21. kapitola

Dnes, jako bonus, dostanete ještě jeden díl - na uklidnění nervů ze začátku školního roku...

Takže... Kdepak máme Nathaniela a kdopak se těší na útržky z Alexanderovy minulosti? Není růžová... O to více srdcervoucí... Miluju, když moje postavy trpí... A neříkejte mi, že jsem sadista - já jsem Sadista... Ovšem kvůli slabším žaludkům jsem se rozhodla nezacházet příliš do detailů - v pozdějších kapitolách...

Spolupráce s Bee

21. kapitola

Nathaniel se na něj chvíli díval a hlavou se mu honily všelijaké myšlenky. Možná ještě není tak starý, spousta agentů v aktivní službě je mnohem starší, než on. Ale on se cítil unavený, a už dlouho, tohle byla ta příslovečná poslední kapka. Měl jedno z nejvyšších hodnocení vůbec, tvrdě se na něj nadřel a svoji práci měl rád. Jenže už nemohl… Možná za to částečně mohl Alex, protože to po dlouhé době byl člověk, s nímž si dovedl představit víc, ale nebylo to jen tím. I když možná… Trochu se pousmál, Alex by náhodou byl krásný důvod, proč se vším praštit.

Nechtěl usnout, ale když už se mu to podařilo, byl byl radši, kdyby se mu nic nezdálo. Nejspíš to bylo tím, že zase potkal onu osobu z minulosti, která mu všechno připomněla. Ten děs.

Seděl připoutaný na křesle a nepřítomně zíral do prostoru. Místností se dál linula Kaťuša, jeho nejoblíbenější, ale Shaw osobně jí nesnášel. Ze začátku mu nevadila, ale když jí potom pouštěl pořád dokola, byla to hrůza. A pak uslyšel klapot a tichý smích.

„Vrača nět,“ zašeptal vysíleně a v ústech ucítil krev. To bylo špatné. Padnul na něj stín, a když zvednul hlavu, uviděl ho tam. Černé vlasy stažené do culíku, štíhlý s doktorkým pláštěm a šíleným úsměvem na tváři. Jeho noční můra osobně.

„Vra...ča...nět,“ zopakoval znovu a omdlel.

Sevřel mu ruku pevněji a proklínal svojí nemohoucnost. Právě teď by potřeboval vyskočit na nohy a zatřást s ním jak se šejkrem. Aby ho z té noční můry probral. Rychle probral...

"Alexi!" oslovil ho důrazně a pokusil se ho štípnout. Bez úspěchu. "SHAWE, NO TAK!"  

Slyšel svoje jméno, někdo ho volal. Docela hlasitě. Otevřel oči a zjistil, že Natovi pevně svírá ruku. Možná, že měl až zoufalý pohled. „Jsem vzhůru, promiň,“ zašeptal a snažil se z jeho sevření vyvléknout. „Jak dlouho jsem spal?“

"Já nevím, asi půl hodiny... Mohl bys..." Collins se pokusil škubnout prsty, ale to Alexovo sevření bylo křečovité. A jeho vlastní ruka ho taky moc neposlouchala.

„Jistě, omlouvám se,“ vyhrknul a okamžitě mu silou ruku vytrhnul. Potom vstal až moc rychle a zamotala se mu hlava. Rukama se okamžitě opřel o opěrku židle a zhluboka se nadechl. Musel něco rychle vymyslet, ne tu vyspávat u Collinsova lůžka.   

"Tak co se děje?" zeptal se Nathaniel znenadání a díval se na něj. Agent CIA, v plné kráse. "Od první chvíle, co jsi sem vpadnul, vypadáš strašně. Co se stalo?"

„Je toho moc. Nic víc,“ odpověděl a dal mu jasně najevo, že víc z něj nevypáčí, ať už by byl v sebehorším stavu.

"Existuje nějakej rozumnej důvod, proč mi to nechceš říct? Ještě jsme ten případ neuzavřeli, ne?!" Nate se vzepřel na zdravém lokti a pokusil se zdvihnout. Hlava se mu už naštěstí nemotala.

„Ano, existuje. Nemůžu ti to říct, tak mi, prosím tě, věř!“ Nebyla to prosba. Dnes už nikoho o nic prosit nehodlal. Stejně jako nemohl nikomu nic říct a jemu už vůbec ne, pokud chtěl, aby žil.

"Rozumnej důvod se týká toho, že ležím na kapačkách, co? Že se nemůžu hejbat, tak radši ani nemůžu myslet?" záměrně se pokoušel tít co nejvíc do živého, ale úspěch neměl. Tlakoměr opět začal vyšilovat, jak v něm narůstal vztek.

„Uklidni se, hlavně se uklidni. Nemůžu a ani ti to říct nechci. Chápeš?“ Ani nedoufal v to, že Nathaniel pochopí, z jakého důvodu mlčí. Ale časem na to snad přijde. Otázkou bylo, jestli už nebude pozdě. Collinsova taktika na něj nezabírala, na takový nátlak byl zvyklý, ale radši bude mít za zadkem naštvaného Nata, než Jukanova. Když se k tomu všemu hraje o život osoby, na které mu záleží.

