Tye ëa Nillënya - 8. kapitola

A je tu další kapitola...
/18+/

Spolupráce s Bee

8. kapitola

„Co bys dělal, kdybych přestal?“ škádlil ho dál a bříšky prstů hladil jeho páteř, zatímco druhou rukou mu přejel přes bok ke klínu a sevřel ho v ruce. Docela jemně a přitom ho líbal na ramenou.

"Serval bych z tebe kalhoty a nařezal ti jak malému klukovi," vydechl zmámeně, na okamžik zdvihl hlavu, upřel na něj zamlžený pohled a potom ji zase sklonil. "Nepřestávej, prosím..." zašeptal potom docela tiše. A jak tam tak ležel, opřený o lokty, na zádech se mu tvořily kapičky potu, Boromir si všiml, že se Aragorn chvěje. A usmál se pro sebe, že za ten stav může on. Že sténal jeho jméno, svíjel se pod jeho rukama, jeho tělem, lapal po dechu. „Nějak se chvěješ,“ poznamenal, jakoby mimochodem.

Neodpověděl, jen se pomalu položil do přikrývek a obrátil se na záda. Pak k němu vztáhl ruce a pohladil ho.

„Nádherný a jen můj,“ usmál se mladík a slezl z něj. Chvíli Aragorna jen tak pozoroval a přemýšlel, jestli se má svléknout, nebo ne.

"Snad nechceš vyjet ještě tuhle hodinu," usmál se znenadání Aragorn a posadil se, aby na něj lépe viděl. Pak si olízl rty, protože na tohle by se dokázal koukat pořád.

„Beru to jako prosbu ke svlečení,“ usmál se a čelem k němu se začal oblečení zbavovat. Nakonec přešel k posteli, aby Aragorn nemusel vstávat a přimhouřil oči. Ten pohled se mu líbil, když na něj v sedě čekal, dokud se ho nedotkne. „Pomůžeš mi?“ zašeptal potom.

Horké prsty mu přejely po břiše, potom mu Aragorn přetáhl halenu přes hlavu. Políbil ho tam, kde pod kůží tepalo srdce a na okamžik se k němu přitisknul. Rozšněroval mu kalhoty a nechal je spadnout ke kotníkům. Pomalu prozkoumal svaly na jeho stehnech. Potom ho objal kolem pasu a strhnul dolů.

Boromir chtěl pronést nějakou poznámku na jeho účet, ale jakmile dopadl na jeho tělo, jen se pousmál a políbil ho. Byl vzrušený už jen z toho, jak předtím Aragorna hladil a teď se to ještě znásobilo. A najednou ho napadlo, že dneska je Aragorn opravdu svolný ke všemu, že ho nechá, aby si hrál, aby ho měl... Se vším všudy.

„Ty... jsi... vážně... blázen,“ otituloval ho, když se konečně dostal ke stažení jeho kalhot a nakonec ho pevně uchopil za boky a stáhl ještě o něco blíž k sobě. Naprosto nahého.

"Proč bych jinak dělal tohle?" zněla odpověď, doprovázená mírným polibkem na čelo a hlubším polibkem na rty.

Na to se nedalo nic říct. Absolutně nic. A tak se nechal políbit a rukou se ho znovu dotkl, jako před chvíli, než se otočil. Akorát s tím rozdílem, že tentokrát s ní pohyboval, druhou ho hladil všude možně, kam dosáhl a jeho steny tišil svými ústy a polibky.

Aragorn mu dal nehlasný souhlas, stačil mu na to jediný pohled a mírný úsměv. "Víš, co děláš?" zeptal se ale po chvíli, kdy mu Boromirovy ruce ještě pořád bloudily po těle, jakoby se snad nemohly rozhodnout.

„Neměl bych snad?“ oplatil mu to a znovu se vrhnul na jeho rty. „Olej, nebo něco takového, tu zřejmě nemáš, že?“ zeptal se pak s úsměvem. Nepochyboval, že muž jako Aragorn je zvyklý snášet bolest, ale on se k němu poprvé také choval něžně a navíc – Boromir neměl potřebu být hrubý. Chtěl ho potěšit, jako on jeho.

Aragorn něco nesrozumitelně zamumlal a přitiskl se víc k jeho ruce, která ho opatrně laskala. Chvěl se, ještě pořád, tváře měl červené a oči skelné. "Co jsi říkal?" zeptal se Boromir mezi polibky. "Ve stole..." našel konečně ta správná slova.

„Dobře a mám tě teď pustit, nebo počkat a zrychlit?“ zašeptal mu do ucha, a aby dodal svým slovům tu pravou váhu, tak Aragorna nepatrně víc stiskl a pohyby rukou zrychlil.

"Nepřestávej," vydechl Aragorn. Pomalu pohnul boky proti jeho dotekům a potom mu uniklo tiché zasténání, spíš vzlyk. Boromir ho trápil, odpíral mu, po čem tolik toužil.

