33. kapitola

Další dílek... Po delší odmlce... Brzy bude konec...

Spolupráce s Bee

33. kapitola


Když potom vystoupili z výtahu a Alex odemkl dveře do bytu, čekalo je překvapení. Velké překvapení. A navíc Shaw si byl jistý, že zamykal. A teď bylo odemčeno. "Nate, za mě," zašeptal na osobu vedle sebe a sáhl po zbrani.

Udělal úkrok stranou právě ve chvíli, kdy se ze tmy předsíně slabě zablesklo. Zároveň s tím prásknul výstřel a Alex se zhroutil na podlahu. Na břiše mu rozkvétala velká, krvavá skvrna. Všechno se odehrálo rychle a pomalu zároveň. Nemohlo to trvat déle, než pár vteřin, ale Nathaniel měl pocit, že jsou to věky.

Udělal krok dopředu a hrábl pro zbrań, pohyb tak strašně nepřirozený pro jeho pravou ruku, vytrhl ji, namířil do tmy a v momentě zmáčknul spoušť. Jeho střelecké výkony pravačkou nebyly pravda nikterak valné, ale na ty tři metry se trefil. Náhoda? Štěstí? Neuvěřitelná hloupost útočníka, že zůstal stát na místě? Nikdy se to už nedozvěděl.

Poslední Briminghamova slova zněla jeho uchu vzdálněji než cokoliv jiného. "Copak jste nemohli v tom Rusku chcípnout?"

To už byl na kolenou, snažil se Alexovi zatlačit na ránu, levačkou, a horečně vytáčel číslo záchranné služby.

"Koukám, že jsme... si prohodili role... Je... Mi zima." Byla to pravda. Cítil, jak krev proudí z těla ven, síla z končetin se vytrácí a motá se mu hlava. Collins na něj nejspíš mluvil, ale nerozuměl mu. Bylo to z velké dálky a... pak nebylo nic.

Prohodili, to tedy... Jenže jemu v té Moskvě nehrozilo bezprostřední vykrvácení. Lékař záchrané služby ho instruoval, jak Alexe udržet naživu celých těch deset nekonečných minut, než přijeli.

Vzali ho dokonce s sebou, i když za to spíš mohl ten fakt, že ho chtěli mít pod dohledem. Pravděpodobně vypadal, že se zhroutí... Až v hale nemocnice si uvědomil, že Brimingham dosud leží v Alexově předsíni. Pomyslel si, že za takovou botu by ho vyhodili, nejspíš. A zavolal rovnou CIA. Potom taky Smithe, aby ho informoval.

Zabavilo ho to na slabých deset minut. Zbývajících sto, po které Alex ležel na sále, pochodoval od automatu na kafe ke dveřím a zpátky. Vykouřil krabičku cigaret, vypil šest káv. Srdce mu zběsile tlouklo o žebra, měl nejasný pocit, že by mohl i dostat infarkt. A bylo mu to jedno.

Nakonec ze dveří vyšel doktor. Od krve, s rouškou přes ústa. Vypadal unaveně a Collinse málem přehlédl, kdyby se byl neozval. Doktor se ovšem zděsil, když se na něj podíval. Pak ho vzal nekompromisně pod paží, odtáhl k sobě do kanceláře a pod pohrůžkou, že mu jinak nic neřekne, do něj nalil půl litr vody.

Nathaniel by ale v tu chvíli udělal cokoliv, jen aby se dozvěděl, co je s Alexem.

"Váš kolega je mimo ohrožení, i když nějaký pátek si u nás poleží. Kulka se roztříštila a úlomky uvízly ve střevech, které na několika místech protrhly, ale jinak je v pořádku." Doktor si promnul kořen nosu zavřel oči. "Měl dost silné krvácení, máte štěstí, že vám tam neumřel."

