Tye ëa Nillënya - 9. kapitola

Komu chyběli?

Spolupráce s Bee


9. kapitola

Tenhle zážitek se mu připomněl po třetím dne v sedle, kdy opravdu myslel, že spadne na zem a už se nikdy, ale opravdu nikdy nezvedne. Bolely ho nohy, bolela ho i jiná místa a nějak to nemínilo přestat. Hořce se sám pro sebe ušklíbl, že za ty měsíce ve městě zlenivěl a moc dlouho sváděl mladíky k nepravostem. A doufal, že se to zlepší...

„Cos mi to vlastně tehdy říkal? V tom cizím jazyce?“ zeptal se Boromir z ničeho nic. Chtěl se zeptat už dřív, ale byl úplně mimo. Znal kraje lesa kolem města, ale nikdy nebyl tak hluboko a bylo to fascinující. Přál si, aby tuhle krásu poznal s otcem, ale tušil, že by to nebylo tak zábavné. Navíc pozorovat temné, či hvězdné nebe skrze koruny stromů bylo nádherné a uklidňující. O to víc, když jej pozoroval s Aragornem.

"Kdy?" Aragorn zaměřil svou pozornost od bolavých svalů na otázku, ale dařilo se jen stěží. "No, než jsme odjížděli..." Bylo milé vidět, že se Boromir ještě umí červenat. Na něm to bylo přímo roztomilé. "Aha. Já jsem něco říkal?" Zamyslel se, ale v tomhle ohledu vzpomínky... Neměl.

„Ano, říkal. Nenaučil bys mě ho? Docela mě rozčiluje, když ti občas něco ujede a já tomu nerozumím,“ odpověděl zamyšleně. Od té doby se nemilovali, na to byli příliš unavení po celém dni v sedle. A možná po první noci spánku na zemi i rozlámaní.

"Chceš se učit elfsky? A já měl dodneška dojem, že učení nenávidíš..." ušklíbl se Aragorn a poposedl. Vážně zpohodlněl. Takhle by to nešlo. Až se vrátí, musí s tím něco udělat. Brego zařehtal.

„Ne, když jsi učitel ty,“ usmál se na půl pusy Boromir a naklonil se, aby pohladil koně po krku. Ten se na něj však otočil, upřel na mladíka své tmavé oči a šel dál. „Navíc se mi ten jazyk líbí.“

"Ale stejně si myslím, že ti to nepomůže rozklíčovat... co říkám," Aragorn se nevyzpytatelně usmál. "Taková slova tě totiž učit nehodlám."

„Ne?" Znělo to poněkud zklamaně.

„Ne. Nehodlám."

„Proč ne? Já se je chci naučit,“ prohlásil trucovitě Boromir a trochu koně popohnal, aby šel souměrně s Aragornem.

"Buď se hodláš naučit ten jazyk, nebo jen pár vybraných slov, která se stejně nedají použít mimo ložnici. Hodlám tě naučit jazyk, ale vyber si sám."

„Víš, naučit celý jazyk znamená naučit i slova, která se mimo ložnici použít nedají,“ zasmál se mladík. Teď ho dostal!

"Ano, ale ne přednostně," zmrazil Aragorn jeho úsměv.

„To mi nevadí, naučit mě je budeš muset tak jako tak,“ vyplázl na něj jazyk a zasmál se jeho výrazu. Těšil se, až bude noc a on mu bude ležet v náruči u ohně. Dnes říkal něco o hvězdách, takže byl Boromir přirozeně zvědavý, co tím myslel. A podle slunce, které se začínalo sklánět, se to měl dozvědět již brzy.

"To ano, ale dokud nepochopíš základy, nic nebude." Pak začaly jeho svaly protestovat docela hlasitě, slunce zapadlo za obzor... "Utáboříme se tady, široko daleko stejně nic lepšího není," povzdechl si a sesedl. Úleva veškerá žádná, ale hojivá mast by to mohla spravit. Alespoň na chvíli.

„Takže mě učit budeš?“ zeptal se nakonec, když sesedl a pořádně se protáhl. Nakonec stejně ještě poplácával koně po krku a hladil mu hřívu. Miloval koně. Většinu času trávil buď v knihovně, nebo ve stáji. Když nebylo co dělat, prostě si tam sedl a pozoroval ta čtyřnohá stvoření.

