23. kapitola

Nikdy neříkejte nikdy... Nezáleží na vás, zda se v jednom křesle ocitnete opravdu pouze jednou...

Spolupráce s Bee

23. kapitola

„Ale já ne,“ odpověděl prostě, když se trochu uklidnil. Přísahal by, že je to úplně stejné, jako na Sibiři, ale nebylo. Tohle bylo...horší. Mnohem horší. Když ho potom Boris posadil do křesla, připoutal a odešel, zůstali s Doktorem sami.

"Vy nejste rád, že mně vidíte?" Doktor ho pomalu obešel a prohlédl si ho ze všech stran. "To mě mrzí, to mě skutečně mrzí. Stejně tak to, že jste zklamal Sergeje a to do vás vkládal tolik nadějí. A teď je musí složit do rukou vašeho přítele, musím najít něco na horečky..."

Nelíbilo se mu to. Ale vůbec. Ten pohled, kterým si ho prohlížel a tón, kterým na něj mluvil. S jakou samozřejmostí bral to, že tu u něj je. Jako by to byla jeho povinnost, sedět v tomhle křesle a nedat najevo vůbec nic – hlavně strach. A nenechat se zlomit. Teoreticky mu nedělal vůbec nic, prakticky s ním manipuloval, nebo se o to snažil – zatím neúspěšně.

"Víte, ten lék na horečky je má vlastní chemická konstrukce... A vážně nerad bych vašemu příteli ublížil, to by mi Sergej nepoděkoval. Ovšem proto tu mám vás, že ano?!" Na okamžik mu zamával dlouhou tenkou jehlou před nosem a potom mu ji takřka vrazil ze strany do krku. "Mělo by to zabírat rychle..."

„Co-to-je-?“ heknul Shaw, když mu Doktor vytáhl z krku jehlu. Jo, na tohle byl přeborník. Vždycky vstřikoval jed či tlumící látky rovnou do oběhu. Prostě se nemohl dočkat, až si začne hrát a látka začne působit.

"Však říkám, lék proti horečce, který hodlám aplikovat vašemu příteli," Doktor se na něj zeširoka usmál, zaškrtil mu ruku a začal počítat.

„A proč ho dáváte mně?“ zasténal a dělalo se mu jaksi mdlo.

"Ach, Alexi, jste tak nedovtipný. Vždyť jsem vám to říkal, potřebuji to na někom odzkoušet. Nebudu dávat Sergejově hračce nic, co by ji mohlo zabít."

„To mi vážně lichotí, že jsem-pr-vní,“ zamumlal. Doktorův úsměv viděl dvakrát a to bylo děsné. Vlastně všechno viděl dvakrát a točila se mu hlava. Bože, co to do mě nacpal? Připravil se na všelijaké mučení, ale to, že bude dělat pokusného králíka ho nenapadlo. A jestli tohle měl Doktor připravené pro Nata, tak to tedy opravdu odflákl, protože jako lék proti horečce to nefungovalo. Naopak, tělem se mu rozléval pocit, že se co nevidět uvaří zevntiř.

"Ach, asi jsem to přehnal s nějakou složkou... No, nevadí, mám tady ještě spoustu pokusných dávek. Každá s jiným poměrem. Tak se uvidí. Těšíte se? Zachráníte své lásce život, vyskočily mu opravdu ošklivé horečky... Alexi, Alexi, no tak, vnímejte mně!"

„Od-dělal-jste-si-pokusného-králíka-hned... To-neb-ylo-chyt-ré,“ vyrážel ze sebe obtížně slovo po slovu. Všechno se mu slévalo do jedné změti barev a on netušil, co je co. Mozek mu stávkoval a připadal si jak po hodně špatném a nepovedeném flámu.

"Tohle vás nezabije, milý Alexi, tohle vás ani v nejmenším nezabije..." Doktor se usmál a přitiskl mu stetoskop na prsa. "Na to si dám moc dobrý pozor."

„Jako-by-vá-m-to-neb-ylo-je-dno...“ vydechl a pokusil se zvednout hlavu. Košile se mu potem lepila na tělo, což přímo nenáviděl, ale momentálně mu to bylo jedno. Ve spáncích cítil tlukot srdce a měl pocit, že mu brzy vybouchne. Tohle rozhodně lék na horečku nebyl. I když byl Doktor šílenec, ochotný podat svému pacientovi cokoliv.

