25. kapitola

Alex je mimo, Nathaniel se pomalu, ale jistě, potají vzpamatovává a Doktor... Doktor se činí...

Spolupráce s Bee

25. kapitola

Nikdo ho vzbudit nepřišel celých šest hodin. Potom ho vzbudil Nathaniel sám a to neobyčejně opatrně. Jestli Doktorovi někdo tyhle hrátky zatrhnul, nebo ho to prostě jen nenapadlo, bylo ve hvězdách.

„Hm-m?“ zahučel rozespale a pomalu zvedl hlavu. Rozlepit oči bylo poněkud obtížnější.

"Jen si potřebuju protáhnout záda," pousmál se Nathaniel a kousek ho ze sebe odsunul. "Jen chvíli, pak si zase můžeš lehnout."

„Hm.“ Opravdu plnohodnotná odpověď, pomyslel si, ale bylo mu to jedno. Chtěl spát, a tak udělal Nathanielovi místo, položil hlavu na polštář a v mžiku spal. Znovu.

×

Nathaniel na něj zíral tak nasupeně, jak toho jen byl schopen. Díval se do té tváře, která v něm roky nechávala smíšené pocity, které teď krystalizovaly do jediného – koncentrované a čisté nenávisti, která by byla schopná zabíjet.

Nenáviděl Jukanova tím víc, čím víc si uvědomoval, že on jím vlastně pohrdá. Že ho nepovažuje za víc, než kurvu. Ochotnou a prvotřídní kurvu. Která možná má mozek, ale koho to zajímá?

Ale i přesto, že si na něm Jukanov cenil úplně jiných „kvalit“, pro něj teď už druhým týdnem zkoušel najít přístup do jedněch z nejbezpečnějších databází na světě. Zdravou rukou sevřel klávesnici tak, že málem praskla. Pořád ho nenechali vstát, Sergej zřejmě doufal, že ještě pořád má tu kanylu s morfiem a nechtěl ho na ni upozorňovat, tak ho do počítačové místnosti vozili. Jak nějakého ochrnutého génia…

„Kde je agent Shaw?!“ zeptal se po chvíli, kdy se ho neúspěšně pokoušel zabít pohledem.

„Myslím, že právě debatuje s Doktorem. Víš, on tak strašně rád debatuje,“ pronesl klidným tónem, jakoby mu oznamoval, že dvakrát dva jsou čtyři.

Měl sto chutí se ho zeptat, proč už si Doktorem nepovídá i on, že už se s těmi kódy láme tolik dní... A po Alexovi to chtěl za pár hodin. Ale nakonec to neudělal. Nepochybně Doktor vzpomíná na staré časy a Sergej se ho pokouší přesvědčit, že čím déle se s tím bude babrat, tím bude Alexovi hůř a hůř.

"Já to sám nedokážu," oznámil mu proto raději.

„Budeš muset. Doktora respektuji, a když řekne, že se své hračky nevzdá...“ povzdychl si rádoby bezmocně a pokrčil rameny. Nepochyboval o tom, že by se Shawovi nakonec podařilo tam dostat, ale chyběla mu... Jistá motivace. Dal se vystrašit, ale ne zlomit. A to ho štvalo. Chtěl naštvaného Shawa, nadávajícího, ale nejvíc ze všeho chtěl zlomeného, protože toho nikdy nezíská. Agent se mohl strachovat o Collinse, ale ani Doktorovi se nepovedlo ho doopravdy zlomit. Nebyl jako Collins, který raději vyjednával a smlouval, když hrozilo, že by musel "zbytečně" trpět. Collins, který si tak málo cenil vlastní důstojnosti, že s ním tři týdny šoustal o závod a potom mu, pěkně odpočinutý a uspokojený, vystřílel třičtvrtiny ochranky. Ne, Shaw znal pravidla téhle hry na čest a tvrdost a hrál ji do všech důsledků.

"Budu potřebovat jeho pomoc. Nebo už ses do Doktora při tom píchání zamiloval natolik, že mu radši necháš hračku, místo toho, abys měl svoje?"

