31. kapitola

Slibovaní agentíci jsou na světě...

Spolupráce s Bee

31. kapitola

Sedl si do relativně pohodlného křesla potaženého černou kůží, které mělo vyvolat dojem elegance a vkusu. Když se ale podíval na tu ženskou naproti sobě, hrklo v něm. Kromě bílého pláště a na cedulce se jménem titul PhDr., neměla s doktorkou vůbec nic společného – alespoň podle vzhledu ne. Dokonce nevypadala ani elegantně, takže s místností silně kontrastovala. Ústa byla stažena do úzké škvíry a podle znuděného výrazu, ale tvrdého pohledu usoudil, že s touhle sranda nebude ani v nejmenším. Tmavě hnědé, kudrnaté vlasy jí padaly ze špatně utaženého ohonu přes kulaté obroučky brýlí a brčálově zelené triko ho přímo bilo do očí.

Krátkým pohledem si na deskách, které držela v ruce, přečetl název a přimhouřil oči. Měla jeho spis. Trochu si poposedl a zeptal se: „Zajímavé čtení?“

„Rozhodně lepší, než co jsem četla doteď,“ pronesla s úšklebkem a Shaw se podivil, jak hluboký měla hlas.

A pak prostě spis odhodila, trochu se na židli odsunula a dala si nohy na roh desky stolu – a pozorovala ho. S hlavou mírně nakloněnou a jedním zdviženým obočím. Ruce si ložila na prsou a čekala. A Alexander se uchýlil ke stejné taktice.

Jenže po hodině, kdy doktorka ťukala  prsty do dřevěného opěradla židle a Shaw se užíral myšlenkami, je to oba přestalo bavit.

„Takže co máte za problém? Nebo tu hodláte sedět do skonání světa?“ promluvila jako první a protáhla se.

„Žádný problém nemám,“ odpověděl pevným hlasem, i když věděl, co za blbost právě řekl. Sám si uvědomoval, že od jisté doby, je tu jistý problém. Nejen fyzický, ale i psychický. Nemohl zatím do aktivní služby, protože by všechny zabil.

Dívají se na mě. Vím to. Nemám sice oči na temeni hlavy, ale ty pohledy... No co, tak mam víc jizev, než obvykle! Už jsem se dostal i do formy, není ze mě kost a kůže, ale některé jizvy jsou stále trochu vystouplé a občas zabolí. Jako teď.

A pak si mě zavolala Bee. V pohodě ženská, co tu trénuje nováčky. Prej jestli bych jí nepomohl. A já neochotně kývnul. Slyšel jsem ty povýšené řeči, že za ní jdu jak zpráskaný pes a ať mám svaly nebo ne, složí mě raz dva. A pak se ozval zvuk píšťalky a první si stoupnul proti mně. Když jsem mu dal pěstí do boku, druhou rukou si přidržel jeho ksicht a dal mu hlavičku, vrhl se na mě zbytek skupiny a Bee je ani nestihla okřiknout. A pak jsem se přistihl, jak tlačím palcem jednomu zrzkovi ohryzek zpátky do krku. Chroptěl a oběma rukama mi svíral paži.Pak se jen s žuchnutím svezl na zem a vykašlával se. A já po tomhle incidentu dostal nařízení k povinným návštěvám u cvokaře.

Rozhodl se, že nebude přemýšlet nad tím, co bylo, ale co bude, jelikož doktorka se na něj dost nepříjemně dívala a on měl náladu pod psa. Už jen kvůli tomu, že Collins před čtyřmi dny odjel. A bez rozloučení. Čekal alespoň vzkaz na záznamníku, ale absolutně nic. V bytě nebyla žádná známka další existence, kromě skleničky a načaté vodky, která stála na stole, když přišel domů.

„Vážně? Podle tohohle,“ poklepala na složku,“evidentně máte. Nenutím vás mluvit. Ale rozmyslete si, co mi řeknete příště. A teď běžte.“

A tak se sebral a bez rozloučení odešel.

