32. kapitola

Bum, bum, bum! Kdopak agentíky prásknul? Bum, bum, bum... Chytřejším to docvakne...

Spolupráce s Bee


32. kapitola

Shaw se nad tím zjevením usmál. Sice se to ke vždy upravenému Collinsovi nehodilo, ale jemu to bylo jedno. „Snídaně,“ potvrdil kývnutím hlavy. V tu chvíli uslyšel cvaknutí, jak vypnula konvice. Chopil se jí a zalil hrnky. Kuchyní se rozlila vůně čerstvě uvařeného kafe.

"Tys mi vážně udělal snídani?" popíchl ho Nate, když zaplul na svou židli, a zálibně, ale i trochu podezřívavě se zadíval na housku se šunkou. "Víš, že tohle už začíná připomínat vážný vztah?" zdvihl potom hlavu a v očích mu zahrály jiskřičky rošťáctví.

„Vím. Pokud ti to vadí, můžu přestat,“ odpověděl prostě a postavil před něj kouřící hrnek kafe. Potom si sedl za stůl a jen tak propletl prsty a pozoroval ho. Klid – přesně to mu chybělo.

"Jsem poslední, kdo bude protestovat," pousmál se Nathaniel a upil ze své kávy. Potom si promnul bradu. "Měl bych se zase nechat oholit, za chvíli budu vypadat jako vagabund." Když zachytil provinilý Alexův pohled, který směřoval na jeho levou ruku, volně položenou v klíně, natáhl se k němu. "Poslouchej... Chci, aby sis to jednou provždy přestal vyčítat. Můžu řídit auto, můžu uvařit, rehabilitace jsou poněkud otravné a můj podpis pořád vypadá jako od žáka první třídy, ale to jsou detaily. Jsem naživu, díky tobě. A jestli cenou bylo, že mě musí holit jiní, tak to bylo ještě sakra laciné."

„Já si to přeci nevyčítám,“ zamumlal odpověď a napil se z hrnku. Ignoroval skutečnost, že si spálil jazyk, že je to moc horké a vlastně i to, že co řekl, byla lež. Samozřejmě, že si to bude vyčítat. Mohl za to on.

"Kecáš," odtušil prostě Nathaniel, jakoby mu viděl až do žaludku. Pak se zdvihl, přešel k němu a vměstnal se mu na klín. Židle se sice povážlivě naklonila, ale nakonec to ustála... Pohladil Alexe po tváři. "Jestli na té své provinilosti budeš trvat, tak mě budeš holit sám!"

„To beru, pokud se nebojíš, že tě říznu,“ zasmál se a objal ho kolem pasu. „Chceš i krmit? Uděláme letadlo?“

"Rozhodně mě neřízneš tolik, jakobych se říznul sám. Což by mohlo, upřímně, na jistých částech těla dost bolet," ušklíbl se Nathaniel. "Ale to krmení beru, když se nebojíš, že ti ukousnu prsty."

Natáhl se k jeho talíři, aby sebral housku a strčil mu ji pod nos. „Tak co bude?“ zasmál se, když viděl Natův výraz. Naštěstí po chvíli pusu opravdu otevřel a kus ukousnul. „Dobrá snídaně?“ mrknul na Collinse a sevřel ho v pase pevněji.

"Hmhmmňam," udělal ten s plnou pusou a sotva polknul, nedočkavě chňapl po dalším soustu. Chutnalo mu, jako za poslední týdny vůbec. Možná taky proto, že většinou snídal sám...

Usmál se nad jeho apetitem a ukousl si z housky také. Cítil, že žaludek se začíná ozývat, chtěl ho umlčet včas. Navíc si uvědomil, že jak ho tak svírá, vážně mu celou dobu chyběl. O to víc ho sevřel a přitiskl na sebe. Vážně se zamiloval, jen to neuměl dát najevo. A ačkoliv byl Collins ten poslední chlap, do kterého by se asi měl zamilovat. Jestli někdy existovala malá pravděpodobnost, tak to byla ta, že podlehne zrovna tomuhle chlapovi... V tu chvíli ho Nate políbil na rty. Lehce, skoro až něžně, jakoby se bezeslov ptal, co se děje.