"Co si sakra chceš dokazovat?! Že jsi velkej machr, kterej všechno zvládne sám?!" Věděl, že ho loket dlouho neudrží, ale líp se nadává ze sedu, než když na vás někdo kouká z ptačí perspektivy. "Že ti prostě hrdost nedovolí říct mi o pomoc?!" vyštěkl ještě, a i když v duchu věděl, že nemá tak docela pravdu, že o něj má Alex jen strach, cítil se dotčený, že se s ním nechce poradit.

„Dokazovat si nechci nic, promiň,“ zašeptal a povzdychl si. Nemohl to udělat. Co když někdo poslouchal? Zavřel oči a projel si rukou vlasy. „Uklidníš se už?“

"A jak asi..." vydechl Nate, ještě pořád zuřivý a zklamaný. "Když mi něco tajíš, něco sakra důležitýho!"

„Promiň, já nemůžu. Rád bych, ale nemůžu, pochop to!“ vydechl zoufale a chytil ho za ruku.

"Jen ti chci pomoct," jeho parťák se zase pomalu složil zpátky na polštář. "Nelíbí se mi, že jsi odteď na všechno sám," řekl konečně, co mělo být řečeno už dlouho předtím.

„Tohle ani jinak nejde. Tu pomoc bych stejně nepřijal a věř mi, kvůli hrdosti to není,“ usmál se slabě a pohladil ho po tváři. Takhle sentimentální náladu neměl hodně dlouho.

"Nevyskytuješ se občas i mimo Washington?" pousmál se Nathaniel smířlivě a sevřel jeho ruku. "Jen tak..."

„Občas ano,“ odpověděl a stisk opětoval. „Počkej chvilku, jen vyřídím hovor.“ Zvedl se a vytáhl z kapsy mobil. Zatímco vytáčel číslo, odcházel na chodbu. A Smith mu to zvedl okamžitě.

„Collinse přesně za 4 dny převezete do vaší nemocnice. Neptejte se proč, nic mu neříkejte. Ať jsou tu vaši lidé včas! Jinak si mě nepřejte.“ Mluvil klidně, a tak, aby ho Collins v pokoji neslyšel. Pak hovor ukončil a vrátil se nazpátek. „Hovor vyřízen,“ usmál se.

"Za pár dní budu v pořádku, je to jen průstřel," oznámil mu Nathaniel s klidnou tváří.

„Nic jiného si ani nemyslím.“

×

Říká se, že čas plyne jako voda a v případě našich agentů to platilo dvojnásob. Collins se už uzdravoval, dokonce ho odpojili od kapaček. A i když na Shawa naléhal sebevíc, nic z něj nedostal. Maximálně to, že ho odvezou do Ameriky ke specialistům, což se mu také nelíbilo. „Nechci tě tu nechávat samotného!“, to mu tehdy řekl. Když mu potom ale ve spánku píchnul uklidňující kombinaci prášků, těžko mohl protestovat. Nejspíš se probudí až ve Státech.

Alexander rozkázal Smithovi, aby nikomu neříkal, že ještě zůstává v Rusku, ale bylo mu jasné, že se Collins bude ptát. Každou chvíli očekával hovor a to, že ze sluchátka uslyší jeho naštvaný hlas. Seděl na gauči v hotelu a utápěl svojí melancholickou náladu v panáku vodky. Potom mu telefon skutečně zazvonil.

"A-Alexi..." Trhavý nádech, kamsi mimo a ve sluchátku to zapraskalo. "Ty sis vážně myslel, že ho odvozem do Ameriky nějak ušetříš?!" zeptal se potom Jukanov, jakoby to byla ta nejsamozřejmější  věc na světě. "Asi jsi pořád nepochopil, jaká jsou pravidla téhle hry..."

„Zdravstvuj tě. O co ti jde? Chceš přístup k databázím, tak jeho nech na pokoji! Pravidla chápu dokonale, tak z hry vynechme jednoho člověka,“ řekl potom klidným hlasem.

"Ne, protože ty jsi pravidla porušil. Kdybys ho nechal v Moskvě, nechal jsem ho já na pokoji. Pokusil ses mě podrazit, tak jsem tě předešel. Ale můžu tě uklidnit, má tu nejlepší péči, kterou může mít. Nic necítí, skoro ani nevnímá. Sejdeme se za dvacet minut..." Dodal místo určení a zavěsil. Karty byly rozdány.

Stál na rohu zapadlé uličky v kabátě a čekal. Byl nervózní, ale nedával to na sobě znát. Nemohl ho mít, prostě nemohl. To nebylo možné. Smith by nedovolil, aby se něco takového stalo.

