Tye ëa Nillënya - 6. kapitola

Aragornovo mini-tajemství je venku... První dárek od nás pro vás. Tak si ho užijte....

Spolupráce s Bee

6. kapitola

Hnědovlasý mladík se ze spánku otočil a pokrývka mu sklouzla k bokům. Jeho tělo pohladil první ranní chlad a on se lehce otřásl. Nakonec otevřel oči a povzdechl si. Noc byla krásná, ale bál se otočit. Co když tam Aragorn nebude? Přeci jen, mohl by někdo přijít, nemohl mu mít za zlé, kdyby se sebral a odešel. Nakonec se přece jen otočil a srdce mu vyskočilo do krku. Byl tam. Ležel na břiše, ruce složené pod hlavou a tváří od něj. Jestli předchozí noci nestačil prozkoumat každou píď jeho těla, měl teď jedinečnou příležitost to napravit. Neobjevil nic nového. Snad jen to, že má na zádech o trochu víc jizev, než si myslel, a černé vlasy už mu prokvétají stříbrem. Pomalu se ho bál dotknout, aby se nevzbudil, a tak jen ležel na boku, usmíval se a pozoroval ho. A představil si, jaké by bylo, kdyby se takhle probouzeli každé ráno. Ale nahlas to nevyslovil. Jen uchopil okraje deky a přikryl mu ramena. Rána zde nebyla nejteplejší. A jak ho přikrýval, všiml si ještě jedné jizvy, která rozhodně nepřipomínala náhodné zranění, nebo památku na souboj. Ne, byla jemná a tenká, aby ji viděl, musel se nahnout skoro až k jeho rameni. Jednoduchý ornament, vedený jediným tahem. Možná to byla runa, možná nějaký symbol. V tu chvíli Aragorn trochu zamručel.

Boromir se okamžitě oddálil. Nakonec natáhl ruku a přejel po každé jizvě, kterou uviděl na jeho zádech. I přes chlad pokoje, jeho tělo hřálo, ale Boromir měl chladné ruce. Asi ho musel vzbudit.

"Nemohl jsi dospat?" zeptal se Aragorn, když ho mladíkovy prsty zastudily na kříži. Znělo to napůl pobaveně, ale ten hlas hladil. Hladil ještě víc, než předchozí dvě noci a byl i o něco vřelejší.

Oslovený se jen pousmál a přitiskl se k jeho zádům. Nechtěl mu říct nic z toho, na co myslel zrovna teď, nebo včera v noci. Nemohl mu říct ani “Mám tě rád,“ ale mlčel. Jen si to pomyslel a o to víc se k němu přitiskl. Ne, tohle rozhodně nechtěl cítit. Aragorn je tu jen na čas, pak zmizí. Jako pára nad hrncem.

"Kolik je vlastně hodin?" Aragorn sevřel jeho ruce, přitáhl si ho blíž a zároveň se k němu přitisknul. Hřál, i když v pokoji bylo chladno. Ale dotýkala se vůbec tahle zima někoho, kdo byl zvyklý nocovat na holé zemi celé týdny? Možná proto hřál, byl zvyklý na zimu.

"Nevím, někdy ráno..." zabručel Boromir.

"Slunce ti to nepoví?"

„Nedíval jsem se celou dobu na slunce,“ odpověděl a políbil ho na lopatky. Tohle… Tohle bylo jejich první ráno. Bylo to něco nového, krásného a nepopsatelného. Boromir se už necítil tak sám. Prázdnotu, kterou cítil, na nějaký čas vyplní on. Jeho tajemný, teď ne bezejmenný, milenec.

Dneska neutekl. Aragorn napůl čekal, možná i napůl doufal, že se probudí sám.  Jenže Boromir zůstal a nevypadalo to, že se hodlá hnout. Když ho políbil na záda, ostře se nadechnul. Rozhodně by to měl zarazit, dokud má alespoň nějakou možnost. Jenže problém byl v tom, že nechtěl. Vůbec nechtěl.