„Asi jsem se zamiloval, věříš mi to?“ zašeptal a polibek mu oplatil.

"Věřím, postihlo mě to samý," odpověděl Nate po chvilce váhání. "Ale to už asi víš, ne?"

„A co s tím uděláme?“ zeptal se a věnoval mu polibek na krk. Tak dlouho čekal, než se ho bude moci dotknout.

"Co byste s tím rád dělal, pane?" hlesl přidušeně a objal ho zdravou rukou kolem krku. Tohle byla vlastně komická situace, dva pitomci ve středním věku se chovají jak puberťáci, ale necítil potřebu se smát. Vlastně cítil jedinou potřebu, mít ho u sebe. Napořád.

„Nechám si tě tu napořád. Nikdy se mě nezbavíš,“ zamumlal nesmyslně hned potom, co mu přejel jazykem po citlivém místě. Tak moc se mu líbilo ho u sebe mít.

"Budeš se hádat s CIA, že jim chceš přetáhnout nejlepšího instruktora nováčků, co kdy měli?" pousmál se Nathaniel a vzápětí zalapal po dechu. "Sakra, neblbni... Víš, jak dlouho jsem nikoho neměl? Vrhnul bych se na tebe jak puberťák..." zašeptal potom a hladil ho po vlasech.

„Stejně dlouhou dobu jsem nikoho neměl i já,“ odpověděl mu a políbil ho. Vlastně po celou dobu nikoho jiného nechtěl. Občas se stávalo, že si vzpomněl na nějakou tu ženu z oné noci, ale teď ne. Teď měl plnou hlavu jen a jen Collinse. „Tak takhle se chovají zamilovaní puberťáci?“ blesklo mu hlavou.

Natahniel mu polibek oplácel, zatímco zdravou ruku natáhl pro další jídlo. Líbat Alexe bylo skvělé, promilovat s ním noc, či jakoukoliv jinou dobu, bylo ještě lepší, ale v tuhle chvíli měl vážně hlad a tak musely jít jeho nymfomanské sklony stranou. A vůbec se pro to momentálně nezlobil, protože takhle v klidu a míru už s nikým hodně, hodně dlouho nesnídal. Tentokrát mu mobil nezvonil.

Alespoň v tuhle chvíli.

×

„Pane Collinsi, jestli mi to budete takhle sabotovat, tak moc daleko nepokročíme.“

„Já to nedělám schválně!“ zavrčel vztekle. Byl nevyspalý, i když strávil božskou noc a báječné ráno, a zrovna mu to na dobré mysli nepřidávalo. A ruka mu to dávala hodně najevo.

„Zaberte, zaberte,“ popíchla ho dál terapeutka a znovu mu přitiskla dlaň ke dni nádrže. Zaťal zuby a nejradši by ji utopil, ale k jeho smůle seděla na okraji bazénu a on v něm byl až po krk. Trysky mu masírovaly ochablé svaly a on by nadával jako špaček. Místo toho se pokusil zabrat a odstrčit její nohu, která ho špendlila dolů.

A tomuhle se říkalo vodoléčba. Kdyby ho teď Alex viděl, asi by umřel smíchem.

×

Bohužel agent Alexander Shaw zrovna smíchy neumíral a netušil, co by mu mohl zvednout náladu, která se ocitala hluboko pod bodem mrazu. Šéf si jej opět zavolal na kobereček. Kvůli hlášení. A jakoby nestačilo, že všechno bylo v těch deskách na stole, milostivý Brimingham to s ním chtěl prodiskutovat do detailu.

Probíral to s ním donekonečna, chtěl vědět, co dělal při každém nadechnutí, potřeboval mít zaznamenaný každý prd. Když skončili, Brimingham se napil a začali odznova.

