3. kapitola

Abyste neřekli, že jsem zlá... Na dlouho se vypařim - a pak přidám jen JEDNU kapitolu... Tak tady máte ještě jednu... A ne! Nic vám neprozradím! Chci komentáře!

Spolupráce s Bee

3. kapitola

Hawkeye ho čekal u auta. Vládní SUV, černé a tajemné jak všechny hrady v Karpatech.

"Nevypadáte nejhůř," zhodnotil ho jedním pohledem, otevřel mu dveře na straně spolujezdce a odkulhal k těm řidičovým. Nikdo další s nimi nejel, jeho předskokan asi zmizel za tu dobu, co byl ve sprše... Bylo to divné, i na federální agenty.

„Vypadám jak civil,“ odtušil zhnuseně a zatahal za bílý nátělník. Když na židli viděl tu hromádku hadrů, musel se ušklíbnout. Tmavě modré džíny, na kolenou rozdrbané, bílé tílko a kožená bunda – kupodivu pravá. Tak to na sebe navlíknul, upřímně se divil, kdo mu to vybral, dokonce trefil i velikost boxerek, každopádně to k sobě celkem ladilo, bylo to pohodlné, ale nebyly to jeho věci, věděl to. Na kalhotách totiž ještě visela cenovka. „Takže kam jedeme?“

"Nechtěl jste oblek, tak co jsem měl dělat?" odtušil Hawekeye a nastartoval. Noha za těch pár minut chůze venku už povolila, takže nemusel čelit dotazům, jak to že řídí a podobně. I když měl pocit, že Snow by se neptal. Nebyl ten typ. "Jedeme na vedení, tam vám sdělí, co přesně po vás chtějí."

Christopher chvíli mlčel, chvíli v duchu kritizoval svoje oblečení, díval se z okna, a pak promluvil. „Ten váš nováček říkal, že tam nepatřím. Co tím myslel? Že mě tam zavřeli omylem?“ ušklíbnul se nehezky a podíval se na řidiče. Byl to chlap středního věku, víc jak třicet nehádal. Tmavé vlasy měl stažené do culíku, košili zapnutou ke krku do posledního knoflíku a kravatu perfektně utaženou. Sakra, ten chlap byl perfekcionista.

"Tak nějak..." zabručel Hawkeye, ale nepodíval se na něj. Takže to byla pravda jen na půl. Věděl, že mu to dojde, ale ono by mu to došlo tak jako tak, proč to protahovat?

"Jak to myslíte, tak nějak?"

"Přesně jak jsem to řekl. Je to pravda, ale jenom z části." Přeřadil a dupnul na plyn.

"A celá zní jak?"

"Rozhodně nejste nevinná fialinka. Kdybyste byl civil, skončil byste tam tak jako tak. Udělal jste, zač vás tam posadili, nebo snad ne?"

„Myslíte to rozkouskování několika lidí? Jo,“ odpověděl klidně. Rozhodně si nemyslel, že by nevinnost bylo jeho druhé jméno. To těžko. Tímhle si byl jistý ze všeho nejvíc. Že je vrah. A nic ho v tom neutvrdilo ještě víc, než mrtvoly, co se kupily ve vězení a vědomí, že přezdívka Klidný Šílenec ho perfektně vystihuje. Krev mu dělala radost.

"Takže jo, tak nějak tě zavřeli omylem. Ale rozhodně ne neoprávněně. Rozumíme si?" Podíval se na něj trochu úkosem, jakoby čekal jeho reakci. A potom sešlápl plyn až k podlaze. To už byli na dálnici před sebou desítky kilometrů rovného asfaltu, nic mu nebránilo to rozjet. Alespoň nějaká rychlost. Snow si všimnul, že má na spánku jizvu.

„Měl jste docela kliku. Trochu víc doprava a měl byste další díru na dejchání,“ řekl, „ten, kdo po vás střílel, vás určitě musí mít moc rád,“ protáhl pak ironicky. „A vypadá to docela čerstvě.“

"Přímo mě miloval," ušklíbl se agent. "A já jeho snad ještě víc," dodal po chvíli ticha. "Taky na mně má pár památek, i když skóre jsem nevyrovnal, to přiznávám. Dost jsem ho podcenil a dopadlo to, jak to dopadlo. Ovšem, stane se."

"A to jste pořád v aktivní službě?"

"Mám zřejmě dost nedocenitelné kvality, které jen tak zkrátka nejdou uložit k ledu."

„Co jste udělal vy jemu? Jizvy od kulek? Nože?“ pobaveně odpověděl a zasmál se. Tenhle chlapík ho začínal bavit. Puritánský perfekcionista do morku kostí. A podle toho, jak mluvil o dotyčném, na kterého má tu památku, tak má taky určitě sloní paměť, ale to on vlastně taky. „Jak vám vůbec mám říkat? “

"Má na mě památku, ano..." usmál se Hawkeye. "Jestli se tomu tak dá říkat." Zase se soustředil na silnici.