"Tohle nefunguje? Není vám lépe?" zeptal se a osušil mu pot z čela. "No tak zkusíme jinou substanci, třeba to půjde lépe. Nezapomínejte, na výsledku tohohle testu závisí život..." Vbodnul mu druhou injekci.

„Ocenil bych, kdybyste mě zabil na místě. A je mi pořád stej-ně.“ Připadalo mu, jako by každé slovo vyslovoval nejméně pět minut. Doktor si dřepnul před něj a jeho světle modré oči vypadaly ve světle zářivky dokonale neživé.

"Nevěřím, že byste teď chtěl zemřít. Zase byste tady nechal někoho, koho velice milujete... Doufám, že vám Boris řekl, že v tom pokoji je dvousměrné zrcadlo."

„A co je vám do toho? Neřekl, ale myslím, že jsem nedělal nic, za co bych se musel stydět.“ V tu chvíli trochu strnul, protože vážně nic takového nedělal, ale proč si byli ostatní tak jisti tím, čím on ne? Na Nathanielovi mu záleželo, velmi, ale miloval ho? Samozřejmě, byl to jeden z pokusů jak ho vystresovat. Opravdu chytré, docela se jim v tom i dařilo, ale stejně... Měli pravdu?

"Ne, vlastně ne... Nemilujete ho, že? To jste se mi právě chystal říct, Alexi, že ano? Že vám na něm vůbec nezáleží a nesejde vám, co s ním bude." Další injekce. Ten chlap se snad dokonce trefoval stále do toho samého vpichu! Nic mu neodpověděl, jen sebou cuknul. I přes tu zdrogovanost mu došlo, o co se snaží. A nehodlal mu to nijak ulehčovat. Bude to dusit v sobě. Užírání se zevnitř je sice horší, ale lepší, než aby dával najevo nějaké osobnější city k někomu. Toho by Doktor mohl využít. A Doktorova síla byla v něčem jiném, než v psychickém deptání oběti. To ostatně ta Jukanovova také. Jeden by řekl, proč se o to vůbec snaží, když stejně Nathanielovi neublíží... Jedině snad, že by se tím bavili. Protože co jiného mohli sledovat tím, že mu Doktor zevrubně a úchylně popisoval, co s Natem hodlají udělat, jen co se uzdraví? Jak na něm hodlají vyzkoušet to a ono. Jak si potom Jukanov svoji hračku naučí poslušnosti. Nehodlali mu udělat nic z toho, nic z toho...

A pak mu doktor zničeho nic roztrhnul košili a s jistým zadostiučiněním pozoroval tenké vybledlé jizvy, kterými měl posetá ramena a hrudník. Občas po některé z nich přejel prsty a bylo vidět, že vzpomíná s radostí, což se o Alexanderovi říci nedalo. A když si ho tam tak prohlížel, bylo Shawovi jasné, že psychické deptání je u konce. Teď nadcházela ta "příjemnější fáze", ke které bylo potřeba, aby mu krev bušila ve spáncích a potil se na každém kousku kůže. Doktor si zálibně vybral jeden ze svých skalpelů, zkusil ostří a potom se k němu otočil.

"Dobrá, uznávám, že v psychickém nátlaku jsem trochu břídil. Ale jedno ti můžu říct, jestli ten tvůj přítelíček bude potřebovat pomoct, pomůžu mu vážně rád." S tím mu nechal ostří přejet po kůži.

Ani neceknul. Doktor moc dobře věděl, že na to, aby z něj něco vydoloval, musel udělat víc věcí, než jen jedno říznutí. Záměrně tvořil nové jizvy, občas otevřel i ty staré. Krev se vsakovala do bílé košile a Shaw stále mlčel. Občas mu uniklo slabé syknutí, když zajel skalpelem hlouběji, ale sám věděl, že tohle je teprve začátek. Nebyl tu dlouho a Doktor si určitě připravil nové nástroje, které na něm chtěl vyzkoušet, kterými ho chtěl pořezat, označit si ho, kdyby se u něj do budoucna stavil. Jediné, s čím agent nepočítal bylo to, že se tu jednou ocitne znovu.



