Tye ëa Nillënya - 7. kapitola

Když jsme s Bee začaly psát tuhle povídku, na můj popud, uznávám, nikdy by mě nenapadlo, že při ní budu brečet. (V tomhle díle ne, prosím vás.) Tohle dílo je první, které jsem kdy na LOTRa napsala. Je jedno, že je to spolupráce, je to moje prvotina. Nenajdete v ní hrubky, protože sme se snažily popsat několik zásadních událostí Boromirova a Aragornova života, které je změnily k tomu, jaké jsme je mohli vidět ve filmu (samozřejmě po menší úpravě, kde Aragorn s Arwen vážně neskončí, protože ji nesnáším). A mojí maličkost napadlo tohle. Prostředí Boromirova mládí a jeho záhadný cestovatel, který z něj díky vyšší moci a svému úkolu udělá chmurného a velmi vážného, statečného muže.... Tyhle dvě fiktivní postavy Tolkienova světa mi učarovaly, stejně jako zbytek postav a příběhů tohoto spisovatele (můžete se těšit na další fandomy)... Ale teď dost kecání a směle do čtení sedmého dílu...

Spolupráce s Bee

7. kapitola

"Nechme toho," Aragorn se zdvihl. Najednou vypadal unavený, zestárlý o deset let, vyhublý... "Co chceš slyšet?" mávnul rukou. "Budeš spokojenější, když ti teď řeknu, že mi to udělali elfové, aby si poznačili krále? Krále, který už hezkých pár staletí není? To chceš slyšet? Na elfy se ti to zdá dost precizní? Dobře, tak ano. Udělali to elfové, krvácelo to tři dny a byl jsem při vědomí, bylo mi deset, nebo dvanáct? Vím já? Jsi teď spokojený?!"

„Neměl jsi mi lhát. Jak ti mám věřit, že mě miluješ? Kvůli stráveným nocím?“ usmál se smutně a otočil se na něj. Bylo mu ho možná i líto, možná ho chtěl obejmout, ale zůstal stát. Nemohl se ani pohnout.

"A jsi si tak jistý, že teď ti nelžu?" Aragorn se hořce pousmál. "Zapomněl jsem... Ty dokážeš poznat pravdu z jediné jizvy a jednoho svitku. A nic tě od ní neodradí. Věř si čemu chceš, Boromire, jak vidím, ať řeknu cokoliv... Už je to jedno. Už nemám, jak bych tě přesvědčil, ty ani nechceš být přesvědčený. Řekni to otci, nebo komu chceš."

A pak se Boromirovo tělo pohnulo. „Nikomu... Nikomu to neřeknu,“ zašeptal s rukou nataženou nad jeho hlavou. Co vlastně chtěl udělat? Pohladit ho? Nejspíš o to Aragorn ani nestál. Ale on si uvědomil, že ho miluje. Měl mu to říct? Co by tím spravil?

Aragorn mlčel, nedíval se na něj, jen se trochu chvěl. Poslední týden špatně spal, trápily ho sny, a teď tělo chtělo svoji daň. Proto udělal, co udělal - řekl pravdu v domnění, že ji Boromir označí za lež, protože byla neuvěřitelnější, než sebelepší klam.

Mladíkova ruka nakonec pohladila Aragornovu unavenou tvář a přitiskla si ji na hrudník. „Také vás miluji, můj králi,“ zašeptal a druhou rukou mu přejel po zádech. Chtěl ho nějak uklidnit, dát mu najevo, že mu na něm záleží.

"Neříkej mi tak... Já nejsem král," vydechl a opřel se o něj. Nevěděl, jestli ho přesvědčil, jestli mu uvěřil, nevěděl nic a vědět to nechtěl. Mithrandir ho varoval, že k tomu může dojít. Že se to prostě jednou provalí, ale nebyla na to vhodnější doba, než teď.

Boromir si před něj kleknul a uchopil do dlaní jeho obličej. Chvíli pozoroval tu vyčerpanou tvář, která v okamžiku zestárla o několik let, a pak ho políbil. Něžně. S láskou. A doufal, že Aragorn pochopí, že je král. Jeho král. Že jím byl od první chvíle, kdy ho spatřil.

