Tye ëa Nillënya - 3. kapitola

A jede se dál...

/18+/

Spolupráce s Bee

3. kapitola

Ten se napůl zdvihl, když postel zavrzala, a měl přímo skvělý výhled na jeho klín. Přivřel oči a pousmál se. "Takhle nevím, jestli to kdy najdu..." Přesunul se na okamžik tak, aby ho mohl políbit alespoň na koleno. "A musíš to hledat?" Odpovědi se Boromir nedočkal, jen Telcontar se zase sklonil dolů.

Mladík vstal z postele, přešel k jeho zádům a rukama mu pomalu přejel po ramenou. Polibky začal zasypávat jeho šíji a přitom se usmíval. Hladil svalnaté paže a nemohl se ho nabažit.

"Nedočkavče," zamumlal Telcontar, ale té pozornosti se rozhodně nebránil. Už našel, co potřeboval. Otočil se mladému muži v náručí a zatlačil ho zpátky k posteli. "Ještě pořád to chceš?"

"Už bys mohl s těmi otázkami přestat."

"No dobrá, dobrá..." zamumlal mu Telcontar do rtů, sklonil se nad něj a kolenem mu roztáhl nohy.

„Hm?“ usmál se vyzývavě a podíval se mu do očí. Ano, byl nervózní, ale i přesto po tom toužil snad ještě víc, než na začátku. Sledoval, jak se na neznámém vlní svaly a prsty mu přejel po hrudi. Lehce, spíš to bylo pohlazení, ale čím níž byl, tím na síle přidával, až ho možná škrábnul. A na tváři měl stále ten nevinný výraz. Obdržel polibek a znovu do něj pomalu vklouznul jeden prst, druhý i třetí... Jen to teď šlo trochu snáz.

"Otoč se," přikázal mu potom Telcontar tiše, a když to mladík udělal, pod břicho mu vsunul svůj smotaný plášť. Pak se nad ním sklonil a políbil ho ze strany na krk. Cítil, jak se chvěje, už dávno nebyl opilý, aby to mohl svést na ne zcela jasnou mysl, tušil, že má strach. A on sám měl najednou potřebu ho ujistit, že se bát nemusí... Jeho ne. Políbil ho ještě jednou, pomalu polibky pokračoval na ramena a přitom do něj vniknul.

Boromir pevně stiskl čelisti, zavřel oči a sevřel polštář. Tohle bylo mnohem větší než tři prsty a také to trochu víc bolelo. Ale ani nesyknul. Na bolest byl zvyklý a prostě počkal, až to přejde. A cizinec jakoby to vycítil, se přestal hýbat, aby si zvykl. Jen ho dál líbal na širokých ramenou, když otočil hlavu, líbal ho i na ústa a teprve, když ucítil, že se uvolnil, pohnul se. Mladík vydechl, znělo to skoro jako zasténání. Pohnul se tedy víc.

„Ještě víc,“ zamumlal Boromir a prohnul se. Tohle totiž byla nepopsatelná slast. Ale chtěl se otočit, lehnout si na záda a vidět mu do obličeje, protože od toho stálého ohlížení přes rameno ho začínal bolet krk. A navíc zeď nebyla ten nejpřitažlivější partner, kterého toužil pozorovat. A když mu vyhověl a začal přirážet víc, tak se musel přidržet pelesti postele a drtil ji v dlaních. Sténal nahlas, dával mu najevo, jak moc se mu to líbí a nakonec se rozhodl posunout ještě o kousek dál, když rukou směřoval ke svému klínu.

Zarazila ho jiná, která ho sevřela kolem zápěstí. "Ale, ale, ale..." zamumlal mu Telcontar do ucha, lehce ho kousnul a "neposlušnou" ruku mu zkroutil za záda. "Nic takového," dodal ještě a zavřel mu ústa polibkem. Vypadalo to, jako jeho oblíbený způsob, jak mu zabránit v protestech.

