24. kapitola

Mučeníčko mučení...

Spolupráce s Bee

24. kapitola

"Nezlomím mu jediný kód, jestli tě bude mučit," odtušil Nathaniel kupodivu klidně, prvotní nával horkosti povolil, záda bolela pořád stejně, ale možná už si začal zvykat. Přistihl se, že leží našponovaný s hlavou vyvrácenou do stropu a oči upírá na jeden z větracích otvorů. Pokusil se uvolnit svaly, ale nešlo to, tak toho raději nechal. Nestál o další návaly bolestí.

„Budeš muset. I když my máme úplně jiné kódování, než je to vaše. Navíc všechno změnili od základů. Kdyby mi dal víc času, zvládnul bych to, ale chtěl to mít hned.“

"Má smůlu, nemyslí mi to.... Nedám dohromady ani trojčlenku. Nemůžu si vzpomenout ani na malou násobilku. Kdybys mi dal tužku, asi se ani nepodepíšu..." Nate si povzdechl. "Chtěl jsem... To je jedno. Nezvládnu to."

„Co jsi chtěl?“ vydechl a zaklonil hlavu. Bral by pořádný obvaz, léky proti bolesti a petačtyřicítku na zabití Borise, Jukanova a pro Doktora zásobník extra.

"Měl jsem dojem, že když tě vedli pryč, tak jsem slyšel otáčivý zámek. Chtěl jsem si vypočítat kombinaci... Nespočetl jsem nic. Nic." Collins potřásl hlavou. "Nemůžu nám nijak pomoct."

„Jsi otupený, tak se nediv. Mimochodem, Doktůrek mi řekl, že je tu dvousměrné zrcadlo. Nevím, jestli kecal, byl jsem tak trochu mimo. Možná tu má ale odposlech, kamery, co já vím,“ pokrčil rameny a syknul bolestí, jak se mu rány stáhly a zase rozevřely. „Kurva,“ zašeptal pak a zhluboka se nadechl.

"Dvousměrné zrcadlo?" Nathaniel to prohlásil překvapeným hlasem, ale potom zmlknul, jakoby ho něco napadlo. Něco, co je příliš troufalé a co by mohlo Alexe opravdu dožrat... "Můžeš přijít ke mně?"

„Pokusím se. Ještě se mi trochu motá hlava,“ odpověděl a nejistě se postavil. A potom, jako slepý, se přidržoval zdravou rukou zdi a pomalu krok za krokem se přibližoval k jeho posteli.             

"Pojď sem... Co nejblíž ke mně můžeš," navigoval ho Nathaniel podivně naléhavým hlasem.

„Jestli si k tobě sednu, už se nedostanu zpátky,“ zamumlal a opřel si čelo o stěnu. Potřeboval se zchladit. Po chvilce přiměl nohy k poslušnosti a zase byl o něco blíž k Nathanielově posteli.

"To nevadí," usmál se Nate a když si k němu Alex konečně sednul, natáhl k němu hlavu. "Dej mi pusu," hlesl sotva slyšitelně.

"Cože?!" Alex málem vybouchnul. "Teď?!"

"Jsem si jistý, že se Sergej dívá. Vždycky se rád díval... Za pokus to stojí, ne?"

„Nejradši bych tě uškrtil! Mám mu dávat další záminku? Aby mě mohl deptat? A tebe taky? Zbláznil ses?!“ syknul na něj a měl chuť ho praštit.

"Ne, počkej... Počkej, já vím, jak ti to připadá, ale prosím... Jsem si jistý, že mě potom alespoň odváže, když ho poprosím, budu ti moct pomoct."

„Pomoct s čím? Já jen prostě nechci abys... Aby ti... Sakra!“ sklonil hlavu a zraněnou rukou mu opatrně přejel po tváři, protože o tu zdravou se opíral. Nechtěl to udělat. Netušil, co tím Collins sleduje, ale nechtěl mu to dělat horší, než to je. Stačí, že mučí jeho.

"Když budu mít volný ruce, bude to lepší pro oba, ne?" hlesl Nathaniel a natáhl se k němu, co mohl. "Mně to taky není příjemné... Ne zcela, radši bych tě líbal kdekoliv jinde, ale... Mám jedno pravidlo, když mi jde o život, tak se na hrdost můžu vykašlat."