„Pokud toužíš vidět svého milovaného, dobře. Ale těžko ti pomůže. Je mimo,“ zasmál se krátce Jukanov a v očích mu hrály plamínky. Ó, ano. Shaw hrál podle pravidel a dodržoval je. I když je chtěl občas porušit, protože to chce někdy každý, neudělal to. Byl vycvičený voják, vycvičený k zabíjení a poslouchání rozkazů bez sebemenší připomínky. To na něm oceňoval. Navíc radši trpěl on, než aby Doktorovi dovolil dotknout se někoho, na kom mu záleží. A Jukanov toho využil. Přesto ale nebyl stále spokojený. Když viděl poprvé to čerstvě naverbované kuře, které se nechalo zajmout místo Kontaktu, bylo mu jasné, že ho nezlomí. Za celé tři měsíce z něj Doktor nedokázal vypáčit jediné slovo o “jejich věci“. Alexander pořád mlčel. Občas zanadával, až všichni získali pocit, že umí jen to. Ale potom ho přesvědčil o opaku, kdy mu plyně rusky oznámil, že z něj nic nedostane. A tak se stal i Doktorovým oblíbencem. Jenže potom utekl. Po všem, co mu udělali se prostě zvedl, zabil polovinu jeho zaměstnanců a jinak nepozorován utekl. Ale docílil dvou věcí: Shawovi se podařilo ho naštvat a musel nechat vymalovat. Když se teď díval do Nathanielovy vztekem stažené tváře, musel uznat, že nadřízení věděli, co dělají, když je přiměli spolupracovat. Nemohli samozřejmě tušit, že mají kus společné minulosti a společného nepřítele, ale ten zbytek odhadli perfektně. V lecčems si byli podobní, ale Shaw nerad kličkoval, zatímco Collins byl úlisný jak had. Collins také dokázal spolknout svoji hrdost a pro přežití byl schopný neuvěřitelných věcí... A pro tohohle chlapa se Shaw nechával mučit. A on radši zdržuje, než by ho ušetřil dalších hovorů s Doktorem.

"Já to bez něj nedokážu. Nevím, jestli ti to někdo řekl, Sergeji, ale databáze FBI a CIA se poměrně liší. Neznám platformu a proto s tím nemůžu pohnout. Je mi líto, ale potřebuju ho, ve funkčním stavu."

„No dobře, zeptám se Doktora. Jestli ti ho půjčí je ale na něm,“ odpověděl a otočil se zády. Za dveřmi kývl na Borise. Okamžitě to gesto pochopil a neuspěchaným krokem si to namířil za Shawem. 

Stál před dveřmi a vážně se bál je otevřít. Hlas uvnitř před chvílí utichnul a chodbou se neslo ticho. Ten křik... Ten křik mu rezonoval myslí ještě teď. A pak je otevřel. Tedy, pracoval tu dlouho, Doktora i jeho úchylky znal, ale tohle bylo moc i na něj. Agent seděl připoutaný na židli a z rukou kapala na zem krev. Vlasy měl slepené potem a oči úplně skelné. Po hrudníku se mu táhly desítky řezných ran a několik těch zranění na rukách bylo i na šití. Na břiše měl odřeniny a plno modřin. Doktor stál po jeho pravici, nakloněný k jeho uchu, s úsměvem mu něco šeptajíc a Shaw zrychleně oddechoval, aby znovu nekřičel. Bodyguard si teprve potom všimnul, že mu skoro celé ostří skalpelu mizí v paži. Borisovi se zvedl žaludek a mohl si gratulovat, že to ráno si kromě jednoho energického drinku nedal ani sardinku. Kdyby jo, asi by tu teď vážně pozvracel podlahu. Místo toho si jen odkašlal, poněkud hlasitěji, než měl v plánu.

Doktor pomalu zvedl hlavu a zadíval se mu přímo do očí na znamení toho, že ho hluboce vnímá.

"Šéf s ním chce mluvit," vyrazil ze sebe Boris a kývl na Shawa.

"Ale já jsem ještě neskončil..."

"Ihned," dodal pro jistotu, protože Doktor začal vypadat jako chlapeček, kterému chtějí vzít oblíbené autíčko.

„Dneska mám asi smůlu. Ani jsem na tobě nestihl vyzkoušet všechno,“ povzdychl si a vytáhl skalpel z paže. Ten potom utřel do hadříku a položil zpět na tác. „Tak mi zmizte z očí, než si to rozmyslím,“ mávnul rukou směrem k Shawovi.

A když ho Boris zvednul ze židle a pomalu táhnul ke dveřím, ještě jim zamával a zle se usmál. "Ale zítra, zítra si to vynahradíme," zavolal za nimi a Boris opravdu netušil, proč se při těch slovech zachvěl až někde do hloubi svojí duše.

