Tye ëa Nillënya - 1. kapitola

Mám tu čest vám představit novou povídku ze společného soudku s Bee. Je opět téměř dokončená, takže bude snad přibývat pravidelně, pokud na ni nezapomenu. Zatím vám ani neprozradím, kolik má kapitol, ale pěkně si ji užijte. Fandom určitě všichni znáte - skalní fanoušci nás doufám neukamenují.

Takže se pěkně posaďte a směle do čtení.

Někdo říká, že setkání mění naše životy. Ale podle mě to nejsou setkání, jako taková, nýbrž lidé. A o tomhle je i náš příběh. O setkáních, ztrátách, naději a přátelstvích měnících se v lásku.

Spolupráce s Bee


1. kapitola

Minas Tirith, Bílé město, obehnané devíti prstenci hradeb. Krásné, nedobytné, vznešené, věčná stráž před vším, co by mohlo přijít z Černé země, pokladnice moudrosti předků i nadějí potomků. Město, které stále čeká, že jednou se vrátí král…

Osamělý jezdec se na pláni objevil z té strany, kde ležela Jízdmarka, území Pánů koní. Ale jeho kůň jistě nebyl z těch stád. Na jeho srsti i na jezdcově plášti bylo znát, že spolu putují už dlouho a zdaleka. Cizinec neměl ani žádné odznaky, byl tedy svobodným člověkem, nebo svou příslušnost skrýval.

Jel pomalu, s hlavou schýlenou na prsa a zdálo se, že snad podřimuje. Kůň šel sám, jakoby znal přání svého pána. Když se však objevilo Bílé město, cizinec rázem ožil. Sevřel pevněji uzdu a v očích mu blesklo potěšení.

Cíl je velice blízko!

Pobídl svého přítele, aby stihl být uvnitř hradeb ještě dříve, než strážní uzavřou brány. Nechtělo se mu trávit další noc pod širým nebem. Listí už začínalo žloutnout a od země šel ráno nesnesitelný chlad, který ani oheň moc nezahnal. Kdepak, vidina postele a něčeho teplého na zahřátí byla mnohem lepší.

×

Do sálu pronikalo tlumené řinčení mečů, dokud se dveře nerozrazily a dovnitř nevtrhli dva mladíci, soustředěně bojující jeden proti druhému.

„No tak, bratříčku, snaž se trochu víc,“ zasmál se tmavovlasý a udělal mečem další výpad, který jeho bratr vykryl až na poslední chvíli a ještě se tvářil nasupeně. Nikdo si jich moc nevšímal, protože obyvatelé na ně byli zvyklí. Hašteřili se každou chvilku a jejich otec je nechal, dokud mu něco nerozbili.

"Já ti jednou doopravdy něco udělám, Boromire!" zvolal, když se jen tak, tak vyhnul ráně mířené na jeho nohu.

"Ale to se budeš muset napřed zlepšit, bratříčku." Faramir cosi zabručel, ale příležitost k odpovědi už nedostal. Zato se musel důkladně snažit, aby jeho bratr nedostal příležitost zpráskat ho tak důkladně, jako se mu povedlo minule.

A zatímco Faramir usilovně přemýšlel, kde má jeho bratr slabinu, či jak se mu bránit, aby ho čepel nezasáhla, Boromir s ním opatrně manipuloval ke stolu u stěny sálu. Potom výpady zesílil, a když se jeho bratr neudržel, zakopnul o nohu lavice a zády drcnul do stolu, začal se smát.

„A mám tě!“ zvolal vítězně, ale ani jeden z nich si nevšiml převrhnutého poháru vína na druhé straně, jehož obsah pomalu stékal k hromadě papírů.

"No, to vidím," povzdechl si Faramir a ukázal mu dlaně na znamení, že se vzdává. Alespoň pro tentokrát. "Ale příště ti to vrátím, abys věděl!"

"Až povyrosteš, tak určitě," ušklíbl se Boromir a podal mu ruku, aby mohl bratr vstát. Ten se ho chytil, potom mu v očích blýsklo… Trhnul a Boromir ho přeletěl, jak to nečekal.

Heknul, když narazil zády o tvrdou, kamennou podlahu, a pak vstal. Velmi pomalu a ještě pomaleji se otočil k chechtajícímu se Faramirovi.

„To byla podpásovka!“ zavrčel a vrhnul se na něj.

