Tye ëa Nillënya - 5. kapitola

A protože absence byla dlouhá a doufám, že tuhle kapitolovku někdo čte, přidávám vám další díl. Dnes očekávejte ještě agenty.
/15+/

Spolupráce s Bee

5. kapitola

"Váš otec mě požádal, abych se přestěhoval sem do paláce, abych vám mohl být nablízku, jak se sluší," usmál se Aragorn a zůstal stát u dveří, zdvořilý a nenápadný.

Boromir protočil panenky a znovu s sebou praštil do polštáře. Myšlenky se mu točily kolem jednoho slova. Vražda. Proč mu tohle otec dělal? A Aragorn tomu taky moc nepřidával. Provokoval ho každým pohybem. Opřený o futra, ruce složené na prsou a ten jeho vševědoucný úsměv! Provokoval už jen tím, jak dýchal a potom se pomalu vydal na obchůzku jeho pokoje. Jeho pohyby připomínaly v lecčem šelmu. Obratnou a nepolapitelnou. Prohlédl každý kout a ani se neobtěžoval říct proč.

  „Hledáš něco?“ zeptal se potom mladík podrážděně. Nesnášel, když se mu někdo hrabal ve věcech. Byť jen povrchově.

"Dívám se, kde jsou slabá místa tohoto pokoje. Nebo tě snad nemám chránit?" obrátil se na něj, zrovna když zkoumal velké dveře na balkon. Byl v podřepu a díval se přes rameno.

„Aha, takže skříň, stůl, židle, balkón. Pochybuju, že se někdo vyšplhá do nejvyšších míst, aby mě ve spánku zabil,“ zasmál se krátce a zadíval se na strop. „Hodláš zkoumat i slabiny postele?“ Když si uvědomil, jak to vyznělo, nejradši by si nafackoval. A tak se jen otočil čelem ke zdi a upřímně doufal, že si to nijak Aragorn nevyložil. Prostě to z něj vypadlo.

"Měl bych snad?" Aragorn se nad něj nahnul a zašeptal to tak blízko jeho ucha, že stačilo jen málo... A mohl by ho políbit na tvář. Na ústa. Kamkoliv.

Boromir sebou cuknul. Nečekal ho tak blízko. „Ne, postel je naprosto bezpečná,“ zamumlal a otočil se k němu. Stále měl zavřené oči. Nechtěl se na něj dívat, zase tomu jeho pohledu podlehnout.

"Když jsi v ní ty, není bezpečná ani náhodou." Aragornův hlas ho pohladil na krku. Ten prevít se ho ani nedotknul. Jen na něj mluvil a byl tak blízko, že teplo, které z něj šlo, bylo takřka hmatatelné. Mladíkovi začínalo být vedro. Odsunul se od něj a rychle z postele vstal. Ha! Teď jsem na tebe vyzrál! „Teď už bezpečná je,“ usmál se. Utíkal před ním. Mládě, které bylo nervózní, které nevědělo, co cítí. Zůstal stát kousek od postele a nervózně si za zády pohrával s prsty.

"Ale to zase není bezpečný tvůj pokoj." Aragorn zůstal stát, aby mezi nimi zůstávala postel. Neprovokoval ho vědomě, ale už jen jeho přítomnost byla krajně zneklidňující.

„Proč jsi přišel doopravdy?“ zeptal se a pomalu k němu se k němu přiblížil. Ne, vážně se na něj neměl dívat. Jakoby ho zhypnotizoval, neviditelnými pouty k sobě přitahoval. Nějak se mu nechtělo věřit, že přišel jen zkontrolovat pokoj.

"Protože jsem vzal službu u tvého otce, samozřejmě. Je to má povinnost," odpověděl Aragorn klidně a opřel se o stěnu vedle balkónu. Díval se na něj a v očích měl zase to, co Boromir zahlédl tu noc... Jen se ovládal. Dokonale. A to ovládání ho přímo přivádělo k šílenství. Proč se on neuměl tak perfektně ovládat? Proč v sobě měl nepořádek? Byl vystrašený z těch pocitů, které ho zaplavily. Jedna velká bouře citů, kterou nikdy necítil. Bylo mu dvacet a jediné, co znal, byla starost a hrátky na vojáky s bratrem, štvaní otce. V podstatě byl ještě dítě. A sám si to moc dobře uvědomoval, ale teď, když se díval jeho směrem, toužil po jediné věci. A tak k němu přešel, bez řečí mu rukama zajel pod košili a přisál se na jeho krk. Byli skoro stejně vysocí, Boromir možná o centimetr dva menší, ale to nevadilo.

