1. kapitola

Nic není, jak se zdá. Přináším vám novou kapitolovku. I když se bude zdát, že je ze stejného soudku jako Agenti, věřte, že není... Takže si užijte první díl a komentovat, komentovat, komentovat!

Spolupráce s Bee

1. kapitola

Když večer procházel kolem cel, v předpisové vzdálenosti, samozřejmě ho u něj přešel mráz po zádech, i když byl na druhé straně cely, nohy zapřené mezi kovovou konstrukcí postele a proleženou matrací, dělajíc posilující cviky. Tenhle vězeň byl vážně záhadou jejich bloku. Tvrdilo se o něm všemožné. Voják, nájemný vrah, žoldák... Nikdo nevěděl, co je, ale většina se přikláněla ke všem třem možnostem dohromady – měl výcvik vojáka, reflexy a instinkty nájemného vraha, ale tetování, které by si nechal vytetovat buď nadšenec, idiot nebo žoldák.

Pamatoval si ten den, kdy ho přivezli, protože u toho byl. Pršelo, skrze tmavé mraky neprosvítalo žádné světlo, jen sem tam se zlověstně blesklo a o chvíli později byly slyšet hromy. Když došli do přijímací místnosti, šli vedle něj čtyři strážní a za ním další čtyři.

Co si strážník pamatoval, nikdy nikoho nepřijímali s takovým doprovodem. Ten muž dokonce v promočených hadrech, ze kterých odkapávala voda podivné barvy, později si uvědomil, že je to krev, ani nevypadal nebezpečně. S chrastěním řetězů a želízek, kterými měl secvaknuté kotníky i zápěstí, si sednul na židli a nijak se nehnul. Byl to divný den, ještě divnější vězeň a co z něj potom vypadlo, bylo nejdivnější. Většina vězňů nadává, někteří se smějí, perou, na poslední chvíli se snaží osvobodit, ale z něj vypadla otázka:„Kde to jsem?“

Teprve potom z těch goril vypadlo, že ho chytili při činu a rovnou poslali tam, protože to byl masakr. Prozatím identifikovali prý šest lidí, zbytek teprve skládají. Jenže údajný vrah si nepamatoval ani fň, natož svoje jméno. Jediné, co o něm dokázali zjistit bylo, že se jmenuje Christopher Snow a je mu dvacet sedm let. A potom nový vězeň dostal krásný oranžový mundúr s označením 75143. Od teď byl pro dozorce jen číslo.

Uplynul měsíc. Celý měsíc na den přesně, než se Snow dostal do průseru, který mu zajistil samostatnou celu. Nikdo neviděl, co se stalo, kromě zúčastněných, kteří mlčeli, protože ani mluvit nemohli. Leželi v márnici. Stalo se to tak, že Reinhardova parta si ho vyhlídla při každodenních “procházkách“, kdy se dostali na čerstvý vzduch.  Reinhard byl téměř dvoumetrové německé hovado, kterého se bála polovina vězení. Ta druhá ne, jelikož to byli bachaři a další gangy. Němcovo věhlasné krédo bylo: Když dojdou děvky, stačí i chlap. A jelikož ve vězení žádné děvky nebyly, využíval místního materiálu. A u Christophera naletěl. Do té doby totiž vystupoval jako chlapík, co má rád svůj klid, svoje obvyklé místo u jídla a moc se neprojevoval. Jenže když si sedl na zem a zády se opřel o stěnu za sebou, obklopilo ho pět stínů. Němec a jeho věrní poskoci. Nebyla to celá parta. Reinhard se usmál.

„Uděláme to po dobrým, nebo po zlým?“ Měl hluboký chraplavý hlas a ani se nesnažil zakrýt svoji touhu někoho přeříznout. Snow se na něj podíval skrz přivřená víčka a úsměv oplatil.

„Seš velkej,“ pronesl po chvíli, což si Němec vyložil po svém a jeho výraz se změnil na ještě úchylnější. „Jo, seš velkej, ale přepral jsem i větší siláky, než jsi ty,“ dořekl potom a sledoval, jak se všem pěti chlapům vytrácí úsměv ze rtů.

Co vypověděli ti, kteří viděli, jak mizí do stínu za pár barelů, kam nesvítí nikdy dost světla, o pár minut později vycházel Chris sám, s rukama v kapsách, úsměvem zabijáka na rtech a pískal si. Nikdo tu melodii neznal, ale každý by řekl, že byla velmi bezstarostná... Od té chvíle se mu říkalo Klidný Šílenec. Paradoxní přezdívka, ovšem perfektně vystihující.

Takže když procházel kolem jeho cely, trochu zrychlil krok, aby nenarušil jeho každonoční rituál a rychle zmizel na konci chodby. Potom se ozvalo hlasité cvak oznamující, že je večerka.

×

„Peggie, kávu! A chlebíčky!“

„Peggie! Ten dokument! Jak se k němu mohli dostat!“

„Peggie! Kde sakra vězíte!“

Sekretářka si pomyslela, že už do repertoáru šéfových výkřiků chybí jen „přines, poskoč, ohni se a vyhrň sukni.“ Někdy byla blízko myšlence, jestli by ji osvobodili, kdyby ho vzala tácem po hlavě, ale postupem času dospěla k názoru, že by ji spíš zavřeli za útok na státního úředníka. Nebo tak něco.

