22. kapitola

Přivítejte na scéně pana Doktora s velkým D! Protože od teď... Od teď to bude vážně legrace... Muhahaha!!!

Spolupráce s Bee


22. kapitola

Jediné, co mohl Alexander o budově říct bylo, že je kompletně prázdná. Každé dveře bylo možno otevřít pouze na čipovou kartu, ale jen u jedněch stála gorila. Když přišel blíž, vůbec se mu nelíbilo, co viděl. Ve dveřích bylo vybudované okénko, přes které viděl připoutaného Nata k posteli. Trčely z něj různé hadičky, stejně jako v nemocnici a přístroje ukazovaly, že je stabilizovaný. Dovnitř ho ale Boris nepustil.

„Proč je připoutaný?“

"Protože by si jinak mohl ještě ublížit a to přece nechceme," Jukanov si založil ruce za zády a podíval se na něj nevyzpytatelným pohledem. "Potřebuju ho živého, chci ho živého - stejně jako vás. Ale to vám musím dát potřebnou motivaci, že? Borisi, otevři ty dveře. A dej pánům pět minut soukromí." Pokynul strážnému a neuspěchaným krokem se vzdálil.

Sedl si na židli, kterou si přitáhl z druhého konce místnosti a chytil Collinse za ruku. Nevěděl, jestli to cítí, ale jemu stačilo, že ho vidí živého. Jak se vůbec něco takového mohlo stát? Vždyť  Smith by na svého nejlepšího agenta měl dávat pozor. Ledaže by se něco zvoralo už od začátku. „Promiň mi to. Snažil jsem se tě do toho nezatáhnout,“ zašeptal mu do dlaně a povzdychnul si. Kdyby byl ženská, určitě by se rozeřval jak malé děcko. Ale protože nebyl, jen pevně zavřel víčka a v duchu si nadával do idiotů.

"Je to v prdeli, co?" povzdechl si Nate znenadání a podíval se na něj zamlženým pohledem. "Doufám, že tohle se mi už nezdá..."

„Nezdá,“ odpověděl potichu a byl by radši, kdyby tu Nate nebyl. Kdyby ten zavšivenej Rusák prostě zase jen použil jednu ze svých lží, aby ho sem dostal. Ale to bylo samé kdyby, kdyby, kdyby.

"Co po tobě chtějí?" Pokusil se otočit, ale pouta mu v tom zabránila. A pak na okamžik ztuhnul, protože zaregistroval Borise, který si zřejmě slovo "soukromí" musel vyhledávat ve slovníku.

A nebyl jediný, kdo si ho všiml. „Borisi, řeklo se pět minut. A pokud vím, tohle pět minut ještě rozhodně nebylo, takže vypadni!“ Pak jen slyšel odfrknutí a pomalé kroky, které vedly z místnosti. „Nemůžu ti to říct.“

"Nejdýl do čtyřiadvaceti hodin nás začnou hledat. A nenajdou, na to je ten parchant mazanej. Takže usoudí, že jsme asi zběhli... Teď už mě nemusíš chránit, Alexi... Ale díky, žes mi kryl záda celou tu dobu."

„Ty...mi děkuješ?!“ vyrazil ze sebe těžce a podíval se na něj. „To snad nemyslíš vážně, ne?!“

"A byl bych fakt rád, kdyby ses přestal obviňovat z toho, co se stalo. Prostě byl chytřejší... A pokud vím, tak jsme se odsud původně dostali v celistvém stavu..."

„To se mi zdá. Tohle je snad vtip. Nemam se obviňovat?! JAK to mám asi udělat? Proč jsem tě do toho nechtěl asi tak tahat? Proč ti to pořád nechci říct? Zapni mozek, agente!“

"Můžeš za to, že mě postřelil? Kdyby se to nestalo, tak bychom si dávno hřáli zadek v zasedačce! Agente!" Tlakoměr zapípal, to zařízení bylo spolehlivější než kdejaký detektor lži.

