20. kapitola

Collins v nemocnici... Shawovi hrozí disciplinární řízení... A ten zkurvenej Rusák se do všeho sere!

Spolupráce s Bee

20. kapitola

Shaw prudce zvedl hlavu, kterou opíral o dlaně, a usmál se. „Ano? Jsem tu,“ odpověděl potichu a posadil se na kraj postele, aby na něj pořádně viděl.

"Přísahám, že tentokrát jsem se tvých flakónů a zázračných lektvarů ani nedotknul..." Slabě se pousmál a potom nahmatal jeho ruku. "Mrzí... Mrzí mně, že dělám další potíže. Už jsem na tohle asi starý."

„Bez tebe by tu byla nuda,“ mrknul na něj a stisk opětoval. „A na tyhle kecy seš mladej. Nemohl jsi vědět, že tam někdo je. Bylo šero. Stalo by se to tak, jako tak.“

"Ty umíš být tak milý," povzdechl si Nathaniel a zase zavřel oči. Ale úsměv mu na tváři zůstal, nepatrný, ale byl tam. Taky se mu do tváří vrátilo trochu barvy, takže už nevypadal, že každou chvíli umře. Vlastně vypadal mnohem lépe, než když se probral poprvé. I když z něj trčelo o něco víc hadiček než předtím.

„Jo, to je jedna z mých předností,“ zazubil se a přejel palcem po hřbetu jeho ruky. „Nechám tě odpočívat,“ řek potom po chvíli, kdy už Nate oddechoval klidněji. Přístroje pípaly, ale v normálním tempu. Nebylo čeho se obávat. Taky tu kvůli tomu udělal řádnou scénu.

"Myslíš..." Nate ještě tak docela nespal, "myslíš, že bys mi někde mohl koupit cigarety?"

"Sotva jsi se probral, už chceš kouřit?"

"Radši bych tebe," usmál se trochu provokativně, "ale chybí mi ta vůně tabáku... Ten pocit, že je mám u sebe. Slibuju, že si nezapálím, dokud mi doktor nedá povolení." Mluvil celou dobu pomalu a trochu se zadýchával, ale ten úsměv, ten úsměv...

Trochu pozvedl obočí a první poznámku přešel. A pak ho napadlo, jak mu to oplatit. Zalovil v saku, které si pověsil na židli během čekání, než se Nate probudí, vytáhl krabičku, potom cigaretu a zapálil si. Škodolibě se usmál a ještě došel otevřít okno – v nemocnicích se přeci nesmí kouřit – aby sestra nic necítila, kdyby náhodou přišla. „Tak co, stačí?“

"Jenže ty tu nebudeš věčně..." hlesl Nate napůl v polospánku. "A taky by sis měl koupit... něco... k jídlu..." To už usnul definitivně. A připomněl svému partnerovi, že vážně už skoro osmačtyřicet hodin nejedl. A k čemu bude, když tu zkolabuje z vyčerpání?

Vyfoukl kouř a v rekordním čase vykouřil cigaretu. Pak pohladil Collinse po tváři a políbil na čelo. „Teď se starej o sebe,“ zašeptal potom, popadl sako a opustil pokoj i nemocnici s tím, že se vážně těší na jídlo a horkou sprchu. Do hotelu dorazil pěšky a recepční jen přejel pohledem jeho košili, trochu zbledl s tím, že nemá žádné nové vzkazy. A tak si tedy objednal něco k jídlu a odebral se do pokoje. Když se na sebe podíval do zrcadla, upřímně se zděsil. Neoholený, košile od krve, hrudník pod ní též a zoufale potřeboval sprchu. Povzdechl si a špinavé oblečení rovnou hodil do koše. Tu krev z toho už nedostane...

Zrovna stál u zrcadla a holil se, když mu zazvonil telefon. Zapnul hovor na reproduktor.

„Ano?“

„Smith,“ představil se ostře hlas. Shawova ruka se zastavila v polovině pohybu.

„Co chcete?“

"Chci, abyste věděl, že ruším původní rozhodnutí. Zatím vás z případu nestáhnu a váš prohřešek přejdu. Nemyslete si, že z toho vyváznete takhle lacino, ale zatím jste nám užitečnější na svobodě, než ve vězení. Co je s Jukanovem?"

„Zdrhnul,“ sdělil mu stručně agent. „Jak jsem vám užitečný?“ zeptal se a dal najevo, že tentokrát čeká pravdivou odpověď, ne jako za jejich poslední spolupráce.

"Pokud vím, Collins nebude pár týdnů schopný jakéhokoliv převozu a jak jsem se právě dozvěděl, Jukanov je na svobodě. Bylo by velmi pošetilé vás za této situace poslat za mříže," odpověděl Smith klidně.