"A teď mi věříš?" zeptal se Aragorn, když ho mladík pustil a jen ho pozoroval. Věděl, co vidí, a moc se mu to nelíbilo. Celé roky byl on ten silný a neúnavný, neústupný a nezranitelný. Celé roky byl sám a bylo to tak nejbezpečnější. Jenže teď to už nešlo. Tohle byla jen poslední kapka.

Oslovený se usmál, vylezl na postel a stál si Aragorna do klína. Vískal ho ve vlasech, hladil po tváři, občas zajel prsty pod roztrhnutou halenu. „Spi, potřebuješ to,“ zašeptal mu do ucha a políbil na čelo. Pro klidnější sny. Hodlal s ním zůstat, objímat ho a líbat, kdyby měl noční můry. Udělal by cokoliv. Pro něj.

Neměl usnout, ne v tu chvíli, protože teď se všechno strašně zkomplikovalo. Ale tělo rozhodlo za něj. Únava se neptala, prostě mu zavřela oči a poslala ho do říše snů. Tentokrát bez žhavého pohledu ohnivého oka a strašlivých vizí. Potřeboval se prospat. A potom dát nějak zprávu Mithrandirovi, musel vědět, co se stalo... Musel přiznat, že selhal.

Jak Boromir sledoval jeho uvolněnou tvář, musel se usmát. Ten spánek potřeboval jako sůl. Nakonec mu trochu nadzvedl hlavu, odsunul se stranou a objal ho rukou kolem pasu. Aragorn sebou ze spánku trochu trhnul, ale Boromirova ruka ho uklidnila. Ne, nechtěl, aby se mu zdály špatné sny. Poslední dobou ho přímo pronásledovaly, teď by se to alespoň jednu noc mohlo obejít bez nich. Pak si uvědomil, že jak Aragorn leží, on má přímo dokonalý výhled na jeho poznamenanou kůži. To znamení ho najednou hyzdilo, vysmívalo se mu, krásné a strašlivé zároveň. Prsty po něm přejel a pomyslel si, kolik krve teklo, a jak dlouho Aragornovi trvalo, než se z toho dostal. Ale jeho král byl silný a tvář už měl uvolněnou spánkem, spokojeností – po dlouhé době. Lehce ho políbil na rty a přitom ruku lehce opíral o symbol. Miloval ho. Nehledě na to, kým byl, kým je.

Probudil se v jeho náručí. Boromir ještě tvrdě spal a pevně ho svíral kolem pasu, jakoby mu snad mohl utéct. Nemohl. A hlavně nechtěl. I když by měl utíkat. Co nejrychleji odsud. Opatrně jeho ruku odsunul stranou a vstal. Bolel ho celý člověk, ale bolest dává člověku vědět, že je ještě naživu. Ostatně, bylo to jen únavou a hloupými sny, nic vážného, nic co by se nedalo překonat. Otočil se, pohladil Boromira po tváři a vstal. Slunce teprve vycházelo, nehrozilo, že by ho někdo přišel vzbudit. Ještě nejméně hodinu ne. Musel se převléknout a musel poslat Mithrandirovi vzkaz. A konečně taky musel najít cestu, jak splnit svůj úkol, svou část práce. Otálel s tím dost dlouho, teď už nemohl Vklouzl do svého pokoje, našel si čistou košili a potom taky brk a papír. Vzkaz zněl jednoduše.

Byl jsem odhalen, nevím, jak dlouho se mi ještě podaří klamat. Svitek jsem zatím nenalezl, dále pátrám. Už nebudu psát, sejdeme se na podzim u Elronda.

Na okamžik se zamyslel a potom, snad ze zoufalství, připojil doušku. Bohové nechť mi odpustí. Ale lze lásku odpustit? Aragorn

Boromir zašmátral rukou vedle sebe, ale nikoho nenahmatal, jen chladnoucí místo. Aragorn odešel nedávno. Neochotně otevřel oči a vystavil je dennímu světlu. Kam šel? Nakonec přece jen z postele vstal a vydal se do vedlejšího pokoje. Nikdo po chodbách ještě nechodil, bylo příliš brzy. Zaklepal na dveře a pomalu vešel dovnitř. Uvědomil si, že se ani nepřevlékl, ale chtěl ho vidět. Nebo to, co se včera stalo, byl jen sen? Byl zmatený. Ale on s ním přeci usínal. Nemohl to být sen.

