29. kapitola

Milujeme je. Vy je milujete, ale pomalu se chýlíme ke konci... 

Spolupráce s Bee

29. kapitola

„Ahoj,“ řekl po chvíli váhání.

„Ahoj,“ oplatil mu Shaw pozdrav a už se ho zase chtěl zeptat, jak mu je. Naštěstí si to rozmyslel. Přece si nebude hrát na starostlivého rodiče. Nepatrně se pak na Nata usmál a svůj pohled stočil zpět na časopis.

"Co to čteš?" Collins se mu nahnul přes rameno, aby pohodlněji viděl. "Hmm, pořiďte si prvotřídní japonský meč," přečetl nahlas jeden z inzerátů. Pak se zarazil a podíval se na něj. "Mám dojem, že tady ještě asi tak před hodinou seděla Angela Lawsonová."

„Jo, údajně jí lezeš na nervy s chrápáním. Absolutně nechápu, co tím pozoruje,“ zamumlal, ale dostatečně nahlas, aby to slyšela i dotyčná osoba. Potom odhodil časopis na stolek a promnul si oči. Měl ho přečtený třikrát, ale něco prostě musel dělat.

"Můžu tě ujistit, že já to taky nechápu, ale to nic... Má občas jen trochu podivné nápady. Ale řeknu ti, nikdy jsem nikoho neviděl raději, když se nade mnou dneska ráno objevila." Nathaniel se uchechtl. "Bože, dal bych si panáka."

„To máš smůlu. Taky tvrdila, že bylo jednodušší se dostat k tobě, i když nevím proč,“ zamyslel se nahlas a trochu zaklonil hlavu. Už zvedal ruce, že se protáhne, ale na poslední chvíli si vzpomněl na všechny ty stehy. A tak je zase frustrovaně položil do klína.

"Protože my jsme zaměřený na špionáž venku, proto... Líp ti to nevysvětlím. Od nás se tak trochu čeká, že tam někde budeme, takže je to pojištěnější. Od vás ani moc ne, tys tam správně ani neměl být."

Ušklíbnul se nad tou odpovědí a svoji teorii o tom, že to spíš bylo kvůli tomu, že tam zabil tolik lidí a ten chlap to věděl, jen neměl důkazy. Kromě DNA na jeho těle a několik zmasakrovaných chlapů.

"Toliko oficiální teorie," vrátil mu ušklíbnutí Nathaniel, jakoby přesně poznal, co se mu prohnalo hlavou. "Neoficiálně se samozřejmě můžeme domnívat naprosto cokoliv... Snad ani nechci vědět, co k tomu řekne Smith."

„To je tvůj nadřízený, mně si podá ten druhý,“ odpověděl a dál zíral před sebe. Už ho ten pohled na konferenční stolek a bar začal unavovat. Jenže co měl dělat?

"Naleješ mi prosím? Něco slabšího, nevím, jak moc jsem zhnutovanej. Ale i tak si potřebuju cvaknout."

Jen kývnul na souhlas a pomalu se zvedl. Zašitá záda mu nedovolovala prudké pohyby. Žádná letuška za barem nebyla, takže vytáhl čistou skleničku a nalil mu sherry. Sobě nic, nějak neměl chuť a potřeboval být střízlivý. S cinknutím naplnil skleničku do poloviny, potom láhev uklidil nazpátek a zase se vrátil k jejich sedadlům.

„Na,“ řekl a natáhl k němu ruku s pitím.

Nathaniel si sklenici vzal, poděkoval kývnutím a obrátil ji do sebe. A potom se na něj podíval a na okamžik to byl zase uhlazený agent CIA...

"Máš ten problém se mnou?" zeptal se potom zcela nečekaně.

„Jaký?“ odpověděl otázkou a zůstal naproti němu stát.

"Máš nějakej problém, Alexi. Chci vědět, jestli ten problém máš se mnou."

