27. kapitola

Naši agentíci se mají už o něco lépe, přesto trable nekončí...

Spolupráce s Bee

27. kapitola

„Co to sakra bylo,“ zasténal a vyplivnul další várku krve. Nejenže byl naštvaný, co se tu s ním Collins líbal, ale tak nějak doufal, že by se na jeho smrti mohl podílet též, ale Doktora si užil také. A jeho krev měl po celém těle. Asi na něj nebyl zrovna pěkný pohled, to si myslel i on sám. Ale když se podíval na Nata, nebyl na tom o moc líp. Stále zíral na místo, kde před chvílí stál Jukanov, jakoby nemohl uvěřit, že je mrtvý.

Pak s naprosto neosobním pohledem a profesionálním pohybem zbraň zajistil a podíval se, kolik mu ještě zbývá v zásobníku. Až na tu jedinou kulku byl plně nabitý.

Zvláštní, pomyslel si Nathaniel Collins v těch několika vteřinách. Odprásknul jsem chlapa, se kterým jsem se pár vteřin předtím líbal a taky se s ním několikrát vyspal a... Vůbec nic necítím. Vůbec nic. Mrtvý Jukanov se zhroutil na zem a odhalil tak nůž na svém opasku. Nathaniel se sklonil a vytáhl ho z pouzdra. Palcem zkusil ostří, naprosto vyhovovalo. Takže s gustem rozřízl svoji širokou jizvu podélně napůl. Čára za minulostí, ani to moc nekrvácelo.

„Nemyslíš, že krve bude dost?“ otázal se slabě Shaw a pokusil se postavit. Podařilo se mu to až na několikátý pokus a ještě se musel opírat o futro dveří.

Nate mu věnoval zvláštní pohled, ale pak jakoby se vzpamatoval. Vztekle zavrčel, odhodil nůž a na čerstvou ránu přitiskl dlaň. Pořád to skoro nekrvácelo, ale i tak... První měl být případ, svoje účty a bolístky si měl srovnávat doma.

"No jo," odtušil potom. "Ošetřím si to doma..."

„Ne, ošetří ti to v nemocnici. A něčím si to zavaž,“ přikázal mu a otočil se zády. Zatím to šlo až moc lehce. Co když přijde další ochranka?

Za ním se ozval šustot a potom tlumené nadávky, jak dal Nathaniel nohy na zem a pokusil se zjistit, jaké to je chodit po několika týdnech lazarství. Poměrně nešetrně ze sebe odstranil všechny přebytečné hadičky. Pak následovalo skoro úlevné zasmání.

„Jsi v pohodě?“ otočil se na něj Alex a krátce se opřel o stěnu. Jen na chvilku. Musel odtud Collinse dostat. A sebe také. Ale stále mu přišlo, že je to moc lehké. Vážně by tu Rusák nechával tak málo lidí?

"Tak v pohodě, jak je to za dané situace možné." Collins se zase vžíval do své staré role uhlazeného, elegantního, chytrého a smrtelně nebezpečného. Pravda, bez toho drahého obleku a kolínské to nebylo úplně ono, ale i tak mu to docela šlo. "Měli bychom vypadnout a co nejrychleji, než někdo přijde."

„Moje řeč,“ odpověděl a dál se ploužil labyrintem chodeb. Oběma bylo špatně a ani jeden z nich cestu dál jak do hotelu učitě nevydrží. Otázkou ovšem je, jestli Shawovi hotel nechal pokoj, když se tam tak dlouho neukázal. Teoreticky by měli, protože na ulici Collinse nehodlal nechat spát. Ale nejdřív odtud museli vypadnout.

Nathaniel se zatím pomalu rozhlížel kolem. Pak se ještě pomaleji postavil a vydal ke dveřím. Nohy, tak dlouho vystavené nucenné nečinnosti, ho nechtěly moc poslouchat, ale nakonec tam došel a obezřetně vystrčil hlavu ven. Připomínalo to situaci z nějaké grotesky. Hodně černé a dost morbidní.

„Co jsi udělal s Doktorem?“ zeptal se potom. Ještě pořád se díval do chodby, jeho hlas zněl vzdáleně.

„Co asi?“ opáčil Shaw nezvykle tiše.

„Rozumím. Myslím, že vím, kde jsme…“

„V Moskvě, nebo v její blízkosti, to vím taky.“

„Ne, o tohle nejde. Já už jsem tady byl, tenkrát…“ Nathaniel se na okamžik zarazil a potom se narovnal zpátky a podíval se parŤákovi do tváří. „Tohle bývala Sergejova ložnice. Jsem si tím jistý.“

„On měl v ložnici dvoustranné zrcadlo?“

Byla to trochu absurdita, odkudkoliv se mohli vyřítit další gorily a zmasakrovat je k nepoznání, ale jediné, co Shawa v tu chvíli napadalo bylo: Jukanov se nechával pozorovat ve vlastní posteli?