„Ale no tak!“ zasténal frustrovaně a pokusil se rukou trhnout. Výsledkem byla akorát tak bolest, která mu vystřelila do ramene. A potom konejšivý dotek, který se ho pokusil uklidnit. Marně, protože to byl musel jenom opatrně hladit a ne laskat, klouzat po jeho kůži a svádět. "Pu-pusť mě!" zasténal naléhavě, protože se Telcontar pořád pohyboval. Ale skutečně ho pustil a jen se přitiskl k jeho zpoceným zádům. "Připravíš mě o rozum!" Ne, to se ti vlastně už povedlo, pomyslel si a zhluboka oddechoval. Tohle, tohle všechno ho dovádělo k šílenství. Už ani nedokázal poznat, jestli je to realita, nebo ne.

„Prosím,“ zasténal potom tiše. Oč prosil sám nevěděl. Aby ho konečně vysvobodil? Aby přestal? Ale kdyby zastavil, asi by ho zabil a potom vzkřísil a donutil ho dokončit, co začal. S vyvrácenou hlavou se ho pokoušel líbat a takřka kňučel, když se mu to nedařilo. Pak mu konečně jeho náhodný milenec splnil přání, uchopil ho za ruku a přiměl ho otočit se na záda.

Boromirovy ruce téměř vystřelily rychlostí světla k jeho krku, za který ho přitáhl k sobě a zuřivě se vrhnul na jeho ústa. Nehty mu pod přívalem slasti zatínal do ramena a do polibků vzdychal. Z Telcontara sálalo teplo a energie, kterou si přál vybít. Aby po tomhle padnul na postel naprosto vyčerpaný, uspokojený. Když nad tím tak přemýšlel, nevědomky se stáhl, na což cizinec zareagoval odtrhnutím od rtů a zalapáním po dechu. Pak něco zamumlal v jazyce, kterému Boromir docela nerozuměl. Ale odhadoval to na nadávku. Ale co na tom komu sešlo, byl to fantastický zvuk a on, Boromir, byl důvod, proč cizinec takhle sténal. Hlasitě, živočišně a nenasytně. Bral si ho s každým pohybem tvrději a rychleji, nedal mu šanci ani na vydechnutí. Byl jeho. Jenom jeho.

„Ještě víc,“ zašeptal mu do ucha a stiskl mezi zuby jeho lalůček. A pak ho musel pustit, protože to tempo se stalo neúnosným a on klesl hlavou do polštáře. Sám toužil po uvolnění, kterého se mu nedostávalo. Už chtěl k vrcholu, ale chtěl tam s ním. Tušil, že kdyby se pokusil znovu sáhnout si do bolestně vzrušeného klína, dopadlo by to jako předtím.

Potom se najednou intenzita přírazů změnila a dostavil se nový pocit. Telcontar se narovnal, posadil se na paty a vytáhl si ho k sobě, takže tam teď před ním ležel roztažený jako laciná holka, s bedry vysoko na jeho stehnech a... Telcontar ho oběma rukama laskal v klíně.

Pro Boromira to byla krajně nevhodná a ponižující poloha, ale za tu rozkoš mu to stálo. Možná, že byl rudý až za ušima, ale stud rozhodně necítil. Cítil pouze touhu. Spalující, jako oheň. Proudila mu v žilách, rozpalovala jeho kůži stejně jako polibky a doteky od cizince. Zažehla v něm něco, co nikdy nepocítil. Toužil to Telcontarovi nějak oplatit, ale netušil jak. Navíc pasivní role se mu více než zamlouvala. Mohl ho konečně nerušeně pozorovat, ten rozložitý hrudník, posetý několika hlubokými jizvami, tvář zbrázděnou vráskami, oči, které mhouřil jako kočka, slastný výraz a kapky potu stékající mu po čele na krk a prsa. Vypadal, že je cele soustředěný na to, dostat z něj i poslední zbytky rozumu a utopit je ve slasti... Ale náhle ho přestal dráždit, místo toho ho chytl za boky a zase se nad něj nahnul. Rytmus milování se opět změnil.

„Ty... chceš abych se zbláznil, že ano?“ zachraptěl a přejel si jazykem po vyprahlých rtech.

"Spíš se dřív zblázním já z tebe..." odpověděl mu Telcontar tlumeně, zatímco se pokoušel nesténat. Moc mu to nešlo. Ten mladík byl tak těsný, horký, nedotčený, alespoň mužem. Nádherný.

