Přání - 7. kapitola - Zmatek 1/2

Po dlouhé době další díl... Užijte si ho...

Spolupráce s Bee


Zmatek

"Čekám," odpověděl znuděně Chase a polkl odpověď typu "čekám, až se utopíš". Z čehož by samozřejmě Lu moc nadšený nebyl. Pak se napil ze skleničky a rovnou si dolil. Polovina láhve byla v čudu, ale Chase byl stále střízlivý. Nevýhoda démonů - nemohou se opít.

"Jak ses sem dostal?!" prsknul Constantine a přitáhl si ručník div ne pod bradu. A zatvářil se výhružně. Potom dokonce sáhl kamsi dozadu. "Tak jak ses sem dostal, krucinál?!"

"Svěcená voda? Nedělal bych to, naštval bych se. Pokud je to rovnou Dračí dech, na ten bych nesahal už vůbec. A pokud tě to uklidní, tak oknem," rozpovídal se krátce, ale stále nevzrušeně a naprosto klidně mladík a stále usrkával ze skleničky. Dnes jako ohoz zvolil tmavě rudou košili a bílé kalhoty. Co na tom, že je na nich vidět každé smítko? Pokud ho John nepokropí svěcenou, budou čisté.

John pustil křížek, který mu visel na stěně a trochu se usmál. "Něco tak přízemního bych na tebe nezkoušel. Sám jsem si tě vychoval, nemysli si, že na to zapomínám..." Uvolnil se, trochu ostražitý zůstal pořád, ale už nepřipomínal našponovanou pružinu. "Vidím, že ani ty nezapomínáš a stihl ses obsloužit sám. Tak. A čemu vděčím za tuhle zdvořilostní návštěvu? Zastesklo se ti po starých časech?"

"Víc piješ, jakto?" Chase ignoroval jeho otázky a dál zíral na dno skleničky. Jak on by se někdy potřeboval opít. Pak se podíval na osobu před sebou, cudně se balící do osušky a pousmál se. Stejné, jako tehdy. Skoro nic se nezměnilo. "Řekni, hodí se mi ta košile k očím?"

"Nekouřím, ale něčím se ničit musím, ne? Tělo má jít do hrobu zhuntovaný," odtušil Constantine s mírným úšklebkem. "Nalej mi taky, když už tu takhle klábosíme..."

"To tvoje ignorování mých otázek mě začíná štvát," poznamenal Chase nezávazně.

"Kterou otázku jsem ignoroval?" zahrál exorcista hloupého, ačkoliv to moc dobře věděl a v duchu si už odpověděl. Některé věci se totiž nemění.

"Košile. Hodí se mi k očím?" opakoval Chase trpělivě. John ho sjel rychlým pohledem.

"A hodí se mi osuška k pleti?" kontroval potom.

"Řekl bych, že je o odstín tmavší, možná trochu víc chlupatá, ale jinak jo," utrousil potom a odněkud vyčaroval další skleničku. Byl líný se zvedat a z láhve pít nehodlal. "Mimochodem zavzpomínat na staré časy by  neuškodilo ani jednomu z nás, tuším."

"A v jakém směru chceš vzpomínat?" Došel k němu, nalil si a napil se. "Co?"

"V jakém chceš?"

"No tak, Chasi. Není nám pět," Nemohl se ubránit úšklebku. "Ty na sebe navlíkneš tohle a mě stačí jediný pohyb, abych na sobě neměl vůbec nic. Je nutné to rozebírat?"

"Vidíš a zrovna tohle jsem nečekal."

"Ptal ses mě, jestli jsem někoho měl. Zkus hádat."

"Kdysi jsme měli rozhovor na téma ty a placené společnice," utrousil s úšklebkem a úkosem se na Johna podíval. "A jaký: Navlíkneš na sebe tohle? Něco se ti nelíbí?"

"Dal sis neobvykle záležet," utrousil Constantine.

"A na to jsi přišel jak?" zdvihl obočí. Kecal. Lhal, jako když tiskne, ale copak mu měl říct, že se na tohle připravoval, jako puberťačka na rande? Nezabralo mu to sice půl dne, ale byl si vědom, že mu to sluší.

