Tye ëa Nillënya - 4. kapitola

Překvapenííí! Po delší absenci jsem přestěhovaná a s internetem pomalu po měsíci. Tady máte dárek. A hádejte co! Píšeme s Bee další dvě nové povídky! To máte radost, co? Úplně vidím vaše rozzářené ksichtíky...

Spolupráce s Bee

4. kapitola

Seděl na kameni a pozoroval oblohu. Kdysi takhle seděli i s otcem. Jen tak, čas se zastavil, oni si povídali a nikdo je nerušil. Chybělo mu to. Ale často sem chodil sám, miloval samotu. Byl tam klid na přemýšlení. Povzdechl si. Momentálně se mu myšlenky stáčely jen k jednomu jedinému člověku. A náhle mu došlo, že takhle se opravdu potkat neměli. Otec do něj rýpal a on se znemožnil. A připadal si tak..., tak poníženě, až to nebylo možné. Takhle by se vůbec neměl cítit Správcův následník.

"Takže Správcův syn, jo?" ozvalo se v tu chvíli za ním. Krajně rozzlobeným hlasem.

Neodpověděl mu to na to. Ani se neotočil. Jen sklonil hlavu a vlasy mu padly do čela. „Já se neprosil o to být jeho synem. Někdy Faramirovi závidím. Překvapující, že? Někdo jako já a zrovna jeho potomek - prvorozený,“ řekl potom potichu a uchechtnul se. Sice nechápal jeho rozhořčení, ale kdyby se na potkání ve městě představoval každému, otec by hned věděl, kam chodí, s kým, co dělá.

„Řeči, řeči, řeči…“ odfrknul si Telcontar a přešel k němu. „Tohohle jsi mě mohl ušetřit.“ Boromir se otočil. „Měl jsem tušit, že půjdeš zrovna za mým otcem?!“

„Nejradši bych ti jich pár vrazil!“ zavrčel.

„Tak to udělej, jestli si tím ulevíš!“

„A strážní mě zatknou, že jsem tě napadl. A až se dozví, že jsem s tebou spal, rovnou mě na místě popraví.“

„Když to nikomu neřekneš, nikdo tě popravovat nebude. Vážně mě mrzí, že jsem se ti nepředstavil. Jsem Boromir, syn Denethorův a chci se s tebou vyspat. Moc vtipné,“ odpověděl kousavě, ale zůstával stát. Začínal tu noc považovat za chybu. Obrovskou chybu.

"Jsem Aragorn, syn Arathornův, a vyspím se s tebou rád," povzdechl si. "Neříkal jsi včera náhodou něco jiného?"

"Nepředstavuju se na potkání, není to moc bezpečné." Jen to dořekl, uvědomil si, jak to asi zní. No, co už. „Chápeš? Omlouvám se, pokud jsem ti tím způsobil problémy. Radši půjdu,“ dořekl, co měl na srdci a otočil se k němu zády. Měl pravdu. Kdyby se tohle někdo dozvěděl, nebyly by z toho příjemnosti. A proto se to už nesmělo opakovat.

"No, stalo se, stalo... Co naděláme. Momentálně ti mám dělat chůvu a ochránce v jednom. Takže bych tě asi měl doprovodit."

"Já se o to otce neprosil."

"Ale já to nehodlám odmítnout, promiň..." Pokrčil rameny.

Jen se zamračil a rázným krokem zamířil k hlavní bráně. Nepoznával ho. Kam se poděl ten muž ze včerejší noci? Pozorný, milý, něžný. I když na jeho místě by asi nereagoval jinak. Povzdechl si. Jeho jako chůvu rozhodně nechtěl. Co na tom, že za odchod Aragornova předchůdce mohl on. Jeho otec poprosil přítele, aby na Boromira dohlédl a dával mu lekce šermířství. A Boromir ho hned v prvním zkušebním zápase porazil. A ten až příliš hrdý muž to nemohl přenést přes srdce. Jenže jak se zbavit Aragorna? Snadno, napověděl mu zlomyslný hlásek, stačí jen otci říct, co dělal dole v krčmě a zbavíš se ho nadobro... Tedy pokud vynecháš tu skutečnost, že to dělal s tebou.