„Zatím ses neprojevoval tak-,“ musel zasténat, když do něj cizinec prudce pronikl a silně mu sevřel rameno, “hlasitě,“ dořekl potom. Ale Boromirovi se líbilo, když se přestal kontrolovat, když ho chtěl ovládnout a unikl mu přitom nějaký ten sten.

"Možná jsi mě jen dostatečně nevnímal," poškádlil ho cizinec, zatímco mu okusoval krk.

Vjel rukou do havraních vlasů a zaklonil mu hlavu. „Copak to při tomhle jde?“ Vážně z něj byl úplně mimo. Cítil tlukot vlastního srdce v hlavě a soustředil se pouze na ty nejprimitivnější pudy.

A stejně tak i Telcontar, který už mu neodpověděl, jen se nechal líbat a hladit a pracovat své nejnižší pudy. Kýžená slast byla blízko, tak zatraceně blízko!

Když nakonec všechny pohyby dosáhly snad maximální rychlosti, mladík se k němu pevně přitiskl. „Už... to ne-vydržím,“ téměř to zavzlykal, když se čelem opíral o svalnaté rameno a nehty mu zatínal do zad.

"Poddej se tomu," zašeptal mu Telcontar do rtů, kousnul ho a přesunul se na jeho krk. Sám už se moc neovládal, ale chtěl ho potěšit, chtěl, aby pod ním sténal, křičel... Aby křičel kvůli němu.

„Prosím!“ zasténal a potom už neodolal a sjel volnou rukou mezi jejich těla. To napětí ve svalech bylo až bolestivé a touha po vrcholu neúnosná. Nechával se líbat, kousat do rtu a na oplátku sténal, škrábal, stahoval se, jen aby dal najevo, jak moc z něj šílí.

A najednou Telcontar přestal... Nazdvihl se, nepatrnou chvilku pozoroval, jak si snaží ulevit, a potom mu trhnutím natáhl obě ruce za hlavu a vtiskl do pokrývek. "Já sám..." usmál se potom jeho ublíženému výrazu. Jednou rukou mu držel obě zápěstí a přivřenýma očima sledoval, jak mladík zasténal a kousl do rtu, když se ho poprvé po delší době dotkl a sevřel ho v dlani. Rozhodně se neměl za co stydět. Víc než osmnáct mu netipoval. I tak byl ale rozkošný. A jemu se jen z toho pohledu vařila krev v žilách. Líbal ho tak naléhavě, jako už naléhavě potřeboval dosáhnout uvolnění. Stačilo tak málo!

A když potom mladík zalapal po dechu a jeho tělo sebou začalo škubat, přitiskl se k Telcontarovým rtům, aby se utišil. Aby nebyl tak hlasitý. Pak mu břicho pokropila lepkavá tekutina a on se schválně stáhl, jak nejvíce mohl. A Telcontar naposled prudce přirazil a on se cítil plný, uspokojený a příjemně unavený. Když se od něj potom starší muž trochu odtáhl a přerušil tak spojení rtů, omámeně jej pozoroval a konečky prstů přejížděl po jeho tvářích a zastavil se na naběhlých ústech a prokousnutém rtu.

"Mláďata mívají ostré zoubky," pousmál se Telcontar, přejel mu dlaní po břiše a zálibně se na ni zadíval. "Byl bych se zeptal, jestli sem chodíš často..."

„Občas sem zajdu,“ usmál se vyčerpaně a pokoušel se uklidnit. „Proč se ptáš?“

"Jen tak..." odtušil cizinec a natáhl se pro polibek. Klidný a uvolněný, jen malá pozornost, než se rozejdou. Aby se už pravděpodobně nikdy nepotkali.

×

V noci se Boromir z cizincova objetí opatrně vyprostil a jal se sbírat po pokoji své oblečení. Upřímně doufal, že ho nevzbudí, ale nevypadal na to. A pokud už byl vzhůru, zatraceně dobře to maskoval. Potichu se oblékl, ale mezi dveřmi se ještě otočil a věnoval muži v posteli poslední pohled s povzdechem. Už se neuvidí. Byla to krásná známost na jednu noc. Ale takový byl život. Cizinci tímto městem proplouvali a mizeli. Neviděl důvod, proč by to teď mělo být jinak.