„Ty to nechápeš! Mně je hrdost ukradená,“ zašeptal už téměř zoufale. Bože! Jak Nathaniel někdy dokázal být tvrdohlavý.

"Mě je to taky jedno. Jestli ti tím můžu pomoct, tak ti prostě pomůžu... Sergej je na tohle vysazený, to ti můžu garantovat..."

Jen si povzdechl a naklonil se nad něj. Nechtěl to udělat. Prostě nechtěl, protože netušil, co se stane, ale věděl, že mu to dá Doktor pěkně sežrat. Pak už stejně bylo pozdě přemýšlet, protože ho prostě políbil. Tak, jak Nathaniel chtěl.

Netrvalo to dlouho, snad minutu, možná dvě... Nathaniel rozhodně uměl líbat líp, ale teď o to nešlo. Když přestal, na chvilku se mu vyčerpaně opřel o rameno, jakoby nemohl popadnout dech.

"Promiň mi to," špitl mu potom do ucha a vtiskl mu rychlý polibek na krk, mnohem vroucnější, než to divadlo, co tu předváděli. Zvedl hlavu. "Sergeji? Sergeji, prosím... Prosím, slyšíš?"

„Blázne. Určitě se perfektně baví na náš účet,“ zašeptal mu do ucha a snažil se ignorovat bolest v ruce. Ano, polibek byl dokonalý, ale za téhle situace krajně nevhodný. Bylo mu jedno, o co Rusákovi jde, ale nechtěl, aby na tom byl Nathaniel ještě hůř, nebo aby se mu něco stalo.

"Počkej..." zavrtěl však Collins hlavou a potom svoje slova zopakoval. Tentokrát jeho "prosím" znělo naléhavě a skutečně prosebně, skoro něžně, že slabší povahy by asi Nathanielovi snesly k nohám modré z nebe.

Dveře v tu chvíli cvakly a objevil se sám Sergej Jukanov v plné kráse.

"Prosím," zopakoval Nathaniel ještě jednou, hláskem hebkým jak dech. Vůbec se k němu nehodil, ale flirtovací umění zřejmě na Jukanova zabíralo.

"Ty umíš přesvědčovat, parchante!" sykl na prahu, potom k nim rychle došel a odemkl pouta. Pak se ale zle ušklíbl. "Ovšem neplýtvej s tímhle prostředkem, milý. Znáš to, jednou už to zabrat nemusí."

„Výborný, to je prostě výborný,“ zašeptal a složil se na Collinsovu postel. Provizorní obvaz z košile mu už prosakoval.

Jukanov si ho změřil nic neříkajícím pohledem, pak odešel, ale dveře nedovřel. Vzápětí dovnitř vjel Boris se stolkem, který v nemocnicích používají na rozvážení léků. Byla tam hodně skromná večeře pro dva, umyvadlo a nějaké obvazy. Boris se neobtěžoval říct ani slovo, ale dveře za sebou zamknul opravdu pečlivě.

Nathaniel se oklepal. "Tak to bychom měli..."

„Sněz i tu mojí porci,“ řekl mu a zavřel oči. Byl unavený, ale strach mu nedovoloval usnout. A tak tam prostě ležel s tváří zabořenou do polštáře a vdechoval Nathanielovu vůni. Nemělo cenu mu říkat, aby mu ruku a ramena ošetřoval, že při nejlepším to z něj Doktor strhne hned, jak to uvidí, při nejhorším to nechá tak, jak to je a vrhne se na druhou ruku.

Nathaniel ho pohladil po zpocených vlasech. Jemně a opatrně. "Mělo by se to aspoň vymýt," zašeptal mu potom, když se Alex k ničemu neměl. "Aby se to nezanítilo, ano? Alexi, vnímáš mně?"

„Nejdřív se najez. Tohle počká,“ odpověděl a zasténal, když si zdravou rukou odmotával košili. Jak se mu ji podařilo utáhnout tak, že se do některých ran látka doslova přilepila, vážně netušil. Ale bolelo to.