"Co to děláš?" zeptal se Aragorn a jeho dech byl horký, když ho pošimral na kůži.

"Snažím se tě svést," zamumlal Boromir a něžně se dál propracovával k jeho rtům.

"Aha," hlesl Aragorn, nechal se políbit a potom si ho přitáhl blíž. To tělo se o něj opřelo snad až příliš ochotně, přitisklo se k němu tak dokonale, jakoby byli dva díly jedné skládanky... Ten kluk měl v sobě něco stěží postihnutelného, něco, co Aragorna nutilo dělat věci za hranicí zdravého rozumu. Věci, které se skládaly ze zadýchaných výkřiků, polibků a doteků, co zamotávaly hlavu.

„A koukám, že se mi to daří,“ vydechl do jeho horké kůže s stiskl ji mezi zuby. Rukama přejížděl po vypracovaném těle a nevědomky ho přinutil ruce zvednout, aby mu tu zatracenou košili svlékl. Jen překážela.

"Kdo by ti odolal..." Aragorn ho nechal, ať si dělá co chce. Bavilo ho, když ten kluk převzal iniciativu. Nechal se manipulovat, kam Boromir chtěl. Nakonec skončil na jeho posteli a to mládě mu sedělo obkročmo na stehnech a pokoušelo se mu dobýt do kalhot.

„Nevím, kdo by měl odolávat. Chci jen jednoho,“ usmál se pak vítězně, když se mu podařilo kalhoty Aragornovi i svléknout. A pak se nad ním sklonil, přejel si jazykem po rtech a přimhouřil oči. Prsty mapoval jeho krk, čelisti, bradu a nakonec mu ukazováčkem přejel po spodním rtu.

Aragornovy ruce se mu mezitím vkradly pod košili, pohladily ho a potom pokračovaly dolů a stáhly mu kalhoty z boků. Proti němu byl Boromir štíhlý, skoro útlý a zmizela ta tajemná aura z první noci. Tu ovšem nahradilo něco jiného, příchuť nebezpečí.

Boromir se usmál, a dravě se vrhnul na jeho rty. Nevědomky se začal pomalu pohybovat a třít tak svůj klín o Aragornův. „A co teď, pane opatrovníku?“ ušklíbnul se na něj a přejel mu jazykem od klíční kosti k bradě. A potom na vlhkou cestičku, kterou zanechal, lehce fouknul.

"Měl bych se zvednout a odejít,"zauvažoval Aragorn a čekal, jestli ho nechá. Ale Boromir byl příliš odhodlaný, jen ho vtisknul do matrace a zatvářil se zuřivě.

"Nikam!"

"Mohl bych se s tebou pomilovat," navrhl mu potom. "Třeba bych tě mohl i svléknout..."

„Hm, a jak mě hodláš svléknout, když jsem nahoře?“ zasmál se tiše a sjel rukama na jeho zápěstí a doslova Aragorna přišpendlil k posteli.

"Jak se se mnou hodláš milovat oblečený?" kontroval mu v klidu otázkou.

„Když mě nesvlékneš,“ nechal doznít do prázdna a vítězně se usmál. On bude mít poslední slovo.

"Držíš mě," Aragorn se pousmál a na oko se pokusil dostat z jeho sevření.

„Nehraj si na slabého,“ zamumlal mu do rtů a pustil jeho zápěstí. Místo toho mu jednou rukou zajel do vlasů a druhou mapoval břišní svaly. Nakonec si na něj lehl úplně, přestal se opírat o lokty a vzdychl, jak se jeho hrudník dotkl té horké kůže. Oproti němu si připadal jako led.

„A víš, jestli doopravdy nejsem slabý…?“ Znovu se pousmál, objal ho kolem pasu a stáhl pod sebe. „Třeba je moje užitečnost hlavně ve zkušenostech, znalostech,“ pokračoval, zatímco ho sem tam občas políbil.

  „Zkušený? To ano. Ale slabý? Nevěřím,“ zasmál se krátce Boromir a pohladil ho po vypracovaných pažích a ramenou. Ne, on slabý určitě nebyl, nejen, že tak nevypadal, ale těžko by jinak přežil v divočině.