"Budu," přikývl Aragorn a začal s výukou na místě. "Rocco¹," ukázal na Brega, který natáhl hlavu v očekávání pamlsků.

„Rocco,“ zopakoval Boromir a najednou se zasmál, když ukázkový exemplář olíznul Aragornovi dlaň a potom se nesouhlasně otočil, když zjistil, že z toho nic nebude. Dokonce uraženě zařehtal a zjevně přemýšlel, jestli se do páníčka nemá zakousnout na oplátku, když ten zalovil v kapse a nabídl mu kousek cukru, aby ho upokojil. Úplatek byl přijat a Brego si šel najít něco na dojedení.

Aragorn pokračoval ve výuce. Tráva, stromy, nebe. Já, ty. Jsem. Znělo to skoro směšně, ale ten jazyk Boromira naprosto uchvátil.

„Páni, mám toho plnou hlavu,“ zamumlal mladík, když si na zem rozložil kabát a natáhl se na něj. Aragorn zatím rozdělal oheň a Boromir se tak mohl kochat pohledem, kdy plameny osvětlovaly jeho tvář a odrážely se v šedých očích.

"Však už toho dneska víc nebude. A vsadím se, že zítra si budeš pamatovat sotva půlku," podíval se na něj a opatrně si sedl. Zem byla chladná, ale kupodivu mu to udělalo dobře. I když ne na dlouho.

A třeba víc, než půlku, pomyslel si a v duchu si slovíčka stále opakoval. Když přišlo na věc, dokázal se učit velmi rychle, ale jen pokud ho učení zaujalo. „Co jsi to říkal o hvězdách? Co mě chceš naučit s nimi?“ zeptal se nakonec a zadíval se na noční oblohu. Dnes je asi z Aragornovy náruče pozorovat nebude, když se očkem podíval na jmenovaného. Asi ho bolely svaly.

"Hvězdy jsou mapa, která ti ukáže, kudy dál, když už rozum selhává a není nikdo, koho by ses zeptal," odpověděl Aragorn. "Když se naučíš číst ve hvězdách, vždycky najdeš tu správnou cestu." Se syknutím se zdvihl a přemýšlel, kam se odklidí, aby mohl v klidu použít hojivou mast. Sice už nezbývalo moc míst, která by na něm Boromir neviděl, ale přesto se styděl.

A když si tak mladík sledoval jeho počínání a roztěkané pohledy... „Víš co? Já se prostě otočím a ty udělej, co potřebuješ,“ zadržel další příliv jeho slov a otočil se k němu zády, zírajíc na hvězdné nebe. Přišlo mu divné, jak by hvězdy mohly být mapou. Byla to světla. Sice některá větší, některá menší, ale nepřipadala mu jako mapa. Ale nejspíš se na to díval ze špatného úhlu.

"Poslední slovo..." zamumlal Aragorn za doprovodu šustění látky. „Hantan²."

Udělal to co nejrychleji, nebylo nejpříjemnější být do půl těla nahý, když se zima plíží kolem. Když se dotkl svých svalů na nohou a přitlačil, málem zaúpěl. A potom zanadával.

"Tohle taky patří k výuce?" zeptal se Boromir.

"Jestli si to budeš pamatovat..." zabručel a pomyslel si, že vážně stárne. Pomalu, ale jistě.

„Nepotřebuješ pomoct?“ položil další otázku starostlivě, ale neotočil se. Slíbil, že se nebude dívat a on sliby dodržoval.

A pomyslíš si něco o starých dědcích, povzdechl si v duchu, ale pak souhlasil. Kdyby ho tak nebolel celý člověk, přiznal by si, že mu Boromirovy doteky chybí. A to velice.

"Rád..." vydechl nakonec, protože si uvědomil, že přikývnutí Boromirovi asi moc nenapoví.

„Tak chvilku vydrž,“ usmál se a vstal. Potom k němu přešel, rozprostřel na zem jeho plášť a položil na něj ještě svůj cestovní. Když si na ně Aragorn lehl, podal mu mast, kterou si stehna potíral. A jelikož měl Boromir chladné ruce a lepší přístup, doufal, že to bude mít lepší efekt. Rozetřel si lehce mast po dlaních a pomalu ji vmasírovával do kůže. Věděl, jak stehna dokážou bolet po dlouhé době v sedle. Nedivil se, že s sebou nosí něco na zmírnění bolesti nebo hojení.