„Tak byste nasadil na tenhle případ někoho jiného. Neříkejte, že nemáte dostatek agentů, kteří by po tomhle případu skočili.“

"Ne," odpověděl překvapivě Smith, "nemáme nikoho, kdo by na tenhle případ mohl být nasazen. A neptejte se proč, do toho vám nic není. Spokojte se s tím, že vás zatím potřebujeme, a že vaším úkolem je ochránit agenta Collinse do doby, než ho budeme moci převézt zpátky. Ještě nějaké otázky?"

„Ne, Smithi, žádné otázky nemám,“ odpověděl a zavěsil. Ano, byl drzý. Ano, uvědomoval si to. A konečně do třetice – ten parchant si to zasloužil a osobně mu bylo jedno, co si o něm myslí. Doholil se a podíval na svůj odraz v zrcadle. Už zase vypadal jako člověk. Když přešel do kuchyně, už tam stál vozík s jídlem. A žaludek se ozval.

Když vydatně povečeřel, telefon se ozval znovu. A vyzváněl neodbytně, i když se ho snažil ignorovat. Brimingham i Smith by to vzdali po nějaké době, tohle byl zaručečně někdo neznámý. Možná se ho snažili dovolat z nemocnice, možná je něco s Natem...  Tichý hlas ze sluchátka ho rychle uvedl do obrazu.

"Dobrý večer," pozdravil ho Sergej Jukanov.

„Dobrý večer,“ odpověděl nejklidnějším hlasem, který v tu chvíli ze sebe dokázal vyloudit. Určitě volal kvůli Collinsovu stavu. „Collins to přežije, jestli vás to zajímá.“

"Ovšemže to přežije, přece si svoji hračku nepoškodím. Ale vy jste ji chtěl poškodit a to tedy nevím, zda vám odpustím. Už jste se tak nehezky zachoval ke svojí drahé sestřičce... Včera měla pohřeb, nádherné představení."

Sevřel ruku v pěst a málem řekl, že kdyby mu chtěl ublížit, udělá to rovnou. Ale mlčel, neudělá ze sebe idiota. „Ah, vážně? Co jste jí dal vytesat na náhrobní kámen?“

"Odešla navždy, rukou toho, koho nejvíc milovala... Musel jsem jí nakonec dorazit."

„Jak šlechetné to gesto, od vás. Tu kulku vám vrátím,“ odpověděl s úsměvem.

"Když si ji vytáhnete z Nathaniela, tak klidně..."

„Nebojte se... Na to, že je to vaše hračka, jste se k němu tedy nezachoval velmi pěkně. Postřelit ho...“ zamumlal si pod vousy nesouhlasným tónem. Když tedy divadlo, tak divadlo.

"Doufám, že tentokrát si Ivan povede lépe... Měl ho trefit do kolena. Ale snad se mu to z bezprostřední blízkosti povede lépe."

Už se chystal říct: Jistě, jistě, ale došlo mu, co myslel tím “z bezprostřední blízkosti“. Rychle si oblékl sako a vyrazil směrem k nemocnici. Štěstí bylo, že pokoj měli v přízemí a nemusel čekat na výtah, natož běhat ze schodů. „Ty suka!“ zasyčel potom do telefonu, když proběhl recepcí a rozrazil vchodové dveře. Lidé na ulici se mu vyhýbali, radši se ani nedívali jeho směrem, každý si hleděl svého.

"Co jsi ochotný udělat, abys ho zachránil před doživotním zmrzačením?" zeptal se Sergej Jukanov hladce. "Protože jestli ho chceš zachránit, tak teď zastavíš na nejbližší křižovatce."

„A proč bych ti měl věřit?“ přešel také do tykání, ale vážně se zastavil. A začal očima těkat kolem sebe. Na střechách nikoho neviděl, ale bylo dost dobře možné, že se mýlí, nebo že ho sleduje přes kamery na ulici.

"Výborně. A teď mně poslouchej. Mám s vámi nevyřízené účty, s oběma. Ale klidně se spokojím jen s jedním. Zkazili jste mi obchody, ale není to nic, co by nešlo napravit... Potřebuju přístup k několika databázím. Vím, že ho máš. A dáš mi ho. Jinak se bude tvůj drahý navždycky plížit o holi."

„Ke kterým?“

"Dozvíš se na místě... Neboj se, nezdržím tě dlouho. Jakmile se Nate uzdraví, rád bych ho měl u sebe a mohl mu poskytnout nejlepší možnou péči... Propustím tě. Věřím, že pro tebe nebude nejtěžší, nechat někoho v Rusku. Budu dokonce tak velkorysý, že ti dám čas na rozmyšlenou..."