×

„V tom Rusku jste se moc nevytáhnul…“ poznamenal Breckinridge.

„Smith taky zrovna ne,“ vrátil mu to a složil si ruce na klíně. Při troše snahy to ani nevypadalo, že mu v té jedné zbývá jen nějakých pětačtyřicet procent hybnosti. „Měl nás odtamtud dostat, ne nás poslat Jukanovovi do náručí.“

Tohle setkání bylo zvláštní. Seděl v té kanceláři už tolikrát, že mu přišla naprosto důvěrně známá, ale dnes se na ni díval úplně novýma očima. Nakonec se ta společná dovolená poněkud podělala, Alexovi na poslední chvíli příkazem shora zabránili odjet a pro něj si pro všechny případy přijel sám Smith, aby ho sem dopravil osobně. Žádné námitky se nepřipouštěly.

Breckinridge znovu pročetl jeho podrobnou zprávu.

„Takže nakonec nevíme, oč Jukanovovi šlo.“

„Ne, bohužel. Chtěl přístup do databází, ale co v nich, to už nebylo možno zjistit. Můžeme důvodně předpokládat, že pokud mu nevyšla ta akce s vývojem nové zbraně, pokusil by se ty informace prodat třetí straně, možná arabským státům, ale to jsou samozřejmě jen spekulace. Nic z toho se už nedá dokázat. Ani jeho spojení s Heroldem, ale to naštěstí na jeho odsouzení nebude mít vliv.“

„Dobře. Ale stejně vás nepochválím.“ Šéf si posunul brýle vzhůru a zadíval se na něj.

„Ani to neočekávám, pane. Taky bych rád, aby to dopadlo jinak. Nicméně, stalo se.“

Na chvíli se rozhostilo ticho.

„Oficiálně jste odešel do výslužby, máte už něco jiného?“

Bylo mu skoro sedmatřicet, a i když byl napůl mrzák, nepovažoval se za úplně odepsaného, byl ochotný pořád pracovat pro CIA. Ale pro změnu by mu mohli něco nabídnout sami, nemusel by se pořád vnucovat. Pokrčil rameny.

Breckinridge se na něj podíval pronikavým pohledem, jakoby zvažoval, co se mu honí v hlavě. Potom kývnul.

„Dobrá. Zatím je to všechno. Pane Collinsi.“

Pane Collinsi… Takže už je to definitivně potvrzeno – je civil.

×

Seděl na posteli a v ruce držel vodku. Měl ji skoro vypitou a připadal si úplně střízlivý. Melancholickou náladu neměl už hodně dlouho a štval ho zmatek, který v sobě měl. Nikdy nepochopil, co lidé na lásce vidí. Bylo sice pěkné mít se s kým vyspat, pokecat, dát si kafe, ale to mohl i s přáteli. Ale tohle bylo jedinečné, každý okamžik. A právě proto si najednou připadal divně. Ne sám, ne ztracený a rozhodně ne zranitelný. Už uplynul měsíc od Collinsova odjezdu. Shaw stále chodil za doktorkou, stále mlčeli a stále jí nic neřekl. Proč by také měl. Vždy celou dobu seděla s opřenýma nohama o stůl a něco si zapisovala do sešitu. Položil prázdnou lahev vedle postele a s rukama za hlavou si lehl. Předpokládal, že tohle bude nejhorší noc jeho života hned po těch, které zažil v Moskvě. A pak prostě usnul. V pracovním obleku, s rozepnutou košilí, v kalhotách i botách. A bylo mu to úplně jedno.

Kdesi v tichu slabě zarachotil zámek a potom se dveře pomaličku otevřely. Dotyčný se protáhl jen nezbytně úzkou mezerou a ani nerozsvítil. Zavřel za sebou naprosto neslyšně, potom skopl boty, protože na podlaze dělaly zbytečný hluk. Slyšet, ale nebýt slyšen, to je hlavní zásada, pokoušíte-li se někomu vloupat do bytu.