„Vadí ti to?“ zeptal se Boromir, rty přejíždějíc po jeho kůži a dýchajíc na jeho páteř. Napadlo ho zapojit jazyk, ale nemohl. Zase by ho začal svádět. A tak ho bříšky prstů šimral na břiše, občas pohladil celou rukou a spokojeně se u toho usmíval.

"Já měl pocit, že ti to v noci stačilo? Asi jsem se mýlil... Rozhodně se mi to ale zamlouvá." Uvelebil se v polštářích pohodlněji, potom co se ujistil, že je ještě moc brzo ráno na to, aby je kdokoliv přišel budit. Jemu to slunce řeklo, jako už tolik dnů před tím.

„Jsem nenasytný,“ usmál se a lehce přejel po Aragornově podbřišku. Druhou rukou mu odhrnul vlasy na stranu a políbil krk. Potom toho nechal. Ne, že by to nebylo příjemné i jemu, ale začínal být vzrušený. Nakonec jen tak zůstal ležet s rukou kolem Aragornova pasu a čelem opřeným o jeho záda. Aragornovy ruce stále držely ty jeho, které měl položené na jeho břiše. Pak ho lehce pohladil a ještě na chvíli se k němu přitiskl.

Pořád měli čas, ale... Aragorn si uvědomil, že tu větu nedokáže dokončit. Jen se s ním teď nechtěl vyspat. Napotřetí zatím ne. Musel si napřed ujasnit, jestli je opravdu možné, aby takhle zblbnul a jen kvůli jedné hezké tváři.

"Co chceš dneska dělat? Nebude tě někdo shánět? Třeba tvůj bratr?"

„Asi ano, měl bych vstát,“ odpověděl a už se nadzvedával na lokti, aby se odsunul a nechal tam Aragorna ležet. Ano, měl by vstát. Měl by se obléknout a odejít z toho pokoje. Třeba se najíst, projít se.

"Oba bychom měli," poznamenal Aragorn a posadil se. Tohle ráno bylo strašně zvláštní, ale až do téhle chvíle si to nijak významně neuvědomil. A ani to, že je ještě pořád nahý. Což tedy... Když uvážil, co všechno spolu včera dělali...

Boromir se jen k němu otočil zády a nohy přehodil přes okraj postele. Na podlaze našel svoje kalhoty a oblékl si je, ale nezavázal, jen mu držely na bocích. Potom přešel k umyvadlu, kde si opláchl obličej a ze stolu sebral čistou halenu. Nevěděl, co říct, jestli se na něj měl otočit, usmát se. Nevěděl absolutně nic. A měl v sobě zmatek, i když menší, než včera.

Když se otočil, Aragorn už byl oblečený, jen košili si ještě nezapnul. Díval se z okna směrem k Černé zemi a zřejmě nad něčím přemýšlel... "Pořád nevím, co si s tebou mám počít, když jsem tvůj společník."

„Počít v jakém slova smyslu?“ zamumlal, když si zavazoval šněrování na kalhotách a po očku ho sledoval. Vysoký muž, jehož zkušenosti byly vepsány do tváře. Na druhé straně on, mladík, roztržitý, tvrdohlavý, který sotva ví, co chce. Zhluboka vydechl a zavřel oči. Ne, neměl nad tím přemýšlet.

Ohlédl se na něj a pak se zasmál. Od srdce a nahlas.

"Tak jinak, máš alespoň představu, co ode mě tvůj otec očekává? Mám tě brát ven a učit přežít? Mám tě učit bojovat? Nebo s tebou mám trávit čas v kultivovaných rozhovorech?"

„Na to se budeš muset zeptat jeho. Chůvu jsem měl jednou. Vlastně víckrát, ale nikdo nevydržel dlouho. Přiváděl jsem je k šílenství,“ pousmál se a rukama se opřel o kraje stolu. A potom se sebral a šel ke dveřím. Měl pocit, že konverzace byla u konce.