Mladík se pousmál a pustil ho. Ne, že by se vyžíval v tom jeho utrpení, ale sám chtěl víc. Ještě Aragorna políbil a vrhnul se ke stolu, kde se chvilku přehraboval v šupleti a nakonec v duchu zajásal. Skleněná lahvička. To musí být ono. Když ji otevřel, její obsah voněl velmi příjemně a byl mastný.

Otočit se zpátky ho přimělo tlumené zasténání. Aragorn měl ještě pořád lehce skelné oči, ale mírně se usmíval. Vyzývavě a svůdně. Jednou rukou se natahoval po polštáři a druhá pomalu dokončovala to, co Boromir začal.

„Zlobíš,“ zamumlalo mu mládě do rtů, když rychle přešlo k posteli a odsunulo jeho ruku. Boromir si na něj nakonec lehnul, nestoudně se mu nacpal mezi nohy a prsty namočil do lahvičky. A pak ho napadlo trochu oleje vylít na jeho břicho a volnou rukou jej pomalu roztírat. „Moc zlobíš,“ zašeptal potom a pomalu do něj proniknul jedním prstem.

Aragorn přivřel oči, vydechl a jeho tělo se trochu napjalo. "Boromire..." hlesl a sevřel jeho rameno. Nemiloval se s mužem poprvé, ale stejně se chvěl, jakoby to poprvé bylo.

„Ano?“ Oslovený zvedl hlavu od jeho vypracovaných břišních svalů a nevinně se usmál, když přidával už třetí prst. Ale Aragorn neodpovídal, jen ležel s rukou na Boromirově rameni a zrychleně oddechoval. Vypadal kouzelně s těmi načervenalými tvářemi a pootevřenými rty. Krásnější obraz před sebou Boromir snad nikdy neměl.

Chtěl ho nějak poškádlit, zcela určitě, alespoň ho trochu popíchnout, nedarovat mu to jen tak... Ale nějak nemohl dostat slova přes rty a myšlenky se mu pletly s každým dalším dotekem. Naučil Boromira snad až moc... Nebo ne? Líbilo se mu to, jak o něj pečuje, jak ho něžně kouše do krku, tiskne se mezi jeho nohy. Líbilo se mu dokonce i to, že se vůbec neobtěžoval zeptat se na jeho souhlas. "Boromire," zašeptal do úst, která ho políbila, a objal ho kolem krku.

Mladík mu však neodpověděl, jen se pousmál a opatrně prsty vytáhl, aby je nahradil něčím jiným. O něco větším, co rozhodně donutí Aragorna sténat hlasitěji. Nakonec si opřel čelo o jeho rameno a zalapal po dechu, když ho sevřelo to teplo. Bylo to poprvé, co byl nahoře a začínalo se mu to líbit. I když nevěděl, co je lepší. Být nahoře, nebo si užívat pasivní roli, protože oboje mělo své výhody.

Aragorn mu ovinul nohy kolem boků a pořádně ho stisknul. Dýchal trhavě a pokoušel se nesténat. Už skoro zapomněl, jaké to je... Jaký je to nádherný pocit. A s někým, kdo vás miluje. I ta chvilková bolest měla smysl, protože láska bolí. Občas.

„V pořádku?“ zeptal se Boromir a s úsměvem pozoroval jeho potem se třpytící tělo a přivřené oči. Pak se zkusmo pohnul a musel zasténat on, protože tohle bylo tak jiné, ale stejně úžasné. Pohladil Aragorna po tváři a vsál jeho spodní ret.

Dostalo se mu horečného přikývnutí. Aragorn si ho přitáhl blíž a hlasitě zasténal do jeho úst. Najednou ho přešly všechny škodolibé myšlenky, obavy, protesty... Přecházely ho pokaždé, když se s ním miloval, ale tentokrát to bylo ještě o něco lepší. Bylo to správné.

„Zblázním se z tebe,“ zamumlal do polibku a začal se pohybovat pravidelně. Nejdřív mu to dělalo trochu problémy, ale už to šlo lépe. Cítil, jak mu po zádech začínal stékat pot, a když mu Aragorn nohama tisknul boky, musel sténat nahlas. „Už jsem ti říkal, že tě miluju?“ zašeptal mu zadýchaně do ucha a přejel mu rukou po boku.

Aragorn neodpověděl, jen se k němu přitisknul ještě těsněji, jakoby se snad chtěl stát jeho součástí. Nechal si natáhnout ruce za hlavu a vtisknout je do polštářů. Ochotně otevřel rty k dalším polibku, šeptal mu nesmyslná vyznání, zatímco mu srdce tlouklo jako splašené a chvěl se pod jeho přírazy.

Boromir se na chvíli zastavil a pousmál se nad neochotným zamručením milence. Svoje ruce vsunul pod Aragornova záda a posadil se s ním. Jeho společník byl skoro jako hadrová panenka. Ochotně sebou nechal manipulovat, a když byl Boromir opřený o chladnou zeď, upřel na něj zastřený pohled. Mladíkovy ruce ho hladily po bocích, ramenou, v jednu chvíli je cítil někde a hned zase jinde.

Nicméně to vypadalo, že smysluplnou větu z něj už dnes asi nedostane. Jen tiché zanaříkání, když se opřel rukama vedle jeho hlavy a sklonil se pro další polibky. Ale potom hlesl sotva slyšitelně: "Miluji tě..."