Telcontar pootevřel jedno oko, až když byl pryč. Nespal, ale loučit se nechtěl, protože loučení k smrti nesnášel. A navíc věděl o kousek víc, než ten mladík. Hodlal totiž ve městě zůstat, alespoň nějaký čas. Měl prozatím dost toulání, spaní na studené zemi a podobných věcí. A Minas Tirith mu šťastnou náhodou přišlo velice vhod do cesty.

Boromir se u sebe v pokoji svlékl z šatů, které pak odhodil na zem a u umyvadla se pečlivě omyl. Celé tělo ho příšerně bolelo a byl rád, když si lehl do své vlastní postele. Jediná vada, kterou zpozoroval byla, že v ní ležel sám. Ale usnul spánkem milosrdných, jakmile zavřel oči. A zdálo se mu o záhadném cizinci, o jeho horkých polibcích a mapujících dotecích. O tom, jak ho cítil hluboko uvnitř sebe a jak Telcontar sténal.

Ráno ho vzbudila služebná s tím, že pan milostivý Správce chce, aby u přijímání cizinců seděl po jeho boku. A tak mu nezbylo nic jiného, než se obléknout do čistého oblečení a sejít do hlavního sálu. Denethor už seděl v čele a probíral se listinami. Ani nevzhlédl, když do místnosti vešel jeho prvorozený syn. Pouze rukou ukázal na místo vedle sebe a mladík si tam sedl. Loktem se opřel o dřevěné opěradlo a podepřel si bradu. Tohle ho nezajímalo. Stále byl myšlenkami u minulé noci. A jeho pohled se stával stále méně a méně přítomným. Ani si nevšiml, že lidé už začali žádat o navštívení Správce.

Když si přes ramena přehodil plášť, naposledy se zadíval do napůl slepého zrcadla, které viselo na stěně pokoje. Pousmál se na svůj odraz, ale ten úsměv nebyl moc veselý…Takhle už se na sebe díval nejednou. A dokonce už takhle stál i zde, v Minas Tirith, jen v jiném pokoji, ale zrcadlo bylo osleplé naprosto stejně… a jeho odraz v něm býval mladší. I když se na svět díval pořád s tímtéž smutným vědoucím pousmáním. Minulost se vrací ve spirále, pomyslel si, podobá se, ale stejná nikdy není. Věděl, že ho správce nepozná, i na něm čas nechal svoje stopy a lidé také. „Jmenuji se Aragorn. A říká se mi také Telcontar,“ pronesl svému obrazu v zrcadle. Pak si přes hlavu natáhl kapuci a vyrazil. Správce čekal.

„Otče, proč tu musím být?“ zeptal se Boromir znuděně, když další návštěvník odešel a oni zůstali pouze v přítomnosti služebnictva. Nechápal, čím toho Správce dosáhne. Akorát se tu nudil a tváře neznámých ho nezajímaly. Nejraději by ještě zůstal ležet. Bolel ho celý člověk a ta dřevěná židle tomu moc na pohodlnosti nepřidávala. Tak se jen mírně sesunul, aby neseděl tak zpříma, pravou nohu si v kotníku opřel o levé koleno a čekal na otcovu odpověď.

„Protože jsi můj prvorozený syn. Až zemřu, je tvojí povinností zasednout na moje místo. Musíš vědět, jak se má Správce v takovýchto chvílích chovat. Musíš tady být,“ odpověděl Denethor klidným hlasem a pokynul na služebnou, aby přivedla dalšího cizince, pokud za dveřmi nějaký byl. A Boromir si povzdechl a znovu se zadíval stranou, od všeho toho dění. Nezajímalo ho to - do chvíle, než se dveře znovu otevřely a dovnitř vešel další. Plášť, který mu visel z rozložitých ramenou, byl Boromirovi víc, než povědomý. Stejně tak ta sebejistá chůze. Pohled planoucích očí. Rozhodně mu byl víc, než povědomý. Protože měl svého nočního milence spatřit ještě jednou.... Na tom nejnevhodnějším místě ze všech. A na útěk bylo pozdě.

