Tye ëa Nillënya - 10. kapitola

Výlet... A učení...

Spolupráce s Bee
/15+/


10. kapitola

Přítel mu položil ruce na ramena a opatrně je promnul, byla ztuhlá na kámen. Ale neříkal mu žádná slova útěchy. Místo toho mu začal pobrukovat tichou, konejšivou melodii... A Boromirovi se líbila. Uklidňovala a celkově se při ní dokázal uvolnit. Najednou se mu zdálo, že melodii slyší z velké dálky a dokonce i záře hvězd se zdála být rozostřená.

"Je to lepší?" zeptal se Aragorn znenadání a políbil ho na tvář.

"Je," přikývl Boromir zmámeně a napůl z polospánku.

"Tak pojď, opři se...Do rána je ještě daleko," nabídl mu svoje rameno a přehodil přes něj svůj plášť. Účinkovalo to.

Mladík ho ještě stihl políbit na krk, než se propadl do temnoty noci. A potom už doopravdy klidně oddechoval a žádný zlý sen se neobjevil. Akorát doufal, že Aragorn také usne. Přece nemohl být celou noc vzhůru.

I když evidentně mohl, protože se druhý den tvářil, že pozoroval hvězdy celou noc. A vůbec nevypadal unaveně. Bylo to vlastně těžko postřehnutelné, jaká změna se s ním udála. Jakoby víc splynul s okolím. Patřil sem. Víc, než do Bílého města. Byl tu šťastný, dalo by se říct, že je to skoro jeho domov. A Boromir se dokázal přizpůsobit, ale především byl šťastný, když byl šťastný on. Zatímco Aragorn vypadal čile, on v sedle pomalu usínal. Ten sen mu pořád vrtal myslí a ani nevnímal, když na něj jeho společník občas promluvil Stále byl mimo. Aragorn ho vzal znenadání za ruku.

"Boromire, co se ti zdálo?" zeptal se potom tiše, když na něj mladík upřel nepřítomný pohled.

„Nic důležitého,“ usmál se potom slabě a podíval se na jejich ruce. Zvláště na Aragornovu, po které ve snu stékala krev, vlastně ani neviděl, jakou měla dřív barvu. Byla špinavá, zakrvácená a poškrábaná.

"Boromire, jestli tě to užírá ještě teď, tak bys mi to měl říct," odporoval Aragorn, ale cítil, že volno u srdce mu není. Zlé sny byly špatné znamení.

„Byl to ostrůvek, plný skřetů... a tys tam ležel... Mrtvý...“ jeho pohled se stával stále méně a méně přítomným, až úplně zmizel. Ani nemrknul, prostě se díval. „Někdo mě táhl pryč, ale já nechtěl... Páchlo to tam po smrti a mrtvými těly se to jen hemžilo. Nechtěl... jsem tě tam nechat.“

"Byl to jen sen," zopakoval Aragorn po chvíli ticha, které se mezi nimi rozhostilo.

„To je jedno,“ vymanil svoji ruku z jeho sevření a pohled stočil jinam. Jen aby se zase mohl ztratit v myšlenkách. Jak mu měl vysvětlit, že to bylo tak skutečné, tak bolestné? Že každá rána na těle, kterou utržil, ho bolela, že opravdu cítil, jak mu po ruce stéká jeho vlastní krev, když ho zasáhl ten odporný skřet. Jak mu měl říct, že ho nechce ztratit?

"Není to jedno, pokud ti to otravuje srdce..." Aragorn ještě na zdůraznění svých slov potřásl hlavou. "Ale i tak to byl jen sen, který se nesplní. Nejsem prorok, ale... Ne, tohle se nesplní. Možná mi tak docela nevěříš, ale na tohle ti dávám své slovo."

„Dobře,“ přikývl nepřítomně Boromir a zase ho přestal vnímat. Nesplní? No tak tam bude ležet třeba Faramir, nebo on sám.

"Víš co? Dneska už nepojedeme dál..."

"Je teprve poledne."

"Pospícháme snad někam?" Aragorn se na něj široce usmál, ale u srdce mu volno nebylo. Špatné sny jsou zlé znamení. A jeden den zdržení už nic neohrozí.

