26. kapitola

Útěk, útěk! Radujte se, veselte se - ale to NENÍ konec...

Spolupráce s Bee

26. kapitola

„Díky,“ zašeptal, když potom zkusmo zahýbal prsty. Moc dobře to nešlo, takže stejně bude muset psát Collins. Jeho ruce mu tak trochu připomínaly obvázanou mumii z dynastie Ptolemaiovců. „Jsem zvědavý, jak to uděláš, když nás pozorují,“ zamumlal potichu, aby ho slyšel jen Nathaniel a měl nutkání mu položit hlavu na rameno. Jen na chvilku. Ale nakonec to neudělal.

"Co přesně máš na mysli?" ucedil Nate koutkem úst a upíral oči na obrazovku.

"No, to osobní sdělení."

"Nejlíp, až odsud vypadnem," odtušil a obrátil se na něj. "Někde tam mám chybné kódování, ale na téhle platformě se v tom nevyznám." Kurzor zablikal na zjevné chybě. "Musíme na to jít ze dvou stran."

„Mysli na to, že já se odtud nemusím dostat,“ napsal jednou rukou Alex do programu a dělal, že opravuje. Počítač znovu zapípal chybu.

Pohledem, který na něj Nathaniel vrhnul, by se daly velice úspěšně strašit děti. Něco nesrozumitelně zavrčel a potom jeho vzkaz smazal.O tomhle nehodlal diskutovat.

„I kdybych měl se Sergejem vlézt do postele,“ odpověděl mu potom a skoro do klávesnice třískal.

„Přece nečekáš, že v tomhle stavu se odtud dostanu, když mě hlídají pomalu jako tebe,“ vyťukal, jak nejrychleji dokázal a povzdechl si. S Collinsem byl problém v tom, že všechno viděl optimisticky. To on už nedokázal, už dávno ne.

„Hádej, hadači,“ odepsal Collins a dál upřeně zíral na kód, jakoby mu ten sám mohl říct, jak ho prolomit.

Prostě si jen povzdechl a smazal všechno, co si napsali. Potom pozoroval všechno, co je na obrazovce a na chvíli se zamyslel. „Je to obrácené, proházené. Že mě to nenapadlo...,“ zamumlal si pak pro sebe a nejradši by si nafackoval.

"Nehceš to říct ještě hlasitěji? Možná tě Sergej neslyšel dost dobře," Nathaniel se na něj podíval a vypadal tentokrát skutečně opravdu nazlobeně. Co nejrychleji se pokusil naklepat další kód.

„Jsem idiot, že mi to nedošlo už tehdy. Jsou to dva nejsložitější kódy vůbec. Nakombinované a prohozené. Jeden je FBI a druhý CIA,“ vysvětlil a označil několik odstavců. „Tohle je ten váš a tohle,“označil další část,“je ten náš. Akorát jsou napsané pozpátku. Chápeš?“

"Je ti jasné, že čím dřív to Sergejovi vyluštíme, tím dřív se vrátíš k Doktorovi?!"

„Ještě nevíš kombinaci, máš plno možností, než to napíšeš správně,“ řekl potichu a setřel si pramínek krve ze spánku. Popravdě, už ani nevěděl, jestli se odtud chce dostat. Povede se to a co? Bude mít noční můry a vybíjet si to bude doma u boxovacího pytle, což doteď nebylo moc účinné, nebo v nějaké rvačce, až bude zatýkat podezřelého. Nějak už nevěděl, co chce. Doktorovo našeptávání se mu dostalo do mysli.

Měl pravdu, samozřejmě, parchant jeden. Ačkoliv si to Nathaniel se skřípením zubů přiznal až za pár dní. Ale jednu výhodu to mělo, nemusel alespoň svou bezmoc hrát. Tenhle souboj s kódy se ukázal být těžším, než prostě kdokoliv předokládal. Jestli to Sergej chtěl mít hned, měl si unést geniálního hackera, nebo nějakého programátora, ne je dva...

Lámali dva spojené a obrácené kódy hodinu po hodině, částečku po částečce, ale postupovali hlemýždím tempem. Alespoň se však Natovi podařilo dosáhnout toho, že Doktor nechal Alexe na pokoji. Až jednou za nimi přišel velký boss osobně. Shaw už se lekl, že zdechnul, když u nich nebyl tak dlouho.