„Nemůžu, ale můžu za to, že tě dostali při převozu. Bože, kdybys mi byl volnej, tak bys tu teď nebyl, sakra,“ zašeptal a sklonil hlavu.

"Já musím mít asi halucinace..." povzdechl si Nathaniel. "Můžeš mi opakovat tu kravinu, co jsi právě řekl? Že by mě Sergej nechal jít, kdybych ti byl volnej?"

„Kravina to není. Bohužel. A jestli ti to pomůže, klidně ti budu lhát. Problém mi to nedělá – máš halucinace,“ pronesl pak relativně klidným hlasem.

"Sergej by mě nenechal jít, i kdybych ti byl volnej na dvě doby. Sergej nikdy nenechává jít svoje hračky..." hlesl Nathaniel a pokusil se nahmatat jeho ruku.

„Asi bych neměl jeho hračku rušit při léčení, že?“ pousmál se smutně, zhluboka se nadechl a nechal se chytit za ruku. Co měl dělat. Tohle tak zatraceně moc bolelo.

"Dej mi pusu, protože jestli chci, aby si se mnou někdo hrál, tak on to rozhodně není."

„Nemůžu, určitě pozorují. Nemusíme jim dávat najevo, že... Kašlu na to.“ Zatřásl pak hlavou, trochu se nadzvedl a políbil ho. Opatrně.

"Teď už je to stejně jedno, nemyslíš?" zamumlal mu Nathaniel do rtů a nejradši by ho objal. A nemohl. Bezmocně trhnul zdravou rukou a řetízek pout mu výsměšně zachřestil v odpověď. "Já ho zabiju..."

Jeho další slova umlčel svými rty. Třeba je to naposledy, co jsou takhle spolu. Přejel mu rukou po krku a zajel pod triko. Jen se ho prostě potřeboval dotýkat.

Nate zavřel oči a poněkolikáté proklel tuhle mizernou situaci. I když ho bolelo rameno, klidně by se teď nechal svléknout a jen by se k němu natáhl. Čert vzal sex, s radostí by u něj jen ležel, nahý jak mimino a s vědomím, že ten zkurvený mobil už nezazvoní...

„Budu muset jít. Tohle bylo už déle, než pět minut. Divím se, že sem nepřišel osobně,“ zašeptal mu do rtů a narovnal se. Nikdo ještě neklepal, ani nenakukoval přes okénko. Ale... Když se pak podíval na Collinse, sedl si zpátky na židli a rozhodl se, že čekat, až někdo přijde rozhodně není špatný nápad. Kdo ví, kdy ho zase uvidí.

Nathaniel jen tiše přikývnul a potom se na sebe jen dívali. O čem mluvit? Plánovat útěk? Jen blázen by to dělal Jukanovovi na očích. Výmluvně si protáhl prsty, jakoby se pokoušel dosáhnout na jeho ruku. Kdo ví, kdy ho zase uvidí.

„Promiň mi to,“ zašeptal znovu a usmál se na něj. Vyčítal si, že ho do toho zatáhl. Kdyby mu na něm nezáleželo, nebyl by tu. Kdyby si s ním nic nezačal, bylo by to jednodušší. Jukanov by ho neměl jak vydírat.

"Jak vám to spolu sluší, vy mé hrdličky..." Dveře odjely stranou a dovnitř vkročil sám velký boss osobně.

„Díky za pochvalu. Taky by ti prospělo najít si ženskou,“ odseknul, a když neochotně pouštěl Nathanielovu ruku, ještě po ní jemně přejel prsty.

"Na co? Mám vás dva. Kurvu, která vleze do postele sama a ochotně a divokou šelmu, kdybych zatoužil něco krotit. Jsem velmi šťastný člověk. A proto budu velkorysý. Nebojte se, nevidíte se naposledy..."

„Nepodařilo se ti ani doktorovi mě zkrotit za tři měsíce. V čem myslíš, že to teď bude lepší?“ zeptal se a konečně se na něj otočil. Přece nechtěl být nezdvořilý úplně. Jenže hned jak se zeptal, bylo mu jasné, že odpověď nebude pěkná.