"Zdá se, že vám na něm opravdu záleží... I když jste ho postřelil," ozval se za ním Jukanovův hlas. Velký mafia-boss si přišel osobně pro svoji zásilku. Asi by se měl cítit polichocen, ale nic takového se nekonalo. Jeho poznámku přešel a radši se na něj zle podíval. „Nech ty formality a přejdi k věci.“

"Dobrá, auto čeká za rohem a doufám, že se nebudete zlobit, když vás napřed prošacují moji přátelé. Nechceme přece Nathanielovi ublížit ještě víc, ne? Kvůli němu tady jsme, ne?"

„Zmlkni,“ zavrčel a vykročil směrem k autu. Pokud měl na mysli “přátelé“, myslel tím namakané gorily, které stály u dveří v perfektně padnoucích oblecích a měřili si ho pohrdavým pohledem. Prošacovali ho opravdu důkladně, jeden by čekal, kdy mu stáhnou kalhoty s následnou prohlídkou tělních dutin, ale nestalo se. Jen mu sebrali pistoli, i to málo dokladů co u sebe měl. Byla docela nasnadě otázka, co by Jukanov udělal, kdyby řekl, že je mu nějaký Collins naprosto putna. Nejspíš by mu nevěřil.  A tak nastoupil do auta a sedl si co nejdál od Sergeje. Nepotřeboval, aby se na něj lepil. Neměl vůbec tušení, kam jedou, protože vůbec netušil, že v téhle části města má nějakou základnu. Byl jen na Sibiři a to mu stačilo.

"Ani se nezeptáte, jak se daří vašemu partnerovi?" zeptal se Jukanov po nějaké době, která byla asi krátká, ale v jeho společnosti nesnesitelně dlouhá.

„Fajn, jak chcete. Jak se daří mému partnerovi?“ zeptal se kousavě a otočil se na něj.

"Potřeboval by doplnit železo, mám podezření, že mu trochu chybí. Je nějak moc bledý..." Jukanov se usmál a potom mu podal sklenku. "Šampaňské?"

„Ne, díky,“ odpověděl a otočil se jinam. Nechtěl se na něj dívat a kdyby mohl, roztřískal by mu láhev šampáňa o hlavu.

"Vy jste vážně nepříjemný, poslyšte. Já chápu, že máte vztek, selhal jste, ale co je to proti tomu, když zachráníte život někomu, kdo vám... možná ani nebude vděčný?"

„Nechápete nic, ale to nevadí.“ Dál sledoval sedačku před sebou a zarytě mlčel. O čem se zrovna s ním má asi tak bavit? O Nathanielovi? O tom, co bude, až dojedou na místo? Proč vůbec toužil zrovna po jeho společnosti? Jako by u sebe neměl dost lidí, se kterými by vlezl do postele, nebo je s radostí nechal mučit u doktora. Ale on do té malé místnůstky s křeslem uprostřed vážně nechtěl. Ale co jiného mu zbývalo, jestliže chtěl, aby Nathaniel žil? Pokud se Jukanovovi dalo věřit, což tedy byla vážně naivní představa. Ne, jemu se věřit nedalo ani omylem.

Auto je provezlo snad půlkou celé Moskvy, každou chvíli zatáčeli vpravo, vlevo, jednou se snad otočili úplně. Řidič nevypadal, že je zmaten spletí uliček. Spíš se snažili zmást jeho. Což se jim poměrně dařilo, protože ho vozili přes čtyři hodiny a nakonec zastavili před anonymním skladištěm, které obíhala zeď ve výšce dobrých tří metrů. A nad nimi nebylo nic, jen široširá obloha a nízké mraky.

No výborně, prolétlo mu myslí kousavě. Pokud jste někdy měli pocit, že jste v loji, věřte, že Shaw se cítil několikrát hůř. Nejen, že vůbec netušil, kde je, ale neměl ani jak dát nadřízeným či Collinsovi vědět, že je v pořádku. Ne, že by to Briminghama, natož Smithe, nějak extra zajímalo, ale nevěděl, jak dlouho tu bude. A do osmi hodin se měl hlásit. Když vystoupil z auta a za ním se zavřely těžké, kovové dveře vrat, pochyboval, že to do stanovené lhůty stihne.

"Vítejte v mém skromném útočišti," Jukanov velkoryse opsal celý prostor kolem sebe. Bezútěšně prázdný a kromě vrat se odsud nedalo utéct. Leda by jeden uměl lítat.

"Jo, nic jsem si nepřál víc," ucedil Shaw mezi zuby.

"A mimochodem, doktorovi se po vás moc stýskalo..."

„Nějaká další překvapení? Třeba, že si k doktorovi zajdu osobně? Jako posledně?“ vyjel na něj vztekle. Docházela mu trpělivost a vůbec si nebyl jistý tím, co od Jukanova čekat. Nevěřil mu a už vůbec nevěřil tomu, že hned, jak ho nechá vytáhnout z databází to, co potřebuje, tak ho nechá jen tak kráčet po světe.

"Ale no tak, vy jste opravdu vzteklý, vždyť jsem vás jen pozval na přátelskou návštěvu a vy jste přijal... Mimochodem, abyste viděl, jak jsem velkorysý... Borisi, ukaž pánovi, kde leží jeho přítel. A buď na něj milý."