„S Doktorem,“ odpověděl prostě a zadíval se z okénka, i když mu bylo jasné, že z toho úhlu neuvidí nic, než křídlo letadla.

"Dobře," Nate už se dál neptal. Jen mu vrátil skleničku a pak se na vratkých nohou přesunul k Angele, aby mu nechal soukromí, které zjevně Alex nutně potřeboval.

"Už si nepřesedávej, buď tak hodná," požádal ji a pokusil se ten zbytek cesty dospat. Brnění ve zraněné ruce ignoroval, na to myslet nechtěl, ne teď... Ne, ještě minimálně dalších pár týdnů.

Jen si povzdechl, když viděl, jak si přesedává a Angela po něm vrhla nechápavý výraz. Zakroutil hlavou a sedl si na Collinsovo místo. Po zbytek cesty se pak díval z okna a připomínal tak sochu. Nepohnul se ani o píď, jen zdvihající hrudník naznačoval, že žije. A pak jim druhý pilot oznámil, aby se připoutali, že budou přistávat. Ani na to nereagoval. Jen pozoroval, jak se blíží přistávací plocha.

Na letišti je čekala patřičná uvítací delegace. Smith, Brimingham a sanitky. Bez jakýchkoliv ohledů na případné protesty je oba ihned naložili, s tím, že po takové "cestě" je rutinní prohlídka nutná, kvůli nemocem, vším a kdo ví čemu ještě. Odvezli je do metropolitní nemocnice, sanitka v doprovodu dvou černých aut s majáky. Collins poznamenal cosi v tom smyslu, že si je asi někdo spletl s hodně důležitými státníky. 

Odpovědi se nedočkal, a tak mlčel.

×

Z nemocnice je pustili po třech dnech, kdy jim v rekordním čase stihli udělat všechny testy, jen aby zjistili, že jim vlastně nic není. Každý byl v jiném pokoji, a když se Shaw pak jedné sestřičky zeptal, jak je na tom Nate, odpověděla mu cosi o tom, že není oprávněná mu takovou informaci sdělit. V den propuštění ho na žádné chodbě nepotkal, navíc na něj čekalo před budovou auto. K velkému překvapení nejelo před centrálu, ale k němu domů. Ovšem to zjistil, až když vystoupil. Řidič mu podal nádhradní klíče od bytu, které nechával na centrále pro případ nouze, rozloučil se a odjel. A Shaw osaměl. Když pak za sebou potom potichu zavřel dveře od bytu, všechno bylo v tom stavu, v jakém to tam nechal. S tím rozdílem, že se na věcech kupila malá vrstva prachu. Tak nějak ho napadlo, jestli je tu Collins, nebo jestli je na jejich centrále na koberečku u Smithe. Jeho to pravděpodobně čeká až zítra.

Byt byl prázdný, tichý a zaprášený. Od chvíle, kdy se tady s Natem dohadovali, jaká velikost zavazadla je přiměřená, už uplynul skoro čtvrt rok. Ještě že nepěstoval žádné kytky, ty by dopadly. Vzduch se nedal skoro dýchat a v jednom rohu u stropu v předsíni se usídlil pavouk. Měl silné nutkání ho pojmenovat, jako to dělal, když byl malý, ale hned to zavrhnul. Místo toho všude otevřel okna a řekl si, že se pustí do uklízení. Vyluxoval, utřel prach a s obtížemi převlékl postele. Trvalo mu to déle, než obvykle. U sebe ze stěn pak jako poslední sundal fotky obětí a šel si zapálit na terasu. Už se nutně potřeboval nějak uklidnit. Každou chvíli čekal, že mu zazvoní telefon, kde mu naštvaný hlas Briminghama oznámí, kde se fláká a že má svoji prdel přesunout hned do jeho kanceláře. Bohužel nic takového se nestalo. Až k večeru bylo jeho přání vyslyšeno. Telefon začal vřeštět na celé kolo, naprosto neodbytně, dokud ho nezvedl.