"V tom, že on udělá cokoliv, aby ti nebylo ublíženo. To nevíš?" Jukanov přešel k posteli a skoro něžně Nathaniela pohladil po vlasech. "Udělal by cokoliv, abych ti neublížil. A bylo by vážně nevděčné, kdybys tím zhrdal. Tak se zvedej! Máš práci!"

Neřekl ani slovo, zvednul se a odešel z pokoje, jen aby ho Boris zavedl o dvě patra výš do jiné místnosti s počítačem. A tam ho zavřel. Z toho si vyvodil, že se má nejspíš dostat do těch databází. Už si říkal, do jakých, když na monitoru uviděl lístek. Tak si sedl za stůl a dal se do toho.

"Co vlastně chceš, Sergeji?!" zeptal se Nathaniel, když s Jukanovem osaměli. A v duchu ocenil, že ten parchant je opravdu mazaný. Kdyby ho nenechal připoutat, byl by ho vlastnoručně uškrtil.

Seděl nad tím už dvě hodiny a z toho zvuku ho začínala bolet hlava. Program odmítal jeden kód za druhým a jemu se nedařilo nabourat dovnitř ani oklikami. Tohle se Rusákovi nebude líbit ani omylem. Projel si rukama vlasy a povzdechl si. Jak z tohohle vybruslí vážně netušil.

"Potřebuju přístup k několika databázím hlubokého webu. Což máte. Potřebuju napravit, co jste mi vy dva zpackali. A to se mi daří. A v neposlední řadě si dělám starosti o tvoje zdraví. V posteli jsi byl extratřída, rád bych si to zopakoval..." Sklonil se nad něj, ale Nathaniel uhnul.

"Odvaž mě," požádal potom, když se Jukanov opět narovnal.

"Proč bych to měl dělat?"

"Protože mě brní celé tělo, potřebuju se otočit. Odvaž mě..."

"Uvidíme. Jestli se tvůj drahoušek bude chovat hezky, odvážu tě." S tím ho štípl do tváří a nechal ho samotného.

„Sakra!“ zanadával nahlas a měl chuť do něčeho kopnout. Příkazový řádek se mu stále vysmíval a zel prázdnotou – už po několikáté. Žádný kód ho už nenapadl, ledaže by po jejich zmizení nechal všechny Brimingham změnit. „No, a teď sem vážně v prdeli!“

Jenže nebyli pryč ani těch osm hodin, kdy se měl hlásit on, natožpak oněch pověstných čtyřiadvacet, kdy se prostě hlásí všichni agenti bez výjimky. Ne, něco se muselo podělat někde jinde... Ale tohle zdržení jim vlastně dávalo výhodu. Natovi dávalo výhodu. Když se bude pár týdnů bezúspěšně snažit lámat kódy, může se Nate zatím vzpamatovat, trochu se zahojit. Jenže co když ho těch pár týdnů kódy lámat nenechá? Co když je chce okamžitě? Znovu si zanadával do idiotů. Něco se posralo v centrále, ale netušil kde, nebo u koho. A vážně se mu nechtělo trčet u Jukanova tak dlouho. Jenže tu byl Nathaniel, doslova připoutaný k posteli a v ne dobrém zdravotním stavu. Největší průser... A to bylo, upřímně, dilema jako prase. A potom se otevřely dveře a dovnitř vešel Rusák. A podle Shawova “nadšeného“ obličeje poznal, že se mu moc dobře nedaří.

"Takže? Slíbil jsem vašemu příteli, že ho nechám protáhnout svaly, když se budete chovat slušně. Co pro mně máte?"

„Špatné zprávy. Ty kódy museli změnit. Nedaří se mi tam dostat.“

"To je opravdu špatná zpráva... Takhle se ten chudák koleduje o pořádné proleženiny a ošklivě pokroucenou páteř. Jak dlouho to bude trvat?!"