„Z prdele klika,“ zamumlal skoro duchem nepřítomný Nathaniel a měl nejasný pocit, že se s ním ta kancelář točí. To bylo tou kávou, to obrovskou přemírou kofeinu. Zmobilizoval síly, celé ty roky pečlivě trénované přesně pro tyhle situace, a vzchopil se.

„Co vaše ruka? Snad jste taky nebyl zraněný?“ Doktor si všiml jeho levačky. Nathaniel jen malátně zavrtěl hlavou.

„Ta už je mrtvá pár měsíců. Nic jste nepřehlédli, žádný strach.“ Povzdechl si a napadlo ho, že by si dal pomerančový džus. Místo toho se podíval na doktora. „Můžu k němu?“

"Bude spát. Má v sobě prášky proti bolesti a na spaní. Ale můžete."

"Díky..."

Spát? A co? Alex u něj tehdy v té Moskvě taky proseděl hodiny a hodiny, kdy se on potácel mezi životem a smrtí jako opilec po ulici. Bylo jedno jestli je vzhůru, nebo ne. Chtěl u něj jen být, nemohl ho nechat samotného.

Promnul si kořen nosu, aby probral unavené oči a vydal se za doktorem. Čím déle šli, tím byla nemocnice tišší a strašidelnější. Nakonec se doktor zastavil a ukázal na jednolůžkový pokoj s číslem třista šedesát pět. "Tady to je. Pokud chcete, nechám vám přivést další postel..." Zbytek nechal doznít do prázdna a sledoval, jak agent nahlíží dovnitř pokoje skrze malé okénko ve dveřích.

"Křeslo bude stačit," zamumlal potom, "já stejně neusnu..." Otočil se k lékaři, pak mu podal ruku. "Díky za všechno, doktore."

"Ještě neděkujte, příští hodiny budou dost kritické."

"Vím, ale stejně děkuju." S tím vklouzl do pokoje jakoby se vypařil. Instinkt mu nedovolil pohybovat se jako obvykle. I když byl Alex pod sedativy, stejně k němu došel po špičkách a teprve po chvilce váhání usedl na kraj postele. Pak ho vzal za ruku. Na Alexe nebyl rozhodně hezký pohled...

Zvykl si ho vídat v posteli nahého, rozcuchaného a dychtivého. Teď tu ležel bledý, s kruhy pod očima a ticho rušilo jen pravidelné pípání přístrojů. Nathaniel je od Moskvy nenáviděl. A teď ještě víc.

O několik hodin později přístroje zapípaly v rychlejším tempu, ale zase se uklidnily. Shaw otevřel oči a zhluboka se nadechl. Nakonec bolestně sykl a snažil se rozeznat, jakou barvu má strop, kde to je a co to je za zvuky. Bolela ho hlava a bylo mu špatně. A to světlo... to světlo bylo až moc ostré...

"Alexi, Alexi, slyšíš mě? Vnímáš mě?" zeptal se někde nad ním hlas, který nepochybně znal. Zněl ustaraně.

"Kdo... kdo jste?" zašeptal namáhavě. Svůj vlastní hlas nepoznával - zněl chraplavě... A stále viděl nějak rozmazaně a zatím neznámá tvář měla tvar pouze nějaké barevné šmouhy.

"To jsem já, Nathaniel," odpověděl hlas klidně a jeho majitel ho opatrně políbil na čelo. "Jsem rád, že jsi zpátky."

"Co.. se... stalo?" Mezi jednotlivými slovy dělal pauzy, potřeboval se nadechnout, což šlo špatně přes tu bolest. Sedativa nejspíše přestávala působit.

"Nic zvláštního, jen případ je konečně vyšetřen a hlavný padouch potrestán spolehlivěji, než by to zvládl kterýkoliv soud na světě. Jak se cítíš?"

"Bolí to... A je mi špatně..."

"To je z té narkózy, za chvíli už bude dobře." Nathaniel se během vteřiny přeměnil z drsného agenta ve výslužbě, v něžného pečovatele a teď ho uklidňoval jakoby nikdy nedělal nic jiného. "Chceš napít?"

