30. kapitola

Trochu klišoidně nasládlý konec... Snad nás neukamenujete...

Spolupráce s Bee

30.kapitola

„Takže, Shawe, MŮŽETE MI DOPRDELE ŘÍCT, CO STE TO TAM VYVÁDĚL?!!!!!“ zařval na něj Brimingham, až Alex uslyšel několik prásknutí z chodby. Šéf nebyl dobře naložený, ale to on také ne. Oblek mu byl poněkud volnější, ramena a záda ho bolela a měl pod očima kruhy z nevyspání.

„Pane?“ zeptal se nechápavě, když mu vážně nedocházelo, co tím myslí.

"Můžete mi nějak rozumně vysvětlit, jak to, že akce dopadla takovým fiaskem? Agent Collins v nemocnici?! Nechali jste se chytit?! Povraždili Jukanovovy lidi moskevské policii na očích?! Můžete mi to doprdele nějak vysvětlit?!"

Nemohl mu říct pravý důvod, že Smith zmrvil převoz a Nata unesli, že jeho tím vydírali, a pak mučili. Ale Briminghamovi by to stejně bylo jedno. Nezbylo mu nic jiného, než se nadřízenému vzdorovitě podívat do očí a pevným hlasem odpovědět, že mu to vážně vysvětlit nemůže.

"A můžete mi alespoň vysvětlit, proč jste na agenta Collinse střílel?!" zeptal se však Brimingham po několika chvílích mučivého ticha.

„Ujely mi nervy,“ přiznal potom neochotně a dál se na něj díval. Nováček by možná tuhle odpověď zahuhlal a okamžitě sklonil hlavu, ale on ne.               

"To je vskutku dokonalost sama. Tak ony mu ujely nervy! To mě podržte! Víte vy vůbec, co by z toho mohlo být, kdyby to Collins nesmetl ze stolu?!"

Tentokrát mu ujely nervy podruhé. Pomalu přešel k jeho stolu, třísknul dlaní do desky a naklonil se k jeho obličeji. „A myslíte si, že bych střílel, kdybych nevěděl, že to ze stolu nesmete?“ zasyčel na něj a narovnal se. Kolikrát už s ním vedl podobný rozhovor... Jenže teď byl unavený, chtěl spát a ne poslouchat naštvaného šéfa.

"Mám to chápat tak, že jste vystřelil jen proto, že jste věděl, že se vám nic nestane? No, bravo!" zasykl Brimingham.

„Lepší, než ho zmlátit do bezvědomí, ne?“ oplatil mu to stejně milým tónem agent.

"Zmizte mi z očí!" zařval na něj Brimingham potom. "Do večera chci mít hlášení na stole!"

Otočil se k němu zády a třísknul za sebou dveřmi tolik, jak mu to zraněná ruka dovolovala, ale stejně měl pocit, že mu nějaký steh prasknul.

„Výborně,“ usyknul vesele, když si potom v koupelně svlékl sako a na bílé košili se krásně vyjímal rudý flek.

Byl před ním obtížný úkol, protože tohle hlášení bude jedno z nejhorších, které kdy psal... Musel do něj sestěhovat všechno, relativně všechno, co se stalo, a pokud možno tak, aby ho Brimingham po přečtení nevyrazil na hodinu. Což nejspíš stejně udělá, až si hlášení přečte, ale to nějak neřešil. V dané situaci se zachoval, jak nejlépe mohl.

×

Doktor si prohlédl jeho rentgen a potom mu rameno ještě jednou prohmatal. Nathaniel Collins seděl na vyšetřovacím lůžku a jen se tiše díval do stěny. Tušil, co se teď lékař odhodlává, aby mu sdělil. Víceméně mu to sdělil už před několika dny... Ale dnes to mělo být defnitivní.

A on se kdesi uvnitř cítil prázdný.

"Zkuste s tou rukou pohnout, ohněte ji v lokti."