„Ne, ale co budeme dělat?“ zeptal se nechápavě a podíval se na svého společníka.

"Jsem vetchý stařec, budu odpočívat. A dál tě učit elfštinu. Jestli se někdy dostaneš k Elrondovi do Imladris, jistě ho potěší, pokud ho pozdravíš v jeho jazyce."

„Pochybuju, že se tam někdy podívám a... vetchý stařec nejsi rozhodně,“ zasmál se potichu a zazíval. Možná by ten sen měl přeci jen vypustit z hlavy...

Aragorn sesedl a pustil Brega s tichými slovy se pást. Potom na zem rozprostřel svůj plášť a usedl. Gestem pozval Boromira vedle sebe.

"Každý má někdy zlé sny... Je jedno, jestli je pán, nebo kmán. Sny odhalí tvoje touhy i tvůj strach. Ale... jen některé sny se plní. Tenhle se nesplní, Boromire. Nechce se mi umírat. To bych se totiž nemohl vracet... Zpátky k do Bílého města. K tobě."

„A ty by ses vracet chtěl?“ zeptal se a natáhl se vedle něj. Byl unavený, chtělo se mu spát, ale musel ještě pár hodin vydržet, protože potom by nespal v noci. A náhle si uvědomil, co to Aragorn právě řekl, na co se ho on sám zeptal a překvapeně se podíval do šedých očí.

"Ano," přisvědčil klidně a zlehka ho pohladil po tváři, dotkl se rtů... "Chtěl bych se vracet. Skutečně bych se chtěl vracet."

„Jsi blázen,“ usmál se a zavřel oči. Třeba... Třeba nakonec Aragorn zůstane. S ním. Ve městě. Bylo krásné být naivní, zamilovaný a mladý. Na svůj věk dokázal z prvního pohledu člověka vyčíst ledacos, ale on pro něj byl záhadou. Nevěděl, co čekat, občas ani nedokázal přijít na to, co si myslí. Něco ho k němu táhlo, i když si myslel, že jeho největší tajemství odhalil. Jeho král.

„To taky,“ přisvědčil klidně Aragorn a políbil ho do vlasů. Zbláznil jsem se ve chvíli, kdy jsem se dotkl tvé kůže a políbil tvé rty. Napřed mi rozum zatemnila vášeň, jenže někde mezi těmi polibky, strávenými nocemi jsem se do tebe zamiloval a rozum mě opustil docela. Nechal myšlenky volně plynout a prohrábnul mu vlasy. Boromir na jeho ramenou dřímal až potom usnul docela. Aragorn zadoufal, že tentokrát se mu zlé sny vyhnou a byl připraven je odehnat.

„Aragorne...“ zamumlal ze spánku mladík a přitiskl se k němu těsněji. Vážně byl hodně unavený, ale naštěstí žádný zlý sen se mu nezdál. Vnímal jen teplou náruč a vískání ve vlasech. Bylo to tak příjemné, že při tomhle se mu snad ani žádné noční můry zdát nemohly. Ani se mu nic nezdálo, prostě jen plul vzduchoprázdnem a užíval si poklidného spánku. Když se probudil, ležel sám, kolem byla už tma a něco poblíž strašlivě svůdně vonělo. Večeře... Aragorn klečel u malého ohně, na kterém se opékal králík.

"Už vzhůru? Je ti lépe?" zeptal se, když jeho citlivý sluch zachytil zašustění, jak se Boromir pohnul.

„Je mi skvěle, jen mám hlad,“ zamumlal a jako naschvál se ozval Boromirův žaludek. „Co ty? Zase jsem si z tebe udělal polštář. Pro příště budu radši spát kousek od tebe. Takhle se přeci v noci nemůžeš vyspat.“

"O to strach mít nemusíš, usnul jsi jak dítě a já mezitím stihl obstarat něco k jídlu. Dáš si?" Aragorn uřízl králíkovi zadní nohu a podal mu ji. "Snad je to propečené..."

„Proč jsi u nás nežádal místo kuchaře?“ zasmál se mladík, když spořádal svoji porci a spokojeně si olizoval prsty.

"No, dejme tomu, protože v kuchyni určitě neslouží někdo jako ty," usmál se Aragorn a uřízl si druhou nohu. "Není to špatné," zkonstatoval svůj výkon po prvním soustu. "Jsem rád, že ti to chutná."