A Boromir vytřeštil oči a přísahal by, že mu srdce vynechalo několik bouchnutí. A potom se šťastně usmál, rukou mu přejel po krku a možná až přehnanou silou se přitiskl na jeho rty. „A já tebe,“ odpověděl vážně a díval se přitom do těch krásných očí.

Já vím, zformulovaly ty rty. Potom Aragorn zavřel víčka a jen se nechal hladit, laskat a opečovávat, protahovat tu slast a pomaličku se blížit k vrcholu.

„To je to na mně tak vidět?“ pousmál se a zaklonil hlavu. Zeď už přestávala chladit. Netušil, jestli to bylo tím, že ji zahřál, nebo to prostě nevnímal. A kdo je teď ďábel? Pousmál se sám pro sebe.

Aragornovy dlaně sklouzly dolů, pohladily ho po ramenou a pokračovaly dál. Díval se na něj, jakoby si nebyl úplně jist, co vidí. Zase mu šeptal slova, která nedávala smysl, ale zněla krásně. Hladil ho. A pohyboval se pořád rychleji.

Ale mladík mu nerozuměl. Mohl si jejich význam domyslet, ale zítra... Zítra se ho určitě zeptá. A najednou cítil jen Aragornovy polibky, jeho doteky, které začínaly pálit. Za zátylek si ho u sebe přidržel a pousmál se nad tím zalapáním po dechu, když ho rukou pohladil, a pak stisknul. Pokud si to zrychlování vyložil správně... Chtěl, aby cíle dosáhli společně. Aby jim svět vybouchnul najednou.

Po chvíli sebou Aragorn trhnul, přitiskl se k němu a takřka by ho strhnul zpátky, zatímco ho líbal. V tu chvíli najednou připomínal jen napůl zkrocenou, hladovou šelmu, která hledá jen patřičnou kořist. Objímal ho, zadýchaně sténal a líbal ho, jakoby to mělo být naposledy v životě.

"Iquan¹... Boromir, iquan. Iquan."

A i když oslovený nerozuměl větě celé, svému jménu rozuměl naprosto. A to mu stačilo k tomu, aby pohyby rukou zrychlil a své i Aragornovy steny tlumil v polibcích. Vlastně ani nezáleželo na tom, co říkal, plně mu stačilo, že oslovoval jeho. Sténal jeho jméno a tisknul se k jeho tělu.

A potom už nezáleželo na ničem, protože se svět rozpil do nejrůznějších barev, rozum na okamžik odplul kamsi po moři blaženosti... A pak zbyl jen Aragorn, který se ho držel, potichu oddechoval, aby uklidnil rozbouřené srdce, a se zavřenýma očima ho nemotorně a trochu roztřeseně líbal.

Nakonec si na postel lehli ještě v objetí, ještě spojení a stále zadýchaní. „Co se takhle umýt?“ navrhnul Boromir a odhrnul Aragornovi z čela pramen vlasů.

"Ale každý sám," zasmál se ten po chvilce, kdy si jen vychutnával ten naprosto obyčejný dotek.

„Umyl bych ti záda,“ usmál se rozverně mladík a hřbetem ruky ho pohladil po tváři. Jak prosté, leč vystihující gesto. Navíc umýt se potřebovali. Oba byli ulepení, zpocení a od oleje.

"A znovu mě svedl. To tě pěkně vychovávám, převážně v posteli..."

„Jak znovu? Navíc, kdybys nechtěl, jsem si jistý, že bys odolal,“ zamumlal odpověď a zavřel oči. Svět se zdál být najednou tichý, jakoby se smrsknul jen do této chvíle. A on si to užíval. Byla nádhera mít vedle sebe někoho, koho miloval.

"Znám tě, za chvíli ti otrne..." Aragorn se k němu přitisknul a pohladil ho po zpocených zádech. Ticho kolem nich bylo přímo ohlušující, ale příjemné. "Nebo ne?"

„Třeba mě až tak dobře neznáš. Ale momentálně jsem mrtvý, vážně,“ zasmál se a nakonec ho chytil za pas a přetočil si ho nad sebe a políbil. I když na druhou stranu, dal by si říct… Ale ne, na to byl vážně moc unavený.

"Tak se pojď umýt, možná stihneme vyjet ještě dneska..." Aragorn se o něj opřel a pokusil se zvednout. "Boromire, no tak. Dávno jsme měli být pryč."

„Dobře, dobře, pouštím tě,“ zamumlal neochotně a propustil Hraničáře ze svého sevření. A pak sledoval to dokonalé tělo, jak se chystá umýt se. Pohled pro bohy, pomyslel si a přivřenýma očima sledoval tu hru svalů. Dobře si vzpomínal, jak tenkrát po té první noci nemohl skoro chodit a každý pohyb pro něj byl utrpení. Ale na něm nebylo znát nic, kromě mírného úsměvu, když se otočil. "Jdeš? Nebo tu hodláš zůstávat?"

¹ - Rychleji