Poslechl, ale svaly ho nechtěly poslouchat. Táhlo to, bolelo a potom ho to nepustilo dál.

"Předpažte."

Udělal i to, ale s týmž výsledkem. Doktor pokýval hlavou.

"Je mi líto, pane Collinsi, ale vidíte sám. Hybnost je omezená asi tak na padesát procent. A bohužel vám můžu říct, že už se to nezlepší."

Jen kývnul, neměl, co by mu na to řekl. Vlastně neměl, co by vůbec řekl. Protože tohle znamenalo jediné, konec bez jakékoliv možnosti návratu.

Věděl, že by měl něco cítit, možná vztek, možná lítost, nebo alespoň smutek, ale necítil nic. Byl naprosto prázdný.

Pak se mechanicky oblékl, poděkoval a rozloučil se.

×

„Chtěl bych oficiálně podat výpověď,“ oznámil v jednu hodinu dvacet minut Waylonu Smithovi.

Ticho.

„Vzhledem ke svému současnému zdravotnímu stavu už nemůžu své povolání vykonávat tak důsledně, jak bych chtěl a jak mi nařizují předpisy.“

Stále ticho.

„Žádám o vyřazení z aktivní služby.“

„Vaše žádost se přijmá, agente Collinsi,“ odpověděl mu konečně Smith.

×

Svlékl si košili a odhodil ji někam na podlahu. Stejně ji už může vyhodit, tu krev nevypere. Pak si povzdechl a opřel se rukama o umyvadlo. Ne, že by byl imunní vůči věcem, co se staly, ale teprve teď se mu ramena zachvěla potlačovanými vzlyky. Nenáviděl slzy stejně tak, jako nenáviděl svoji momentálně omezenou hybnost a slabost. Ano, připadal si slabý a připadal si velmi zranitelný. Všechno vydržel kvůli němu a stejně to bylo houby platné. Ruce v háji a slavný Shaw s nervy v pytli.

×

Smith na něj upřel pronikavý pohled a chvíli to vypadalo, jakoby snad měl na jazyku omluvu. Ale tenhle člověk se nikdy neuměl omlouvat, nikdy to nepotřeboval, nikdy to po něm nikdo nechtěl. Ani Collins teď omluvu neočekával. Nemyslel si, že to byla jeho vina. Nebo si to alespoň myslet nechtěl. Protože by mu nepomohlo, ani kdyby Smithe na místě odstřelil...

"Rád bych, abyste přesto zůstal. Nováčci vaše zkušenosti ocení."

"Ocení zkušenosti někoho, kdo si sám neuváže ani kravatu?"

"Samozřejmě..." Smith se pousmál.

×

Slyšel zvonění telefonu, ale nešel ho zvednout. Ani když vyzváněl dál a dál. Místo toho se umyl, i když na to pohodlné vysprchování nebo naložení do vany si bude muset kvůli zašitým ranám počkat, a pak si, na teď už lehce krvácející ránu, přiložil několik čistých čtverečků a zalepil je. Potom si oblékl pohodlné volné tepláky, z baru vytáhl láhev whisky, jednu skleničku a šel “soukromničit“ do svého pokoje.

×

Na cestu zpátky si vzal taxíka. Ujistili ho, že bude moct řídit, až se všechno pořádně zahojí a definitivně se ukáže, jak velké omezení mu zůstane. Ale zatím bylo pořád brzo, aby sedl za volant a ani se na to necítil. Rád měl nad svým autem naprostou kontrolu a teď by nemohl. Teď nemohl vlastně vůbec nic, oficiálně měl ještě nařízenou nemocenskou dovolenou a potom... Potom, kdo ví. Učit nováčky taky nevydrží věčně, i když pro začátek by to mohlo stačit.

Byt byl nezvykle, skoro strašidelně tichý. Čekal cokoliv, nadávky, mlácení do zdi, nebo boxovacího pytle, ale ticho bylo ze všech těch variant zdaleka nejhorší.

"Alexi?"