"Ne, to byl regulérní manévr…“ Faramir ani nedořekl a už musel čelit náporu bratrova útoku. Bohužel pro něj byl Boromir pořád vyšší a silnější. Ale na druhou stranu, on to mohl vyrovnat mrštností… Proklouzl mu pod rukama, rychle ho oběhl a skočil mu na záda. "Mám tě!"

Starší jen něco zavrčel, hmátl si rukou na záda, a když se mu podařilo uchopit bratra za rameno, trochu se předklonil a v tu ránu ležel Faramir pod ním.

„Tak kdo tu koho má, hm?“ Musel uznat, že jeho mladší bráška se zlepšuje – ale nahlas by to neřekl.

"Au," odpověděl Faramir odevzdaně.

×

Jezdec dospěl až k jedné z menších bran, sesedl a posledních pár kroků koně vedl. Nechtěl strážné popudit tím, že by na ně shlížel jako pán z výšin. Proč si dělat nepřátele.

"Zdravím vás," pokynul těm, co stáli na hlídce.

"I my tebe, pane. Kam jdeš?"

"Rád bych do města, mám za sebou dlouhou cestu a už se blíží noc. Nechce se mi nocovat na holé zemi."

"Odkud jdeš?" Strážný si ho prohlédl od hlavy k patě a bylo vidět, že moc důvěry v něj nemá. Cizinec se přátelsky pousmál.

"Odevšad a odnikud. Ale přijel jsem od Jízdmarky, pokud tě to upokojí." Povytáhl obočí.

"A ve městě chceš jen nocleh?"

"Našlo by se tu snad i něco jiného, pro unaveného cizince?"

"Jen se ptám…“

"Kdyby se tu našla i práce, rozhodně jí nepohrdnu. Peníze se vždycky hodí, i když trávím většinu času mimo lidská obydlí. Jsem lovec…“

"Dobrá, dobrá, jeď už. Ale pamatuj si, kdybys chtěl škodit, jsme tu my!"

"Budu si to pamatovat." Cizinec přikývl a potom vešel do bran Bílého města. V tu chvíli slunce zapadlo.

Pomalu procházel úzkými uličkami, klidnil Brega, kterému se tam moc nelíbilo, a snažil se najít nějakou přijatelnou hospodu, kde by se mohl vyspat, aniž by za to musel dát všechny úspory… Takže Vyšší prstence zavrhl ihned. Ale potom mu náhoda postavila do cesty hostinec U Koruny a žezla. Uvnitř to hlaholilo zpěvem a pivem, u vchodu se houpala lucerna s mile žlutým ohněm. Panstvo by nad takovým pajzlem nejspíš ohrnulo nos, ale cizinci se nadmíru zamlouval. A když zjistil, že i Brego by měl dnes kde hlavu složit, bylo rozhodnuto. Vešel dovnitř a po krátkém handrkování si najal pokoj pro sebe i stání pro svého koně. Všechno včetně jídla a dostatku pití pro oba. A ani to tolik nestálo. Kdyby byl marnivý, tak by to přičítal tomu, že se hostinské líbil.

Prásknul za sebou dveřmi od pokoje, a kdyby mohl, nadával by jako špaček. To se toho stalo! Tak otec bude muset přepsat pár listin! Když totiž s bratrem opouštěli Hlavní síň, zastavil je naštvaný hlas otce. Jak se později dozvěděli, zjistil, že převrhnutý pohár mu zmáčel některé důležité listiny, které bude muset přepsat - celé. Boromir to vzal na sebe, on přece tlačil Faramira do kouta. Bratříček chtěl něco namítnout, ale nedostal příležitost. Otec pravděpodobně ani nepřepokládal, špatně, že by s tím mohl mít něco společného. Ale i tak řádil důkladně a nakonec prohlásil, že ještě jednou provede, Boromir, něco takového, bude všechny škody napravovat sám! Na což se mladík zašklebil, protože po přepisování po večerech opravdu netoužil.

Ani si nevšiml, že už není uvnitř domu, ale míří ke svému oblíbenému hostinci. Každému bylo jedno, jestli tam chodí, nebo ne. Pokud nevyvolával rvačky a nikoho neurážel, nikdo se ani slůvkem nezmínil, že chodí pít. Jeho oblíbený hostinec. U Koruny a žezla. Otevřel dřevěné dveře a okamžitě ho ovanula vůně pečeného masa a jeho tělo zalilo příjemné teplo.