„Bylo to výborné. A někdo jako já opravdu ne, ale prý tam jsou pěkné holky,“ mrknul na něj Boromir a byl zvědavý, co z něj vypadne. Vlastně si nebyl jistý Aragornovou orientací. Třeba upřednostňuje ženy, nebo je na oboje. Docela ho to zajímalo a překvapilo ho, že se tahle myšlenka dostala na povrch až teď.

"To je možné, ale ty jsi jenom jeden," vyvléknul se z toho elegantně jako úhoř a potom se na něj usmál. "Ale věřím, že jsi to prozkoumal opravdu důkladně."

„Věř tomu nebo ne, ale mě holky moc nezajímají,“ usmál se na něj. Byla to pravda. To, že se s pár líbal ještě neznamenalo, že by z toho něco měl. Že by si to nějak užíval, nebo aby se do nějaké zamiloval.

"A já tě zajímám?" Aragorn povytáhl obočí. Pravda, už několikrát slyšel to "miluju tě" a několikrát ho sám řekl. Ale pokaždé to bylo ve chvíli, kdy takřka nevěděl, co dělá. Naučil se být opatrný. Možná tomu ještě nechtěl věřit...

„Víc, než jen zajímáš,“ pousmál se záhadně. Byl s ním šťastný, spokojený, konečně měl pocit, že někomu na něm záleží, že je milován a toho se rozhodně nechtěl vzdát. Nechtěl se vzdát jeho. Svého tajuplného krále, ke kterému cítil tak hluboké city, až ho to občas děsilo.

"Tak to je dobře..." Pokýval jeho král hlavou, zahodil ohlodané kosti a natáhl se vedle ohně. Plameny se mu odrážely v očích, když se podíval na svého chráněnce. Usmíval se. Teď se pořád usmíval.

Boromir to nakonec nevydržel a přešel k němu.  Natáhl se vedle Aragorna a s rukou kolem jeho pasu mu vtiskl polibek rty. Pak si položil hlavu na jeho rameno a zavřel oči. Nechápal, proč se s ním vždy cítil tak bezpečně, tak v klidu. Tohle ještě s nikým nezažil. A oheň dál plápolal a hřál ho do zad. Opravdu si výlet do lesů představoval více... nebezpečné.

"Co tu vlastně děláme?" zeptal se po chvíli tiše, když Aragorn dál jen klidně ležel, s rukama za hlavou.

"Hledáme cestu a učím tě elfsky," odpověděl stejně tiše jeho společník.

„Aha,“ inteligentnější odpověď ze sebe momentálně nedostal. Dál Aragorna šimral na boku a nakonec se opřel o loket a nahnul se nad jeho obličej. S klidem mohl prohlásit, že jeho “chůva“ má krásné oči, ve který by se mohl utopit. Jenže Aragorn nebyl ženská, která by při vyřčené lichotce zčervenala, takže byl zticha, jen se usmál, a pak ho políbil.

"Neměl bys spát?" nadhodil Aragorn, když polibek skončil, ale jeho ruka mezi Boromirovými lopatkami naznačovala všechno možné, jen ne spánek.

"Spal jsem přes den, teď určitě neusnu."

"Že ne?" zase povytáhl obočí. "To přijímám jako výzvu!"

„Výzvu k čemu? Unudíš mě k smrti?“ zasmál se mladík a znovu ho políbil, než stihl něco odpovědět.

"To bych si taky mohl brát osobně. Ty se se mnou nudíš?"

„Copak to s tebou jde?“

"Právě jsi mě přiměl, abych o tom začal přemýšlet." Přitáhl si ho zpátky a polibek opětoval, hluboce a vroucně.

„Tak nepřemýšlej,“ zasmálo se krátce mládě a opřelo se bradou o jeho rameno. Měl na něj perfektní výhled z profilu. Kdyby se ovšem Aragorn neotočil jeho směrem.

"A co chceš dělat? Milovat se uprostřed divočiny?" Přejel mu palcem po rtech.

„A máš na to dost odvahy? Třeba se někde ve stínu někdo skrývá, aby nás nepozoroval,“ zašeptal rádoby vystrašeně Boromir a nakonec se usmál. Bavilo ho to škádlení, utahování – celkově oboje bylo příjemné zpestření.