"Jídlo taky počká, ještě něco od tebe potřebuju," hlesl Nate a přitáhl si ho k sobě, tak těsně, až to vypadalo, že se skoro začnou znovu líbat... Místo toho se mu ale rty přitiskl na ucho a začal mu naléhavě šeptat: "Obejmi mě a sáhni dozadu, někam k bedrům. Nemůžu už nějakou dobu pohnout nohama a všiml jsem si, že v jedné z těch kapaček je hodně silné anestetikum. Vážně netuším, co tím Sergej sleduje, že ze mě má mrzáka, ale nelíbí se mi to. Musím mít katetr v zádech a potřebuju, abys ho vytáhl."

Tak udělal, o co ho Nathaniel žádal a ještě si položil hlavu na jeho rameno. Trochu zafuněl, jak ho namáhaná zraněná ruka zabolela, ale nakonec mu jemně přejel rukou po páteři a víc se na něj natisknul. Po chvíli se mu podařilo nahmatat slabou hadičku, tak jí vytáhnul. Pomalu, nenápadně.

Nate trochu syknul, ale kývnutím ho povzbuzoval, dokud hadička nebyla venku celá.

"Uff," povzdechl si potom a znělo to velice úlevně.

"Bolelo to?" zeptal se Alex starostlivě, ale jeho parťák zavrtěl vehementně hlavou.

"Kdyby to tak nelechtalo, nic jsem necítil," ubezpečil ho potom. "Děkuju... Moc ti děkuju," přitiskl si ho k sobě co nejpevněji a nejopatrněji mohl a políbil ho do vlasů. "Dostanem se ven, Alexi. Nějak to zvládneme."

Silně o slově “my“ pochyboval, protože při dalších návštěvách u Doktora netušil, čím ho ještě nadopuje. Chtěl se dostat pryč, i s Collinsem, ale neměl ponětí, jestli se do té doby stihne alespoň jeden dát do kupy, což se o jeho maličkosti v tuchle chvíli nevědělo vůbec. A jak si ho k sobě Nate tisknul, líbilo se mu to. Bylo to příjemné, po těch hodinách, kdy u něj nebyl, vědět, že je relativně v pořádku. Zabořil mu hlavu mezi rameno a krk a úlevně si vydechl. Zavřel oči a dovolil si ten luxus usnout, i když si to zakázal. Nevnímal absolutně nic. Jen prostě spal s rukou přehozenou přes Natův pas a klidně mu oddechoval do krku.

„Oba,“ hlesl Nathaniel a políbil ho zlehka do vlasů, jakoby ho potřeboval ještě víc ujistit. Dostanou se odsud, musí! Rozhodně nechtěl strávit příští léta svého života jako Sergejova hračka v posteli. A už vůbec nechtěl, aby tatáž léta strávil Alex, prozměnu jako hračka pro Doktorovy šílené choutky.

Měl volné ruce a za pár hodin, nejvýš za pár dní, se bude moct zase i hýbat. Sice netušil, jak přiměje ochablé nohy k pohybu, aby se to Sergejovi nedoneslo, ale nad tím bude uvažovat, až to bude nutné… Teď byl nutný Alex, který mu spal na rameni a krvácel na povlečení.

Přitulil se k hřejícímu tělu ještě víc a možná se i trochu usmál, jak byl ve spánku spokojený. Nic necítil, až tak byl vyčerpaný. Několik dní nespal a dost se to na jeho psychice podepsalo. Ale teď měl vedle sebe Collinse a, když pominul situaci, znamenalo to relativně štěstí.

Přesto s ním však Nathaniel po chvíli zatřásl. Nedělal to zrovna rád, ale musel Alexovi ty rány aspoň trochu vymýt a taky by nebylo úplně od  věci, kdyby si lehl pořádně, aby ho ještě nezradila záda. Stačilo, že záda zrazovala jeho. "Alexi..." vzal ho za zdravé rameno. "Alexi, prosím... Vstávat."

„Jsem vzhůru, jsem vzhůru,“ zamumlal sotva otevřel oči a hlava mu hned zase padala do polštáře.

Nathaniel s ním zaklepal důrazněji.

"Alexi! Tady nemůžeš spát!"

„Dobře, jdu si lehnout na tu věc, co se tváří jako postel,“ vydechl a snažil se nějak sebrat, aby mohl vstát a dobelhat se na druhý konec místnosti.