Zrovna dopis zapečetil a přemýšlel, jak jej poslat, aby dorazil Mithrandirovi včas a vědělo něm co nejméně lidí. V tom ho někdo objal a políbil do vlasů. "Boromire... Co děláš vzhůru tak brzo?"

„Chlad. Bylo mi chladno, nemohl jsem už spát,“ usmál se a vtiskl mu polibek na krk. Vdechl spokojeně jeho vůni a rukou pohladil kůži, kterou nezakrývala halena. „Proč jsi odešel?“

"Musel jsem se převléknout... Asi by nebylo vhodné, kdyby mě u tebe našli s roztrhanou košilí," pousmál se Aragorn a opřel se o něj. Boromir trochu studil, ale bylo to jen příjemné ochlazení, protože jemu bylo horko.

„To asi ne. Krásně hřeješ, jako v noci,“ zašeptal a objal ho pevněji. Jeho unavený král. Ale i někdo tak významného postavení se někdy potřebuje o někoho opřít, být někým milován. On mu to chtěl dopřát, i když jen v takovéhle podobě.

"Ty zase hezky studíš, víš o tom? Jako vítr..." Vítr, blesklo mu hlavou. Vítr a ptáci. Čaroděj Radagast doručí jeho vzkaz! "Co by řekl tvůj otec, kdyby ses na pár dní sbalil a vyjel si se mnou do okolí? Chce z tebe mít vojáka, ne? Naučím tě ještě pár věcí..."

„Nechám mu vzkaz. Nechci za ním chodit,“ zamumlal a trochu zaskočeně ho pustil. On chce ven? S ním? „Kdy chceš... vyrážet?“

"Jen za ním hezky dojdi, nechci potom vysvětlovat jeho vzteku, jak to, že ses ani nezeptal a k čemu tě to vedu," uzemnil ho však Aragorn a pohladil ho po ruce. "Buď ještě dneska, nebo zítra ráno. Bude to jen na pár dní, dva týdny nejvýše."

„Dobře, dobře, zajdu za ním,“ odpověděl rychle a usmál se. Nakonec se k němu sklonil, políbil a v mžiku byl pryč. Vážně se těšil na ten výlet. Otec pravděpodobně nebude nadšený, ale snad ho přemluví. A k jeho velkému překvapení otec byl víc, než jen nadšený. Považoval to za výborný nápad a začal Aragorna vychvalovat, jak skvělý společník je a že pokud se chce na cestu vydat už dnes, co tam Boromir tak stojí a nebalí si věci. A prvorozený se uchechtnul. Tohle byla ironie života.

Aragorn uvažoval. Když pojedou dostatečně rychle, můžou se dostat k hranicím. A potom bude snadné... Tedy možná bude snadné, spojit se nějak s ptáky, s Radagastem a spojit se s Mithrandirem. A taky strávit s Boromirem pár nocí pod hvězdnou oblohou.

Boromir stál před skříní a balil si do vaku potřebné věci. Jen nějaké čisté oblečení, kdyby se ušpinil, deku, nůž si zastrčil za opasek a pokud si měl brát i meč, na to se potřeboval zeptat Aragorna.

"Ovšemže. A vezmi si taky luk. A ještě jeden plášť, od země jde ráno zima." Aragorn se usmál a házel věci do svého vaku. Spoustu věcí, skoro se zdálo, že si veze všechen svůj majetek. 

„A celý pokoj náhodou sbalit nemám?“ zeptal se Boromir, když pozoroval jeho počínání s pozdviženým obočím. Ale na druhou stranu, bylo lepší ho poslechnout, měl víc zkušeností a mladík venku nikdy nespal, necestoval. Otec neměl čas ho to naučit.