"Nech mi mé malé sladké tajemství," pousmál se John škodolibě. Hlavně proto, že na tom nebylo nic, než trocha uvažování a jednoho střílení od boku. Nic, s čím by se mohl blýsknout.

"Dobře, necháme tě při tom," uzemnil ho Chase. "Tak jak hodláš vzpomínat?" Musel uznat, že John za těch pět let přibral, ale nemyslel to tak, že by měl břicho, ale naopak svaly. A byl docela i k sežrání.

"A není na čase, abych se zase ptal já?" opáčil exorcista klidně a jak se napil, Chase zahlédl tetování na rukou. To, které použil kvůli němu... Jen chvíli potom...

"Opačná varianta mi přijde zábavnější."

"Smůla. Jak by sis představoval tohle vzpomínání?" John se usmál.

Chase pochopil, že pokud něco neudělá, Constantine se s ním bude dohadovat snad do skonání světa. Proto nechal svoji skleničku zmizet, seskočil ze stolu a objevil se za Johnem. "Třeba takhle?" zamumlal mu do ucha a políbil na krk.

"Činy místo slov..." zamumlal Constantine a opřel se o něj. Pak zaklonil hlavu a tiše zavrněl. "Jak říkám, dal sis záležet."

"A ty necháváš démona, aby se tě dotýkal. Co se s tebou za těch pár let stalo?" Paradoxně položil otázku, ale nenechal ho na ni odpovědět. Přitiskl se k jeho zádům, objal ho kolem pasu a pomalu se snažil zmanipulovat ho, aby osušku pustil. Kdo mohl čekat, že bude svolný? Pokud tohle nebyla nějaká past.

"Ty nejsi démon, Chasi," zamumlal Constantine tu jedinou důležitou věc. Nejsi, protože ses narodil jako člověk a to je věc, kterou prostě nikdo nezmění. Žádný rituál, žádné modlitby, nic. A proto tě můžu nechat, aby ses mě dotýkal. Nechal ho, ať mu položí ruce kolem pasu, ale osušku si ještě pořád držel pevně. Proč mu to usnadňovat.

"Pořád cudná panna," pousmál se mladík a rukou, kterou držel okraj osušky, prostě trhnul a John byl okamžitě v rouše Adamově. Co se s tím mazat. Pokud věděl, John za tu dobu nikoho neměl. A pět let je dost dlouhá doba na to, aby tělo volalo po dotecích, polibcích a trochu pozornosti. Hodlal mu ji dopřát.

John se nebránil, jen si tiše a rezignovaně povzdechl a opřel se o něj víc.

"Netušil jsem, že mě vezmeš až tak za slovo," zamumlal potom, když otočil hlavu a vyhledal jeho rty. Byl to okamžik. Chase se jen pousmál. A potom ho John políbil. Poprvé po tak dlouhé době.

"Postel, stůl, zem, cokoliv!" Za celou tu dobu mu nikdy nepřišlo, že by jiné polibky či doteky v něm dokázaly vyvolat něco, co dokázaly jen ty Johnovy. A to si ho ochočil sám Lucifer.

"Stůl?" Constantine vyzývavě přimhouřil oči, potom se mu otočil v náručí a couvnul. Pak ještě jednou, až se zadkem opřel o hranu stolu. Chase byl sexy, ať už si dal záležet, nebo ne. Znovu ho políbil a Chasovy ruce mu sevřely zadek. Rozdíl mezi ním a Luciferem byl nasnadě.

"Takže já zůstanu oblečenej?" zamumlal mu do rtů naoko nespokojeně a zadíval se do probouzejících se klínů. Nechápal, proč s Johnem to je pokaždé jiné - i z dob, kdy byl člověkem.

"A nebylo by to sexy? Já úplně nahej a ty totálně oblečenej..." Rozepnul mu kalhoty a stáhl je přesně tak, jak bylo v tu chvíli potřeba, ani o kousek víc. "Využij toho, jsem ochotnej se ti poddat. To nikdo na tomhle světě říct nemůže. Ani Lu ne." Přitáhl si jeho hlavu blíž a prudce ho políbil. Přál si pár hodin nemyslet, ačkoliv jeho rozum mluvil jinak. Neposlouchal ho. Na tuhle chvíli čekal pět let. Nehodlal si ji nechat vzít.