"Zítra ráno u mně. V osm! A přijď hergot včas, jinak si mně nepřej," vyštěkl na něj Brimingham nenaloženě, ale kupodivu hned nezavěsil, čekal na jeho vyjádření.

„Všechno?“ zeptal se unaveně a promnul si oči. Zrovna se chystal jít spát, ale to šéfovi vysvětlovat nehodlal.

"Všechno, budem doufat, že víc už toho neprovedete. I tak je to průser až na půdu!"

U dveří se ozval zvonek.

Povzdechl si a přes obývací pokoj přešel ke dveřím. Ani se nepodíval do kukátka. „Dobře, pokud je to až takový průser a chcete moji výpověď, papíry mi pošlete, já je vyplním a přijdu je odevzdat,“ odpověděl do telefonu a dveře otevřel. Stál za nimi Nathaniel, vypadal unaveně, značně provinile se usmíval a když viděl, hlavně slyšel, že jde o naléhavý hovor, jen se zeptal pohledem a potom se protáhnul kolem něj dovnitř, takřka neslyšně.

"Výpovědi nechte laskavě na nás. Přijďte včas, to prozatím postačí!"

„Fajn!“ zavrčel vztekle a praštil s telefonem  na stůl. Nate šel rovnou k baru, aby si něco nalil, a pak se posadil na sedačku. Shaw jeho činu následoval, ale místo toho, aby si něco do skleničky nalil, popadl nejbližší láhev vodky a pil rovnou z ní.

"Tohle vypadá na solidní otravu alkoholem, poslyš," zahuhlal Nathaniel, když už v něm zmizelo půl flašky. Potom se zvedl a rázně mu láhev vyrval, tou zdravou rukou. Polití byli oba a oba se tvářili nasupeně. "Co to do tebe vjelo, poslyš!"

„Nic,“ odpověděl až překvapivě klidně a projel si rukou vlasy. Co by mu měl vykládat? Vždyť ho tam viděl. Zakrvaveného, zmučeného, zlomeného. Jukanovovi se to povedlo, ani o tom nevěděl. A to bylo nejhorší. To vědomí, že se to tomu hajzlovi podařilo.

"Nic, dobře...  Dobře." Nathaniel s třísknutím postavil láhev na stolek a vzápětí se pozvolna sesul zpátky na pohovku. Ruka mu téměř bezvládně ležela v pásce a v obličeji byl popelavý jak stěna. "Dej mi čas do konce týdne," pronesl potom dutě. "Pak se sbalím a přestanu tě otravovat."

„Kolikrát ti mám říkat, že to není tebou?!“ řekl poněkud hlasitěji, než měl v úmyslu a zhluboka se nadechl. Nechtěl křičet, prostě mu to ujelo – navíc, začínal pomalu cítit, jak mu vodka stoupá do hlavy.

"A proč ty si sakra myslíš, že bych chtěl odjet, jen abych ti nepřekážel?!" vyjel na něj Nathaniel. "Já sakra žiju jinde a tady už nemám co dělat! Případ je uzavřený!"

Shaw překvapeně zamrkal. Tohle nečekal. Vždyť nezjistili proč Jukanov ty plány chtěl. Nebo to byla ta věc, kterou mu chce šéf říct?

„Takže konec? Případ uzavřen, všichni jsou spokojení?“ zeptal se dutě a připadal si najednou úplně střízlivý. To bylo špatné znamení.

"Pro mně jo," odtušil Collins naprosto neosobně. "Dal jsem výpověď, ode dneška jsem obyčejný civil, maximálně budu dělat instruktora, jestli mi to povolí."

„Takže Angela kecala. To jsem si mohl myslet,“ uchechtnul se Alexander a zadíval se na Nata. Jen na chvilku, protože v tuhle chvíli se na něj nedokázal dívat dlouho. Bál se, že by se prozradil. Nebylo mu jasné, co, ale něco by to jistě bylo. „To je v hajzlu,“ zašeptal potom a sklonil hlavu. Byl unavený, chtěl spát a zároveň se usnout bál. Dilema.