Když ho přestalo bavit tohle, začal s ním probírat, proč odmítá mluvit s tou psycholožkou. V návaznosti se dostal k tomu, proč vlastně jel do Salt Lake City…

Z čeho Shaw chytře vybočil a vybočoval i z dalších témat, které chtěl Brimingham probírat, ale jaksi se mu nevedlo. A potom přišla ta chvíle. Ten zlomový bod, kdy odpovíte na otázku, a potom se nad situací zamyslíte a dojde vám, že předtím jste vlastně nic takového nikdy nikomu neřekli. A přesto se na to někdo zeptal. Jenže vám to dojde později. Třeba až doma, nebo při odchodu... Věřte mi, měl jsem úplně to samé.

Brimingham si povzdechl, složil ruce na stůl a snažil se uklidnit. Ten chlápek byl prostě perfektně vycvičený a on z něj zatím nedostal ani ň. Takže se nakonec rozhodl pro jinou taktiku a doufal, že zabere.

"Podle hlášení to byl stejný Doktor, jako při vaší první misi, že?"

"Ano."

"Divím se, že jste to přežil. "

"Já taky, ale stalo se," odtušil Alex. "Je to všechno, můžu už jít?"

"Ale ovšemže," přikývl Brimingham po chvilce, kdy se rozmýšlel. Teprve když vzal jeho agent za kliku, napadlo ho, co by měl říct, aby ho rozmluvil. I když možná ne dnes...

"Naposlouchal jste se hodně Kaťuši, při tom vašem pobytu?"

"Rozhodně víc, než bych chtěl," zněla odpověď, a pak agent zmizel.

×

Dorazil domů odpoledne. Byt byl prázdný, tichý, stejně jako když se vrátil z Moskvy. Ale teď, teď by měl být uvolněný, klidný a ne se dusit tím divným pocitem. Něco bylo špatně. Něco bylo hodně hodně špatně. Svléknul si sako, posadil se ke konferenčnímu stolku, vytáhl z šuplíku blok s propiskou a začal si kreslit. Tohle dělal, když byl nervózní nebo přemýšlel. Co Briminhgam řekl špatně? Ne, na co se zeptal... Kaťuša...

"Ty šmejde jeden zasranej!" Prudce vstal, uchopil stůl za hranu a převrátil jej.

V tu chvíli mu zazvonil mobil.

"Jsem na letišti, vyzvedneš mě?" zeptal se hlas na druhém konci. Nathaniel.

Který měl to odpoledne podobný rozhovor s Waylonem Smithem a ještě na cestě domů si zabukoval letenku směr Washington. Protože měl cosi neodkladného, co po telefonu řešit nešlo. Ani omylem. V tuhle chvíli se totiž telefonům věřit nedalo.

"Za hodinu jsem tam," zamumlal Alex překvapeně, ale nevyptával se. Dlouholeté instinkty. A taky něco v Nathanielově hlase...

×

Když zastavil u obrubníku, kde normálně staví taxíky, Collins už čekal. A nastoupil do auta víc, než rychle.

A rychle zavrtěl hlavou, aby nemluvil. Mohlo jim docela dobře jít o krk. I v tuhle chvíli. Ukázal mu jen na mapě místo, kam měl zajet. Velký park, kde se v tuhle chvíli budou tak akorát flinkat opilci, feťáci a jiná, vcelku neškodná havět. Neškodná ve srovnání s tím, co nejspíš měli v patách.

Když vystoupili, v němé dohodě ušli parkem několik set metrů a usadili se na lavičku pod jedním rozložitým stromem.

"Dneska jsem mluvil s Waylonem Smithem. Brimingham od vás si ještě před započetím případu vyžádal moje materiály. Ty, které jsi četl. Vyžádal si je ještě předtím, než vůbec začal Harold vraždit. Uvědomil jsem si...Na základě čeho mohl Jukanov vědět, že jsem studoval matematiku? Nikdy jsem mu to neřekl, nikdy jsem mu nic neřekl. Vlastně jsme toho nikdy moc nenamluvili. Ale to je vcelku jedno... Ty Haroldovy vraždy byly vějička. Způsob, jak zabít dvě mouchy jednou ranou. Přečerpat Jukanovovi nějaký ten desátek. A dát nás dva dohromady, abychom na tom případu dělali spolu."

