a navíc druhá půlka je lidská. Nevím, kdo z nás byl ochotný se pářit s člověkem. Jsou to ovce. Hmyz, rozlézající se po celé Zemi. Dřív všechno bylo naše. Jenže díky lidské polovičce získávám na svět i jiný názor. Změnil mě. Sere mě to. A jelikož jeho psychika ovlivňuje i mně, rozhodl sem se to vzít do vlastních rukou. Jinak bych zmagořil taky.

Tehdy jsem ho donutil, aby udělal, po čem toužil. Když si potom vzpomněl, co se dělo, čekal ho tak trochu šok. I přes to, jak v sobě svoje pocity dusil, přede mnou je neukryl.

Právě teď taky nebylo nijak těžký Kala probrat a donutit ho, ale nebyla by to taková legrace. Byl by jako prkno a navíc by si to možná ani neužíval. Mysl by měl plnou výčitek a samé: „Je to můj bratr. Tohle nemůžu.“ Bohužel musím přiznat, že dvacet let soužití s tím úplně lidským tvorem i mojí polovičkou, mě docela změnilo. Začínal jsem… pociťovat jistou náklonnost k tomu blonďatému stvoření. Zprvu jsem se za to nenáviděl a Kal to odnesl výbuchy vzteku, kdy demoloval všechno kolem sebe – za mě. To bylo ale asi tak nějak všechno. Zůstával jsem pořád stejným Ólfi, kterýho oba dva nenávidí. Miluju krev, maso, křik, násilí a brutalitu. Pokud mi někdo chce udělat radost, stačí těch pár věcí sloučit dohromady.

Vesele sem se protáhl na posteli a zvednul prdel, abych se podíval po Nikovi. S úsměvem mi došlo, že jsem nad svým uvažováním zabil zbytek dne. Byla noc a jediný, co mi dělalo společnost, byl měsíc. Takže jako minule…

×

Pokoj byl tmavý, klidný a tělo na posteli nehybné. Měl jsem tak trochu dojem, že to dělá schválně a nespí. Prostě jen čeká na vhodný okamžik. Jako had. S velmi ostrými kovovými zuby. Niko… Cítil jsem z něj ocel, ostří čepelí, které každý večer leštil a s láskou se jim věnoval. Přesto, že se moc nespoléhal na střelné zbraně, Kalovy pistole čistil též. Tvrdil, že je nečistí pořádně. Musel jsem se zasmát. Kal to uměl víc, než dobře, ale jeho starší brácha za něj cítil zodpovědnost, chtěl se o něj starat a on to věděl. Jako na povel se tělo z ničeho nic otočilo a jeho oči se vpily do mých.

„Kale?“ ozvalo se překvapivě pevným a vyrovnaným hlasem, na to, že se měl právě probudit. Lidé mají většinou chraplavý hlas, někteří skoro nemluví. To jsem za ta léta zvládl perfektně vypozorovat. A Niko zrovna zněl tak, jako by na mě čekal celou noc.

„Kaliban je tu taky, i když docela hlasitě protestuje, začíná mě z něj bolet hlava.“ Což byla pravda. Kal se probudil a nadával mi, jak nejlépe uměl. Pár nadávek pronesl dokonce v mém rodném jazyce.

„Kalíčku, nerozčiluj se, stejně po tom toužíš, ne?“ Zaprskal něco v odpověď a už jsem cítil, jak je nervózní. Kdyby mohl, snad by i zrudnul. Odhalil jsem jeho tajemství, který si jako jediný nechal pro sebe. Který ho ničilo a dovolilo mi nádherně proplout na povrch. Láska k bratrovi.

„Já chci mluvit s Kalem,“ promluvil po chvíli tvrdohlavě Niko. Na tváři mi to vyloudilo nemalý úsměv.

"Promiň, nemám náladu, zrovna se docela dobře bavím. Někdy příště, tygře."