"Pak můžu konstatovat, že mě doháníš k šílenství taky. Jen trochu jiným způsobem, než bys asi čekal..." zaslechl za sebou jeho hlas. A potom taky rychlé kroky. "A nebylo by od věci, kdybych odešel první a ty až za nějakou dobu. Bude to méně nápadné."

Mladík se jen zády opřel o dveře a podíval se na něj s úsměvem. „A čím přesně tě doháním k šílenství?“

"Už jen tím, že existuješ, že jsi hezký a že mě zase svádíš. A teď uhni," lehce do něj žďuchnul, aby ho odsunul stranou.

„Cestu máš volnou,“ prohlásil s úšklebkem a odstoupil ode dveří, k posteli. Jestliže chtěl jít Aragorn jako první a on měl jít až chvíli po něm... Byl po domě známý tím, že dlouho vyspával. A tak se ještě natáhl na postel a rukama objal polštář a zabořil do něj obličej. Cítil jeho vůni, vdechoval ji a ona ho uspávala. Povlečení bylo stále cítit po milování a on pomalu usínal s rukou nataženou vedle sebe. Jako před chvílí, když se vzbudili.

Kroky u dveří na okamžik zaváhaly, ale potom se přesunuly na chodbu a ozvalo se tiché klapnutí. Aragorn došel k sobě a praštil sebou do postele. Tohle ne, tohle přece nemohl... Když už s ním strávil noc, neměl brát tu Správcovu nabídku. Do Citadely by se dostal i jinak. Tohle bylo krajně nezodpovědné a nečestné. Kdyby... Kdyby ho Mithrandir nepověřil tím úkolem... Povzdechl si. Bylo od osudu mimořádně škodolibé, že narazil zrovna na Boromira a že se ten chlapec nechal svést.

×

Když se vzbudil, stále ho cítil vedle sebe. Ale místo bylo prázdné. Povzdychl si. Musel na čerstvý vzduch, potřeboval z pokoje vypadnout. Pročistit si mysl a utřídit si myšlenky. Pomalu vstal z postele, naposledy jí přejel pohledem a vyšel z místnosti. Cestou k hlavním dveřím potkal služebnou a poprosil ji, zda by nepřevlékla jeho postel. Nechtěl zešílet z jeho vůně, kterou ještě cítil ze své kůže.

×

Aragorn byl v tu chvíli ve stájích a hřebelcoval Brega. U fyzické práce se mu vždycky nejlépe přemýšlelo. A teď přemýšlet potřeboval. Ačkoliv se vlastně už včera rozhodnul, musel se ujistit, že se rozhodnul správně. A čím déle nad tím uvažoval, tím víc se utvrzoval.

„Dobrá,“ zabručel sám k sobě a Brego se po něm tázavě podíval. Aragorn objal jeho velkou hlavu a usmál se. „Dobrá, co jsem si nadrobil, si taky sním. Přijal jsem místo společníka… vychovatele? Tak ať je má přítomnost k něčemu dobrá. Možná na mě potom bude vzpomínat s menší hořkostí. I když asi ne…“

Naučí Boromira, co sám zná.

Naučí ho bojovat, ne pro parádu a potěšení oka, ale pro zachování holého života.

„Říkal jsem ti, že můj poslední učitel neunesl, že jsem ho porazil…“

„Vím, ale přepokládám, že jsi bojoval čestně.“

„Právě že ne. Možná proto byl tak raněn.“ Boromir si natáhl rukavice.

Aragorn se pousmál. „To bych od tebe nečekal. A tvého učitele zřejmě zapomněli naučit, že když se bojuje o život, měla by někdy jít čest stranou…“

Předá mu něco ze svých zkušeností.

Naučí ho znát hvězdy, tu nejspolehlivější mapu, která ho vždycky zavede na správnou cestu.