"Boromire, stůj," uslyšel za sebou. Rozum se vzepřel, ale nohy samy zastavily. Počkal, až ho Aragorn došel. Vysoký muž vypadal trochu rozpačitě, pokud to u něj vůbec bylo možné. "Poslouchej, omlouvám se. Jen to bylo poněkud nepříjemné překvapení. Asi i pro oba. Byl jsem nespravedlivý, odpusť."

„Nemáš důvod se omlouvat,“ odpověděl mu mladík stroze. Ne, otci to říci nemohl. Ani kdyby vynechal fakt, že spal s ním. Každý si může dělat, co chce. Nikdo nemá právo rozhodovat, kdo s kým bude spát. Ani Správce. Ne, musí se ho zbavit jinak. V zápase, jako toho ješitu, by Aragorna neporazil určitě. Musí vymyslet jiný plán. Aragorn však zatím vypadal zamyšleně, rukou si pohrával s jílcem meče a vypadalo to, že ho vůbec nevnímá. Nejspíš to jen předstíral, v předstírání byl ostatně dobrý... Bylo dost těžké si ho představit, jak nad ním sténá, jak ho hladí... Tyhle myšlenky si musel zakázat.

"Co je vlastně úkolem tvého společníka?" zeptal se znenadání druhý muž.

„Dohlížet na rozmazleného spratka, který se o sebe, podle otce, neumí postarat a nezná pravidla etikety,“ odpověděl neosobním tónem Boromir. Držet si odstup, nesvlékat ho pohledem a ignorovat sebemenší narážky – přesně to si dal mladík za úkol.

Aragorn jen přikývl a potom se usilovně zadíval k černé hradbě skal a hor, za kterými ležela mrtvá země. Na svého svěřence se raději nedíval. Už měl překvapení až po krk, stačilo když ho uviděl sedět vedle správce, na okamžik se s ním zatočila síň... A kromě toho, vzpomínky na včerejšek byly živější, než cokoliv, co se odehrálo dneska. Bylo těžké se jim ubránit.

Když už byly skoro u brány, Boromir se zastavil. Dost blízko na to, aby stráže věděly, kdo je, ale dost daleko, aby neslyšely. S ním se zastavil i Aragorn. Nechápavě pozvedl obočí a díval se na mladíka, který vypadal, že přemýšlí. A pak promluvil. „Už znáš moje jméno. Můžeš mě oslovovat a šeptat ho do noci,“ použil proti němu potichu jeho slova a ušklíbl se. A potom ho obešel, pozdravil stráže a zmizel mezi lidmi.

Aragorn se na okamžik zarazil, potom mu ale přes rty přeběhl mírný úsměv. Mládě bylo navztekané a umíněné, ale mohl alespoň doufat, že mu to dlouho nevydrží. Už jen touhle malou pomstou... Kterou nehodlal nechat jen tak. Vyběhl za ním. A bylo to o něco složitější, než čekal. Boromir své město znal stejně dobře, jako on svou přírodu, a tak mu trvalo drahnou chvíli, než ho našel.

Kupodivu mířil zrovna do toho hostince, kde se včera... Aragorn ho dohnal několika dlouhými kroky, chytil ho za rameno a než se Boromir vůbec zmohl na nějakou obranu, přimáčkl ho ke zdi v jedné z postranních uliček. "A co kdybych řekl, že tě chci oslovovat a šeptat tvé jméno do noci?"

„Tak mě klidně oslovuj a jméno si šeptej při usínání,“ odsekl a pokusil se mu vytrhnout. Jenže Aragorn byl silnější a držel ho pevně.

"A ty chceš svému otci dokázat, že jsi samostatný? Tak začni u sebe. Omluvil jsem se, ale nemáme si co vyčítat. Ty ses nepředstavil, já smlčel, kdo jsem a co tu hledám. Nic více, nic méně."