"V čem kecala?" Collins se na něj podíval, ale jeho pohled byl takový prázdný, jakoby se zeptal spíš ze slušnosti, než z opravdového zájmu.

„A není to jedno?“ odpověděl tak trochu apaticky.

"Ne, není. V čem kecala?"

„No, dejme tomu, že měla takovou teorii ohledně tebe a mně. Zjevně se spletla, když ten odchod bereš takhle v klidu.“

"Aha... A kdybych ti teď řekl, že se nespletla, co to změní? Už nejsem nejlepší agent CIA, promiň."

„Mně je jedno, jestli agent seš, nebo ne,“ zamumlal a pomalým krokem se začal přemisťovat do ložnice. Už na nic neměl sílu, natož na tuhle konverzaci. Ani se nedíval, jestli ho Collins následuje, prostě prošel chodbou až k sobě do pokoje, natáhnul se, zavřel oči, ale spánek stále nepřicházel.

Po chvíli se ozvaly tiché kroky a pak si Nathaniel sedl na postel, těsně k němu. Mohl cítit cítit, jak je vyhublý a Nate mohl cítit, jak je vyhublý on. Krásně romantické setkání. Oba ještě smrděli vodkou.

"Promiň," položil mu ruku na rameno. A jakoby se potom ještě dodatečně rozčílil: "Tak jo! Tak jo! Měla pravdu! Měla pravdu! Zamiloval jsem se do tebe! Stačí?!"

Nejdřív otevřel  jedno oko, potom druhé a vymrštil zdravější ruku tak rychle, jak jen mohl, aby si Collinse za triko přitáhl až k sobě. „Nesnášim, když se mi chce spát a někdo mě ruší,“ zasyčel na něj a strhnul ho vedle sebe. Potom si svlékl triko i kalhoty a odhodil je kamsi do prostoru pokoje. Vážně nechtěl, aby mu čistě převlečená postel načichla chlastem, a přikryl se dekou. Potom udělal něco, co bylo v jeho situaci naprosto nemožné – pohladil Collinse po tváři a povzdechl si. „Říkal jsem ti snad, že chci přiznání?“ zeptal se potom tiše.

"Ne, ale ani jsi neřekl, že ho nechceš..." pousmál se Collins nevesele a zase se zvednul. Narozdíl od něj byl ještě oblečený, ale to asi Alex v zápalu přehlédnul. "Jen to ze sebe sundám," ujistil spíš sám sebe, než jeho. "Pak bych se s dovolením vrátil. Nemůžu zaručit, že bych usnul v prázdným pokoji..."

Pousmál se a naslouchal do nočního ticha, které narušovaly jen Collinsovy kroky, a pak se pod jeho vahou trochu prohnula postel. Hned na to se mu v zorném poli objevila Natova hlava. Natáhl ruku a opatrně mu přejel po levé ruce. Rty měl přitom stažené do úzké škvíry a mračil se. Kdyby si alespoň trochu dával pozor, vlastně dávali oba, nemuselo to tak být.

"Doufám, že si to nevyčítáš," Nate se pokusil rukou pohnout, ale bez velkého úspěchu. "Nebyla to ničí vina, jasné? Kromě Jukanova, ten za to mohl. Mě... Jen mě trochu děsí, že už vlastně tu výpověď nemůžu vzít zpátky, to je všechno."

„Dobře,“ hlesl potom a přisunul si ho k sobě blíž. Alespoň pro dnešek, než z něj ten alkohol vyprchá.

Nate už nepromluvil, jen se o něj opřel, ale bylo to trochu jiné, než když u něj usínal vyčerpaný po sexu. Tohle byla zvláštní blízkost, nezamlžená slastnou mlhou v mozku… Dýchal úplně klidně, ruce složené na břiše. Vypadal stejně tak unaveně, jako se Shaw cítil.

A to ještě ani jeden netušil, že tohle je poslední klidná noc, než se objeví velké problémy.