Odpověď se mu zřejmě moc nelíbila. Vytáhnul na mě kudlu. Nůž! Kurva, jak jsem mohl zapomenout na tak zásadní věc?! Jednoduše, protože posledně tam ta zbraň nebyla. To ovšem měnilo celou situaci. "Natolik ses v noci bál o svoji počestnost, že sis vzal nůž?" ušklíbnul jsem se.

"Ne, jen pro jistotu, kdyby to tvoje ovládnutí Kala zašlo až příliš daleko."

No tak co jsem na tohle měl asi říct? Vlastně jsem se k němu nemohl přiblížit, jinak by mě podříznul a pronášel přitom slova omluvy typu: "Kal by to tak chtěl... bla bla bla". Jasný. "No, to musím přiznat, že jsem teda tak trochu v prdeli. A to jsem myslel, že se ti to posledně líbilo." Žádná reakce, ani nezrudnul - což by bylo v Nikově případě, přiznejme si, dost divné. "No tak fajn, si vyhrál, starší brácho," zamumlal jsem nasraně. A Kal vletěl na scénu s tou největší možnou parádou.

Dal velkýmu bráchovi do huby. Docela mě to pobavilo. Částečně byl důvod jasnej, ale slyšet ho a ujistit se je přece jenom o dost lepší.

×

"Tys s nim spal?! Děláš si ze mě prdel?!"

Niko se narovnal, slezl z postele a hřbetem ruky si otřel krev z koutku úst. Dobře, ta rána měla bejt silnější - poznatek pro příště.

"Tys to nepochopil?" Néééé bráško, asi nepochopil. CO bych na tom asi měl kurva chápat?! Niko si jen povzdechl, zřejmě příliš vyčerpán přemýšlením, jak by mi to mohl KURVA vysvětlit. Potom zavřel oči, zhluboka se nadechl, a když se na mě zase podíval, byl absolutně klidný. Ólfi ve mně si spokojeně mlaskl. Vážně by ses to měl taky naučit...

"Nebyl jsem s ním, ale s tebou!"

"Jo, jasný..."Počkat! Cože? Ne, ne, ne. Blbost. Asi jsem si v poslední době udělal něco s ušima. "Právě teď mam halušky, že jo?" Protože pokud to nebyl ten zmetek, tak... Vážně, Kale, tobě to dneska tak pálí! Milý bráška využil mojí rozčarovanosti a ujal se prvního kroku. Vždycky radši konal, co se týkalo citů ke mně. Ani tentokrát tomu nebylo jinak. Přirazil mě na stěnu, cítil jsem, jak mi nůž dopadl vedle nohy, a pak se přitiskl na moje rty. Chvíli jsem jen tak strnutě stál, jak mě zaplavily vzpomínky. Absolutně všechny. Jo, z toho by si člověk dokázal sednout na prdel.

A možná že nejvíc by mě dokázal dostat do kolen fakt, že by Niko něco z toho, co jsem k němu cítil, mohl opětovat. Měl jsem za to, že je s Dobromilou, ale to bylo jedno. Teď už jo.

Vybavuju si jen, že jsme se přesunuli k posteli, oblečení ze sebe strhali a bylo nám fajn. Přišlo mi, že se Niko usmívá, jeho tělo hřálo jako nikdy předtím a oči mu chvílemi svítily. Zarýval jsem mu nehty do ramenou, prosil, aby nepřestával a on mi to splnil - všechno, do poslední myšlenky. A taky jsem na vlastní kůži cítil jeho sílu, jenomže trochu jinak, než při tréninku. Rozhodně jinak a rozhodně příjemnějš.

×

Ráno jsem se vzbudil docela brzy. Na moje poměry. Nikova ruka mě objímala kolem pasu a nos měl s největší pravděpodobností v mých vlasech. Jako, ne, že by mi to nebylo příjemný, jenže příroda tak trochu volala.