„Já ti nic nevyčítám. Bylo to zpestření na jednu noc, ne? Tak mě prosím pusť,“ poslední slova skoro šeptal. Ne, nic mu nevyčítal. Vyčítal akorát tak sobě. Potřeboval zmizet z jeho dosahu, potřeboval se napít, na chvíli otupit smysly a umlčet svědomí.

Aragorn potřásl hlavou nad tou umíněností. "Na jednu noc? Kdybych tě nepotkal dneska v Citadele, tak bych se vyptal té hezké hostinské, co jsi zač a odkud chodíš..."

„Pravděpodobně by ti to neřekla,“ zamumlal odpověď a podíval se bokem. Jak ho tak držel, přitisknutého ke zdi, Boromirovi zase začaly myslí vířit vzpomínky na včerejšek.

"Myslím, že řekla," odpověděl Aragorn tiše a kradmo ho napadlo, že by ho asi měl pustit. Jenže se mu nějak nechtělo a Boromir se zatím ani nepokoušel bránit.

„Věř mi, že ne. Měla by… velké problémy,“ řekl potichu a čekal. Aragornovy ruce hřály, stejně jako v noci. A jemu zběsile bušilo srdce. Už se nečervenal, ale nechápal, co tohle znamená. Proč ho ještě držel? Byli sice lidem z očí, ulička byla vážně dost tmavá, ale stejně sem mohl kdokoliv přijít.

"Tak bych si tě našel jinak..." Sám se podivil, co se mu stalo s hlasem, protože ho najednou nepoznával. Tedy ten svůj hlas nepoznával. Ani sám sebe nějak nemohl poznat. Obvykle se choval a uvažoval rozumějí. Ale k tomu mladíkovi ho něco neodolatelně táhlo.

A Boromir se potichu zasmál a podíval se na něj. „A jak, prosím tě? Jsou tu tucty mladíků, jako já. Stačilo, abych dnes ráno nebyl po boku otce a nezjistil bys, kdo jsem.“

"Podceňuješ mě a to se mi nelíbí..." zamručel Aragorn.

„To bych si nedovolil,“ ušklíbl se na něj a v očích mu hrály plamínky. Kdyby mohl, vážně by se smál, ale radši ho nepokoušel.

"Ale dovolil a teď už dokonce podruhé..." pousmál se Aragorn nebezpečně.

„Jo, mě to hrozně mrzí,“ pronesl ironicky Boromir a naklonil hlavu trochu na stranu, “takže, co s tím uděláš?“

"Něco, zač by mě Správce opravdu nechal popravit." Nahnul se a políbil ho.

„Neblázni,“ zašeptal a snažil se si namlouvat, že to nechce, že to není příjemné, že po něm netouží. Uvnitř hrudníku cítil úzkost. Nevěděl z čeho, ale byla tam. Nahlodávala ho kousek po kousku. Co když je odhalí? Co když sem někdo přijde?

"Blázním," odpověděl mu tiše a věděl, že snad nikdy neřekl větší pravdu. Protože tohle bylo bláznovství. Měl se otočit na patě, hned jak ho uviděl v Citadele. Rozhodně se s ním teď neměl líbat. Jenže chtěl. Chtěl se ujistit... Jenže o čem? O čem.

„Proč mi tohle děláš?“ zeptal se ho Boromir. Znělo to docela zoufale, protože zoufalý byl. Chtěl někoho, koho mít nemohl. Alespoň ne veřejně. A potom sundal jednu Aragornovu ruku ze svého ramene a propletl s ním prsty. Palcem pomalu přejížděl po hřbetě, hladil tu zhrublou kůži, a pak jen pootevřel rty a čekal, až se zase nakloní. Vypadalo to docela nevinně. On byl takové neviňátko. Vlk v rouše beránčím. A kdo jiný to měl vědět, než právě Aragorn. Kdo jiný a kdo lépe? Ten mu právě druhou ruku položil na tvář a přitáhl si ho blíž. Blíž, aby ho mohl líbat ještě víc, pokud to vůbec šlo.„Proč tohle děláš ty mě?“ odpověděl mu potom otázkou, mezi polibky.

