28. kapitola

Vážení, dnes mám narozeniny, a jelikož nejsem doma (ti chytřejší pochopili, že článek je přednastavený), je toto můj dárek pro vás. Takže si ho užijte...

Spolupráce s Bee

28. kapitola

V autě s Natem nejel, ale než nastoupil, musel se přidržet dveří. Tak dlouho nebyl na čerstvém vzduchu, že mu to přišlo téměř jako sen. Zhluboka se nadechl a měl nutkání sáhnout do náprsní kapsy pro cigarety, i když tam žádné nebyly. Prostě síla zvyku. Pak mu pod nosem přistála krabička. Angela Lawsonová se na něj dívala téměř soucitně.

"Jak dlouho jste neměl?" zeptala se potom tiše, jakoby šlo o životně důležité léky.

"Pár týdnů to bude," odtušil Alex.

"Není nic horšího, než násilná odvykačka. Nate si taky musel připálit."

„O to nejde, mám nervy. A když mám nervy, kouřím,“ pousmál se a kývnutím poděkoval. Potom krabičku rozbalil, hned jednu cigaretu vytáhl a rovnou si zapálil. Do letadla se těšil, alespoň se prospí – nebo v to doufal.

„Collins už je v letadle?“ Nechápal, proč pořád říkala „Nate, Nate, Nate“, ale teď, jak se usmála, mu došlo, že nejspíš čekala, až se na něj zeptá.

Pak se ale zachmuřila. "Čeká na letišti. Chtěla jsem, aby odletěl hned prvním letadlem, ještě ráno, kupodivu bylo snazší se dostat k němu, než k vám, ale odmítl. Řekl, že poletíte buď oba, nebo ani jeden. Nebo něco v tom smyslu."

„Jo, dokáže být velmi tvrdohlavý,“ pousmál se a zapálil si další. Krabičku uklidil do kapsy a trochu byl překvapený tím, že oblečení, které mu dala, je z větší části vojenské. Ale cítil se pohodlně. „Měla jste mu jednu vrazit.“

"Za prvé, na takovou variantu ho mám moc ráda, za druhé, na takovou variantu na tom není moc dobře, za třetí, stejně by to nepomohlo, za čtvrté, byl by schopný mi to vrátit."

„Kdyby letěl sám, bylo by to lepší,“ řekl potom zamyšleně a zadíval se směrem k letišti.

"To máte asi smůlu, ale Nate se do vás zřejmě zamiloval. Nebo k tomu má velice blízko," informovala ho nevzrušeně.

„Vyprávěl, nebo to mám chápat jak?“ zadíval se na ní a potáhl.

"Abyste pochopil, znám Nathaniela Collinse už velice dlouho. Od první chvíle, co jsem u CIA, dostal mně tenkrát na starost. Hodněkrát jsme spolupracovali a jsme přátelé. Přesto, kdybych já byla na vašem místě, by neváhal ani pět minut a už dávno by byl doma. Že na vás čeká, ačkoliv ví, co mu hrozí, to mluví samo za sebe..."

Trochu smutně se usmál a típnul nedopalek do popelníku v opěradle. „To jsem neměl vědět,“ povzdychl si a projel si rukou vlasy. Zoufalé gesto...

"Myslíte?" pousmála se Angela Lawsonová a nabídla mu další. "Já si naopak myslím, že jste se to dozvědět měl."

„Proč? Mám i tak dost věcí na přemýšlení, nepotřebuju další,“ zamumlal a nabídku přijal.

"To samozřejmě chápu, ale i tak... Prostě si myslím, že některé věci by měly být řečeny, bez ohledu na to, kolik času potom zabere o nich přemýšlet. A kromě toho, Nathaniel toho bude muset s největší pravděpodobností nechat."

„Jo, to mi stihl říct, když mě šoupli na jeho pokoj. Myslel jsem, že to nemyslí vážně, ale teď má důvod – rameno.“ Z kapsy ještě vytáhl zapalovač a musel si odkašlat, jak dlouho nekouřil. Připadal si, jakoby vykouřil krabici pravých kubánských doutníků.

"Nebudou mu ho muset vzít, ale asi přijde téměř o všechen cit," Angela Lawsonová si překvapivě taky zapálila. "Skoro se ani nepodepíše, protože to druhou rukou neumí. To jen tak na okraj..." Vyhlédla z okénka. "Už tam budeme. Nechají nás projít diplomatickým kanálem, aspoň to bude bez průtahů."

„To abych to típnul tady. Ještě mě seřvou, nebo se na mě budou pohoršeně dívat. To nesnáším,“ pronesl a hodil cigaretu do přeplněného popelníku. „Nathaniel to zvládne,“ řekl pak a agentka se na něj překvapeně podívala. „Co je?“

"Nic... Jen mně napadlo, jestli si uvědomujete, že něco jiného je odejít, protože chcete, z vlastní vůle. A něco jiného je být odejit, protože jste nepoužitelný mrzák."

„Nemám na to nervy – přesně tohle mi řekl. Pak jsem usnul. Takže o skončení už při nejmenším uvažoval.“

"To byl relativně zdravý, nebo aspoň měl vyhlídky na uzdravení. Čistě teoreticky si to mohl ještě rozmyslet. Teď už nemůže, teď už bude muset. Pro někoho, kdo tuhle práci dělá skoro deset let, to nebude zrovna nejjednoduší.”

„Kurva!“ vykřikl najednou Shaw a praštil pěstí do dveří auta, až měl pocit, že si natrhnul pár stehů. „Já měl být na jeho místě, sakra!“ zasténal a opřel si hlavu těsně vedle pěsti. Bolest mu hned nedovolila ruku uvolnit, musel chvíli počkat. Když jí potom položil do klína, zaklel tiše znovu, ale spíš pro sebe – odřel si klouby.