Zíral na dno prázdné láhve a měl pocit, že hůř být nemůže. Trhnutím se otočil po hlase a zadíval se na Collinse. Byl trochu bledý a vypadal... Jak vlastně vypadá? Přešel k němu pomalou chůzí a pohladil ho po tváři, pak sjel na krk a pohledem sledoval neviditelnou stopu, kterou zanechávaly jeho prsty. Potom ho chytil za zraněnou ruku a políbil jí. Nemohl nic dělat. Collins měl na sobě oblek, košili u krku nedopnutou a byl bez kravaty. On a bez kravaty, to bylo takřka neslýchané!

"Kolik jsi toho vypil?" zeptal se Nate tiše po chvíli.

„Nemám toho v sobě ani z poloviny tolik, kolik bych chtěl,“ odpověděl mu nakřáplým hlasem a ruku pustil. Mohl by jít k baru, určitě tam ještě nějaké pití bude.

Nathaniel ho předešel a zahradil mu cestu. "Nechceš mě radši ošukat?" zeptal se tónem, který se k němu zoufale nehodil. "Rozhodně to bude působit stejně, ne-li líp, než chlast."

V tu chvíli sebou Shaw nepřirozeně trhnul a pohledem se zasekl někde mimo čas...

„Řekni, jaký je v posteli? Vážně je tak dobrý, jak o něm Jukanov říká? Víš, možná má nějaké ty přednosti, které ho dostali šéfovi do postele, ale já mám radši tebe, hm?“ zasmál se Doktor a zajel mu rukou do rozkroku.V tu chvíli Alexander prudce vykopnul a zasáhl ho do boku. On na něj v žádném případě sahat nebude! „Ale, ale, kocourek vytahuje drápky? To se k nám ale náramně hodí!“ vyštěkl a s posledním slovem mu vrazil pěstí. Zase...

„Já... Teď... Nemůžu...“ dostal ze sebe pomalu a sklonil hlavu.

"Jo..." hlesl Nathan po chvíli. Pak mu došlo, jakou řekl pitomost. Jenže cokoliv, i kdyby mu teď Alex pár vrazil, by bylo lepší, než aby vychlastal všechno, co najde. A že byl přesvědčen, že právě na to se jeho partner chystal. "Pojď si dát kafe, nebo citrónovou šťávu. Cokoliv. Pojď."

Jen němě přikývnul a šel udělat kafe. Trvalo to trochu déle, ale nakonec se trefil lžičkou do hrnečků a sobě udělal extra silného turka. Potom je odnesl do obývacího pokoje a postavil na stolek. Zase cítil, jak se mu krev hrne do rány, a tak si sedl na gauč a přitiskl si na ránu dlaň, aby to nebylo tolik vidět. Collins se asi převlékal, protože ho nikde neviděl. Nebudu chlastat, alespoň do doby, než se to zatáhne, pomyslel si hořce a usrknul z horkého kafe.

"Seřval tě Brimingham moc?" zeptal se Nate, který se tam odněkud vynořil jako duch.

"Co bys řekl?" opáčil trochu nasupeně a dál si držel rameno, protože začínalo pekelně bolet.

"Že tě seřval na tři doby a chce hlášení... Chtěl jsem požádat o jedno, napiš mu tam pravdu. Napiš mu, že jsem ti neřekl všechno a kvůli tomu ti ujely nervy... Že jsem ti zataji zásadní informace. Teď už je to stejně jedno."

„Tohle... Vynechám. Máš kliku, že nepíšeš hlášení,“ povzdechl si.

"Tohle nevynecháš, protože přesně takhle jsem to řekl Smithovi. Musíme tvrdit to samé, aby se v tom nezačali šťourat."

„Ten si mě taky pěkně podá,“ ušklíbnul se Shaw, lehce nadzvedl dlaň, jen abyl viděl totálně nasáklý čtvereček a kůži od krve. No co, to počká, usmyslel si a jakoby nic se znovu napil kafe.