"Pokud ho zvládneš nacpat do jednoho vaku a neupadnout pod jeho tíhou, tak ano," odpověděl klidně Aragorn a usmál se. Zase to byl ten sebejistý, tajemný lovec, kterého Boromir kdysi potkal v hostinci a strávil s ním nezapomenutelnou noc, která tak ovlivnila jeho život. Měl na sobě temně zelený kabátec, přepásaný opaskem, na něm meč a dýku. Další měl v botě.

„Hmm,“ pousmál se mladík a přešel k Aragornovi. Byl nebezpečný, zkušený a rozhodně byl jeho. Objal ho zezadu kolem pasu a opřel si hlavu o jeho rameno.

"Noci venku opravdu nejsou z nejteplejších. A jedním z pravidel přežití je podělit se o svoje teplo s dalšími," zamumlal Aragorn, když ucítil lehký polibek na krku.

„A možná nejen o teplo, že?“ zašeptal a rukama začal přejíždět po Aragornově hrudníku a břiše. Vlastně mu tak teoreticky bránil udělat cokoliv, i když věděl, že kdyby se z jeho náruče chtěl dostat, tak to udělá.

"Hlavně o teplo," podotkl a opřel se o něj. Bylo příjemné ho cítit za sebou, jako pevnou a nezničitelnou oporu. A bylo víc než příjemné mít jeho ruce na svém těle. A nemělo to ani nic společného s fyzickou přitažlivostí jako s tím, že cítil tu lásku, kterou mu Boromir dával.

„A tělem bys nepohrdnul, že?“ Dál Aragorna hladil a líbal na krku, až mu to přišlo spíš jako svádění. Pomalé, nenápadné, ale ve většině případů účinné. Mohl by klidně na místě odpřísáhnout, že jeho milenec má právě zavřené oči a užívá si každý jeho dotek.

"Tvým?" zavrněl Aragorn jako spokojená kočka a pohledem se přesvědčil, zda jsou dveře zavřené.

„Samozřejmě, že mým. Nebo chceš, aby tě zahřívalo tělo někoho jiného?“ Ani nevěděl, jak se mu to povedlo, ale najednou hladil jeho horkou kůži pod oblečením a byl stále a stále drzejší. Neposedné ruce mláděte, které si dělají, co chtějí.

"To bych si dal líbit." Zavřel oči a nechal ho, ať si dělá co chce. Přinejhorším vyjedou večer, nebo zítra ráno. V takových chvílích rád zapomínal na čas, na své povinnosti, na cokoliv rozumného. A doufal, že si toho vlivu, který na něj má, Boromir není úplně vědom, nebo ho alespoň nezneužije.

„I kdybys chtěl tělo někoho jiného, já se nedělím. Nikomu tě nedám,“ zamumlal mu do krku a svižně začal rozvazovat a rozepínat všechno, co na sobě Aragorn měl. Zatím se nebránil, tak si to vyložil jako souhlas. Uvědomil si, že právě nazval Aragorna svým majetkem, ale nemohl si pomoct. Chtěl ho jen pro sebe.

"Nejsou to ani dvě hodiny, co jsem se oblékl," postěžoval si Aragorn na oko, ale usmíval se. Momentálně se cítil na to, aby nechal mláděti dost prostoru pro hraní. Dokonce mu ani nevadilo, že si ho Boromir tak nekompromisně přivlastňuje. Bylo to příjemné, cítit, že ho opravdu chce.

„A mám tě nechat se zase... ehm... doobléknout?“ zeptal a znovu mu začal oždibovat kůži na krku. Silné paže objaly Aragornův pas a přitiskli ho co nejtěsněji na tělo za ním. Cítil na krku mladíkův dech, občas rty a někdy zuby, stiskávajíc jeho kůži.

"Ne, ale až... skončíš," vydechl, když ty zuby stiskly trochu víc, "tak mě oblékneš sám," dokončil napůl slyšitelně. A přiškrceně vydechl, protože Boromirovy ruce rozhodně nezahálely.

„Myslíš, že bych měl? Víc se mi líbíš nahý,“ usmál se a sjel prsty k jeho kalhotám. Provokativně a pomalu je rozšněrovával, naschvál občas zabloudil prsty na podbřišek, ale jinak nedělal vlastně nic. Bylo to nevinné hlazení.