"To mu řekněte, to ho nepochybně potěší," poradila mu Angela nezúčastněně a podala mu sáček s ledem. V luxusní limuzíně je pamatováno na všechno.

„Když nevíte, kdy máte mlčet, nemluvte radši vůbec,“ zavrčel na ní a na sáček s ledem se vykašlal. Až tak hrozné to nebylo. Prostě mu to ujelo, většinou tyhle věci svěřoval boxovacímu pytli. Asi u toho zůstane i do budoucna.

Angela Lawsonová jeho doporučení uposlechla bez odmluvy a až na letiště mezi nimi vládlo ticho. Ani potom spolu nemluvili, mluvila ona s úředníky, on se jen usmíval. Pak ho dva uniformovaní policisté odeskortovali do zadní části letadla. A tam u okénka seděl poněkud bledý Nathaniel s rukou na pásce a v takřka stejné bundě, jakou měl on sám.

„Jak seš na tom?“ zeptal se bez zdravení a stoupnul si před něj. Byl rád, že ho vidí, relativně zdravého.

"Ujde to. Dal bych si kafe a možná kousek čokolády... A hlavně bych se docela rád vyspal, bez toho, abych byl někde připoutanej, nadrogovanej, nebo bez čerstvýho vzduchu. Ty?“

Chvíli přemýšlel nad tím, co mu řekla předtím Angela, co cítil, když byli stále u Jukanova a Nate ho zabil. Jak se cítil, když mu mezi prsty protékal Doktorův život, jaký měl strach, že Collinsovi nějaký Rusákův poskok něco udělá, když on nebude poslouchat. Jak se bál, že ho jednou hodí do Nathanielova pokoje a nikdo tam nebude. Doktorova slova mu nahlodávala mysl i teď.

„Vážně k němu něco cítíte? Myslíte si, že bude stát o někoho, kdo dokáže cítit jen nenávist? Jste jen vyhořelá schránka člověka! Je jen otázkou času, kdy z vás bude zlomená schránka. A věřte mi, to Sergej uvidí velmi rád,“ zasyčel mu do ucha a na čelisti mu přistála pěst. Doktor se dostával do ráže.

„Vám se rozhodně svěřovat nebudu,“ odpověděl na jeden nádech a posměšně se trýzniteli podíval do očí.

„Mám se fajn,“ vydechl potom a sedl do vedlejší řady přes uličku.

Nathaniel se na něj podíval poněkud překvapeně, ale neřekl nic. Když po chvíli dorazila Angela, posadila se vedle něj, jakoby to byla ta nejsamozřejmější věc na světě. Byla jen o něco málo mladší než on... Ale v tuhle chvíli oba agenti vypadali starší nejméně o deset let. Byl by se vsadil, že kdyby mu půjčili zrcadlo, našel by si šedivé vlasy.

A Shaw si je jen změřil pohledem a opřel hlavu o opěrku sedadla. Myslel si, že Angela poletí s nimi. Sice neviděl důvod, ale proč ne. Zhluboka se nadechl a zavřel oči. I chuť na spánek ho přešla.

Po chvíli mu někdo poklepal na rameno, už byli dávno ve vzduchu, dávno za hranicemi Ruska... Byla to Angela. A tvářila se naléhavě. "Prosím vás, vyměňte si se mnou místo. Nate usnul... A strašně chrápe," pousmála se trochu a dostatečně výmluvně.

„Collins ze spánku nechrápe, ale ano, vyměním,“ odpověděl a prohodil se s ní. Jakmile si sedl vedle Nata, nedokázal se uvolnit. Přišel si jak na jehlách. A navíc, za celou dobu neslyšel jedno jediné zachrápání a to od sebe nebyli tak daleko. O co jí, sakra, šlo? Nebo měl alespoň pocit, že jí o něco šlo. Povzdychl si a z konferenčního stolku sebral nějaký časopis. Potřeboval se nějak zabavit, aby nemyslel na Doktorova slova. Výhodou soukromých letadel bylo, že v nich pracovala pozornější obsluha a důležitou roli hrál i bar. Kdyby zrovna nebyl zaujatý článkem o výrobě japonských mečů a nožů, určitě by si nalil, protože většinou téhle “výhody“ plně využíval. Jistě, mohl se ještě dívat z okénka, ale vzhledem k tomu, že u něj seděl Collis, zavrhnul to. Nebude se naklánět přes spícího Nata, jen aby pozoroval mraky, což by ho po chvíli stejně přestalo bavit, nebo by usnul – to nechtěl. Takže otočil na další stránku a podepřel si bradu. Blonďaté vlasy mu spadly do čela a Shaw usoudil, že si musí zajít ke kadeřníkovi.

Mimoděk si vzpomněl na Collinsovu kosmetickou výbavu, která ještě pořád dílem byla v jeho bytě a dílem asi zůstala v tom hotelu, když museli zdrhat jak zajíci… To si ještě pokoušel naoko stěžovat, že nemá břitvu, ani ústní vodu. Známka, že to ještě bylo dobré. Pak už to dobré nebylo.

Nathanielova „očista“ se určitě jen na kadeřníka neomezí. Teď, jak vedle něj spal, jakoby vůbec neměl nic společného s tím mužem, se kterým ho donutili spolupracovat. Ani stopa po pěstěném, elegantně uhlazeném zabijákovi. Byl zarostlý a neupravený, zničený… Oba byli. Nathaniel se na svém sedadle trochu zavrtěl, potom si zhluboka povzdechl – a nakonec se znenadání zadíval přímo na něj. Vypadal navýsost překvapený.