„Byl to perverzák, co bys chtěl,“ pokrčil Nate rameny. „Teď spíš doufej, že si vzpomenu na cestu zpátky.“

„V to doufám,“ odpověděl a opatrně ho vystrčil na chodbu. Potřeboval, aby vypadli co nejdříve. A nějak se snažil nemyslet na tu záležitost s oboustranným zrcadlem.

Nathaniel se důkladně rozhlížel a vážil každý jejich krok. A taky se snažil nebýt slyšet, vždyť tu ještě musel někdo být. Sergej tohle nemohl zvládnout jen s Borisem, Doktorem a několika strážnými. I když postrádal značnou část pudu sebezáchovy, tak šílený nebyl. Nebo snad ano?

Nenáviděl jeho sídla. Všechna mu přišla stejná a ztrácel se v nich. A pokud si jeho společník nevzpomene na cestu zpátky, jsou v háji. Krvácení se naštěstí trochu zastavilo, ale přesto cítil, jak sem tam nějaká ta kapka krve po něm steče. Ale momentálně mu to bylo jedno. Po několika týdnech tu byla naděje, že se z tohohle vězení dostanou, neřešil svá zranění. A Collins... Oh, ano, Collins obezřetně našlapoval na studenou podlahu o několik kroků před ním. Vypadal bledý a hubenější než předtím. Trochu se potácel, nohy ho pořád nechtěly poslouchat a rameno ho taky asi ještě bolelo. Ale stejně šel dál a skoro to vypadalo, že i na jistotu. Poznával to tady, věděl kudy má jít... Nebo tak alespoň vypadal. Trochu přidal do kroku a položil ruku na zdravé rameno. Potom ho zastavil, otočil k sobě a podíval se mu do očí.

„Hej, vážně seš v pohodě?“ zeptal se a bylo mu absolutně jedno, že na Natovi nechal krvavý otisk.

"Já jen přemýšlím, kde jsou ostatní... To mrtvo se mi nelíbí," Collinsovi nervózně cuklo obočí. "Tohle k Sergejovi nejde. Vždyť jsi byl na té Sibiři a vsadím se, že tam bylo víc lidí..."

"To bylo."

"Tak proč tady nejsou?"

„Pauza na oběd?“ pokusil se zavtipkovat.

"To by byl sakra dlouhej oběd..." Nathaniel se přes všechnu mizérii trochu pousmál. A pro jistotu natáhl kohoutek zbraně. Jestli jich bude víc jak patnáct, pánbůh jim pomoz… Nechtěl si představovat, jak by to potom vypadalo, nebo dopadlo.

Jenže mrtvo bylo úplně všude, v každé chodbě, kterou prošli, v každé další místnosti. Sergej si v tom skladu nechal vybudovat hotové bludiště. Libůstka bohatého paranoika.

Ale i přesto se tu Nathaniel dokázal podivuhodným orientovat a vedl ho dál bez sebemenšího zaváhání. Jen na okamžik se zastavil, Nathaniel nasál nosem vzduch kolem a potom do něj silně šťouchnul.

„Cítíš to taky?!“ zeptal se rozčileně.

Alex začichal… A mezi zatuchlinou, vlastní každé uzavřené stavbě, ucítil – čerstvý vzduch!

„Jsme skoro venku!“ Nathaniel zrychlil krok, co mu jen nohy dovolily…

Za dvě minuty se dozvěděli, proč v celém skladišti není ani noha. Jen co spojenými silami otevřeli těžké, olovem vystužené dveře, dívali se oba do ústí několika desítek zbraní.

„Ani hnout! Moskevská policie!“

„Kurva,“ zanadával si nahlas Shaw nahlas a sotva se udržel ve stoje. To samé Collins. Nohy ho, jak dlouho nechodil, řádně bolely a klepala se mu kolena. A pak jeden těžkooděnec z kavalérie přišel ze zadu k Alexovi a kopnul do něj, aby si klekl na kolena. No jo, ruská policie, ta se o nic nezajímá, pomyslel si a svalil se na všechny čtyři pod tím tlakem. Už neměl na nic sílu. Otevřít dveře bylo v tomhle stavu kapánek nad jejich síly, a tak se složil a než zavřel oči, ještě se stihl Collinse zeptat, jestli je v pořádku. Alespoň v to doufal, protože pak mu všechno zčernalo.

"Jsme američtí občané!" pokusil se Nathaniel ohradit proti takovému zacházení, ale v koutku duše se přistihl, že jim to vlastně ani nemá za zlé. Vzpomněl si na nespočet razií, kterých se účastnil... Ne, za zlé jim to v podstatě neměl, ale když se na něj vrhli, donutili ho kleknout a přes jeho bolestné výkřiky mu nasadili pouta, pochyboval, že jim v budoucnu bude děkovat.