Ležel a díval se do stropu. Netušil, kolik uplynulo doby mezi touhle chvílí a chvílí, kdy odvedli Alexe, ale pár hodin to jistě bylo. Dokonce i usnul, ne že by to za něco stálo, ale spánek byl to jediné, co mohl dělat. Bolela ho záda, jak se nemohl pořádně pohnout, rameno se také ozývalo tupou pulsující bolestí. Netušil proč se mu ještě nechce na záchod, ale protože už nějakou dobu necítil nohy a na boku postele visely podezřelé věci, usoudil, že to ani vědět nechce. Tohle byl vážně zlý sen. Něco jiného je ocitnout se v zajetí a mít aspoň zdravé kosti. Ale ocitnout se u Sergeje Jukanova s průstřelem v rameni - osud mu už líp karty rozdat nemohl.

Pomalu přejížděl pohledem všude kam se mohl podívat, aniž by si vykloubil krk, a co viděl ho vůbec neuspokojovalo. Žádná okna, žádné druhé dveře, čtyři větrací otvory, kterými by prošla leda tak myš. V rohu přišroubované armádní lůžko s dekou a polštářem. Mohl aspoň naivně doufat, že sem Alexe zase přivedou, ačkoliv netušil, co by tím Jukanov měl sledovat. Syknul, protože záda začala bolet přímo nesnesitelně. Musel v téhle poloze strávit už nemíň osmačtyřicet hodin.



Nejhorší bylo, že Doktor přesně věděl, co dělat. Už z minula. A když se místností rozehlo „Razcvětaly jabloni i gruši....“ bylo to jen takové dokreslení atmosféry spolu s tou znehybňovací látkou, kterou mu píchnul. Když potom Doktor uznal za vhodné, že těch řezných ranek má dost, nutno podotknout, že každá byla jinak hluboká, přesunul se na paže. A jak byl ještě mimo, připadalo mu, jakoby řezal do rytmu písně, ale možná mu to tak jen vážně přišlo. Potom, co se na svoji paži podíval, jakoby ji vytáhl z mixéru. Krvácela, ale ne tolik, aby na to umřel a navíc nebyla zasažena důležitá místa. Doktor se jen nudil. Ale bolelo to jako čert. A najednou přestal. Prostě odhodil svůj skalpel kamsi do dřezu a přešel k druhému stolu. Tam, kde měl ty svoje testovací látky...

"Myslím, že pro dnešek skončíme, můj milý Alexi," pronesl potom s maniakálním úsměvem. "Musím si ještě něco zařídit a nemám na vás celý den, ačkoliv bych jinak rád. Borisi!"

Cítil, že ho někdo zvednul a podepřel. Nejistými kroky šel s dotyčným a přesto, že látka už odeznívala, stále byl jaksi mimo. A celé tělo ho neuvěřitelně bolelo. Obzvlášť ramena a ruka. Celou dobu seděl, proto skoro nic necítil, ale teď... Zasténal a málem spadnul na zem, kdyby ho Boris nedržel. Tolik látek v jednom organismu nedělalo dobře, obzvlášť, když se míchaly. O to hůř, že začal vnímat okolí. A Jukanov vážně dodržel slovo! Protože ho Boris vedl zpátky k Nathanielovi. Jen netušil, proč jde doktor s nimi. Přece Natovi nemůžou nic... Nedomyslel, už tu byly dveře, ten odporný pokoj, Natova postel. Boris ho nešetrně hodil kamsi do rohu, na něco, co připomínalo vojenský kavalec a zastoupil mu výhled. Ale Doktorovy boty mířily jedním směrem.

"Oh ano, pouta... ale to nevadí, to vůbec nevadí..."

Nathaniel cosi nesrozumitelně odpověděl a potom tiše vykřiknul.

"A hotovo... Pan Jukanov bude velmi rád, až vás uvidí v lepší kondici. Borisi! Jdeme!"

„Bože, mně je špatně,“ zamumlal a pokusil se otočit, aby si neležel na zraněné ruce. Marně. Tělo mu vypovědělo službu a těžko říct, kdy bude zase funkční. Přesto zavřel oči a snažil se znovu se otočit, protože ačkoliv stále necítil skoro žádné končetiny, bolest mu zaplňovala celou mysl.

