19. kapitola

Dámy a pánové, spíše dámy, teprve od tohoto dílu bude stále větší a větší legrace a hádejte co? Mučeníčko mučení...

Drahoušci, buďte té lásky a nepište komentáře skládající se ze tří čtyř slov - a když už, alespoň se podepisujte. Až přibude další kapitola, tak prostě přibude. Tak mě s těmahle otázkama moc neserte.

Spolupráce s Bee

19. kapitola

Chvíli jeho oči mžouraly náměsíčně na strop a potom se zaostřily na něj.

"Ahoj," hlesl po chvíli, když ho poznal. A pak mu hlava sklesla na stranu. Než se Shaw zdvihl, celá procedura se opakovala. Tentokrát se na něj díval déle a potom teprve váhavě pronesl "Ahoj..." a zase omdlel. Než přišel k sobě definitivně, podařilo se mu to ještě několikrát.

„Doufám, že už neomdlíš. Je to nejspíš naposledy, co mě vidíš. Vlastně ne, ještě se uvidíme na řízení. Vystřelil jsem na tebe a Briminghamovi se to nelíbilo. Stahuje mě z případu. Přidělí ti nováčka,“ pronesl neosobním hlasem a zhluboka se nadechl. Když uviděl Collinsovy vyprahlé rty, sebral ze stolku skleničku s vodou a přiložil mu ji k ústům. Vlastně k němu ani nechtěl být hrubý – chápal, proč se tak zachoval, ale mysl mu nedovolovala dát najevo jakoukoliv emoci.

Napil se jen trochu a neodpověděl mu. Jen se pomalu opřel do polštáře a díval se na něj. Dýchání bolelo. Pohyb bolel. A bolelo ještě něco, o čem nechtěl přemýšlet. Nakonec jen přikývnul a přivřel oči.

"Promiň," vydechl po dalším nekonečném bloku ticha. "Promiň, jestli můžeš..."

„Chápu. Nechtěl ses tím chlubit. Já se svou minulostí také ne, ale řekl jsem ti to. Jako prvnímu a jedinému, protože jsem měl pocit, že ti můžu věřit,“ odpověděl pomalu a zadíval se mu do očí. „Ode mě budeš mít pěticentimetrovou jizvu na levé paži. Ta druhá bude památka na nepovedený atentát na tvou osobu,“ dořekl a položil skleničku zpět na stolek. Dokáže mu to odpustit? Když tam s ním klečel na špinavé zemi, bál se o něj, ale práce ho naučila city ignorovat nebo dusit v sobě.

V tu chvíli se tlakoměr znovu rozeřval na celé kolo. Nathaniel se s námahou zvedl do sedu. A bylo mu jedno, že se mu před očima dělají mžitky bolestí.

"Já to nevěděl. Nepředstavil se, tentokrát... Nevěděl jsem to. Seroža a Sergej Jukanov... Co bys mi řekl... Nesnášíš Rusy a já ti měl přiznat... spal jsem s ním, bylo to hezké... Seroža..." Mluvil namáhavě a sípavě oddechoval.

„Ještě víc než Rusy nenávidím lži. Byl jsem k tobě upřímný, čekal jsem totéž od tebe.“ Přišel k němu ještě blíž a položil mu ruku na zdravé rameno, aby ho donutil si lehnout.

"Lhal bych, kdybych tvrdil něco jiného... Já ti to jen.. .neřekl. Vidíš v tom lež? Dobře..." Vzepřel se tlaku jeho ruky a potom ho chytil za zápěstí. "Nebudu vypovídat. Tohle je mezi náma. Komisi do toho tahat nebudem."

„Brimingham mě stejně odvolá, ať už chceš, nebo ne. Lehni si sakra a uklidni se! Jestli si chceš promluvit, mluv. Ale uklidni se, ať sem nevlítnou sestry,“ přikázal a praštil s ním do polštáře. Ruku z jeho sevření téměř vyrval.

"Co ti mám říct...?" vydechl Nathaniel. "Že mě to mrzí? Mám opakovat, že jsem to nevěděl? Mám říkat, že jsem byl překvapený stejně jak ty?" Pomalu se složil zpátky do peřin. Pak se na něj podíval. "A k čemu mi to bude? Ty už neumíš odpouštět... Slyšíš jen já... Svoje já."

„Proč tě to mrzí? Vždyť jsme spolu jen spali. Nic jiného v tom nebylo, ne?! Odpouštět? Ty snad umíš odpouštět? Jde to vůbec s naší prací?“ Zrychleně oddechoval a v rukách drtil opěradlo židle. Takže ve finále za všechno může on?

Nathaniel mlčel. Přistroje se mohly zbláznit, ale nikdo jiný to zřejmě neregistroval. Ruské nemocnice.