"Kaťuša, ptal se mě na Kaťušu... Ve zprávě nic takového nebylo. Musel dostávat hlášení o mučení, že nás Doktor nezlomil..."

"Dal jsem si to dohromady. A Smith taky..." Nathaniel ztišil hlas do naléhavého šepotu. "O to totiž celou dobu šlo. O nás dva. Protože já jsem znal Jukanova, ty jsi znal Doktora, a oba jsme znali Briminghama. Bylo potřeba nás uklidit. A znova zabít dvě mouchy jednou ranou, měli jsme se předtím dostat do těch databází. O žádnou zbraň nešlo, šlo jen o velký prachy za informace. Obsah těch databází by hodil sumu, ze který se musela oběma točit hlava. Smith v tu dobu už něco tušil, prý... Nevím, co je na tom pravdy, nebudu to ani zjištovat. Ale ve chvíli, kdy jsi začal lámat ten kód, dostal echo a otočil ho, aby získal čas. Byl to signál, že jsme naživu. Potřeboval čas, aby nás odtamtud dostal."

"Posral to. Ten převoz posral. Měl sem tam zůstat já, ale ten tvůj převoz podělal."

"Posral, to ano. Ale nakonec tam Angelu dostal a dostal nás ven." Povzdechl si. "A potom... Brimingham si znova dneska vyžádal moje zdravotní materiály. Ten chlap to nevzdal."

"Dostal nás ven pozdě. Musíš vypadnout. Nasedni do prvního letadla, který ti dneska odlítá."

"To ani omylem!" zaprskal Nathaniel. "Myslíš, že v Salt Lake City mi nic nehrozí?!"

"Míň, než tady. Prostě vypadneš! Jasný?" Měl strach. Měl strach o Nathaniela. Pokud byl Brimingham schopný celou dobu poslouchat hlášení o tom, jak oba dva agenti trpí, byl přesvědčený, že by mu nedělal problém se je pokusit odklidit. "Nathanieli, ty musíš pryč..."

"Ne, jedině teď musíme zůstat spolu. Dokud nenajdeme důkazy a nešoupneme toho hajzla za mříže. V Salt Lake pracuje Smith jako šroub, my musíme zapracovat tady... Nebo si aspoň krýt záda. Dva páry očí jsou lepší, než jeden."

"Proč musíš bejt, sakra, tak tvrdohlavej?"

"Protože ty víš, že mám pravdu," odsekl Nathaniel.

"Ne! Vim, že jsi šílenej a hrozně rád riskuješ svůj život. Nestačila ti Moskva?"

"Moskva byla Moskva, to jsem ti pomoct nemohl, protože jsem byl lazar. Tentokrát ti můžu pomoct, takže toho nechme. Tahle hádka je celkem zbytečná. Neodjedu."

"Ani když ti řeknu, že nechci, aby se ti něco stalo a že tě miluju? Nate, já nechci sedět u špitálního lůžka a čekat, jestli to přežiješ." Byla to pravda. Vybavil si, jaké to bylo v Rusku. Jak se bál, že mu tam umře na posteli. Jak čekal před sálem na doktora a měl nervy na dranc. Když Collinse přivezli na pokoj, vypadal jako upír a Shaw každou chvíli házel očkem po přístrojích, jestli nehodí lajnu.

"Tak to jsme na tom stejně," Nathaniel se zatvářil neústupně. "Nenechám tě tu samotnýho, dost debaty. Máš doma kafe? Neměl jsem dvanáct hodin ani loka. A taky bych si dal cigaretu..."

"Dobře, jedeme." Alex byl nesvůj, nesouhlasil s tím a pořád trval na tom, že by měl Nate vypadnout, ale nakonec stejně nastoupili zpátky do auta a jeli do Alexova bytu. "Mimochodem, aby sis nemyslel, že jsem bezmocný jako nemluvně..." Nathaniel se lehce pousmál a potáhl z hřebíčkové cigarety. Omamně voněla na celý vůz. Pak sáhl pravou rukou do pouzdra v podpaží. "Naučil jsem se za tu dobu střílet celkem obstojně. Není to tak slavné, jako to bylo, ale nejhorší to taky není."