Tye ëa Nillënya - 2. kapitola

A posouváme se dál...
/15+/

Spolupráce s Bee

2. kapitola

"To je co za jazyk?" zeptal se Boromir, i když se mu ten vlastní ještě pořád trochu pletl.

"Starý jazyk, kterým se mluví daleko na Západě… Tak, a jsme tady."

Konečně otevřel oči a rozhlédl se po pokoji. V rohu místnosti postel, alespoň s čistým povlečením, o kousek dál stůl se svíčkou uprostřed a ušmudlané okno s výhledem do ulic. Musel se pousmát, v pokojích hostince nikdy nebyl. Ale přišlo mu to celkem útulné.

"Svlíkni to ze sebe a na chvíli si zdřímni, ono ti to udělá dobře," poradil mu Telcontar klidně a jeho kroky se pomalu přesouvaly po pokoji, jak se svlékal sám. "Pár hodin na té posteli snad vydržíme… Ne?"

„Hm,“ zamumlal odpověď Boromir a potácivým krokem došel k posteli, na kterou si rovnou lehl. Ruce si dal za hlavu a pozoroval cizince, jak pokládá oblečení na židli. Začalo to být zajímavé, protože neskončil u kabátce, jak by se slušelo, když si měl do postele lehnout ještě s někým. Ne. Docela klidně se svlékl až do spodků a teprve potom se vydal směrem k posteli. Měl rozložitý hrudník, silné ruce… A taky trochu upito, jak si Boromir uvědomil.

Jenže kolik piv měl on a kolik neznámý? To si nepamatoval. Každopádně si pomyslel, že on sám je opilý víc. Pousmál se při pohledu na jeho tělo, které se mu nepopiratelně líbilo, a pak zavřel oči. Možná usne, možná ne. Stejně potřeboval odejít dřív, ne za svítání, ale pokud možno za tmy. Otec se nebude ptát, kde byl, to už věděl jistě z dřívějška. Kdyby skutečně pátral po tom, kam se jeho nejstarší syn poděl, asi už by to tady prohledávaly strážní z Citadely. Cizinec lehce vylezl na postel, překročil ho a natáhl se vedle. Na někoho, kdo se dlouho toulal divočinou, jak tvrdil, byl překvapivě čistý… A kromě toho z něj sálalo teplo, za které možná mohlo to pivo, ale možná…

"Poslouchej, co vlastně chceš?" uslyšel znenadání tichou otázku. Cizinec ho pozoroval.

„Co bych podle tebe měl chtít?“ zeptal se nechápavě mladík a pohled mu oplatil. A nakonec se od něj trochu odsunul, aby měl dost místa. Nechápal jeho otázku, vždyť mu přece sám nabídl, že u něj může přespat. Byla to divná otázka.

"Vím já, proč sis přisedl k mému stolu?" oplatil mu cizinec klidně.

"Bylo tam volno…“ Boromir sám ucítil tu nejistotu své odpovědi. Cizinec, pořád to byl cizinec, i když se představil, se usmál. Jen trochu, ale zato prohnaně.

"Škoda," řekl potom.

„Proč škoda?“ zeptal se a lehce se zamračil. Tak nejdřív mu pokládá takové otázky a nakonec prohlásí “škoda“? Byl z něj zmatený, jako dlouho z nikoho nebyl. Vždy dokázal odhadnout charakter lidí hned z prvního rozhovoru, ale on byl pro něj hotovou záhadou.

"Protože jsi hezký," odtušil klidně cizinec, podepřel si hlavu a zadíval se na něj. "Vážně hezký… Skoro krásný."

A Boromir, kdyby mohl, tak by se začal červenat. Podle něj měl tuhle větu říkat chlapec své dívce. Ale nakonec se zmohl jen na překvapený pohled a trochu zamrzlý úsměv na rtech. „Utahuješ si ze mě, že ano?“ Nechtěl nahlas přiznat, že on se mu také líbí, protože na vyznávání citů byl vždycky poleno.