„Já přece nic nedělám,“ ušklíbnul a kousnul ho do rtu. Ne tolik, jako včera. Jen jemně. A potom zraněné místečko ošetřil jazykem. „To ty sis začal,“ dopověděl a volnou rukou mu zajel pod košili, aby přejel prsty po páteři a směřoval stále níž. Teď bylo na místě říct dost. Věděl to moc dobře, ale když se ho dotkl, nechal to být. Nikdo je tu nemohl vidět, zatím ne...

"Poslouchej, už vím, proč ti otec pořídil dohled," usmál se trochu.

„Jo, a proč?“ zeptal se a chňapnul mu po rtech. Vychutnával si tu blízkost, tisknul se k němu a dál ho hladil po zádech. Přišlo mu, že čím déle ho hladí, tím víc hřeje. Že by ho vzrušoval? Usmál se té myšlence. A potom rukou sjel na jeho zadek a přitiskl svůj klín k jeho. „Hm?“

"Protože jsi nezdárný syn, který potřebuje zkrotit. Důkladně a důsledně." Chytil tu nenechavou ruku a odtáhl ji ze svého pozadí. "A jak to hodláš udělat?" Boromir se jen lehce usmál. "To ještě uvidíme."

„No, tak až na to přijdeš, tak mi řekni,“ zasmál se krátce a vykroutil se mu. Teď stál od Aragorna asi tak metr, ale stále ve stínu uličky. To, co před chvílí udělal, to úplně odporovalo tomu, co si myslel. Co si usmyslel, že neudělá. Ale touha byla silnější.

"Přijdu," usmál se mnohoznačně Aragorn. Ale potom se otočil na patě a zamířil pryč. Nevěděl, jestli po něm skočí, spíš by hádal, že s ním uraženě nepromluví alespoň pár dní. Ale musel nastavit alespoň nějaké hranice. Když už ne jemu, tak sama sobě.

Ale Boromir se otočil, krátce se zasmál a zamířil na opačnou stranu. K Citadele, do svého pokoje, do postele. Schody do patra téměř vyběhl. A čekalo ho překvapení. Před dveřmi čekal jeho otec, aby mu oznámil, že jeho nový opatrovník od teď bude bydlet v tomto domě, aby ho měl stále na očích. A pak v klidu odešel. Mladík tam stál jako opařený. Chvíli mu trvalo, než si plně uvědomil, co mu vlastně bylo sděleno. Že bude mít Aragorna na dosah ruky. Jen pár kroků a mohl by se dotýkat jeho těla. A že by si jeho opatrovník dal říct, v té uličce se na něj přece vrhnul docela sám...

A potom zapadl do pokoje. Tenhle večer tu zřejmě Aragorn ještě ale spát nebude. Musely by ho hledat stráže, ale to otec jistě nenařídil. Až tak nadšený z nové chůvy, že by ho musel mít ještě ten den pod střechou, snad nebyl. Nebo byl? Docela závažná otázka, vzhledem k tomu, co se stalo v té postranní uličce... Někdo tiše zaklepal. Pak ani nepočkal na vyzvání, otevřel si a vklouznul dovnitř. Aragorn.

„Jen jsem vám chtěl oznámit, pane, že kdybyste cokoliv potřeboval, spím hned vedle. Jak se na správného společníka a ochránce sluší." Řekl to s mírným úsměvem a nevyzpytatelným pohledem v očích.

A Boromir, natažený na posteli s rukama za hlavou a zavřenýma očima jen něco zamumlal na odpověď. Vážně ho teď musel někdo otravovat? A pak mu došlo, že ten hlas je nějaký známý. Vymrštil se do sedu. „Teda, chci říct, cože?!“