"Jestli se dívá, tak uvidí něco krásného..." odtušil Aragorn a jeho ruka vklouzla za Boromirův kabátec. "Uvidí, jak tě líbám. Jak sténáš a vzdycháš. Jak mhouříš oči. Rozhodně to bude moc hezký pohled..."

„Nech toho, červenám se,“ zamumlal mladík a podíval se bokem. Cítil, jak mu tváře přímo hoří červení. Lichotky byly krásné, ale nesnášel, že pokaždé takhle zrudnul, přesně jako ženská.

"Bude se moc dívat, jak tě pomalu hladím," pokračoval však Aragorn se rty přitisknutými na jeho ucho. "Jak se tě opatrně dotýkám, aby to nebolelo. Jak se na tvojí kůži lesknou kapky potu." Jeho ruka se pomalu sunula k lemu kalhot a potom i dál.

„Ara-gorne,“ zalapal po dechu a nakonec se vzdal. Jen zavřel oči a nechal se ovládat, líbat a hladit. A šílel. „A co uvidí dál?“ zeptal se potom zadýchaně. Uvědomoval si, že musí být rudý až za ušima, ale tentokrát to bylo horkem, které se mu rozlévalo celým tělem.

"Jak mě líbáš, jak se mě zoufale snažíš políbit a já ti odpovídám. Škádlím tě. Ale nevydržím to dlouho... Na to jsi moc hezký. Nedá se ti odolat. Nedá se ti odmítnout." Sevřel zuby kůži na jeho krku a potom ho políbil. Boromir vzdychl.

„A jak šílím, že?“ zasténal a objal ho.

"Šílíš jen z pouhých slov?" Otočil se a dostal ho tak pod sebe.

„Ano, v tvé přítomnosti stačí i slova, víš?“ zadíval se na něj skrze přimhouřená víčka a prsty mu sjel ze tváře na krk. Konečky ho šimral po uchem, na zátylku a přitom se mu rty mírně zvlnily do úsměvu.

"Vážně?" Aragorn se vzepřel na jedné ruce a druhou začal pomalu rozepínat knoflíky na jeho oblečení. "To jsem netušil... Ale lichotí mi to... Opravdu."

„A je toho... mnohem... mnohem víc,“ zamumlal a na oplátku začal rozepínat jeho oblečení, což nebyl nejjednodušší úkol, jelikož se mu klepaly ruce a začínal být vzrušený.

"Mnohem víc," potvrdil mu Aragorn jen tak mimochodem, sklonil se a prudce ho políbil, že Boromirovi málem zaskočil dech v krku. Potom polibky pokračoval na jeho krk, na holou kůži v rozhalence košile - a přitom ho dál svlékal.

„Třeba tvoje oči,“ zasténal nesmyslně a pohladil Aragorna po zádech. Na víc se nezmohl a on ho ani nenechal. Svlékal si ho, hrál si s ním jako s hadrovou panenkou a Boromir se nechal. Cestička horkých polibků pokračovala na jeho břiše. Na hranici s klínem Aragorn poněkud zaváhal. Jen na nepatrný okamžik, ve kterém mu stáhl kalhoty i spodky. A potom mu vtiskl žhavý polibek na kyčel.

Boromira nikdy nenapadlo, že by se mohl milovat pod hvězdným nebem. Říkal si, že to mohla být nádhera a teď si mohl svoji teorii potvrdit.

„Zešílím z tebe... Vážně ano...“ Chtěl si sednout, ale Aragornova ruka ho popadla za rameno a přímo přinutila si lehnout zpátky na pláště. A on ho přitom chtěl jen svléknout!

"To snad ne, šíleného bych tě nechtěl..." zamumlal se rty přitisknutými pod jeho pupík a pak zlehka olízl jeho kůži, která začínala být slaná potem. Boromir si položil ruku přes oči. Jasná červeň se mu rozlévala po tvářích a jak tam ležel s kalhotami u kolen a rozhalenou košilí, byl dokonale k pomilování. Nic jiného ostatně Aragorn neměl v úmyslu.