Aragorn se celou dobu zdržel jakýchkoliv poznámek, kromě jediného lakonického konstatování, že Boromir studí. Pak jen ležel, klopil hlavu a zahanbeně sykl pokaždé, když to zabolelo. A připadal si opravdu jako stařec.

„Omlouvám se, jestli to bolí,“ zamumlal Boromir a přemístil ruce na druhé stehno. Tentokrát však masíroval jemněji, spíš ho hladil. Alespoň už Aragorn nesykal.

"Má to bolet," zabručel potom. "Protože jsem si prostě odvykl. Takže to bude bolet. Bohužel. Ale dobře mi tak." Přesto se trochu zachvěl, když ho Boromir jen pohladil.

„Hotovo,“ usmál se a nechal ho, aby si natáhl kalhoty. Ruce si ani nepotřeboval do něčeho utírat. Voněly mu po bylinkách a stejně se ta mast za chvíli vstřebá. A zase tam najednou stál a ty hvězdy ho fascinovaly. Teď mnohem víc, než když je pozoroval ze svého pokoje. Když byl malý, matka mu vyprávěla, že na něj dávají pozor a osvětlují mu cestu, aby se nikdy neztratil. Vzpomněl si, jak marně natahoval ruce v domnění, že jednu z nich z nebe sundá.

Aragorn si smotal svůj plášť pod hlavu a natáhl se co možná nejpohodlněji.

"Pojď sem," vyzval ho potom a ukázal na místo vedle sebe. Když si Boromir lehnul, vztáhl ruku k obloze a začal jmenovat.

"Tam je Varda, odnepaměti vede poutníky správným směrem. Ukazuje severní stranu. Tam je Ëarendil, ten tě povede na západ. Ta jasná hvězda, ano... Světlonoš ze Západní říše."

„Jsou nádherné, nemyslíš?“ zamumlal nesmyslně, jakoby ho ani neposlouchal. Ale opak byl pravdou. Vnímal ho, jen se potřeboval zeptat. A pak si potichu, pro sebe, znovu vyjmenovával jména hvězd, které mu Aragorn ukazoval.

"Někdo tvrdí, že ve hvězdách vepsány příběhy od počátku světa. A možná má pravdu, hvězdy jsou takovou kronikou... Pojmenovávali je lidé, elfové i skřeti..."

"Matka mi o nich povídala."

"Mě taky..." Při vzpomínce na matku, Aragorna bodlo u srdce. Povinnost. Smutek. Vše, co jsem měla, dala jsem Dúnadanům, už mi nezbylo nic... Poslední slova. Všechno, co měla, dala jemu. Tak to mělo znít.

„Ano, jsou nádherné. Rád se na ně divám,“ pronesl zasněně, s úsměvem a nevědomky pohladil Aragorna po tváři. Pak ruku natáhl a zase si na chvíli přál být tím malým klukem, co si myslel, že z nebes sundá hvězdu. Dnes si jen představil, jak mu září v dlani. Ale i to stačilo.

"Povedou tě," povzdechl si Aragorn, "když se v nich naučíš číst, tak tě povedou." Vzal tu ruku co ho hladila po tváři. "Dobrá, ještě jedno slovo pro dnešní den. Nillë.³“

A potom Boromir řekl svoji první větu v elfštině. „Tye ëa Nillënya.⁴“ Usmál se. Věděl, že byla gramaticky správně, i výslovnost. A podíval se na Aragorna.

"Moc dobře, učíš se obdivuhodně rychle..." pousmál a pohladil ho po tváři. Slyšet ten jazyk z jeho úst bylo něco krásného.

„Myslel jsem to vážně,“ zašeptal a stulil se mu do náruče. Potěšila ho pochvala, tenhle jazyk se opravdu chtěl naučit. Zněl nádherně a on ho bral jako výzvu. Navíc Aragorn byl výborný učitel.

"Vím. A děkuji."

Ten se na něj jen podíval a potom s úsměvem kývnul. Nic víc ani nebylo potřeba, to kývnutí bylo dostatečnou odpovědí.