„Asi je na čase nechat pracovat jen jednoho, tuším,“ pronesl jakoby zamyšleně a naklonil hlavu mírně na stranu, jako to kdysi dělal Alex. Pozoroval, jak se na něj agent pomalu obrátil a znuděným hlasem odpověděl, ať táhne k čertu. A Collins přestal cvakat.

Sergej je oba chvíli pozoroval, připomínal tak kobru, která si prohlíží myš, než jí ukousne hlavu. Pak se zle usmál, čirým potěšením, nad tím, co se chystal udělat.

„Před pár dny se mě Nate snažil přesvědčit, že sám to nezvláne, že tě tu potřebuje. Ale dnes v noci mě přesvědčil Doktor, že on tě potřebuje víc. Oh, nevidím důvod, proč mu nevyhovět…“

Collins cosi procedil mezi sevřenými zuby. Znělo to jako sprosté slovo.

„Obávám se, že takhle bychom mohli celou akci protahovat donekonečna na což čas nemám. Takže bude velice příhodné dát Nathanielovi motivaci, aby celý proces patřičně urychlil. Protože tentokrát nechám Doktora, ať si hraje tak dlouho, jak bude chtít.“

Nathanielovi sklouzly oči stranou. Ne, nechtěl se na Alexe dívat, teď byla ta nejméně vhodná chvíle, aby dal najevo, že… aby dal najevo cokoliv, K ČERTU SE VŠÍM! Něco v něm si uvědomilo, že teď už je to vážně všechno v prdeli takovým způsobem, že nezbývá, než vsadit zbývající žetony na jedinou kartu. A vyhrát.

„Vem ho k Doktorovi, Borisi!“ ušklíbl se Sergej, když viděl, jak jsou oba zaražení a mlčenliví. „Moc se mu po něm stýská….“ dodal s gustem.

Nathaniel skřípal zuby a cítil, jak ho brní svaly. Ale nakonec, možná dobře, že se to takhle zvrtnulo… Někdy je lepší, když rozhodnou okolnosti.

Nenáviděl každý kousek té chodby. Šel jí už tolikrát, že si pamatoval všechny její šmouhy, kouty a ty ostatní věci. Za těch pár dní, kdy do něj doktor neládoval jednu látku za druhou, byl už úplně střízlivý, odpočatý, v rámci možností, a rány byly celkem zatažené. Takže teď šel Boris za ním a Shaw s rovnými zády šel pomalu k Doktorovi.

„Jsem rád, že Sergej moje přání splnil,“ usmál se a čistil další várku skalpelů. Boris ho strčil dovnitř a přibouchnul za ním dveře. A tak osaměli. Agentovi nikdo nemusel říkat, co má dělat. Prostě jako vždy přešel ke křeslu, posadil se na něj, ale než ho Doktor stihl připoutat, skočil na něj a svalil ho na zem. Doktor s heknutím skončil na zádech, ale byl to normální zvuk, na který byla ochranka před dveřmi zvyklá, když v sobě on dusil křik. Párkrát mu dal pěstí do břicha, aby nemohl vstát a odkutálel se z něj stranou, aby se natáhl pro skalpel, nebo něco, čím mohl Doktora odkrouhnout. Kousek od něj ležel na zemi nůž, ovšem než k němu stihl dojít, nepřítel už byl na nohách a pěstmi se perfektně trefoval do slabých míst. Nakonec se ale Shawovi podařilo nůž sebrat a ohnat se po Doktorovi.

„Živý, to se mi líbí,“ usmál se a vyplivnul krev. Bylo mu jasné, že tohle má prohrané. Když mu potom agent podkopnul nohy a najednou seděl na jeho bocích, v očích se mu zračilo čiré šílenství, všechna ta bolest, kterou v sobě dusil a nehledě na zranění ho pitval zaživa. A Doktor křičel. A křičel tak hlasitě, že i gorily před dveřmi poznaly, že něco není v pořádku. A když se podívaly dovnitř, němě otevřely ústa a úplně zapomněly na to, že mají třeba povinnost útočníka zneškodnit. Nutno podotknout, že to ani jeden z nich nestihl.

"Takže je moje domněnka správná, pícháš Doktora?" zmohl se Nathaniel po několika vteřinách ticha na tuhle jedinou, slabou poznámku.

"Zajímá tě to moc?" ušklíbl se Sergej a opsal kolem něj kruh, v bezpečné vzdálenosti.

"Ne, spíš mě zajímá, jestli je v posteli lepší než já?" Vsadil všechno na poslední kartu, takže hrál nejlépe, jak uměl. Přes postel Jukanova dostal už jednou, a i když pochyboval, že by na ten podraz Sergej zapomněl, nenapadlo ho, proč by to nemělo vyjít znovu. Znal jeho náruživost a využíval toho.