"Proč bych měl?" opáčil cizinec. "Umím lhát, proč by ne. Ale momentálně říkám pravdu. Jsi hezký a já byl potěšen, když sis sedl ke mně. Vůbec to byl příjemný večer… Byl by i pro někoho, kdo nestrávil posledních pár měsíců toulkami po Středozemi." Lehce se dotkl jeho tváře, pohladil ji konečky prstů. "Proto jsem řekl škoda, myslel jsem, že bys chtěl i něco víc."

Přivřel oči a naklonil hlavu trochu víc k jeho ruce. Takhle se ho ještě nikdo nikdy nedotýkal a přitom to bylo tak příjemné. Napadlo ho, jaké by to bylo ho políbit. Ty jeho lehce popraskané rty… A najednou se nad svými myšlenkami zastyděl.

Jenže ten zatracený chlap mu snad viděl až do hlavy i do žaludku. Postel tiše zavrzala, když se vzepřel a nahnul se nad něj. "Jsem vážně rád, že jsem potkal zrovna tebe," zašeptal tak tiše, že si Boromir klidně mohl myslet, že se mu to jen zdálo. Ale ten polibek, ten byl opravdový.

Potichu zasténal a rukou si ho přitáhl blíž. Tohle bylo tak příjemné, tak skutečné a ten cizinec neskutečně hřál. Jako kočka, napadlo ho nesmyslně, když se topil v dalším polibku. Ano, i on byl rád, že ho potkal, ale teprve teď. Předtím ho bral jako dobrého společníka, než odejde domů. Nenapadlo by ho, že skončí takhle.

Nebylo to zrovna morální, svádět tak mladého člověka, který je navíc ve stavu, kdy není moc schopný se nějak účinně bránit. Ale na druhou stranu… Život ho naučil jednomu, na čekání je vždycky pozdě.

„Co to děláme…“ pronesl potom Boromir, když rukama přejížděl po jeho těle a zastavil se nad každou jizvou, kterou ucítil. Fascinovalo ho to. Přestože měl Telcontar hrubé ruce, dotýkal se ho něžně, téměř jako dívky.

Hladil ho pomalu a klidně, jakoby mu snad chtěl dát ještě čas na pozdní útěk. Usmál se pro sebe, když dneska prošel branami města, nechtěl víc, než trochu teplého jídla a střechu nad hlavou. Ale tohle byl krásný nádavek… Na mladíkovu otázku neodpověděl. Místo toho ho políbil, aby mu zabránil ptát se znova a rukama se mu vkradl pod halenu.

Prohnul se pod tím dotekem, který ho na kůži přímo pálil a volnou rukou sevřel prostěradlo. Tohle na něj bylo moc. Moc pocitů, ten nával horka, který cítil. Přitisknul ho na sebe a absolutně kašlal na výchovu, která něco takového zakazovala. Nakonec přehodil jednu nohu přes jeho a přejel mu po lýtku. Kdo se staral o morálnost takového konání. Líbali se náruživě, skoro hladově. Mladík propletl své prsty v jeho vlasech, zatímco on se ho pokoušel políbit na krk… Halenu už mu vyhrnul takřka do podpaží, aby mohl víc prozkoumat, co se skrývá pod ní. Tvrdé svaly. A hladká kůže.

Na chvilku ho pustil, jen aby si svlékl vrchní díl oblečení a opřel se o lokty. Střízlivěl rychleji, než si myslel, ale to neznámý vědět nemusel. A tak se na něj prostě jen chvilku díval a nakonec mu přejel rukou po tváři a sjel až na krk. On byl vážně dokonalý… A pak přestal myslet docela, protože cizinec si ho přitáhl k sobě, postel námahou zaskřípěla a zaúpěla. Stěží se na ni vešli oba, ale v tom to bylo vyřešeno - najednou se Boromir ocitl na zádech a Telcontar se nad ním skláněl, občas ho políbil a zálibně si ho prohlížel ve světle lampy, které do pokoje dopadalo maličkým okénkem.