"A hele, mladý pán," uvítala ho hostinská, sotva ho zahlédla. Dělala na něj oči, ale už to byl spíš zvyk. A tak trochu to i patřilo k folklóru těch zdí. "Co to bude?"

"Pivo," zabručel Boromir.

"Máte nějakou špatnou náladu, copak se stalo?"

„Otec,“ odpověděl jednoduše a zbytek odpovědi by nejradši utopil v prvním loku piva. Nikdo nepotřeboval vědět, co se stalo. I takhle to dost stačilo, jelikož Správce byl známý svými výkyvy nálad. Lokál vesele hlaholil dál, nikomu nepřišlo divné, že mezi nimi sedí Správcův syn a vlastně jejich budoucí pán… Pár lidí by se tomu pravděpodobně zasmálo a pak by prohlásili, že i mocní mají prostě své libůstky. Hostinská mu donesla pivo a s druhým korbelem zamířila na opačnou stranu, ke stolu, kde seděl jediný člověk. Cizinec kouřící dlouhou dýmku.

„Elenor, kdo to je?“ zeptal se potom, když se hostinská zase vrátila a hadrem utřela rozlité pivo jednoho opilce.

"Ten? Přijel dneska večer, chtěl nocleh… A uměl zatraceně dobře smlouvat!" Trochu se ušklíbla, ale nebylo to nepřátelské. Spíš obchodnické povzdechnutí. "Nepředstavil se."

Boromir se otočil jeho směrem, ale viděl jen překřížené nohy položené na židli a dým, který ho obklopoval. Sebral korbel, usmál se na Elenor a šel si sednout ke klidnějšímu stolu, kde se zhroutil na židli. Všichni seděli pohromadě, hlasitě se smáli, vyprávěli si příběhy a vtipy. Ale on se na to dnes necítil – ostatně jako vždycky.

"Nevzpomínám si, že byste se ptal, zda je tu volné místo," oznámil mu cizinec, jen co Boromir dosedl. Ani tohle neznělo nepřátelsky, spíš jako pouhé konstatování. A upozornění, že zapomněl na dobré vychování.

„Omlouvám se, pokud překážím, sednu si jinam. Navíc tady si nikdo na vychování nehraje,“ odpověděl a znovu se napil. Nikdy by si nepomyslel, že zrovna tuhle větu řekne.

"A já v to tolik doufal," odtušil cizinec a potáhl ze své dýmky. Usmíval se.

„Vybral jste si špatný hostinec,“ zamumlal a projel si rukou tmavé vlasy. Dneska toho na něj bylo moc a otec mu náladu svým výlevem také nezlepšil.

"No, no, snad jsem zas toho tolik neřekl," opáčil cizinec pohotově. Pak zalovil kdesi u svého pasu a vytáhl druhou dýmku.

"Dobrý tabák prý patřičně uklidňuje."

"Proč myslíte, že potřebuju uklidnit?"

"I kdyby ne, pitím a kouřením se dá večer strávit víc než příjemně. Když už jste si přisedl…“

„Otec by ze mě měl vážně radost,“ podotkl kousavě, když kývnutím hlavy poděkoval a dýmku si od něj vzal. Potom zapálil tabák a párkrát potáhl. Byl silný, ale snesl ho. Začínalo se mu v cizincově přítomnosti docela líbit, i když si ho ještě pořádně neprohlédl, což ani nešlo, když měl kápi staženou do obličeje.

"Všichni občas děláme věci, které by se našim otcům nelíbily. Kouření dýmky bývá to nejmenší zlo," pokýval cizinec, zabafal a natáhl se pro svůj korbel. Ruka, která se vynořila z dýmu, byla ruka muže, který je zvyklý třímat zbraň, dobře s ní zacházet a neváhá ji použít, když je to třeba. Silná ruka s obratnými prsty někoho, kdo je zvyklý přežít, vždy a všude.

Boromir sledoval, jak si k sobě přitáhl pivo, napil se a pouze zvuk bouchnutí dokazoval, že korbel zase postavil na stůl. A jak tak čas plynul, mladík si objednával další piva, s cizincem vedl nenucenou, příjemnou konverzaci a sem tam se dokonce usmál. Musel uznat, že byl příjemná společnost. Ačkoliv se ve městě vyskytovalo hodně cizinců, kteří žádali o přijetí Správcem, sám u toho několikrát byl, tenhle byl zcela určitě nejzajímavější.