Neznámý ji dodržoval a plavně se posouval tichem dál, až dospěl do obýváku. Ticho a nikde nikdo. V druhém pokoji to bylo to samé, jen pár poházených věcí dokazovalo, že tu někdo nedávno bydlel... Napotřetí se trefil, rty mu zvlnil nepatrný úsměv. Pak přešel k spícímu a co nejopatrněji se natáhl vedle něj.

„Nee, Nate, nechte ho,“ zasténal ze spánku Shaw, i když upřímně doufal, že po vodce se mu žádné sny zdát nebudou. Většinou to tak i bylo. I ve snu mu po čele stekla kapka potu a obočí se téměř spojilo v jednu čáru. Nenáviděl tyhle sny.

Neznámý, ležící vedle něj, ho jen objal kolem pasu a přitáhl blíž k sobě. Nepokoušel se ho budit, nechtěl inkasovat jednu do zubů, než by stačil říct popel.

Hrudník se mu zběsile zvedal a klesal. A pak, když už si vážně řikal, že je to jen sen, se s výkřikem jediného jména vzbudil a prudce posadil. Odhodil stranou cosi, co považoval za deku, i když si nepamatoval, že by se přikrýval a z postele se zvedl. „Sakra, ani ve snech mi nedá pokoj,“ zanadával si nahlas a vydal se chodbou do obývacího pokoje, aby si nalil dalšího panáka, popřípadně vzal celou flašku. A tak popadl whisky a zhluboka se napil. Mezi futry ložnice se však zastavil. „To je sen, že jo?“

Nathaniel se zrovna posadil a zdravou rukou si třel prostřelené rameno, do kterého se navíc ohavně praštil, jak ho Alex v prvotním návalu odstrčil příliš prudce. Zmohl se jen na "zkus si šáhnout" a ublížený výraz.

„Nedělej si ze mě prdel,“ pronesl potom a zhluboka si loknul.

"Puf!" udělal Collins naštvaně, ale dál tam seděl a tvářil se jako přezrálá bluma. "Vidíš?!"

A v tu chvíli z něj Shaw dostal takový záchvat smíchu, až se složil na zem.

Nathaniel ho jen chvilku pozoroval, ale ten chechot byl tak strašně nakažlivý... Ve chvíli, kdy se svezl na kolena a hodlal se podívat, jestli si Alex moc neublížil, už se smál taky. A když ho to přešlo, místo dalšího vysvětlování mu radši vtiskl polibek na rty.

"Tak co? Jsem skutečný, nebo ne?"

Alexander ho převalil pod sebe a políbil ho pořádně. Žádná dětská pusinka – a rukou mu zajel pod košili. „Co tu děláš?!“ zasyčel pak.

"Přijel jsem ti vrátit klíče...?" hlesl Nathaniel, úplně překvapený tím nenadálým útokem.

„Vrátit... klíče...vrátit klíče...“ opakoval si pořád dokola Shaw a přemýšlel nad významem těch slov. „No, tak si mi je vrátil. Můžeš jet,“ zašeptal potom, když z něj slezl a zase se chopil láhve alkoholu.

"A pozvat tě do Salt Lake City, jestli už můžeš odjet," zašeptal Collins a neměl k tomu se hnout. "Taky tě vidět. Políbit, hm... Zůstat s tebou?"

Ruka s pitím se mu zastavila v polovině pohybu. „A já myslel, že si děláš legraci.“

"Tenhle druh humoru jaksi neovládám..." zavrtěl Collins hlavou a vyškrabal se na nohy. "Alexi."

„Ano?“ optal se a přistoupil k němu blíž. A jen se kochal pohledem. Potom natáhl ruku a dotkl se jeho tváře. Měl trochu sentimentální náladu. Chtěl říct, že mu chyběl, ale přes rty nevyšel žádný hlas, žádná slova.