"Nevěděl jsem to, jako ty jsi nevěděl o své sestře," řekl nakonec tak tiše, že to skoro nebylo slyšet. "Nebudu vypovídat před komisí, nebudu ti dělat problémy... Vždyť jsme spolu jen spali..." Poslední větu řekl tak hořce, jakoby měl vypít odvar z pelyňku.

V tu chvíli mu došla jedna jediná věc, která jeho osobnost dokázala rozcupovat na kousky. Ten pocit, který ho zaplnil. Pocit, kterého se bál. Bylo mu špatně. Špatně ze sebe, ze všeho. „Tak se mi podívej do očí a zopakuj to,“ řekl potom a podíval se na něj. Jenže Collins se na něj nedíval. „Zopakuj to.“

Konečně otočil hlavu a zadíval se mu do očí, zpříma a neuhýbavě. "Sám jsi to přece řekl. Jen jsme spolu spali, ne? Vždyť to pro tebe nic neznamenalo...." vydechl konečně a hlas se mu třásl. Byl unavený, měl pocit, že ho cosi uvnitř něj roztrhalo na kusy - a věděl, že tentokrát se neumí ovládnout.

Bylo to poprvé, co viděl Collinse tak vyčerpaného. A bylo mu ho líto. Chtěl mu to říct, tak moc, ale zjistil, že místo toho se dívá kamsi za jeho hlavu s nepřítomným výrazem. „Jestli to pro tebe znamenalo sex a chvilkový uvolnění... Řekni to a já ti zmizím ze života. Už o mně neuslyšíš a budeš mít klid.“ Sám ani nevěřil, že něco takového vypustil z úst. Klouby na rukách měl od křečovitého svírání opěradla úplně bílé.

"A co to znamenalo pro tebe?" odpověděl mu otázkou po chvíli, kdy potřeboval zklidnit srdce, které mu bušilo jako splašené a hodlalo vyskočit až do krku. "Chtěl jsi mě zastřelit? Protože to neznamenalo nic?" Na chvilku se odmlčel. "Já s tebou neměl sex," dořekl potom konečně. "Já se s tebou miloval."

V tu chvíli jakoby ho někdo praštil kladivem. Sakra! Vždyť on na tyhle řeči není! „Myslíš, že člověk chce někoho zastřelit proto, že pro něj nic neznamená? Zamysli se,“ odpověděl tiše a přestal drtit opěradlo. Pak si povzdychl, posadil se na židli a složil hlavu do dlaní. Já to nevěděl... Spal jsem s ním, bylo to hezké... Pořád mu to rezonovalo v hlavě. Vážně mu může věřit? Vždyť o jejich chvílích také prohlašoval, že jsou hezké. Sakra, co mám dělat? Tohle nás na výcviku neučili! A pak si uvědomil, co mu řekl před chvílí. A co teď opakoval.

"Já s tebou neměl sex. Já se s tebou miloval. Možná tam rozdíl nevidíš, ale já ano. Mít sex můžu na každým rohu... Ale pomilovat se s někým..." Dýchalo se mu hůř, ale jestli někdy bylo důležité, aby mluvil, tak teď.

Ano, rozdíl to byl. I on ho viděl. Do milování člověk vloží city. Jenže on nevěděl, co mu na to odpovědět. A tak mlčel  a dál sledoval podlahu. Tohle chování u něj bylo atypické! Jenže nevěděl, co má dělat. Když šlo o city, nikdy nevěděl. Možná čekal, kdy ho Nathaniel požádá, aby odešel, vypadl z jeho života nadobro a utne tak celou tuhle trapnost. Jenže on to neudělal, jen tam ležel, dýchal s maskou a celou dobu se na něj díval. Upíral na něj ty svoje oči, jakoby si snad mohli číst myšlenky!

A pak už Shawovy nervy ruply definitivně. Prudce se zvedl a uhodil pěstí do polštáře, těsně vedle jeho hlavy, až sebou Nate škubnul. „Řekni mi, co sakra chceš? Abych ti odpustil? Abych ti řekl: Ne, pro mě to nebyl jen sex? Co sakra chceš slyšet?! Já totiž nevim, co mám dělat! A štve mě to!“

"A máš mi co odpouštět? Moji nevědomost? Mojí snahu přežít? Můj pocit studu a viny? Jestli mi to potřebuješ odpustit, abys mohl říct, že to nebyl jen sex, prosím!" Nathaniel by se byl znovu zdvihl, ale svaly mu odmítly poslušnost. "Sakra," vydechl potom. "Sakra, dělej si co chceš, dělej co uznáš za vhodný, dělal jsi to tak vždycky..."