"No, kdybys dovolil, tak bych ti to aspoň vymyl, vypadáš příšerně," pousmál se Nathaniel. "Jídlo ti nutit nebudu, ale nehodlám riskovat, že se ti to zanítí. Zkus mi podat to umyvadlo."

Nejprve se rozhlédl, aby zjistil, co se to po něm vlastně chce, a pak konečně našel vozík s potřebnými věcmi. Ne, Boris ho nemohl dovézt k posteli. Musel ho prostě nechat u dveří. Vstal a pomalu k němu došel. Když už stál zase u Nathanielovy postele, posadil se na kraj a prostě čekal. „Stejně je to zbytečný. Doktor to dá dolů, nebo... To je jedno. Prostě to nemá cenu.“

"Nebudu tě lepit, právě z tohohle důvodu ne," zavrtěl Nathaniel hlavou. S Doktorem se setkal několikrát, i když k důvěrnějšímu hovoru nedošlo, ale věděl přesně, co má Alex na mysli. Tak mu jen opatrně rány vymyl a na chvíli se podíval na sbírku svých kapaček, ale ani jedna se k dezinfekci bohužel nehodila. Procedil mezi zuby vzteklou nadávku. A potom ho alespoň zlehka pohladil.

„Tohle je tak... Zoufale nevhodná situace,“ uchechtnul se ironicky Alex a zakroutil hlavou. Už si ani nechtěl lehat, protože mu bylo jasné, že hned, jak usne, tak přijde někdo ze zaměstnanců a odvede ho k jeho ztělesněné noční můře.

"Kurevsky nevhodná situace, jen to řekni," vybídl ho suše Nathaniel a bylo zřejmé, že myslí na to, co on. Protože se vzápětí pokusil odsunout na kraj postele. Připadal si s jednou rukou zoufale nemotorný a nohy ho nechtěly poslouchat vůbec. Ale přece jen mu kousek místa udělal. A potom ještě demonstrativně poklepal na svoji pokrývku. "Natáhni se, alespoň na chvíli... Budu s nima smlouvat. Dokud si s tebou bude Doktor hrát, tak budou mé matematické schopnosti v prachu."

„Nic jiného ti nezbývá... Nebo mě odtáhne z Doktorova křesla, přiloží mi bouchačku ke spánku a řekne, ať to uděláš, nebo je po mně,“ povzdechl si, ale stejně se natáhl. Oči ale zavřít odmítal.

"Dík, že mi dáváš takovou motivaci," ušklíbl se Nathaniel a přitáhl si ho blíž k sobě. "Zkus spát, prosím." S tím ho taky ještě lehce políbil.

"Zase děláš Sergejovi divadlo?" povzdechl si Alex naoko.

"Sergej je mi teď u prdele, ty potřebuješ spát... Aspoň pár hodin, ale potřebuješ spát. A já jsem odhodlanej vyzkoušet cokoliv, abych tě uspal." Pokoušel se vtipkovat. Nešlo mu to, ne příliš.

„To jsi hodnej, ale stejně hned přijdou. Jen co na chvilku usnu. Je to metoda mučení. Testovali to i na zvířatech. Odpírali jim spánek, sotva usnuli, hned je budili a oni za pár dní zemřeli,“ usmál se a byl si stoprocentně jistý, že tohle na něm hodlá Doktor testovat. Měl neomezenou fantazii, co se týkalo mučení. Jak fyzického, tak psychického.

"Alexi, prosím... Prosím..." Collins uměl být tvrdohlavý jak mezek, když na to přišlo. "Jsem přesvědčený, že ne. Ne dneska. Alespoň to vyzkoušej."

„Dobře, pokusím sem,“ zašeptal a zavřel oči. Přesto každou chvíli čekal, že se rozrazí dveře a dovnitř vtrhne někdo od Doktora. Začínal být paranoidní. Ale v tomhle prostředí to znamenalo jistou možnost na záchranu života. Ovšem ne v jeho případě. A ke všemu, Nathanielovo teplo, jeho pomalé dýchání a jeho ruka, kterou ho opatrně hladil po vlasech, to všechno uspávalo i jeho paranoiu. Něco nesrozumitelně zamumlal a přitiskl se ke zdroji tepla víc. Mozek vypnul a on se propadal do nekonečné temnoty bez pocitů a snů – byl za to patřičně rád.