A protože byl mladík víc, než překvapený, před otcem a služkami se zmohl jen na hluboké nadechnutí, sevření ruky v pěst a přimhouření očí. Ano, Boromir překvapení přímo nenáviděl. Rád by onoho neznámého muže viděl třeba v hostinci, na ulici, ve stáji – jen ne tady. V hlavním sále, u Správce.

Telcontar v tu chvíli poklekl na pravé koleno a zdvihl hlavu. "Aragorn, syn Aratho..." V tu chvíli se jeho oči střetly s Boromirovýma a slova se mu zasekla v krku. "...nův... žádá o slyšení..." dořekl potom o mnoho slabším hlasem.

„Povstaň a povídej,“ vybídl ho unaveně Denethor. Boromirovi mezitím před očima proběhly vzpomínky z minulé noci a při střetnutí jejich pohledů zbledl. Hodně zbledl. Aragornovi bylo jistě jasné, kdo je, když sedí po Správcově pravici. Ale jak si mohl všimnout, tohle setkání nepříjemně překvapilo oba. Aragorn - Telcontar zblednul taky a jakoby mu slova nechtěla přes rty. Nečekal ho. Tedy čekal, ale ne tady. Ne po boku Správce. Hádal, že jeho náhodný milenec bude z vyšších vrstev... Ale nehádal na syna vládce Bílého města. "Chtěl bych vstoupit do tvých služeb, Správce. Jsem lovec a už moc dlouho se toulám po Středozemi, viděl jsem mnohé a mnohé jsem zažil. Chci dát svou sílu i zkušenosti do služeb Bílému městu."

„A jakou práci si zde představuješ? Strážného? Řekni,“ zeptal se a znovu sklonil svůj pohled k listinám. A Boromir zalapal po dechu. Měl chuť, opravdu velkou chuť, se zvednout a odejít, ať to bylo jakkoliv nevychované.

"Kde uznáš za vhodné, že by mé schopnosti našly uplatnění. Můžeš se sám přesvědčit, co všechno ti mohu nabídnout..." zamumlal Aragorn a snažil se nedívat na toho mladíka.

"Říkáš, že jsi lovec a zcestovalý?" Správce náhle ožil, jakoby ho napadla výborná myšlenka.

"Ano. A nejen to..."

"Dobrá, měl bych pro tebe službu. Je těžká a nebezpečná... Můj nejstarší syn potřebuje někoho, kdo by na něj dohlédl."

„Otče!“ ozval se rozzuřeně Boromir a prudce se postavil. Sevřel obě ruce v pěst, jak ho zabolelo pozadí, ale ani nepípnul. Nikdy nepochopil tohle jeho chování. Shazoval ho? Proč ale před někým, koho neznal?

„Sedni si,“ přikázal a sjel ho autoritativním pohledem. A mladík mu vzdoroval.

"Já si nejsem jistý..." ozval se v tu chvíli Aragorn a zbledl ještě citelněji.

"Myslíš, že podceňuji tvé zkušenosti a tvou zcestovalost?"

"Ne, to jsem  nemyslel ani v nejmenším," sklopil hlavu a zabodl pohled do podlahy. To bude peklo, napadlo ho vzápětí.

„To mi chceš pořídit další chůvu?“ povzdechl si Boromir, ale jakoby mluvil do dubu. Otec ho ignoroval. Ani nebral na vědomí jeho přítomnost. „Už mě zde nepotřebuješ, když rozhoduješ za mě,“ řekl potom směrem ke Správci, když se alespoň trochu uklidnil. A pak sešel těch pět schodů a odešel. Nepotřeboval poslouchat rýpaní otce. Po Aragornovi vrhnul krátký pohled a zčervenal. Připadal si tak trapně. Ze síně skoro utekl.

„Boromire!“ zahřměl místností Správcův hlas, ale mladík byl už pryč.

"Správce... Je tohle, skutečně tohle, co po mě žádáš?"

"Ano, jistě. Můj syn potřebuje dohled, společníka, nazvi to jak chceš. Jsem si jistý, že s tvými zkušenostmi se snad i něco přiučí a trochu zkrotne." Aragorn znovu sklopil pohled. S tímhle nepočítal. Ale na druhou stranu - přístup do Citadely mu tím spadl sám do klína. Kývnul. Co jiného mu ostatně zbývalo.