„Jeho ti nenechám! Rozumíš?! Sestru si zblbnul, ale Nathaniela ti nenechám!“ zavrčel vztekle do telefonu.

"V tom případě ho radši zabiju," odpověděl Jukanov klidně. "Máš týden. Rozmysli se... Třeba najdeš jiné, oboustranně výhodné řešení. Jsi přece chytrý."

„Nět! Nechte ho žít. Na něco přijdu.“

"Věřím, že na něco přijdeš. Dasvidanja." Mohl skoro slyšet, jak se ten parchant usmál. Měl nepochybně radost, protože ho měl v kleštích. Protože na Natovi oceňoval tělo a jeho "umění" v posteli, ale nic víc. Ve skutečnosti mu šlo o něj, přece mu to tenkrát řekl.

„Sakra, sakra, sakra,“ zanadával si v rodné švédštině nahlas a prohrábnul si rukou vlasy. Mozek mu pracoval na plné obrátky a jen stěží ho přinutil uklidnit. Teď musel za Nathanielem. A tak se dal do běhu. V nemocnici byly všechny chodby prázdné, jako vždy. Když dorazil ke dveřím jeho pokoje, zastavil se, aby nejdřív nahlédl dovnitř, ale nikdo tam nebyl a Collins odpočíval. Díkybohu, je v pořádku, blesklo mu hlavou. Pak jen vešel dovnitř, sedl si na židli a chytil ho za ruku.

Náhle se dveře otevřely, ale dovnitř nevpadl žádný útočník, pouze se tam objevila doktorova hlava.

"Á, to jste vy... Měl jsem poněkud obavy, když jste se tak náhle ztratil. A taky volalo několik lidí a ptalo se na zdravotní stav pana Collinse. Ovšem bez vašeho souhlasu jsem jim nic nemohl říct."

„Správně. I kdyby vám před obličejem mávali průkazy, sem mohu jen já a vy, je vám to jasné?“ řekl potom a tvářil se přitom tak nesmlouvavě, že doktorovi nezbylo nic jiného, než kývnout a neptat se.

"Speciální opatření?" zeptal se potom slabě Nate, když doktor po chvíli odešel a nechal je samotné. "Netušil... jsem, že... jsem tak důležitá... osoba."

„Nevím, kdo po tobě střílel. Co kdyby se snažil dostat sem s tím, že patří k nám?“ pokrčil rameny Shaw a slabě se usmál. Samozřejmě, že jsi důležitý! Ale nahlas to neřekl.

"Lituju, že jsem ho nezabil," povzdechl si Nathaniel a neklidně se zavrtěl. "Jukanova... Museli to být jeho lidé. Utekl, že je to tak?" zašeptal potom a díval se na něj, jakoby mu vůbec nic nebylo a jen spolu probírali případ.

„Teď to nech být,“ odpověděl mu a snažil se nemyslet na ten zoufale krátký týden. Bylo mu špatně, jen na to pomyslel. Ale chtěl, aby Nate žil, musel to udělat. „A ano, utekl,“ řekl potichu.

"Doprdele, práce." Tlakoměr trochu zapískal, ale potom se vrátil do normálu. Collins se uměl velmi dobře ovládat. "Doufám, že budu co nejrychleji schopný převozu. Ale vrátím se sem, abych toho bastarda našel..."

„Za čtyři dny tě převezou k nám. Chci, abys odtud vypadnul,“ usmál se a a opřel si hlavu o volnou ruku. Co bude dělat, když mu převoz nedovolí? Musí to zařídit. Musí ho odtud dostat.

"Ne, že bych se na to těšil. Smith a Brimingham si na tomhle smlsnou... Na nás na obou," Collins se na něj podíval úkosem a potom sevřel jeho ruku. "Asi jim to ušetřím, ten vztek. Rozhodl jsem se. V aktivní službě to balím."

„Tuhle práci máš rád. Smlsnou si na mně a nevadí mi to. Takže s tímhle přestaň,“ zamumlal a zavřel oči. Jen na chvilku. Teď si nemůže dovolit spánek, teď... ne...

"Ne, už toho mám dost... Všeho mám dost. Klidně půjdu cvičit nováčky, ale tohle už dělat nechci. Prostě už ne..." povzdechl si Nathaniel, ale víc už jen pro sebe, než pro něj. Nebyl si jist, jestli ho Alex ještě vnímá.

„Na nováčky je tě škoda,“ řekl potom a definitivně přestal vnímat svět kolem sebe.