"Prosím..." Alex už konečně dokázal zaostřit. Byl rád, že vidí Collinse v pořádku, nepostřeleného. "Co Bri.. Br.." Vyslovit šéfovo jméno mu dělalo potíže, takže se jen ušklíbnul a doufal, že Nathaniel chápal, na co se snaží zeptat.

"Pravačkou střílím nerad a mizerně, ale na tři metry se ještě pořád trefím," pousmál se a přiložil mu ke rtům sklenku. "Už bychom tenhle všivej případ mohli uzavřít, co ty na to?"

"Bylo by to fajn." Čtyři slova, která stihl říct těsně předtím, než znovu usnul. Než upadl do hlubokého spánku beze snů, bez nočních můr a buzení se s křikem.

×

Uvařil čaj a symbolicky ho osladil kostkou cukru. Pak ho odnesl do pokoje, aniž by si extra všímal Alexova nasupeného pohledu, kterým sledoval každý jeho krok. Vrátil se zpátky do kuchyně pro hrnky. Do jednoho umístil kelímek s jogurtem, do druhého lžičku, aby se už nemusel vracet. Časem člověk přijde na nejrůznější vychytávky.

Usadil se k Alexovi na pohovku, nalil mu čaj a podal jogurt.

„Netvař se jakobych ti ubližoval. Potřebuješ živé kultury,“ pousmál se potom. Alex se pořád tvářil nasupeně, jako kdyby mu podával odvar z pelyňku. Natem to nehnulo.

„Nemám rád bílý jogurty,“ zkusil to Alex.

„Dvakrát do týdne to přežiješ,“ opáčil Nate.

"Alespoň by sis to nemusel tak náramně užívat," zamumlal Shaw. Dokázal se pohybovat po bytě, byť velmi neohrabaně a pomalu, ale šlo to. Obvaz přes jeho zranění trochu svědil, stehy ještě víc a Collins jej střežil jako oko v hlavě.

"Já si to přece neužívám, tak otevřeš to?" Nate se nenechal zviklat, dokázal ho očima hypnotizovat dokud si do pusy nestrčil první lžičku. A přitom myslel na to, že nechce, aby Alex dopadl jako on... Když nejvíc potřeboval podpořit, byl sám v ohromném, prázdném bytě a i kdyby si hlasivky vykřičel, tak se nikdo neobjevil. Doprdele s tím.

"Tak co? Je to tak hrozný?"

"Je to odporný," zašklebil se při odpovědi. "Co tu vůbec děláš? Nenařídilo ti šéfstvo se vrátit?" Jogurt chutnal lehce kysele, ale už po první lžičce měl chuť ten kelímek odhodit na druhý konec pokoje.

"Nenařídilo, už tam nejsem zaměstnaný," odtušil Nathaniel.

"Jakto? Já myslel, že jim cvičíš nováčky."

“Mám dovolenou. Nebo se tomu vlastně říká neplacené volno na dobu neurčitou. Respektive, než sepíšu výpověď a vykašlu se jim i na ty nováčky.“ Nate si zamyšleně zamíchal svůj čaj a schválně se na něj nedíval. Byl s ním doma už přes dva týdny a tohle bylo vůbec poprvé, kdy příšlo na pořad dne podobné téma.

"Promiň mi to," vypadlo potom z Shawa, na kterého padly chmurné myšlenky. Kdyby nebylo jeho, kdy se nehádali na otevřeném prostranství, třeba by se tohle ani nemuselo stát. Collins by byl v pořádku a pořád dělal u CIA, nemusel by cvičit nováčky, užíval by si s nějakým kuřetem v bordelu a všechno by bylo v pohodě.

"Zase ses ponořil do vlastního světa?" Nate mu zamával rukou před nosem a potom ho trochu cvrnknul. "Haló, země volá Alexandra Shawa. Slyšíte?" 

"Slyším a vnímám, jen..." mi prostě odpusť, že jsem ti zmrzačil zbytek života...