"Alexi?" zavolal na něj tiše Nate a doprovodil to slabým zachřestěním řetízků. "Alexi?!" opakoval naléhavěji, když se Shaw nehýbal, jen tiše ležel a krvácel na čisté povlečení.

"Sakra, můžete mně odvázat?!" zařval potom, protože se právě dostavil pocit, že mu někdo rozpůlil lebku a napumpoval srdce.

„Jsem...vzhůru...Nate,“ zašeptal pomalu a konečně se mu podařilo posadit. Zraněná ruka visela bezvládně podél těla. Ten hajzl mu od ramene až k loktu udělal hlubší zářezy, než jaké měl na spodní části paže. Hlavu si opřel o zeď a úlevně vydechl, když zjistil, že je studená. Příjemně chladila a on byl pomalu jak v ohni, ale nebylo to až tak hrozné. Zavřel oči a jen tak seděl, bez hnutí, dokud se alespoň trochu nevzpamatoval. Potom si svlékl košili, nebo spíš to, co z ní zbylo, a nemotorně si tím obvázal ruku. Jen aby na chvíli přestala krvácet a nezasvinil si tak celou “postel“.

Collins v tu chvíli dělal neuvěřitelný rámus, jak lomcoval řetězy a snažil se osvobodit. Nevěděl, co mu to Doktor píchnul, ale každý nádech cítil v zádech, jakoby mu tam někdo nabodal tisíce jehel. Po těle mu vyrazil pot a jen stěží vnímal Alexovo bolestné sípání.

"Sergeji! Ty sviňáku!" zařval, když nabral dech. "Odvaž mě! Slyšíš?! Odvaž mě!"

„To...neudělá,“ zasípal zmoženě, ale nebyl si jistý, jestli ho Nathaniel přes řinčení řetězů slyšel. Potom přestal a čekal, až to zopakuje. „To-ne-udělá,“ řekl znovu namáhavě a otevřel oči. Zeď už přestala chladit, a tak se trochu předklonil. Na stěně zůstaly krvavé otisky.

Nathaniel ho nevnímal, nebo možná ani nechtěl vnímat. Všechno ho bolelo, bolelo tak strašným způsobem, že pomalu přestával uvažovat, kde je pravda a co se mu už zdá. Tlakoměr vřeštěl jak zjednaný, ale nikdo se neměl k tomu, aby se přišel podívat, co se to vlastně děje.

"Alexi?" zašeptal potom Nathaniel zmoženě. "Alexi, co ti to..."

„Uklidni se, to je začátek. Má pro mě připravený mnohem hezčí věci,“ pronesl s co největší ironií, na kterou se v tu chvíli zmohl. „Kdyby ze mě neudělal pokusnýho králíka, tak funguju normálně,“ dopověděl a byl rád, že dá konečně dohromady souvislou větu. Látky z něj nejspíš už pomalu vyprchávaly. Ještě tak dvě hodiny a možná bude schopný i chodit. „Jsi v pořádku?“ zeptal se potom, když se na něj podíval.

"Ne," odpověděl Collins po chvíli. "Nejsem v pořádku. Bolí mě celé tělo a... A myslím, že nejsem schopný odhadnout vzdálenost ani čas... Mluvím s tebou vůbec?"

„Neboj, nemáš halucinace. A za chvíli to přejde. Nedal by ti nic, co by tě zabilo...“

"Tím bych si nebyl tak jist," uchechtl se znenadání Nate hořce. "Popravdě bych na to nevsadil ani zlámanou grešli. Že já idiot nedával víc pozor na psychologii..." 

„Věř mi, nedal. Kdo by se mu pak lámal přes přístupový kódy.“ Tak nějak byl smířený s tím, že jestli se to Natovi povede, on u Doktora vypustí duši. Tentokrát ho totiž nechá stoprocentně hlídat mnohem více lidmi. Posledně ho podcenil, teď už ne. A nebo ho bude nechávat Doktor pod drogami. Byla pravda, že proti většině byl odolný z výcviku, ale Doktůrek uměl namíchat skvělé kombinace, které by odrovnaly i slona.