Jen si z něj utahoval, to mu šlo dobře a zjevně se i královsky bavil. Ale taky se nad ním skláněl docela nahý, kolenem tlačil mezi jeho nohy... "Vážně to chceš? Teď už to není jen nevinně strávená noc s neznámým," zeptal se po chvíli.

„A co to bude? Nevinně strávená noc s někým, jehož jméno už znám?“ ušklíbnul se a opřel se o lokty, aby mu byl blíž. Pak se jen trochu natáhl a lehce ho políbil. A mladík si z něj začínal utahovat. Aragornovi se líbil ten jeho přidrzlý přístup, i to jeho popichování. „Hm?“ pobídl ho potom a trochu se pod ním zamrcasil. Boromir se začínal nudit a jen hltat očima jeho téměř nahé tělo ho také nemohlo zabavit do nekonečna. Ne, že by to nebyla nádherná podívaná.

"Mohl by ses svléknout a já bych chvíli pozoroval tebe," usmál se Aragorna a svalil se na stranu. Pak se posadil a tázavě se na Boromira podíval přes rameno. "Hm?" Ani nestihl doříct, mládě už bylo s postele a na nohou."Nebo víš co? Já sám," přitáhl si ho Aragorn k sobě.

„Stále jsi mi neodpověděl. A já nemám rád nezodpovězené otázky,“ zamumlal a nechal si stáhnout halenu. „A klidně bych se svlékl sám.“

"A na co jsi se konkrétně ptal?" Zkusmo olízl jeho kůži. Byla jemně slaná a voněla nějakým olejem. Správcův synek, pousmál se pro sebe a políbil ho. Boromir se trochu zachvěl, nepatrně.

„A co to bude? Nevinně strávená noc s někým, jehož jméno už znám? A potřetí se opakovat nehodlám,“ pověděl mu a nechal se znovu políbit. A pak strhnout na postel. „Budu se tě ptát tak dlouho, dokud mi neodpovíš. Dokážu být velmi vytrvalý, když něco chci, víš?"

"Už nemůžeš odejít a dělat, že se nic nestalo..." odpověděl mu Aragorn. "Víš?" Políbil ho na rty a rozšněroval tkanice na jeho kalhotách.

„Třeba už ani nechci, co ty víš?“ zasmál se a pozoroval jeho počínání. Jeho zkušené ruce a hbité prsty, kterak mu svlékají kalhoty ke kolenům, odkud ke kotníkům sklouzly samy. Aragornovy ruce silně kontrastovaly oproti jeho světlé kůži. Byl opálenější, než Boromir, ale jemu se to líbilo. Velké a hrubé ruce mu přejížděly po těle s nebývalou něžností. Přál si, aby to trvalo napořád. On, Aragorn a tenhle pokoj, tahle chvíle.

Odpovědi už se nedočkal, místo toho ho Aragorn položil zpátky na postel, začal ho líbat, ale nepřestával hladit. Chvílemi se ho skoro nedotýkal, mohl cítit jen to teplo z jeho ruky, chvílemi mu skoro hnětl svaly a dával mu tak zcela nečekané uvolnění.

„Třeba s tebou chci být, ale to se asi nedozvíš. Utíkat rozhodně nehodlám,“ zašeptal mu do ucha a objal ho. Potom políbil a musel uznat, že v posteli byl Aragorn vážně dobrý. Skoro se mu nechtělo věřit, že ho nepovažuje na jednorázovou záležitost. Co by na něm viděl? Pěknou tvářičku a vypracované tělo? Dost možná... Ale v tuhle chvíli mu taky zvládl spolehlivě vyhnat z hlavy veškeré pochybnosti, přání, myšlenky, cokoliv. Zůstala jen slast a divný pocit, kdesi u srdce, když se s ním miloval.

Být se mnou?, napadlo Aragorna ve chvíli, kdy Boromir polapil jeho ústa v hlubokém polibku. Nemyslím si, že bys se mnou chtěl být, se stárnoucím lovcem a člověkem bez domova... Jestli jsi ovšem myslel na to, že se mnou chceš zůstat... Ten polibek byl horký a přehlušil všechny pochybnosti i jiné úvahy.