"Nespím," ozvalo se mi u ucha. Ne, vůbec sem se neleknul.

"Bezva, tak mě pusť, potřebuju na hajzl." Těší mě, Kal - zabiják romantických chvilek.

A Niko mě pustil. A to bylo, vážení, poprvé, co jsem ho viděl válet se v posteli až do poledne. Z postele totiž vylezl až na oběd, který jsem pracně uvařil. Ne, dělam si prdel, jenom jsem zvedl telefon a zavolal do pizzérky na rohu, aby dovezli tu vegetariánskou ňamku, kterou si jednou za uherskej rok brácha dá a sobě něco s hromadou sýra a šunky.

Když už přišel jakž takž k sobě, já do sebe šťastně ládoval už čtvrtej kousek, došel si do sprchy a vrátil se oblečenej jen do pasu. Vážně nechápu, proč mi musí na obdiv vystavovat ty škrábance. Niko se bez řečí natáhl pro svůj kousek pizzy. Dobře, a taky kousance, který měl na ramenou. To snad mělo bejt tichý naznačení toho, že příště mam jen jak nějaká frigida pod nim ležet jako prkno?

"Vyspal ses?" zahuhlal sem s plnou pusou a další kousavou poznámku radši spolknul.

"Nemysli si, že tím ti na tréninku nějak ulevím," ukázal na mě varovně prstem a přešel s kouskem pizzy k lednici, kde sáhl po mrkvovým džusu a okamžitě si nalil.

"Cyrano, nejsi ty těhotnej? Máš zvrhlý chutě jak ženská..."

"Vzhledem k našemu vztahu bys byl ten těhotný nejspíš ty," odpověděl mi s úsměvem. Dobře, dostal mě...

×

Večer, když jsem byl u Jiše v baru za pultem, vyšel ze šéfovy kanceláře Robin. Tvářil se nechutně šťastně a na tváři měl výraz "všechno vím, všechno znám". Samozřejmě mě poctil svojí návštěvou.

"Ty tygře, že ty sis užíval?" použil jsem proti němu jeho větu a nalil mu panáka. Bar byl dneska docela klidnej, což se v jiných dnech nedá říct. Možná to měl na svědomí brácha, kterej strategicky seděl tak, aby měl za zády zeď, před sebou výhled na vchod, pult a chodbičku, kde byly hajzly a dveře do Jišova kanclu. V rukách držel knížku a na stole před sebou měl položenou jednu z těch středně velkejch kudliček. To si chlap dvakrát rozmyslí, jestli bude v klubu dělat bordel nebo ne.

"Jaks to poznal?" ušklíbnul se Robin a upil ze skleničky.

"Máš ve vlasech peří, nádhero."

"Hm, že ty sis taky užíval, co? V poslední době dokonce dvakrát, že jo?" Nikdy sem nechápal, jak dokáže odhadnout i počet.

"Ale ne, vůbec." Bylo mi jasné, že ať řeknu cokoliv, začne ze mě páčit, kdo to byl. Musel mě prostě potrápit, hlavně, když ztrátu mýho úžasnýho panictví zařídil on. To ovšem neznamenalo, že se s nim budu dělit o detaily.

"Tak co, vyklop to. Usmíření s Dalilou? Nebo někdo novej? Počkej-"

"Robine, co kdybys nechal Kala dělat svou práci, aby měl alespoň trochu pocit, že ty peníze, které si vydělá jsou za nějakou práci a ne za vykecávání se s tebou?" navrhnul mu jemně Niko, který si přišel pro další džus.

"A, Niko, že ty sis taky-" Robin se nejdřív podíval na mě, potom na bráchu, kopnul do sebe zbytek panáka a odešel. Snad vám ani nemusím říkat, že tu otázku znovu nikdy nepoložil, jen potřeboval čas, aby si zvyknul, trochu se otrkal a nakonec se na nás zvrhle usmíval. Jo, ten puk se nikdy nezmění...

Konec