„Fajn!“ vyštěkl vztekle, strhnul mu kyslíkovou masku a políbil ho. Doufal, že ho Collins pochopí a bude tuhle záležitost považovat za vyřešenou. Jednou rukou se opíral o matraci a druhou si ho přidržoval za zátylek. A přístroje se znovu rozeřvaly... Jednou, jedinkrát se řídil srdcem, ne rozumem. A nejspíš to bylo správně.

Líbali se dlouho a horečně, dva přeživší v poušti. Pak se od něj Nate odtáhl, protože zoufale potřeboval vzduch, ale zdravou rukou ho hladil ve vlasech, po tvářích, po rtech, všude, kde se Alex nechal. "Už víš, jakej je rozdíl mezi mít sex a milovat se?" hlesl, když se nadechl. A vzápětí vykašlal na Shawovu košili další krev.

„Počkej, pro někoho dojdu. Přece tu má někdo službu ne?“ zamumlal vztekle a další flek na košili už neřešil. Bylo mu to jedno, ale musel někoho přivést. Nepochybně tam někdo něco zvrtal. Byli s tím průstřelem hotoví až podezřele rychle a asi jim někde něco uteklo... Když odcházel, Nathaniel vypadal jako upír po důkladném obědě. Když se vrátil, vypadalo to, že s ním obědvali dva další. A skoro nedýchal. A sestra s doktorem jen stáli a vybavovali se, co bude dál. A tak vytáhl zbraň a přitisknul jí doktorovi k hlavě. No co, stejně jsem z případu staženej, ne?

„Už se ti přemýšlí líp, doktůrku?“ zeptal se a osoba v bílém plášti jen rychle zakývala hlavou a pokynula sestře, aby pacienta převezli na sál – znovu. Byl v tom hezký kus ironie, že by si vyjasnili vzájemné vztahy, jen aby se Nate mohl v klidu a pohodlí odebrat do rakve?!

Na chodbě před sálem pak strávil další hodinu pochodováním. Nevydržel sedět na těch vratkých plastových sedačkách, když ti doktoři zachraňovali jeho Collinsovi život. Dnes už vážně nevěděl, co cítí, natož co dělá. V jednu chvíli z jeho pokoje chtěl odejít, ale to by tu teď jistojistě nestál a on by nebyl na sále. A v druhou by ho nejradši seřval, jako malého parchanta, jaký v něm dělá bordel.  Pak si pomalu sedl na sedačku, jak ho začaly bolet nohy. Agent Shaw byl na kolenou – obrazně řečeno. A to všechno kvůli němu. Žádná minulost, žádnej Rusák za to nemohl – jen on. Asi ti na něm vážně záleží, Alexandere... A pak tok myšlenek přerušil odchozí ze sálu. Alex se zvedl a už sahal po zbrani, aby si s doktorem popovídal, když promluvil jako první.

„Váš agent bude v pořádku. Jsem doktor Sukochev. Kolega přehlédnul úlomek kulky, ale podařilo se mi ho vytáhnout.“

×

Narkóza je jako magie, v jednu chvíli vnímáte všechno kolem tak jasně, ostře, až z toho bolí všechny smysly... A v další není kolem nic, jen černočerná tma. Jak dlouho to trvá? Hodinu? Dvě? Tři? Nevíte vůbec nic, jen pohled na hodiny vám prozradí, že vám někde zmizel kus života. Nemusí být velký, ale později chybí... 

Nevím, jestli jsem měl sny, spíš ne, než ano. A jestli ano, tak mne mrzí, že si žádný nepamatuju. O čem jsem mohl snít? O Alexovi a jeho rtech... O případu, který mi převrátil život naruby... O minulosti, která se vrací ve spirále, aby se prolnula s přítomností... O tom, co bude dál...

Nevím, jestli jsem snil, ale cítil jsem bolest. Byla všude a nechtěla ustoupit. A potom jsem zvracel Alexovi do klína...

Tak trochu děkoval bohu za nápad vyhrabat v nějakém kumbálu, který tu našel, kýbl. Povzdechl si a pohladil ho po zpocených vlasech. Potom ho opřel zpátky do polštáře do polosedu a ústa otřel kapesníkem. Collins byl bledý a zrychleně oddechoval. Jeden problém za druhým, ale tenhle měl alespoň řešení – Nathaniel se uzdraví. Co řekne na řízení šéfům vážně netušil. Že měli menší výměnu názorů? To těžko. Kýbl postavil pod postel a posadil se na židli. Ruce si složil na prsou a prostě čekal.

Za padesát šest minut se Nathanielova víčka zachvěla, pomalu a váhavě se pootevřela a jeho oči zamžouraly kolem. Vypadal tak trochu jako ospalé kotě, které právě někdo vytáhl na světlo.

"Alexi?" zašeptal pomalu a tichounce.