Naučí ho přežít, aby trochu smazal ten urputný pocit viny sama ze sebe…

Naučí ho… všechno, co bude moci.

×

"Můj králi," pronesl sarkasticky Boromir, když ho konečně našel sedět v křesle, jak pokuřuje dýmku, čte si a hodil před něj svitek. Nebylo lehké ho propašovat z knihovny. Četl si historii svého rodu a z přihrádky vypadl jeden zaprášený svitek. A tehdy se mu rozsvítilo, když uviděl ten symbol. Došlo mu, že už ho viděl. A pak se mu zhroutil svět.

"Co prosím?" Aragorn zdvihl hlavu od knihy, podíval se na svitek a potom na něj. Tohle vypadalo na vtip, vždyť... Pohled, který na něj Boromir upřel, ale říkal něco jiného. Říkal něco o tom, že možná přece jen objevil pravdu... Tu nejnepravděpodobněji znějící pravdu. S rozmyslem odložil knihu a podíval se dovnitř, co to vlastně objevil. "Co čekáš, že ti na to řeknu?" zeptal se po chvíli.

Naklonil se nad něj a křivě se usmál. „Nečekám nic. Váš výraz mluví za vše, můj pane,“ prohlásil a lehce se uklonil. A tenhle člověk byl naštvaný, když se dozvěděl, že spal se synem Správce? „Koho by teď popravili, kdyby to vyšlo najevo?“ zeptal se spíš sám sebe, otočil se k němu zády a odešel. Lhal mu. Spal s ním, byl na něj naštvaný, když o něm zjistil pravdu, ale sám o svém původu lhal. Jak on byl naivní. Teď se jeho láska nebezpečně zhoupla ke hranici nenávisti.

"Boromire, pro bohy, ty tomu věříš?" Zavolal za ním, ale uslyšel jen prásknutí dveří. Tak tohle ne! Tohle ne! Nepodstupoval nebezpečí jen proto, aby to takhle zhatila hloupá chyba. Měsíce se snažil dostat do Citadelských archivů, každý den navíc byl mnohem větším nebezpečím... Každý den navíc bojoval sám se sebou, když se Boromir jen ocitl v jeho blízkosti. A každou noc, kterou ho držel v náručí se pokoušel sám sebe ujistit, že ho má rád, ale... Miluje ho. A proto mu tohle musel rozmluvit. Zaklepal na jeho dveře a vešel, i když se nedočkal vyzvání. "Boromire, prosím tě... Můžeš mi říct, co tě to popadlo?"

A mladík se na něj prudce otočil a z očí mu sršely blesky zuřivosti. Ne nadarmo se říkalo, že je po otci. Protože když se Správce rozčílil, celé Minas Tirith se otřásalo v základech. A jeho prvorozený mu mohl s klidem konkurovat. „To znamení nemá každý druhý. Vlastně – jen příslušníci královské rodiny. Takže ano, věřím. Neřeknu nikomu, co jste zač. Je mi už jedno, co tu děláte,“ zasyčel na něj a zhluboka oddechoval, jak se snažil uklidnit.

Zavrtěl hlavou. Tohle mu musí vymluvit, prostě musí... "Kde jsi to znamení viděl?" Chytil se záchranného stébla, které mu podala náhoda.

Boromirovi ruply nervy. Rychlým krokem k němu přešel, uchopil ho za límce košile, kterou na sobě měl a roztrhnul ji. Nevěděl, kde se to v něm vzalo. „A tohle je co?“ podíval se na jeho rameno, a pak mávnul rukou. Už to bylo jedno. Tohle mu prostě nevymluví, ani kdyby mu vnucoval sebelepší výmluvy. „Odejděte, prosím,“ zamumlal potom a odešel na balkon. Začínalo se mu dělat špatně. Nechtěl v jeho přítomnosti strávit ani minutu.