„Přestaň,“ zašeptal a přivřel oči. Začal se červenat, cítil to. Bylo to pro něj ponižující. Jeho pohled přímo pálil, doteky na kůži zanechávaly stopy a na rtech pořád cítil jeho chuť.

"Úplně?" zeptal se cizinec a zarazil se. Jen se na něj díval. To slovo ho zarazilo, i když by pokračoval rád.

„Přestaň s těmi pohledy,“ zamumlal a znachověl ještě víc. Ne, že by nebyly příjemné, ale cítil se nesvůj. A byl velmi, velmi nervózní.

"Proč? Já se rád dívám, když mám na co…“ Pousmál se a políbil ho. Trochu se jeho rozpaky bavil, přišly mu dokonce roztomilé. "Vážně jsi hezký, na muže snad až příliš."

„Prosím,“ zasténal, když cizincova ruka mu přejela po břiše a zastavila se u lemu kalhot. Tohle všechno bylo tak dokonalé, tak intenzivní a jemu se z toho pomalu motala hlava. Ne, tohle neměl na svědomí žádný alkohol. Maximálně byl opilý tím záhadným mužem, který ho líbal, hladil, přiváděl na okraj šílenství a loudil z něj steny.

"Tak mám přestat, nebo nemám?" Dlouhé prsty pomalu putovaly přes břicho na bok, zase zpátky, sem tam prozkoumaly, co se skrývá pod látkou a všechno to bylo naprosto nenásilné, nenápadné, žádný nátlak…

Mladík se pod jeho doteky zmítal, sténal a tiskl se k němu, jako se tonoucí chytá stébla. Nakonec nesouhlasně zakroutil hlavou. „Nepřestávej,“ zamumlal a políbil ho na krk.

"Dobře," přikývl cizinec a sesoukal mu kalhoty k bokům. A když Boromir pochopil, co se po něm chce, ochotně se nechal svléknout… docela. Polibky se mu rozlétly po břiše a měly jeden neodvratný směr,

Položil mu ruku na hlavu a za vlasy si ho přitáhl k obličeji. Bylo mu jasné, že nebyl zrovna nejjemnější, ale v tuhle chvíli mu to bylo jedno. Byl až příliš chtivý, až příliš zaslepený touhou. Sám netušil, kde se to v něm vzalo. Líbal ho, volnou rukou mu občas zatínal nehty do ramenou a vzdychal.

„Chci víc,“ zašeptal a přivřel oči.

"To jsme už dva…“ Cizinec se usmál, jeho ruka dál bloudila směrem k mladíkovu klínu a zkoumala, jak si to "víc" asi tak může představovat. To mládě ho ani nenechalo dokončit myšlenku. Přitáhlo si ho k sobě a vrhlo se na jeho rty. Hladové a nedočkavé. "Co víc? Neznám ani tvoje jméno…“ poškádlil ho proto.

„To vědět nepotřebuješ,“ odpověděl mu Boromir a usmál se. Však on mu pravé jméno také neřekl. Víc to znělo jako přezdívka. A pak ho znovu políbil a kousnul do spodního rtu.

"Ale no tak… Opravdu mi ho neřekneš? Chtěl bych tě oslovovat… Šeptat tvé jméno do noci…“ Telcontar se usmíval, když to říkal. A když mladík zavrtěl hlavou, změnil taktiku. Lehce ho pohladil, přesně tam, kde to nikdo ještě neudělal, tím si byl jist.

„Ne-neřeknu,“ zasténal a stiskl mu rameno. Tohle bylo víc než úžasné. Nechtěl mu to říct. Co kdyby ho náhodou znal? Alespoň podle jména.

"Opravdu ne?" zašeptal mu cizinec do rtů a něžně ho kousnul. Přitom ho pořád hladil. "Chceš po mě víc a ani se nepředstavíš? To jsou všichni mladíci v Minas Tirith tak zkažení?"