"Snažil jsem se ti dovolat, ale změnili ti číslo..."

„Mobil... Mobil jsem nepoužil od tvého odjezdu...“

"A číslo na pevnou mi odmítli dát," pokračoval Nathaniel tiše. "Co jiného mi zbývalo, než za tebou dojet?"

„Blázne...“ zasmál se potichu Shaw a prostě ho políbil. Láhev mu vypadla z rukou a alkohol se vsakoval do koberce. Ale oba dva to ignorovali.

"Znám tvůj přístup ke čtení spisů, můžu očekávat, že u e-mailů by to bylo jiné?" zamumlal mu Nate do rtů a tvářil se pobaveně. Odpověď nedostal, jen byl stržen zpátky na postel.

„Nechci být sentimentální, ale chyběls mi,“ zamumlal mu do krku a čelo si opřel o Natovo rameno. Bylo příjemné ho zase cítit u sebe. Nechtěl si to přiznat, ale vážně ho postrádal.

"Já klidně sentimentální budu, mě jsi chyběl strašně," hlesl Nate, políbil ho ze strany pod ucho a objal co nejpevněji mohl. Tím jakoby řekl naprosto vše.

×

Když se ráno vzbudil, Nate ještě spal, s mírným úsměvem na rtech. Potichu vstal, aby se Collins neprobudil a vydal se do kuchyně. Otevřel ledničku, ale byla prázdná, skoro se divil, že na něj nečekají pavučiny. Povzdechl si, sebral klíče a odešel do nedaleké samoobsluhy pro čerstvé pečivo, nějakou tu šunku, máslo a zeleninu. Když za sebou zamykal, pomyslel si něco o tom, že usínání v obleku má své výhody.

Jak tak přemýšlel o době, kdy ho u sebe neměl, musel uznat, že celou dobu vlastně nedělal nic jiného, než že nasával, měnil obvazy, chodil k doktorce, spal a zase nasával. Svým způsobem mu chyběl. Bez něj to nebylo ono. Cítil se podivně prázdný a pokaždé, co se vzbudil zpocený z nočních můr, hned sahal vedle sebe, jestli ho tam nenajde ležet. Ale místo bylo chladné a prázdné. A tak vždycky vstal a šel si nalít skleničku, jen aby zapomněl na obnovené noční můry a na to, co se stalo Natovi. Byla to jeho chyba a on si to nikdy neodpustí. Ani si neuvědomil, že už dávno vstoupil do krámu, automaticky strkal věci do košíku, zaplatil a už byl zase na cestě k sobě.

Doma vyndal pečivo ze sáčku, který ani nemohl zavázat, aby se housky nezapařily a nechal vařit vodu na kafe. Ze skříňky nad hlavou vytáhl dva hrnky a usmál se. Tohle by se mu líbilo. Každé ráno skočit do obchodu pro čerstvé pečivo, uvařit kafe a dívat se na probouzejícího se Nata.

Omyl rajčata a papriky, nakrájel je na velký talíř, který postavil doprostřed stolu a na menší talířek rozbalil kostku másla. Natovi rozkrojil dvě housky, namazal je a obložil šunkou. Upřímně doufal, že ho tím neurazí. Včera se ani nezeptal, co vlastně „dělá“ jeho ruka. Ale ono to ani nebyla potřeba, cítil sám, jak málo síly v ní zbylo, jak prsty jen váhavě a pomalu svírají jeho dlaň. Nemusel se ani ptát, kolik mu v ní zbylo citu, tentokrát se doktoři asi nemýlili. Jen na dotek byla pořád stejná, Nathaniel si pořád zakládal na své upravenosti a pěstěnosti…

„Snídaně?“ ozvalo se v tu chvíli ode dveří. Nate na sobě měl jedno z jeho triček, ukradl mu i tepláky, a vlasy mu neposlušně trčely kolem hlavy, jakoby se nikdy nechtěly dát zkrotit. Dokonce už mu rašilo i strniště.