„Já nevím! Vyzkoušel jsem všechny přístupové kódy, které znám. Nemůžu se tam prostě probourat.“

"Tak se snažte. Jeho zdraví je ve vašich rukou. Chci vidět alespoň nějaký pokrok!"

„Sakra, seš tak zabedněnej, nebo mě nechápeš? Nedostanu se tam. Nejde to. Jestliže změnili kódy, dostanou se tam jen lidé z cetrály!“

"Tvá sestra mi o tobě prozradila spoustu věcí. I to, že jsi schopný se prolomit přes jakýkoliv systém, když se ti dá dost času. Dostaneš ho. Ale v zájmu Nathanielova zdraví bys měl hnout kostrou."

Alexander něco zavrčel a znovu se začal soustředit na systém. Vážně byl zvědavý, co na něj sestra mohla dalšího vykecat. Vždycky byla mluvka, docela se divil, co se stalo, že ještě neprořekla svou profesi. Ale to už bylo jedno. Ano, byla pravda, že se dokázal nabourat do všech možných databází, ale zrovna tyhle byly nejhlídanější a nesložitější. Aby se do nich dostal, potřeboval by určitě dva týdny. Týden na to, aby zvládnul vytvořit program, který mu pomůže se nabourat dovnitř, protože kdyby zadávat všechny příkazy ručně, do tak obsáhlé databáze, by trvalo týdny. A další týdny, než by se mu podařilo dostat alespoň do jedné z nich. Jukanov ho pozoroval, stál mu za zády celou tu dobu, jak jestřáb, který číhá na kořist. Skoro mu dýchal za krk a sledoval každý jeho pohyb. Vydržel tam stát celé dvě hodiny a dívat se, jak marně zápasí s algoritmy a snaží se obejít bezpečnostní programy.

"Víš, vážně jsem si myslel, že toho Nathaniela ušetřím, přece jen na něm si cením jiných věcí, než jeho hlavy... Ale bude to muset udělat on, protože ty jsi mi k ničemu," promluvil sladkým hlasem. "Co se nepodařilo tobě, může se podařit jemu. A s tebou si aspoň může dát schůzku doktor, jemu ještě užitečný budeš."

"Doprdele! Co je tohle vlastně za zkurvenej plán!" zařval Alex znenadání. Jukanov se jen usmál.

"Můj plán, který ty nikdy nepochopíš. Ale můžeš si o tom s Doktorem promluvit. Víš, jak si rád povídá."

„Nemůžeš čekat, že se do toho za pár hodin prolámu. To nejde. I těm nejlepším hackerům to trvalo měsíc, než se dostali dovnitř. A já to mám zvládnout za pár hodin? Ty ses zbláznil!“ vykřikl a prudce se zvedl. Uvnitř se však třásl. Na sezení s Doktorem si pamatoval a nebylo to nic příjemného. Jeho noční můra...

"Právě to jsem čekal! Čekal jsem, že to uděláš, ale asi nemáš potřebnou motivaci. Uvidíme, zda ti Doktor zdvihne morálku. A zatím necháme Nathaniela, aby se na to podíval, někdo kdo se zabýval matematikou by s tím neměl mít takový problém, že? Borisi! Vezmi pána k Doktorovi! A řekni mu ať se krotí."

„Nět, vrača nět!“ Ale Boris už ho chytil za loket a táhnul ke dveřím. Omyl, teď jsi v prdeli, milý Alexi, ozvalo se podvědomí. Doktorovo "království" bylo pořád stejné. Chmurná, tmavá místnost, na stropě svítila jediná zářivka, ty ostatní - nad stoly - byly zhasnuté. Na jevišti by to bylo velice působivé, ale tady to plnilo svůj účel. Nahánělo to čiročirou hrůzu. Stejně jako Doktorův úsměv, kterým ho uvítal. A jeho perfektně strojená angličtina.

"Dobré odpoledne, Alexi. Tak se zase vidíme. To jsem vskutku rád."