I když nevinné... Asi tak podle toho, co si kdo pod tím slovem představil. Aragornova představa vypadala poněkud jinak. Tohle bylo svádění se vším všudy. I s tím zrychleným tepem  a krví, která mu burácela ve spáncích. "Bohové, co chceš slyšet?" Pokusil se potlačit zasténání. Stal se asi nějak citlivým... "Chci tě," hlesl ještě.

Ano, buď se stal citlivým, nebo se Boromir přes společné noci opravdu zlepšil, což bylo pravděpodobnější. Správcův synek se učil velmi rychle. „Hm, a copak s tím uděláme?“ zeptal se jednoduše Boromir. Mohl mu říct, že on jeho taky, ale bavilo ho Aragorna trápit. Stejně jako on trápil jeho první noc. Přebytečná látka sklouzla z širokých ramen, mezi jejich těla a dopadla Boromirovi na nohy. Aragorn teď byl oblečený jen z půlky, opíral se o něj holými zády, s rozvázanými kalhotami a těžce oddechujíc. A ten pohled na něj se Boromirovi líbil. Moc líbil.

"Zač se mi mstíš, ty ďáble?" uslyšel rozklepanou otázku, protože pořád pokračoval v hlazení té horké kůže. Aragorn si položil hlavu na jeho rameno, měl zavřené oči a pootevřená ústa. Pořád se nebránil a nevypadalo to ani, že by s tím hodlal začít. Jen tam tak stál, možná se snažil přimět ke klidu, ale srdce mu tlouklo až v krku. Možná dokonce zalitoval, že ho tolik naučil i na poli milostném.

„Nemstím, pouze... experimentuji s tím, cos mě naučil,“ usmál se. Lichotil mu. On a ďábel? Vždycky si o Aragornovi myslel totéž. Nakonec mu jednou rukou přejel po tváři, palcem pohladil rty a druhou rukou pomalu, ale jistě mířil k jeho klínu. „Nebo se ti to nelíbí?“

"Kdyby se mi to nelíbilo, už dávno bys ležel na zemi a kňučel jak štěňátko..." Pokusil se mu to vrátit alespoň slovně, ale pak se dostavil pocit, že ho nohy už neunesou. A ta postel vypadala tak lákavě. Zvláštní, uvědomil si, nikdy to spolu nedělali u něj, vždycky se on vkradl k Boromirovi...

„Myslíš? V tuhle chvíli mám navrch a můžu ti říct, že se mi to líbí,“ zamumlal a pomalu s ním začal přemisťovat k posteli. „Že by se mi povedlo tě tak vzrušit, že se neudržíš na nohách?“ usmál se Boromir, když ho Aragorn chytil za ruku. Spíš to vypadalo, jakoby potřeboval oporu.

"Odmítám odpovídat," zasmál se krátce a znovu se o něj opřel. Ovinul mu zezadu ruku kolem krku a přiměl ho, aby ho políbil na rameno. Alespoň malý ústupek, protože se mu sice líbilo, že si s ním Boromir dělá, co se právě jemu zachce, ale všechno má své meze. A on měl svou hrdost. Jenže když ho postrčil až k posteli, do měkkého klesl až příliš ochotně.

„Takže odpověď zní ano,“ prohlásil po chvíli sám pro sebe, ale dostatečně nahlas, aby to slyšel i Aragorn. Vítězně si prohlédl udýchaného muže v posteli, který měl zřejmě v kalhotách menší problém – díky němu. „A jsem rád, že je to zrovna kvůli mojí péči,“ usmál se a naklonil se nad svého milence, aby ho políbil.

"Odmítám odpovídat," opakoval Aragorn zatvrzele, ale usmíval se a sám mu nastavil rty k polibkům. Najednou byl jako hezká hadrová panenka, Boromir si s ním opravdu mohl dělat co si zamanul. Nechal se přetočit na břicho. Ochotně se zdvihl na loktech. Ale když ucítil první polibek na své páteři, jen bezmocně vzdechl a svěsil hlavu.

"Boromire..."

"Nelíbí se ti to?"

         "Pokračuj, u bohů!" vyjekl.