"Jak se to vezme, znáš Doktora..." utrousil Sergej poněkud znechuceně. A vrhl na něj špatně ovládaný chtivý pohled.

No ano, pomyslel si Nathaniel, pořád stejně nadržený, jako tehdy, divím se, že pro samé šukání máš vůbec čas dělat zločineckou kariéru... Ale Doktor ti asi nestačí, co? A já jsem bezmocný, pořád nemůžu hýbat nohama a nikam ti neuteču. A jsem tady, dokonce je tady i postel.

"Ovšemže. Alex by ti nepochybně řekl víc, ale tak víš jak... Doktoři jsou všichni stejní." Pokusil se usmát a svezl se na posteli níž. Tak pojď, pojď, ty hajzle, máš tady večeři, myslíš, že jsem si nevšimnul, jak kolem mně kroužíš od chvíle, kdy jsi pochopil, že Alex bys se nechal radši zabít, než by s tebou něco měl? Jsem tady, ubohý, zraněný… Bezmocný, Sergeji, bezmocný.

“Teď tu bude několik hodin klid,“ pronesl Sergej znenadání stěží ovládaným hlasem.

Bože,to je Doktor tak mizerný, že skočíš i po zajatci, který se několik týdnů pořádně nekoupal? Nathaniel se nadechl a v duchu se obrnil. Jakkoliv si jindy podobné aktivity užíval z celého srdce, tentokrát se mu žaludek obracel odporem. Ale musel, teď už nešlo couvnout.

 „Skutečně?“ povzdechl si na oko unaveně a svůdně přivřel oči. Raz, dva, tři…

„Myslím, že už je jedno, jestli tvůj přítelíček zůstane u Doktora o hodinu míň, nebo víc. Stejně se odtamtud už nevyhrabe…“ zašeptal Jukanou a přiblížil se skoro k němu. Poslední vzdálenost překonal takřka skokem, vyrval mu klávesnici a stará nemocniční postel zaskřípala pod jeho vahou…

Nathaniel nastavil rty k polibku a v duchu se obrnil. Jen do toho, máš-li odvahu! Dělej, k čertu!

Sergej už byl blízko, ale ne dost blízko, ne, aby mu dosáhl na zbraň….

Ty rty byly horké a dech voněl nějakou mentolovou žvýačkou. Tím všechno příjemné skončilo. Jukanov ho líbal dobyvačně, neurvale a Nathaniel dokonce po chvíli polknul vlastní krev.

Když skončil s Doktorovou ochrankou, opíral se o zeď a zanechával za sebou krvavou čáru. Šel přímo za Nathanielem. Bolest cítil, ale jakoby mu dodávala novou sílu. A tak zmasakroval pár dalších lidí zbraněmi, které sebral gorilám. Zákeřně, neosobně, z dálky. Slyšet byly jen zvuky dopadajících těl. A potom prudce otevřel ty dveře a zbraně mu vypadly z rukou, klesl na kolena a pořádně se rozkašlal, jak se tou námahou rozevřely rány a začala bolet žebra. Prostě se složil. A to, co viděl, se mu ani v nejmenším nelíbilo.

Nathaniel ucítil, jak Sergej ztuhnul, když uslyšel ten rámus. Ovšem, on nemohl vidět, co on... Alexe, zkrvaveného od hlavy až k patě, jak se vlámal násilím dovnitř. Teď byla ta správná chvíle.

Jukanov se od něj odtrhnul a podíval se, kdo to...

Collins bleskurychlým pohybem vyvlékl ruku z pásky - zatímco druhou ho držel kolem krku, aby mu nikam neutekl - a hrábl mu do pouzdra. Do dlaně mu vklouznul Glock.

To už Sergej zaregistroval, co se děje...

"Astala vista, bejby," pronesl Nate se strašlivou dikcí, když mu přitiskl zbraň pod bradu. A potom zmáčknul spoušť.

A to už Alex klečel na všech čtyřech a chrchlal na podlahu krev. Tak... Já tu málem chcípnu a on se s ním... cucá?! Pak se ale přinutil uklidnit, protože to určitě dělal kvůli tomu, aby se dostal k Sergejově zbrani. „Bože,“ zasténal, když vykašlal další krev.

V té chvíli ho mozek Sergeje Jukanova minul o několik centimetrů. Rozplácnul se vedle něj na zdi.