„Promiň,“ usmál se na něj a přitiskl ho k sobě. Tuhle noc si chtěl vrýt do paměti, tak, jak jen to šlo. A chtěl si ji užít s ním. „A nikdo není tak zkažený. A pokud je, nemluví se o tom.“

"Och!" Odpovědí mu bylo jen vydechnutí a další z mnoha úsměvů. A potom přišla ta slova…

"Nech mě, ať tě zkazím ještě trochu víc," hlesl cizinec, políbil ho a polibky putoval přes jeho tvář, na ramena, na hruď a pořád dál, přiměl ho roztáhnout kolena a svezl se mezi ně, přitom ho pořád líbal a nevypadalo to, že by chtěl kdy přestat.

„S radostí,“ zasténal odpověď mladík, když ucítil jeho rty. Všechno bylo úplně nové a on po něm toužil. Po jeho těle, jeho drsných rukách a horkých polibcích. I když za sebou už nějaké zkušenosti měl, žádná dívka ho nikdy takhle nevzrušila, nelíbala. Teprve teď cítil, že přesně tohle chce. A také to dostane.

V tu chvíli se cizincovy vlasy otřely o jeho stehna a teplo jeho rtů dospělo tam dolů, na tu hranici, kdy se břicho stává klínem. Podíval se vzhůru, na jeho zčervenalou tvář a potom obratně chytil jeho ruce a přitiskl mu je k bokům. Chtěl ho potěšit, i tak trochu ovládnout. Vždy chceme ovládnout něco silného. A krásného. Jeho náhodný společník splňoval obě podmínky. Políbil ho na břicho a potom sklonil hlavu do jeho klína.

Zavrčel a pokusil se ruce vytrhnout. Nerad se nechával ovládat. A potom zalapal po dechu. Když ucítil to teplo, málem se propadl do mdlob. Nechat se ovládat nakonec nebylo až zas tak špatné. Hlavně ne jeho rukama a ústy. Ani nechtěl vědět, kde nasbíral všechny ty zkušenosti, když tvrdil, že cestuje. Na druhou stranu i na cestách se vždy naskytne příležitost ke krátkým známostem, které člověka leccos naučí.  Cizinec se učil zřejmě velice dobře... Jeho polibky pálily takřka k nesnesení a zanechávaly na kůži nesmazatelnou stopu. Po chvíli ho dokonce pustil a k polibkům ještě přidal něžné hlazení, které připravovalo o dech i o rozum.

Boromir využil volnosti, jednou rukou chytil prostěradlo a dlaň sevřel v pěst a druhou rukou ho chytil za svalnaté rameno. Přestával vnímat, ale začínal po jeho dotecích přímo šílet a chtěl víc. Mnohem víc, než jen hlazení, líbání a ten všivák to moc dobře věděl. A jen proto mu to nechtěl dopřát... Dělal takové okolky, líbal ho všude možně, jen ne tam, kde ho opravdu chtěl cítit.

"Ty...!" zavyl Boromir po chvíli.

"Co je? Něco se ti snad nelíbí?" zeptal se cizinec.

„Jo, že máš ještě spodky a protahuješ to,“ zavrčel na něj a přimhouřil oči. Ani v nejmenším se mu to protahování nelíbilo. Chtěl ho cítit, chtěl ho mít na svém těle. Až tak mu během jediného večera pobláznil hlavu.

"A co bys chtěl? Vědět, jak se to dělá, když jsou spolu dva muži? Chceš, abych to s tebou tak dělal?" Cizinec přestal se svým mučením a nahnul se nad něj. "Svlékni mě..." přikázal mu potom.