Ano, byl těžký, ale věděl, že se o něj neopírá celou vahou. Dokonce šel skoro sám, ale když ho pustil, občas se nebezpečně zapotácel, a tak ho radši podpíral. Volnou rukou potom otevřel dveře do místnosti, kde byl Nathaniel a posadil ho na židli ke dveřím. Dál ho táhnout nehodlal. Už tak od něj měl zasviněný oblek. Pak za sebou jen zavřel dveře a nechal je tam o samotě.

„Vídíš?“ Sergej si dal tu práci, aby jeho hlas zněl naprosto neosobně. Žádný vztek, žádný triumf, dokonce ani žádné potěšení. Jen věcný tón, který by se dal snadno připsat stroji.

Collins by v tu chvíli dal všechno za to, aby byl opravdu strojem a dostál své pověsti děvkaře bez skrupulí… Možná kdyby byl strojem, tak by taky dokázal rychle vyřešit všechno, co po něm ten bastard chce!

„Vidím,“ procedil mezi zuby úsečně. Nejradši by Jukanovovi skočil po krku. „Ale já ho potřebuju!“

„Máš ho tu, když ho přiměješ mluvit, je tvůj,“ odpověděl a ohlédnul se přes rameno na Shawa, jak tiše krvácí na bílou podlahu. Asi si bude muset s Doktorem trochu popovídat. Přece ho nechce zabít.

"Je daleko." Collins měl co dělat, aby se udržel v klidu, ale nemohl přece prozradit, že přišel na ten jejich "trik" s morfiem a kapačkou v páteři. Ne, dokud nezjistí, proč ho Sergej chce mít nepohyblivého, nesmí se prozradit. Ale teď měl skutečně namále. Nejradši... "Je daleko, neuslyší mně. Vím, co Doktor umí..."

„Rozhodně ne tak dobře, jako to ví Alexander,“ usmál se a přešel k Shawovi. Pak ho chytil za méně zraněnou paži a vytáhl na nohy. Vedle Nathaniela postavil židli a Alex si na ní nešetrně sedl. Trochu syknul a opřel se o opěradlo.

"To zajisté." Vím, jak umí skvěle zacházet s morfiem a tak, ale zřejmě toho umí daleko víc... Kéž by to zkusil na tobě, Sergeji a pěkně pomalu a důkladně! "Alexi?" oslovil potom tiše tu zhroucenou trosku. "Alexi, prosím, slyšíš mně?"

Slyšel jen prásknutí dveří a tiché pochechtávání. A někdo na něj mluvil. Pomalu zvednul hlavu a zamrkal. „Nate? Jsi... to ty?“ zamumlal a otřel si krev z koutku úst. Doktor se rozjel, když zjistil, že má o něco vyšší práh bolesti, než když se mu “svěřil“ do péče posledně.

"Alexi, vnímáš mně? Prosím, vnímáš mně?" opakoval mu naléhavě a pokusil se k němu natáhnout. Ale na tohle pořád seděl daleko, tak toho radši nechal, nač dělat zbytečné divadlo.

„Vnímám,“ vydechl a posunul se víc k němu, aby nemusel mluvit tak nahlas. Měl sucho v krku a hlasité mluvení ho vyčerpávalo.

"Alexi, potřebuju od tebe pomoct." Mluvil na něj jako na dítě, nevěděl, jak moc ho slyší. Nevěděl, jak moc se na něm Doktor "podepsal".

„Debila ze mě dělat nemusíš,“ usmál se krátce a podíval se na monitor. Už to chápal. Collins se nedokázal dostat přes bezpečnostní systém. Kódování bylo úplně jiné než měli v CIA.

"Och, tak sorry," odfrknul si Nate na oko. "Já na něj opatrně a jemu se to nelíbí." Doufal, že sarkasmus zamaskuje tu prudkou úlevu, že je Alex silnější, než vypadal. "Potřebuju, abys na tom dělal se mnou, musí se to dělat dvoustranně."

„Jestli ti to nedošlo, nedokážu psát,“ podíval se směrem ke svým rukám, které ani pořádně nedokázal sevřít v pěst, jak bolely. Když Boris vyrušil Doktora, bylo mu jasné, že Collins potřebuje pomoct s lámáním kódů.

Nathaniel neřekl nic, ani se nepokusil nic říct. Jen se vyzývavě otočil na Jukanova, který stál opodál a šklebil se. Škleb ale rychle přešel v neutrální masku, která se neúspěšně pokoušela zakrýt jeho citelné rozladění.

„Hm?“ pozvedl jedno obočí a významně se na hrdličky podíval.