×

Vzbudil se na židli s rukama připoutanýma za zády. Měl pořád svěšenou hlavu, ani neviděl, kdo si sedá naproti. Ale když usoudil, že už hraje mrtvého brouka dost dlouho, zvedl hlavu a podíval se do očí policistovi, který ho měl údajně vyslýchat. Na první pohled fajn chlap. Na druhý pohled zkušený a na třetí idiot, jakých je tahle budova plná. Hodil před něj složku, jako bych si jí mohl otevřít, a prohlásil se silným přízvukem: „Našli jsme na vás několik vzorků DNA. Každá patřila někomu jinému. Bylo jich 14.“ A Shaw se jen nehezky usmál a mlčel.

"Váš kolega tvrdí, že jste občané Spojených států amerických, kteří tady upadli do spárů gangesterů, kteří hodlali vydírat vaše rodiny ve státech. Pochybuji, že běžný americký občan je schopen tak efektivně zabíjet."

„Efektivně zabíjet? Kdo podle vás zabíjel?“ zasmál se a trochu pohodlněji se uvelebil.

"V tom skladišti, které někdo mimochodem přebudoval na velice efektní bludiště, jsme našli moc zajímavé věci. Třeba mrtvoly, spoustu mrtvol."

„O tom nic nevím,“ ušklíbnul se. Pravda, trochu mu ujely nervy, ale o tom, co udělal, se Collins dozvědět nemusel. Protože to bylo i kvůli němu. Za to, jak se k nim chovali, jak dělali, že nic neslyší, když ho Doktor mučil.

"Teď jde jen o to, rozlišit ty, které jste zabil vy a které zabil váš společník. Na něm se také našlo DNA... Nebude nám to dlouho trvat. Nemáte mi k tomu, co říct?"

„Hodně štěstí,“ odpověděl a klidně zavřel oči. Dělat z něj blbce? Nechal se, protože policistovi muselo být jasné, kdo je zabil, když na Nathanielovi našli určitě jen jedno DNA – Jukanova. Pouze toho Collins zabil, pokud věděl.

"No, dobrá. Ještě poslední věc, ke které mi asi nebudete taky mít, co říct. Jistý pan Brimingham sice zapřel, že by s vámi měl cokoliv společného, stejně tak jako pan Smith. Nicméně jsem nucen vás upozornit, že za špionáž jsou u nás opravdu vysoké tresty."

„Ta jména slyším poprvé.“ Samozřejmě, že to oba šéfové popřeli. Vždyť to tam vypadalo jak na jatkách. A to jen díky nim. No, spíš díky němu.

"Tímto považuji náš rozhovor za skončený. Na ta zranění se vám podívá náš lékař. Nikdo nás nebude pomlouvat, že snad své vězně mučíme."

„Ovšem,“ odpověděl uštěpačně. Oni a mučit své vězně? To přece nikdy. Stejně toho doktora na sebe nenechám ani sáhnout. Špatně to zašije, ještě se mi pokusí nenápadně něco píchnout s tím, že je to proti bolesti. To určitě. 

Lékař byl narozdíl od vyšetřovatele na první pohled nerudný a nepříjemný, ale v jádru docela férový chlap. Prohlásil, že takové zranění na tomhle místě šít nebude a nechal ho odvést na ošetřovnu, kupodivu docela kvalitně zařízenou. Zeptal se ho, jestli chce něco proti bolestem a když odmítl, jen pokrčil rameny. A šil rovně.

„Děkuju,“ poděkoval potom, když mu doktor zavázal ruku a naposledy zkontroloval, jestli někde něco nepřehlédnul. Po desinfekci rány bolely, což znamenalo bolestivé nádechy, ale aspoň si nepřipadal špinavý a netekla z něj krev.

„Jak je na tom kolega?“ zeptal se pak, protože měl tušení, že doktor by mohl být sdílnější.

"No, myslíte celkově? Nebo jen jeho určitou část?" Doktor si zapálil dlouhou papirosu a podíval se na něj skoro úkosem. Pak se trochu ušklíbl. "Víceméně dobře. Má v těle několik nehezkých látek, potřebuje trochu železa a spoustu klidu. Ta mělká rána na ruce je zahojená. To rameno bude horší, ale nemám prostředky, abych mohl říct něco s určitostí..."

„Má tuhý kořínek, to zvládne,“ pousmál se a zkusmo zahýbal paží. Kůže pořádně táhla, jak ji měl celou zašitou. Plno ran, hodně zašívání. Sakra, nebudu se moct hýbat.