Boromir se usmál, když se neznámý zvedl, aby mu mohl spodky stáhnout z těla. Zaháknul prsty za okraj a pomalu je svlékal. To, co se pod nimi skrývalo, se rozhodně za malé označovat nedalo. A mladík zjistil, že se kupodivu nebojí, ani se mu to nehnusí. Od dětství vštěpovaná morální stránka výchovy v něm mlčela. „Kdybych nechtěl, tak s ničím z tohohle nezačínám, nemyslíš?“ Zase se projevovala jeho drzejší stránka.

"Pokud vím, svedl jsem tě já, ty jsi si chtěl jen přisednout." Telcontar do něj strčil, aby ho shodil zpátky, a pak si na něj lehl. Mladíkovy ruce ho objaly v pase, přitiskly na to mladé tělo... Polapit jeho ústa už nebylo nic těžkého. "Poslouchej, už vlastně víš, co chceš?" zeptal se ho po chvíli zadýchaně.

„Tebe,“ odpověděl prostě. Ptal se ho sice už podruhé, i když předtím odpověděl otázkou. Ale teď měl jasno.

"A víš vůbec, jak na to?" zasmál se mu tiše do ucha a rukou zabloudil zpátky do jeho klína. Mladík se napjal a z úst mu uniklo krátké zasténání, když ho polaskal.

„Víš, taky se prostě můžu sebrat a odejít, když se budeš posmívat,“ odpověděl mu a trochu se zamračil. Ruka v klíně ho nenechávala chladným a musel se kousnout do jazyka, aby nezasténal znovu a nahlas. Přirozeně, že nevěděl, co dělat, když zatím měl jen dívky. A pokud by se mu dál ten pan záhadný hodlal posmívat, asi by se naštval a opravdu odešel, nehledě na svoje vzrušení.

"Ale to neuděláš, že ne...?" pošimral ho Telcontarův hlas na uchu a polibek mu, jako už několikrát ten večer, zabránil protestovat. Jakkoliv, protože ruka byla odvážnější, opustila jeho klín a zamířila dolů, na zadek a tam...

„Donuť mě,“ zašeptal a vpil se mu do rtů. Všechno tohle bylo tak hříšné, tak zakázané a zakázané ovoce přeci chutná nejlépe, ne?

"Nebude třeba," zamumlal Telcontar, jeho dlouhý prst zatím putoval po mladíkově kůži na místa, která by měla být zapovězená, ale ne v ložnici, kterou spolu sdílejí dva muži. "Řekni, kdyby to bolelo..." dodal potom ještě tišeji.

„Sebevědomí ti rozhodně nechybí,“ zasmál se krátce, zatímco ho cizinec líbal na krku a nakonec sevřel pevněji prostěradlo, když do něj pomalu pronikl první prst. Rozhodně si to představoval hůř, tohle se dalo snést.

Druhý byl o něco horší, ale Telcontar ho pořád líbal a hladil. Dotýkal se ho opravdu něžně a opatrně, odváděl jeho pozornost.... Že se Boromir ani nepozastavil nad tím, jakým způsobem se s ním vlastně miluje. "V pořádku?" Polibky zlehka mapovaly jeho tvář.

„Hmm,“ zamručel spokojeně a přitiskl se k němu. Rukama ho objal kolem krku a nakonec se přiblížil ke rtům. Ale nepolíbil ho, jen do zubů uchopil spodní ret a lehce skousnul. A když v sobě ucítil třetí prst, zasténal a možná ho do rtu kousnul trochu víc, než měl v úmyslu.

Telcontar jen trochu zasyknul. A potom se docela odtáhnul a začal cosi hledat ve svém vaku vedle postele. "Co-co?" zdvihl se Boromir překvapen. "Jen něco potřebuju," zamumlal Telcontar od země. "Nechci, aby... tě to bolelo."

Mladík se posadil, jednu nohu přehodil přes okraj postele a druhou pokrčil. Potom se trochu předklonil a opřel o ruce. Možná to byla trochu laciná póza, při které bylo všechno vidět, ale bylo mu to jedno. Jen se usmíval, s hlavou trochu nakloněnou a pozoroval cizincova záda.