"Tohle mi udělali v dolech na severu, když mě chytili... Nevím, co to znamená, byl jsem stejně překvapený jako ty, když jsem to viděl v tom svitku." Podařilo se mu to pronést tak, jakoby tomu sám věřil. A na okamžik možná ano. Bylo by to tak jednoduché, kdyby to doopravdy byla pravda. "Udělali mi to skřeti, Boromire. Abych na ně nikdy nezapomněl."

„Nevěřím vám.“ Boromir se nadechl čerstvého vzduchu a ruce složil na prsou. Výchova mu nedovolila, po tomhle zjištění, Aragornovi tykat. Už nemohl. Nehodlal to nikomu říct, ale rozčilovalo ho to. Možná mu bylo dvacet, možná nikdy nikoho nezabil, možná nebyl tak zkušený lhář, ale rozhodně nebyl hloupý. A jeho teorii o tom, kdo Aragorn ve skutečnosti je, potvrdil Aragorn sám. Už jen tím pohledem, když se podíval na svitek. A ta výmluva se skřety. Už viděl jejich práci, když mučili jejich vojáky a oni se zohavení vrátili zpět, sotva se držíc v sedle. Nečekaně přepadené hlídky. Byl sice ještě dítě ale... Ne, skřeti tohle neudělali.

"A jak tě mám přesvědčit?"

"Tohle skřeti neudělali," zavrtěl Boromir hlavou. Aragorna až bodlo u srdce, když viděl ten odmítavý postoj, ale nemohl povolit. Nechtěl. Čert vezmi Mithrandira i s jeho úkolem, on ho musel přesvědčit už kvůli sobě. Ten odmítavý tón bolel, jakoby mu otevřel všechny staré rány. "Skřeti bývali kdysi dávno elfy, které Temnota mučila, až jim dočista zkřivila duše, těla i rozum. Ale ne ruce. Na severu si skřeti uchovali zručnost po svých předcích, jsou tím vyhlášení. Stejně jako svojí krutostí. Mám ti vyprávět, jak mě chytili? Jak mě mučili? Pamatuju si každou chvíli, když do mě řezali to znamení... Abych nezapomněl, nikdy nezapomněl."

„Vyprávějte, když si chcete zavzpomínat,“ odpověděl. Tak moc rád by tomu uvěřil, ale nemohl. Nešlo to. Prosím, nech mě být, pomyslel si zoufale. „Ale nevyprávějte to mně. Nevěřím vám to. Pokud mi odpustíte moji drzost,“ uchechtnul se a zakroutil hlavou. Jak absurdní situace. Možná, že ho skřeti mučili, ale ten symbol rozhodně neudělali. Bylo mu jedno, co Aragorn vyprávěl o jejich historii, jak jsou zruční. Slyšel jen jednu velkou lež.

"Proč mi nevěříš?" Musel znít ještě zoufaleji, než si myslel. Ale tentokrát nevěděl jak dál. Nevěděl, jak ho přesvědčit, netušil...  "Proč mi nechceš věřit, Boromire? Jak tě mám přesvědčit, že mluvím pravdu?"

„Jelikož nemám právo vás o něco žádat, odejdu sám,“ povzdechl si a obešel ho se skloněnou hlavou. Nechtěl se na něj dívat a potřeboval být sám. A jakožto jeho leník neměl právo mu rozkazovat, rozhodl se stáhnout.

V tu chvíli ho Aragorn popadl za ruku a vší silou s ním udeřil o nejbližší zeď. Oči mu plály jakousi horečkou a servaná košile odhalovala, že v poslední době spíš zhubnul. "JAK TĚ MŮŽU PŘESVĚDČIT, ŽE MLUVÍM PRAVDU?! JAK?!"

Boromirovi ten náraz pomalu vyrazil dech. „Původ... si... nevybíráme, že?“ dostal po chvíli ze sebe a podíval se bokem. Tohle nebylo dobré. Musel pryč. Musel.