V jednu chvíli mladíka dokonce napadlo, že by mohl prozradit, kdo vlastně je a nabídnout mu, že se za něj přimluví. V tu chvíli se z dýmu vynořila cizincova tvář a v jeho očích se odrazil plamen svíčky i dohasínající uhlík v dýmce. Ty oči viděly mnoho… Jak lze zaujmout takového muže?

Připadal si, jakoby mu viděl do duše. Nebyl to nepříjemný pohled, ale spalující jako plamen ohně. Díval se mu do těch tmavých očí a prohlížel si jeho tvář. Byl pohledný - delší  vlasy, ostřeji řezané rysy a strniště. Líbil se mu. Když se pak podíval na korbel, zjistil, že je téměř prázdný. „A co tu dělá cizinec, jako vy?“ zeptal se a usmyslel si, že další pivo si už radši objednávat nebude.

"Chtěl jsem alespoň jednou za čas spát pod střechou. Žiju pořád v divočině, cestuju… Je to krásné, ale někdy přijde teplá postel a teplé jídlo víc než vhod. Co dělá mladík jako ty v nejnižším prstenci a v takové hospodě?" Cizinec se usmál a dopil pivo.

„Pije,“ odpověděl jednoduše Boromir a pokrčil rameny. Pravdou bylo, že sem nechodil pít často, jen jednou za čas. Otec na to nikdy nepřišel, a kdyby ano, on také v mladším věku nebyl svatoušek.

"Oh, ale každý pije z nějakého důvodu?" Cizinec se pousmál a nahnul se přes stůl takřka až k mladému muži, který z něj nespouštěl pohled. Napůl obdivný, napůl ještě ostražitý. Mlčel. "Nemám se ptát?"

"Asi tak nějak," zabručel Boromir.

"Dobrá, dobrá… Budeš pít dál? Nebo už jsi skončil?"

„Radši skončil. Nejsem zvyklý pít, zajdu sem jen občas na dvě tři piva a dneska jsem to po pátém přestal počítat. Asi se budu motat, ale chladný vzduch mě probere. Doufám, že otec bude spát,“ zamumlal a protáhl se.

Cizinec ho sledoval pobaveným pohledem, když se pokusil zdvihnout, zapotácel se a kecnul si zpátky na židli. "Hlavička se točí? Tak pojď, ukaž, pomůžu ti… Máš pravdu, vzduch by tě mohl probrat."

Boromir ještě stihl na stůl položit peníze za piva, a pak už ho zvedly a podepřely silné paže. Nikdo z hostince si jich nevšímal, jen hostinská na ně mávla s úsměvem. Jakmile za nimi práskly dveře, opřel se o zeď, zavřel oči a zhluboka dýchal. Ignoroval, že je chladno, a že má rozepnutou halenu. Bylo mu dobře. Potřeboval vychladnout a probrat se natolik, aby se všechno nehoupalo.

Cizinec se jednou rukou opíral vedle jeho hlavy, druhou měl založenou za zády. Pozoroval ho tak zblízka, jak jen bylo možné, aby to ještě bylo slušné… Jenže ono už to nebylo slušné. Ten pohled po Boromirovi hladce klouzal odshora dolů a bylo zjevné, že cizinci se líbí, co vidí. "Myslíš, že v tomhle stavu dojdeš domů?" zeptal se ho potom tiše.

Oslovený se ani nenamáhal otevřít oči. „Pokusím se. Ještě tu budu chvíli postávat, možná se uklidím trochu stranou, abych nebyl tak na očích,“ odpověděl a znovu se zhluboka nadechl. Čerstvý vzduch potřeboval, hlava se už tolik nemotala a ani mu nebylo špatně. To bylo dobré znamení.

Cizinec to však vyřešil za něj, přehodil si jeho ruku přes ramena a sevřel ho v pase. "Kupředu levá." Lehce se ušklíbl. "Nechám tě u sebe přespat, snad tvůj otec neodhalí, když přijdeš domů až nad ránem."

„Neřekl bych, že je to dobrý nápad. Sice je zvyklý, že se občas vytratím a vrátím se pozdě, ale tohle by asi nezvládl,“ zamumlal a pokusil se mu vytrhnout. Moc se mu nelíbilo, že se má na někoho spoléhat.

"Vrátíš se ještě před úsvitem, taky bych se rád vyspal…“ ubezpečil ho cizinec a vedl ho kolem hostince dozadu na dvůr, ke schodišti, které vedlo pod střechu.

"Ani neznám tvoje jméno," pokusil se ještě namítnout Boromir.

"Říkej mi Telcontar."