"Neodpověděl jste mi na otázku," připomněl se Snow po pár kilometrech.

"Na kterou?"

"Jak vám mám říkat," opakoval celkem ochotně. Hawkeye na okamžik stiskl rty. "Vaše jméno. Nebo vám mám říkat agente?"

"Oliver Hawkeye,“ zamumlal, dobře věda, že by si to stejně mohl zjistit. „A říkejte mi Hawkeye, nebo Hawku..." procedil nakonec.

„Takže, Olivere,“ usmál se a dal si ruce za hlavu. V ten moment ho probodl pár tmavých očí, a kdyby mohl pohled zabíjet, už dávno by nedýchal. A náhle mu došlo, že ten pohled někde musel vidět. Někde, někdy, u někoho. Nevzpomínal si. „Já jsem Christopher Snow, nebo to mi alespoň řekli.“

"Ale ovšemže ti to řekli, Sněhurko," opáčil Hawk po chvíli s milým úsměvem. "A ani ti nelhali, máš i sociální pojištění, zdravotní a nárok na důchod. Pokud tedy nebudeš sedět v lapáku."

„Sněhurka? To je dobrý. Kdo budeš ty? Princ Krasoň zrovna asi ne, ale když si tě vezmu do pucu, sedm by se z tebe dalo udělat snadno,“ nenechal se vyvést z míry.

"Sebevědomí ti rozhodně nechybí," pokýval Hawkeye hlavou. SUV se dál řítilo po liduprázdné dálnici rychlostí víc než životu nebezpečnou. "Nicméně mám jisté obavy, že se poněkud přeceňuješ. A to není dobrý postoj."

„Nepodceňujte nepřítele. Víte, jak to dopadlo posledně,“ ukázal prstem na jizvu na spánku. Nepřeceňoval se, to určitě ne, ale bylo určitě velmi málo lidí, kteří se mu vyrovnali a přežili by. Hawk měl ten plamen v očích. Ten by byl problémový soupeř. Každý jiný by si určitě myslel, že kvůli holi a zraněné noze bude jednoduchý protivník, ale Chris si to nemyslel.

"Ano, právě proto vám můžu říct, nepřeceňujte se, nebo jednou dopadnete hůř než já," odtušil Hawkeye ještě stále klidně. Ostatně, to byl jeden z důvodů, proč byl pořád aktivní. Ne proto, že by uběhl stovku pod třicet sekund, potom ze soupeře vymlátil duši a nakonec pronesl zásilku přes Andy bez jediného kusu žvance. Na to byli jiní odborníci. Ale on si uměl zachovat tvář, když musel, uměl vyjednávat, uměl myslet a nenechal se snadno podrazit. Dost vzácná kombinace, jak zjistil několikaletým působením za oponou.

„Naopak, já si myslím, že kdybychom se někdy dostali do boje, jeden z nás, popřípadě oba, by nepřežili.“

"Nehodlám to zkoušet," usmál se Hawkeye a potom dupnul na brzdy. V dáli se objevila koncová světla dalšího automobilu, stejně tak i naproti nim. Dostali se ze země nikoho zpátky do civilizace. Těžko říct, jestli to Snow vůbec zaznamenal, natož aby to ocenil.

„Nesnáším města,“ zamumlal si pod nos Chris a nezaujatě pozoroval dění okolí k okna. Nehodlal říkat nic osobního tomuhle člověku, protože nikdy nevěděl, kdy to použije proti němu.

Na těch několika kilometrech zběsilé jízdy proběhl nehlasný souboj kdo s koho. Kdo o tom druhém zjistí víc, aniž by se prozradil, nebo prozradil něco na sebe. Snow by klidně mohl věřit, že vyhrál, vždyť Hawk odpověděl na všechny jeho otázky... Ale takový blázen nebyl. Jinak by taky nezůstal naživu.

Hawk provedl SUV několika postranními uličkami, aby se vyhnul největším zácpám a potom v jedné z nich zaparkoval. Páchlo to tam a po zemi se válely odpadky.

"Jsme na místě."

„Vaše centrála je v popelnici, či co?“

"Ne, jen vedle hospody." Hawk se ušklíbl a vysoukal se ven. První tři kroky udělal trochu ztuhle, ale potom se narovnal a svižně překročil kaluž něčeho opravdu ohavného. "Pojď, snad se nebojíš, Sněhurko?"

„Přehodíš mi přes kaluž vlastní sako? Hele, neřikej mi Sněhurko a já ti nebudu říkat Olivere, Olí, ani podobnými přezdívkami, jo?“ zamračil se a následoval agenta.

"Platí. A když jsem ji překročil já, tak ty ji překročíš taky a ani tě to nebude bolet."

Ohlédl se na něj přes rameno a potom zamířil k bytelným dveřím na konci uličky. Snow si povšiml, že mají identifikační panel.