"Jak ti mám dokázat, že jsem mluvil pravdu?" opakoval Aragorn a pevně ho držel, i když se Boromir zmítal vší silou, co měl. Ale on ho tu musel udržet, prostě musel! Protože ho miloval, jako snad ještě nikoho a nikdy.

„Proč se tak snažíš?! PROČ?! Bojíš se, že synáček poběží za tatínkem a napráská tě? Mně je jedno, co tu děláš. A pusť mě, prosím.“

Na okamžik se zarazil. "Tebe nenapadá proč bych se měl snažit, abys mi věřil? Proč bych stál o to, abys nebyl navztekaný?" zeptal se potom tiše.

„Protože se bojíš,“ odvětil prostě. Nepřišlo mu nic logičtějšího, než strach. Bál se odhalení.

"A co by se mi mohlo stát? Tvůj otec tomu věřit nebude... Takové náhody se nedějí..."

"Pusť mě," opakoval Boromir tvrdě.

"Až mi odpovíš!" vykřikl Aragorn. "Nic lepšího tě nenapadá, než to, že bych byl tak zbabělý?!"

„Neříkám, že jsi zbabělý! Prosím, pusť mě...“ už nezněl naštvaně, ale zoufale, hodně zoufale. Nehodlal ustoupit od svojí teorie, ale takhle nemohl normálně přemýšlet. Když ho tak držel a propaloval pohledem.

"Udělali mi to skřeti v černých dolech... Nevím, jak tě přesvědčit, opravdu nevím. Ale prosím, věř mi. Boromire, prosím. Prosím."

Mladíkův pohled ztvrdl. Nedbal na to, že ho Aragorn drží a smetl ze sebe jeho ruce. Než se stačil vzpamatovat, zatlačil ho na postel a měřil si ho z výšky. Naštvaně, zoufale, zklamaně. „Skřeti tě možná mučili, ale tohle neudělali. Ke králi se nehodí prosit. A nehodí se ani to, aby leník ke svému pánu choval nějaké city. Možná umíš výborně lhát, ale tohle je jediná věc, kterou ti neuvěřím. Že ti to udělali skřeti.“ Zakroutil hlavou, pustil ho a zamířil ke dveřím, jak nejrychleji mohl.

"A proč ne?! Nezdá se ti to dost precizní? Nebo se ti to naopak zdá až moc precizní? Jen proto, že jsi tohle znamení našel v nějakém hloupém papíru, usoudíš, že já jsem... Co vlastně jsem?!"

„Král, který tají svůj původ. Chceš vědět, co si myslím? Proč jsem se ti já první noc nepředstavil? Nechtěl jsem, aby někdo věděl o mém původu. Ty ho tajíš i sám sobě. Ano, věřím tomu. Zabij mě, když se ti to nelíbí.“ Už sahal po klice.

"Věříš pár jizvám, že dokazují něco, co nechci... Ale neuvěříš mi, že tě miluju," hlesl Aragorn.

Ta slova v něm něco zlomila, ruka se zastavila v polovině pohybu. „Právě si mi potvrdil moji teorii o králi. Proč mi tohle děláš? Proč jsi mi lhal? Víš, jak lež bolí?“ zašeptal a zůstal stát. Kdyby mohl, klesl by na kolena, ale byl jako zmrazený.

"Jenže já ti nelžu... Ty jizvy dokazují... Nedokazují nic. Udělali mi je skřeti, nikdo jiný. Nevím, proč zrovna tenhle symbol, ale bylo to jedním tahem, krvácelo to tři dny... To je celá pravda. Dokazují něco, co nechci... Protože ty mi nevěříš."

„PROTOŽE MI LŽEŠ!“ obrátil se na něj prudce, až se mu zatočila hlava. „Možná si myslíš, jak jsi mi úžasně zalhal, ale asi se ti to až zas tak nepovedlo,“ dopověděl už klidněji.