„A jakého bys mě chtěl?“ zeptal se, když popadl dech. Aragorn mu dával zabrat a on vždycky šílel. Pod jeho doteky tál a přál si, aby to nikdy neskončilo. Pokaždé, co se milovali.

"Takového, jaký jsi..." odtušil a jazykem nakreslil na jeho kůží obrazec. Potom ho políbil a stáhl mu ty kalhoty docela, aby měl Boromir volné nohy.

„Kapitální blázen,“ zamumlal si pro sebe mladík a překryl si rukou ústa, aby nesténal nahlas. Přestože bylo chladno, jemu bylo horko. Obrovské horko a to se Aragorn jen dotýkal. Nedokázal si představit co se stane, až zajde dál. A pak opravdu zašel dál. Sklonil hlavu a jeho vlasy polechtaly Boromira na břiše. Potom přišel ten polibek. S nímž ho zároveň jeho ústa docela pohltila. To, co ze sebe mladík vydal by se dalo srovnat s kňučením štěněte. Chtěl prosit, ale hlas se mu zadrhnul v krku. Nemohl absolutně nic. Jen lapat po dechu a sténat, i když se to snažil tlumit rukou.

Aragorn ten zvuk slyšel a jen mu zrychlil tep. Miloval, když ho přiměl sténat, zbožňoval jeho hlas, který prosil o víc. A momentálně nebylo nic snazšího, než pokračovat dál.

„Prosím,“ mumlal tiše pořád dokola a kdyby mohl, nadával by mu a zároveň ho zahrnoval lichotkami. Jen nevěděl, s čím by měl začínat, tak jen prosil a propínal se slastí. A s každým dalším pohybem Aragornovy hlavy se dostával blíž k tomu, aby se vznesl a odplul pryč. Bylo to něco nepopsatelného. Cítit Aragornovy rty, svírat jeho vlasy, vědět… že je v jeho ústech. Najednou svět vybuchl a jemu se zatmělo před očima. Zhluboka dýchal, nedokázal ze sebe vydat ani hlásku a jeho tělo bylo napnuté jako luk. Byl unavený, příjemně unavený. Jednou rukou si stále zakrýval oči a byl si naprosto jist, že kdyby mohl, tak omdlí. Chvíli mu to tak i přišlo, protože absolutně nic neslyšel a neviděl.

"Opravdu je na tebe moc hezký pohled..." zašeptal mu Aragorn do ucha a něžně ho políbil na tvář.

"Co-že?" hlesl Boromir.

"Staral ses o to, co kdyby nás někdo viděl... Tak jestli se někdo skutečně díval, tak mu závidím. Pohled na tebe," další něžný polibek, potom ho Aragorn přikryl svým pláštěm.

„A to z jakého důvodu?“ zeptal se rozklepaným hlasem a zachumlal se do přikrývky pořádně. Stále byl trochu mimo, ale klidně by si to zopakoval.

"Protože jsi krásný a já se na tebe dívám rád. Vážně." Sevřel ho pevněji a přitiskl se k němu.

„Jednou tě to přestane bavit,“ zamumlal odpověď a užíval si tepla, které vycházelo z Aragorna. Nakonec ho pohladil po rukách, kterými ho svíral a usmál se. Bylo mu nádherně.

"Nějaký rozumný důvod, proč by mělo?" Dýchl mu na rty. Boromir se v oplátku víc přitulil a vypadalo to, jakoby se nemohl rozhodnout, jestli se chce jen lísat, nebo i něco víc. Ale nebylo to nepříjemné.

„Všechno jednou končí, ne?“ Sice si nehodlal připustit, že by tohle někdy skončit mělo, protože si to nepřál, ale nic netrvalo věčně. Jednou odejde buď on, nebo Aragorn. Ať už dobrovolně či nedobrovolně, ale stane se to. A jeden z nich zůstane sám – zase.

"A proč na to myslíš už teď?" Aragorn se zdvihl na loktech a podíval se na něj. "Boromire?"

„Protože tohle je až moc krásný na to, aby to trvalo dlouho.“ Chtě nechtě musel přiznat, že se bál toho dne, kdy mu otec oznámí, že jeho opatrovník odjel z města za důležitější prací. Přímo se děsil a uvnitř hrudi ho svírala úzkost.