"To ano, nepochybně to přežije. Ale jak dopadne ta ruka, je ve hvězdách, a o tom to je. A vy sebou taky moc nevrťte, jinak vám ty stehy nesednou jak mají a budete to mít hnusně rozjetý."

„Nejsem model a jak jste si jistě všiml, už jich plno mám. Pár navíc? To mě nezabije,“ usmál se a zavrtěl hlavou. Co to vůbec říkal Collins? Že chce aktivní službu ukončit? Jestli to hodlá udělat, alespoň bude mít důvod. Teď už ano.

"Jenže rozjetý jizvy dokážou taky svinsky bolet a kurevsky dlouho se hojí, to jen tak na okraj..." Doktor chtěl ještě něco dodat, ale nedostal se k tomu, dveře od ošetřovny se rozevřely a dovnitř vklouzl asistent v bílém plášti. Podal mu nějaké papíry, při jejichž čtení doktor vraštil čelo. A potom učinil dodatek: "Co se týče vašeho společníka, budeme doufat, že o tu ruku nakonec nepřijde. Omluvte mně. Borisi, vezmi pána na pokoj. Nic na bolest nechce, tak ho jen nech odpočívat."

„Díky. Jen mu prosím neříkejte, že jsem se na něj ptal. Je strašně domýšlivý,“ zasmál se a nechal se asistentem kamsi odvést.

"No, on se na vás ptal taky, bylo by to poměrně nefér." Doktor zastrčil výsledky do kapsy svého pláště a odkráčel. Mladý asistent Boris se na Shawa nejistě zadíval, pak se ho zeptal, jestli může chodit. Po jeho přisvědčení ho dovedl na pokoj a dokonce mu nalil sklenici vody.

Sedl si na postel a zády se opřel o stěnu. Přesto, že měl v puse jako v polepšovně, se pití ani nedotkl a dál se díval do zdi. „Stejně mu to neříkejte,“ stihl říct, než doktor odešel z místnosti. A teď přemýšlel, co bude dál. Až se dostanou do USA, na centrále ho Brimingham pěkně seřve, potom bude vyhrožovat vyhazovem... A Nate, který možná přijde o ruku, nedořešený případ, protože šance na to, že ještě zjistí oč Jukanovovi šlo, byly pěkně mizivé. Povzdychl si a zaklonil hlavu. Tohle nikam nevedlo. Další možnost byla, že by se pořádně natáhl a usnul, ale to nehodlal riskovat, i když tělo ospalé bylo hodně. Bože, co asi děláš, Nate? Strávil hodně neveselou noc, ale k ránu přišlo vážně nečekané překvapení. Mělo asi osmadvacet, sto sedmdesát centimetrů a docela nepřiměřeně krátkou sukni. Taky halenku ke krku a brýle s kostěnými obroučkami.

"Alexander Shaw?" podívala se na něj velice přísně a aniž by čekala, jestli odpoví, vyzvala ho, aby vstal. "Pojďte se mnou. Ihned!"

A tak beze slova vstal a šel. Na nic se neptal, po nikom se nedíval, a když prošli krátkou chodbou, kde otevřela dveře do jedné místnosti a hned je za ním zavřela, ani se polekaně neotočil, jako to je ve filmech. Protože před něj vzápětí položila nějaké papíry a tužku.

"Podepište to, ať se nezdržujeme. Je to prohlášení o tom, že jste tady nevykonával špionáž, že na vás nebylo použito násilí, že nebyla porušena vaše lidská práva... Čím dřív to podepíšete, tím dřív odsud můžeme vypadnout," řekla a naprosto nečekaně se usmála. "Angela Lawsonová."

Nedíval se na ní ani přitrouble, ani nechápavě, prostě vzal do ruky pero a na vyznačený řádek se s menšími problémy podepsal. Ruka se mu bolestí třásla. „Co teď?“

"Až to podepíšete všechno, podepíšete si pas a můžeme odsud. Kauce je složená, případ odložen. A neptejte se, jak jsme to dokázali, protože já to nevím. Apriori vás ale musíme dostat ze země před půlnocí. Takže se snažte."

„Fajn,“ odpověděl a dal se do práce. Celé to podepisování mu trvalo tak půl hodiny. Absolutně netušil, k čemu jim je taková hromada papírů, ale hlavně, že se odtud díky nim dostanou.

"Výborně," zhodnotila Angela Lawsonová jeho podpis po všem to martyriu. "Rozhodně píšete levačkou líp, než Nate pravačkou." Na okamžik se zarazila, ale potom sáhla pod stůl a vytáhla odtamtud tašku. Hodila mu bundu, čepici, rukavice a pořádné boty, přesně jeho velikost. "Natáhněte to na sebe a to už bude vážně všechno."