×

„Jak dlouho vlastně budeme ještě na cestě?“ zeptal se ospale mladík a položil mu hlavu na hrudník. Aragorn tvrdil něco o sdílení tepla, tak se podle toho hodlal chovat.

To už bylo další den, ohromný kus cesty ležel za nimi a před nimi ještě možná větší. Vypadalo to, že se jen tak toulají krajinou, ale Aragorn očividně sledoval nějaký cíl. Musel. Někdo jako on přece nejede jen tak zbůhdarma odnikud nikam.

"Nevím," odpověděl Aragorn klidně a přitáhl si ho blíž, protože Boromir studil ještě o něco víc, než obvykle. "Ještě pár dní, jsi moc unavený?"

Odpovědí mu bylo jen klidné oddechování a majetnický stisk ruky, která ho objímala kolem pasu, o trochu povolil. Boromir se ze spánku trochu usmíval, vypadal spokojeně. Ale jak by nebyl, když ležel v objetí milovaného. Aragorn se na něj podíval a potom si povzdechl. Klamal ho, už zase. Sice tentokrát jen trochu, ale klamal. A věděl, že jestli na to Boromir přijde, tak mu to neodpustí.

I když ho chtěl vzít ven a to, že potřeboval poslat ten vzkaz se prostě nachomýtlo k tomu

A mladík, jakoby vycítil, že něco není v pořádku, se zamračil a přitiskl ke hřejícímu tělu o něco víc. Potom spokojeně vydechl a ruku přemístil z Aragornova hrudníku na bok. Kolikrát s ním usínal, ale přesto to bylo pokaždé jiné. Kolikrát... Když to vzal kolem a kolem, zase tolikrát to nebylo. Jistě, pár měsíců. Ale noci, kdy u něj mohl usínat, jenom obyčejně usínat, by mohl spočítat... Když ne na prstech jedné ruky, tak velice snadno. Protože se zkrátka v noci častěji zabývali jinými věcmi, než spánkem.

„Aragorne,“ zašeptal plačtivě ze spánku a sevřel v ruce látku kabátce, jenž měl oslovený na sobě. Viděl ho tam v lese, zasaženého několika šípy... Jak umírá a on pro něj nemohl vůbec nic udělat. Někdo ho vzal na paži a táhnul dál, tvrdil, že musí jít. Ale on nechtěl. Nechtěl ho tam nechat, takhle ležet. Chtěl vykřiknout Aragornovo jméno, nebo jeho přezdívku, prostě něco, ale hlas se mu zadrhnul v krku. Nezbývalo nic jiného, než poslechnout a opustit to místo páchnoucí po krvi a smrti. Potom ho ale někdo sevřel, pevně sevřel v náručí, že skoro nemohl dýchat a vytáhl ho nahoru... Pryč z toho odporného snu.

"Boromire, Boromire!" Jeho jméno a hlas, který jej volal...

"Boromire, probuď se, to jsou jen zlé sny. Boromire..."

„Aragorne, odpusť, já nechtěl,“ opakoval stále dokola a otevřel oči, až když s ním Aragorn zatřásl. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, kde vlastně je, co se mu zdálo a že jeho král je naživu. A pak si úlevně oddychl.

"Už jsi vzhůru?" zašeptal ten hlas blízko jeho tváře a prsty ho něžně pohladily ve vlasech. "Byl to jen sen, Boromire, jen sen. Bude to dobré," ujistil ho potom Aragorn a přitiskl si ho k sobě blíž. "Sny s ránem mizí."

„Omlouvám se, jestli jsem tě vzbudil,“ zamumlal nesrozumitelně a chtěl se z toho sevření vymanit, ale nešlo to. Nebo se snad ani nepokusil?

"Ne, nespal jsem... Asi jsem toho dost naspal u vás v Citadele," poškádlil ho Aragorn trochu a zadíval se na hvězdy. "Přemýšlel jsem kudy dál, ony mi vyprávěly. Bylo to hezké. A mohl jsem tě rychle probudit, když jsi měl zlý sen."

„Vážně... se omlouvám, ale... Bylo to tak živé a...“ Nakonec se posadil a objal si rukama kolena. Hloupá noční můra. Teď už zaručeně neusne, ani kdyby mu Aragorn šeptal slova útěchy v elfštině.

¹ - Jezdecký kůň

² - Děkuji

³ - Hvězda

⁴ - Jsi moje hvězda.