"Měl by sis s tím zajít znova k doktorovi. K pořádnému doktorovi... Nemůžeš chodit a lákat k sobě šelmy z širokého, dalekého okolí," pousmál se Nathaniel křečovitě, aby aspoň trochu uvolnil atmosféru.

„Zítra... Zítra budu běhat po doktorech...“ odpověděl kysele. Musel zajít k němu, protože jen on mu dokázal pomoct. A dostane prášky, které nebude chtít brát. Ale asi mu nic jiného nezbude. „Zítra přijdu později. Musím zajít za jedním přítelem.“

"Já se zítra vracím zpátky..." poznamenal Nathaniel po chvíli ticha. "Zpátky do Utahu. Budu učit nováčky, jak jsem říkal..."

Hrnek, přibližující se k ústům, se zastavil a vyklouzl ze sevření. Čas zmrznul a Alex zkameněl. Vrací? On se... Vrací?!

Nathaniel se díval stranou a pak se najednou docela schoulil, jakoby dostal kopanec do břicha. Já jsem to tak neskutečně zkurvil, napadlo ho po chvíli. Nemohl se podívat Alexovi do očí, to nešlo. Přišel si jako v zamilovaném filmu, až na to, že příběh nespěl k happyendu. Bylo to všechno na hovno.

Shaw se velmi pomalu otočil k druhému agentovi, natáhl k němu ruku, a pak ho chytil za triko a přitáhl těsně ke svému obličeji. Oči se mu stáhly do úzkých škvírek. Najednou si připadal střízlivý, jako jindy. A těch pár loků kafe za to nemohlo. „Ty-odjíždíš?“

"Já..." Najednou nevěděl, co mu na to má říct, poprvé v životě mu došla slova tak strašlivým způsobem. Bude to tak lepší? Nevím, co mám dělat? Nic jiného nepřipadá v úvahu? Případ skončil, nemám tu co dělat? Jedno klišé debilnější a frázovitější než to druhé. Nakonec kývnul. "Ano."

A on nevěděl, co má udělat. Dát mu pěstí, pustit, políbit? Rozhodl se pro kombinaci. Prudce se přitiskl na Collinsovy rty a poté ho pustil. Vzápětí byl povalen na pohovku a políben s takovou vášní, že by ho to opilo víc, než nejlepší skotská.

"Kdybys věděl, jak moc se mi nechce..." zavrčel Nathaniel a opřel se mu dlaněmi o prsa. "Kurva, kdybys věděl, jak strašně se mi nechce!"

„Tak proč jedeš?“ zeptal se prostě a trochu syknul. V ramenou mu pulzovalo, ale to ignoroval – alespoň se snažil.

"Protože musím. Jestli neodjedu, tak si to vyžeru všechno až do dna. Agenti musí podávat hlášení na stopadesáti místech, to nevíš?" Hořce se pousmál. "Šéfstvo si myslí, že jsem to ukázkově zvoral, mám co vysvětlovat."

„Nejezdi,“ řekl mu a přitáhl si ho pro další polibek. „Prosím,“ dodal potom skoro neslyšně.

"Musím, jinak se taky může stát, že mi budeš muset nasadit náramky..."

„Momentálně nejsem ve službě. Dlouho nebudu, takže já ne.“

"A nechceš si vzít dovolenou?" navrhl mu Nathaniel znenadání a svalil se kousek stranou.

„Tohle je dovolená – povinná.“

"Tak pojeď se mnou. Mám velký byt. Velkou koupelnu. Postel navíc. A možná by se našel i nějaký ten alkohol."

„Tohle je hodně špatnej romatickej film,“ usmál se Alex – poprvé za celou dobu upřímně. „Tak fajn.“

"Romantické filmy nebývají dobré... Ale když máš vymytej mozek, ani ti to nevadí. Po celým dnu nemusíš aspoň přemýšlet, a pak máš čas budovat image chladného a nedostižného," ušklíbl se Nathaniel a ještě jednou ho políbil.