  „Chci tě,“ zamumlal potom do polibku a doufal, že Aragorn nepoznal, co všechno tím myslel, protože to neznamenalo chtít jen fyzicky. Cítil jeho horoucí tělo a chtěl hořet s ním. Alespoň v tuhle chvíli. Chytil Aragorna za ramena a trhnul s ním pod sebe. A potom se tvrdě, žádostivě a zoufale přitiskl k jeho rtům a rukama jej tlačil do matrace.

Znáš mě sotva pár dní... Aragorn mlčel, jen trochu syknul, když mu Boromir zaryl nehty do zad. A když ho potom tisknul do matrace, jen zavřel oči. "Co to děláš, ty blázne?" hlesnul, jakmile se jeho ruce ocitly v tom sevření. "Boromire..."

  „Ano? Poslouchám,“ odpověděl a zarazil se. Asi bylo něco špatně. Něco udělal? A tak na něm jen zůstal sedět, ale rukama se stále opíral o jeho ramena. Najednou nevěděl, co čekat.

"Pojď sem." Objal ho, přitáhl si ho blíž a políbil. Zajel mu prsty do vlasů, nepoddajných, jako on sám, a líbal ho, jakoby nikdy nechtěl přestat. Nechtěl. Jen se nemohl ubránit tomu, aby si nespletl tělesné potěšení s něčím mnohem hlubším.

  „Tak co se stalo?“ zamumlal, když ho Aragorn nechal na chvilku vydechnout a on rozdýchal polibek. Cítil, jak ho Aragornova ruka vískala ve vlasech, občas sjela na krk, pohladila pod uchem a on akorát tak ztěžka dýchal a přivíral oči. Chtěl vědět, proč ho z ničeho nic oslovil a proč se na něj tak podíval.

"Jsi blázen, nádherný, pomilováníhodný blázen..." Znovu ho políbil, sklouzl na krk a přitom ho trochu nazdvihl. Boromir těžce vydechl, ale své otázky se nechtěl vzdát. Ale Aragornovi se nechtělo odpovídat, protože sám dost dobře nevěděl, co by mu odpověděl...

„Nechceš odpovědět, chápu,“ slabě se usmál a snažil se neukázat pokles nálady. Sklonil hlavu, až mu spadly vlasy do tváře a nahnul se nad něj, aby políbil jeho krk. Nejdřív se zadrhnul, ale nakonec jen vdechl jeho vůni a přejel rty po kůži.

"Nevím, co se stalo..." hlesl mu do ucha a pokusil se ho políbit, ale nepodařilo se mu to. Boromir mu hbitě uhnul a pokračoval ve svém zkoumání jeho krku. Aragorn cítil, jak nad sebou pomalu ztrácí vládu.

„Už se nebudu na nic ptát,“ zašeptal, rukou si přidržel jeho hlavu stranou a stiskl mezi zuby jeho ušní lalůček. Jen lehce, pak ho pustil a políbil na spánek. Volnou rukou mu přejel po břiše a nakonec se pousmál nad tím paradoxem. Mládě, které očekává od jedné noci vše, co život může nabídnout a starý zkušený vlk, který tuší, že z toho nic víc nebude.

"Jen se ptej," vydechl Aragorn, zmámený tou péčí. Objímal ho kolem krku, sklouzával po ramenou a nechal se hýčkat každým jeho dotekem. "Ale nevím, jestli ti odpovím... Odpusť."

„V tom případě se ptát nebudu,“ odvětil s mírným úsměvem a vpil se mu do rtů. Chtěl víc, mnohem víc, proto se posunul trochu níž a sedl si mu přesně na klín. Nehodlal přemýšlet o dalších otázkách, akorát by tím zabil tuhle chvíli, tuhle atmosféru. Sice by se rád zeptal, co to mělo znamenat, ale radši mlčel. Byla možnost, že by se mu odpověď nemusela líbit. Povzdechl si. Proč musel přemýšlet nad takovými věcmi, zrovna teď. Teď, když měl Aragorna jen pro sebe, rozechvělého touhou!

Neptej se, blesklo Aragornovi hlavou, ještě chvíli předtím, než ho Boromir stáhl zpátky do přikrývek a přiměl ho na všechno zapomenout. Na všechno, kromě jediného… Protože to on měl potíž s tím, že už jeho noční přízrak má jméno. Už věděl, jak ho oslovovat a to všechno ztěžovalo. Protože cítil a věděl, že se s ním děje něco, co by se dít nemělo… Ne.