Strasti a radosti jedné sekretářky.

Radostmi rozhodně byl fakt, že šéfovi návštěvníci rozhodně nebyli k zahození. A okukování mužských pozadí vždycky patřilo k oblíbené kratochvíli snad každé sekretářky…

Tentokrát to bylo ovšem trochu jinak.

Měl se ozvat klapot. Ve filmu to vždycky klape, když jde někdo o holi. Je to jako staccato! Peggie se zamračila, měla ráda věci, které měly nějaký svůj řád. I ten filmový.

Jenže tentokrát se klapot neozval. Muž o holi ji přešel docela tiše, jen plášť za ním trochu zašustil ve vzduchu. Další smůla, zakrýval jeho pozadí, takže byla ochuzena o jedinou slast svého dne.

A navíc se na ni ani nepodíval! Ostatní jí aspoň pokynuli na pozdrav, tenhle ji minul, jako kdyby byla vzduch. Úplně ji ignoroval. Ne, že by si na té pozornosti bůhvíjak zakládala, nebo tak nějak…

Když se za ním zavřely dveře, měla nadobro zkažený den. Ovšem pak se ozvala rána do stolu a rozčilený hlas.

„CHCI TEN PŘÍPAD!“

Pro změnu někdo ječel na šéfa. Peggie se spokojeně usmála. Alespoň malá satisfakce.

×

Snow se zeširoka usmál a olízl si klouby na pravé ruce. Krev. Potom se podíval na chlapíky před sebou a zdvihl obočí. Zbytek Němcova harému se mu hodlal pomstít za šéfův zlomený krček. Spokojeně si mlasknul při pohledu na naštvané tváře a hodil očkem po inteligentovi, který se k němu snažil dostat z boku, jakoby ho snad nemohl vidět. „Ale hoši, myslel jsem, že jste chytřejší,“ protočil oči v sloup a sklonil se před pěstí útočníka, který ten pohyb nečekal a skoro se otočil kolem své osy, dokud ho nezasáhla dobře mířená pěst mezi žebra.

„Zabil si Reinharda!“ sykl jeden z nich. Tohle Chris vážně nepochopil. On je zbaví jednoho debila a ti kreténi mu to snad ještě mají za zlé. Ušklíbl se. „No, pokud ti chybí nabíječ, ten váš Němec určitě nebyl první ani poslední. Najde se jich tu kvantum.“

A pak už byl slyšet jen klapot podrážek o podlahu prádelny a rozzuřené hlasy hlídačů. Byl to prostě další normální den od doby, co tam Snow nastoupil. Márnice byla skoro plná, doktor se nestačil divit nad tolika způsoby zabíjení, a když bachaři běželi k nějaké rvačce, předem věděli, kdo bude jejím středem. Ani tentokrát se nepletli.

Jenže tentokrát, tentokrát ho hledali z jiného důvodu. A když pak přiběhl všeobecně známý práskač, byl tu problém. Takže si pospíšili.

„Snowe! Okamžitě přestaň! A vy ostatní taky!“

A všichni, jako cvičené opičky, ustali v pohybu. Nikdo nechtěl na měsíc na samotku. „Ježiši Kriste, kdyby bylo na mě, vyfasoval bys nový hadry a šel okamžitě do sprchy,“ postěžoval si jeden z nich při pohledu na Chrise.

„Je to jen trocha krve,“ odfrknul si a přejel svoje oblečení pohledem. Dobře, bylo to trochu víc krve, ale stále byla vidět oranžová barva – to bylo hlavní.

„Pohni prdelí, máš návštěvu.“

×

"Chci ten případ!" opakoval agent Hawkeye, i když o poznání tišším hlasem.

Šéf se opřel do křesla a odmítavě zavrtěl hlavou. "Nemůžu vám ho dát."

"Ale ano, můžete..." To už mluvil naprosto normálně. Ztišoval. A nevěstilo to nic dobrého. "Dokonce musíte. Snow je můj. Je můj už hodně dlouho."

"Nedám vám ho," opakoval šéf zarputile. Co si o sobě ksakru myslel? Nakráčí sem, praští mu do stolu a očekává, že ostatní budou tancovat, jak píská, nebo co?!

"Chci slyšet jeden rozumný důvod, proč ne."

"Protože Snow vám udělal tohle," šéf pokynul k jeho noze a potažmo i k holi.

"A právě proto mi to dát musíte."

"Tohle není vyřizování účtů, agente!"

"Ne, jsem jediný, kdo ho zvládne," podotkl Hawkeye zcela věcně.

"Nemyslím si, ten případ vám nesvěřím." Šéf se zapřel do křesla, připraven čelit dalšímu výbuchu. Agent se nahnul dopředu. "A nepokoušejte mou trpělivost, nebo vás nechám vyvést!"

Byl to mžik, pohyb postihnutelný jen hodně trénovaným okem. Kovová hlava hole se zaleskla. Vzápětí šéfovi u krku ležel nůž.

"Podepište to," vyzval ho Hawkeye klidně.

„Nemůžete mě zabít!“

„Nemůžu, to máte pravdu…“ odtušil agent, ale čepel ze šéfova krku nezmizela. „Podepište to a můžeme si jít každý po svém.“

„Nejste normální!“

Hawkeye se pousmál. „Jsem ten největší cvok na světě. Pište!“