"Když nebude moct psát, tak je to v prdeli, hm?" oplatil mu Nathaniel upřený pohled.

„Můžeš psát ty, ne? Ale dobře, nechám sem něco přinést,“ pronesl neochotně a mezi dveřmi něco houknul na Borise. Jen kývl na souhlas a oba jim zmizeli z dohledu. Dveře samozřejmě zavřeli.

Rozhostilo se ticho, jen počítač šuměl s vytrvalostí moderní ruské kalkulačky s pohonem na propan-butan. Nathaniel občas zaskřípal zuby, ale potom se jeho prsty rozběhly po klávesnici. Jednou rukou to šlo pomalu, ale něco lepší než nic. Nepochyboval, že je pořád někdo sleduje, Sergej by je jinak samotné nenechal, ale tohle bylo docela dobré řešení.

"Alexi, obrazovka," sykl potom na něj a rychle vyklepal stručnou instrukci. "Odpovídej kývnutím, nebo zavrtěním. Jsi hodně zraněný?"

Zakroutil hlavou záporně a nenápadně se usmál. Tak Collins o něj měl starost? No, ať už vypadal jakkoliv hrozně, nebyl v tom nejhorším stavu. Jen byl trochu zfetovaný těmi látkami, kterými ho Doktor nadopoval. Ale měl dobrý organismus, takže zotavování trvalo kratší dobu.

"To je dobře, mám toho po krk. Snad už zvládnu vstát, rameno dobré. Musíme nějak dostat Sergeje. Zatím se tě pokusím udržet tady, mimo Doktora." Snažil se psát co nejstručněji, dělal chyby, ale hlavně to bylo rychlé. Jukanov se mohl vrátit každou chvíli.

„Hm,“ pokýval hlavou a opřel si ji o desku stolu. Příjemně chladila a uklidňovalo ho to. Trochu sebou škubnul, když slyšel někoho rozrazit dveře a dotyčný se skřípotem koleček dovezl stolek s obvazy a ostaními věcmi až k jejich stolu. Pak zase odešel.

Nathaniel znova zavrčel, když spatřil Borise, ale stačil včas všechno smazat, aby nic neviděl. A když je Boris zase nechal samotné, nehezky se ušklíbnul. Klávesnice znovu zacvakala.
"Pokus, uhrát na zdržení, než se zlepšíš. Potom Sergej, ruka v pořádku, nesmí to vědět. Mám..." Tady se zarazil a potom poslední slovo umazal. Na tohle bude dost času potom.

„Hm?“ pobídl tiše, aby tu onu věc dopsal, protože chtěl vědět, o co jde. Netušil, jak dlouho ho Jukanov nechá u počítače, dál od Doktora. Protože Borisovi se podařilo ho vyrušit v tom nejlepším. Chystal se na něm zase experimentovat s pár látkami. „Máš velmi odolný a přizpůsobivý organismus,“ řekl mu poprvé a s radostí do něj napral další dávku z injekční stříkačky. A teď to bylo to samé. Akorát pronesl, že je dobrý pokusný králík, protože se ze všeho dostává rychleji, než ostatní. Tehdy ho poslal k čertu, ale dnes jen mlčel a šetřil síly.

„Radši ti to povím osobně,“ objevilo se na obrazovce a Nathaniel se mírně usmál. Jen tak trochu a jen tak na chvíli, aby si toho snad někdo nevšimnul. Pak to stisknutím dvou kláves smazal. Poslední vzkaz: „Nemusí vědět, že na tom nejsi „tak“ zle.“ A dál už jen prázdná obrazovka a dekódovací program.

„Myslíš, že se ti podaří sednout si ke mně?“ zeptal se ho patříčně hlasitě. Když Shaw přikývl a s námahou, kterou tedy asi nemusel zrovna hrát, se vyškrábal k němu na postel, obvázal mu zrasované prsty jak nejlépe to jednou rukou svedl. Pokoušel se na něj příliš nedívat, tímhle se snažil Sergeje přesvědčit, že Alexe potřebuje především na kódování, ne pro svoji osobní potřebu. A v duchu se ušklíbnul, protože tohle evidentně aspirovalo na zdařilé absurdní drama. Dva agenti, pár gangsterů a vyšinuté myšlenkové pochody každého účastníka. Hrál hru, které už tak docela nerozuměl, protože se tomu ani nedalo rozumět. Hrál ji s letitými kartami a podle starých pravidel. A jednou rukou. Plešatá zpěvačka hadr.