6. kapitola (1/2)

Tak trochu si vyšli na jídlo... Tak trochu se to nepovedlo... Trochu více je někdo vyrušil, a tak trochu to nepřežil...

Spolupráce s Bee

6. kapitola (1/2)

"Je vám to jasné, agente? Buď to proveďte co nejdřív, ať to ještě můžeme nějak obhájit, nebo to odpískávejte co nejdéle..."

Hawk vrazil k sobě do pokoje zachmuřený jako bouřkový mrak a ta poslední šéfova věta mu pořád zněla v uších, snad proto, aby ho ještě víc dožírala. Najednou měl sto chutí se vším praštit, odpískat to na první dobrou, protože se mu z těch politických manýrů dělalo blbě. Tohle na svojí práci nenáviděl. Urputně nenáviděl. Zapálil si zrovna ve chvíli, kdy se otevřely dveře z koupelny a vlezl k němu Snow.

"Co je? Nudíš se?"

„Přímo kurevsky se nudim! Už dobrý dvě hodiny,“ odseknul mu naštvaně a ignoroval ten ulevující pocit, že tu už konečně někdo je.

"To máš kliku. Navrhoval bych večeři, co ty na to?" Hawk k němu pocítil náhlou jiskru sympatie. "Nejlíp na opačným konci města. Můžem se projít, potřebujem pohyb."

„Naprosto souhlasím. Půjdeme hned? Vážně jsem myslel, že se tu zblázním. Víš, když jsi v lochu, ani nemáš potřebu chodit mezi ty hovada. Ale když jsi venku, jako já, nudíš se. A navíc nestojím o to být celostátně hledanej jen kvůli tomu, že sis nepřečetl vzkaz.“

Hawk se usmál. "No jo, kdybys mi poslal textovku, bylo by to snazší."

Nakonec nedošli moc daleko, protože Hawkovým tempem by se na místo doplazili tak po půlnoci, po dvou blocích mávli na taxíka. Jestli se Snow divil, co to do jeho hlídače tak najednou vjelo, nedával to na sobě znát. Ani údiv nad tím, že si Hawk nevzal kravatu a nesvázal vlasy, jako to obvykle dělával. Vypadal, že ho něco strašně, ale příšerně dožralo. Dokonce byl i milý!

"Čemu dáš přednost? Italům, Číňanům, nebo ještě něco jiného?"

„Italská kuchyně je fajn. A poslat textovku bych ti nemohl, nemám čím.“ Nechtěl to pokazit, proto mu radši ani neříkal, že za páskem kalhot má bouchačku. Jen pro jistotu. Poprvé za tu dobu, co ho znal, spolu vycházeli a to jen kvůli tomu, že se odpoledne něco Oliverovi posralo.

Ovšem jak ho znal, tak určitě taky nešel jen tak neozbrojený. To je pracovní deformace, někteří s bouchačkou i spí, mívají ji pod polštářem.

"No vidíš, mobil... To zařídíme," zamumlal si Hawk a napsal si poznámku do toho svého.

"A budeš nechávat otevřené dveře do koupelny?" zašaškoval Snow.

"No to ani omylem!" zavrčel v odpověď. Taxikář je vyhodil před jednou solidní italskou restaurací.

„Takže, dáš si pizzu nebo těstoviny?“ škádlil ho, když mu držel dveře, aby mohl v klidu vejít. A kdyby mu chtěl dělat naschvály, ještě by při pohledu na restauraci hvízdnul. Nebyl to nějaký italský fastfood nebo něco na ten způsob, ale pořádná italská restaurace se vším všudy.

"Gnocchi," zjihnul Hawk při pohledu na jídelní lístek. "Se špenátem a... óóó, ano!" Dopřál si tak první projevení emocí, které bylo naprosto spontánní.

„Gurmáne,“ smál se mu Snow, když si konečně vybrali stůl. A on si schválně sedl tak, aby za zády nikoho neměl a přitom viděl na vchod. Reflex. A potom jim číšník přinesl jídelní lístky a jestli si pánové dají víno.

Hawkeye si dal červené. Nebyl moc zvyklý pít a ani po tom netoužil. Ale tahle situace si červené skoro vyžádala. Pak se podíval na Snowa. Netušil, jestli pije. Věděl, že nekouří, věděl,  čím se sprchuje a že každé ráno chodí běhat. Ale jestli pije, to opravdu netušil. A pak si uvědomil, že se jeho úvahy zvrhly v pozorování Snowova obličeje. Ještě pár minut a dovedl by ho nakreslit. Ty oči. Pusu... Potřásl hlavou, aby se vzpamatoval.

„Já si dám gin, děkuju,“ odpověděl na číšníkův dotaz a otevřel jídelní lístek. Pokud si myslel, že tu jídlo bude předražené, spletl se jen napůl. Ale nebylo to tak hrozné. Každopádně se rovnou podíval na pizzy, protože dokázal myslet jen na tu jednu jedinou kulatou věc. „Co se děje?“ zeptal se, když si všiml, jak se na něj agent dívá. A poprvé si i všiml toho, že Hawkeyovi rozpuštěné vlasy sluší.

V duchu si dal pár facek a zatvářil se normálně. "Přemejšlím, jestli tě dokážu popsat, kdybys mi vzal roha," obrátil to celé ve vtip a následoval jeho vzoru, zabořil nos do jídelního lístku. Doprdele, ulevil si v duchu, zatímco studoval nabídku místních noků a hledal špenát. Takhle by to nešlo, takhle by to vůbec nešlo! Rozhodl se, že odedneška se bude muset v koupelně zamykat, tedy nejspíš. Protože moc dobře věděl, že zíráním to začíná a jak to končí raději ani nemyslet.

„Nad čím přemýšlíš?“ Zase ten zadumaný výraz. Netušil, jak si ho má vyložit. Něco se mu nelíbilo? „Když se na to tak dívám, možná si dám těstoviny.“

"Vždyť to říkám, jestli bych tě dokázal popsat, kdybys mi vzal..." Nedořekl. Pak se ušklíbl. "Vlastně si říkám, že jít s tebou do jiného podniku, tak se okamžitě stanu terčem nenávistných pohledů. Víš o tom, že jsi hezkej, Snowe?"

„Ještě se začnu červenat,“ prohlásil ironicky a upil ze skleničky. Potom si olízl rty a mávl rukou na číšníka, aby si konečně objednal jídlo, protože už cítil, že mu za chvíli začne kručet v žaludku a nechtěl se ztrapnit.

Hawk se opanoval, protože našel svoje milované gnocchi, ale stejně měl pocit, že mu to Snow dělá schválně. Parchant, bylo by mu to podobné, prostě si všiml jeho rozpaků, domyslel si, že poznámka nebyla zas tak ironická... a z tebe se najednou stal konspirační teoretik, Hawku? Ne, jen mě strašně rozhodil a naštval šéf. Tak proto se chovám jako vůl a hůř.

"Co práce? Jak to pokračuje?" Změnil téma.

„Je složená, nejmíň třikrát vyčištěná, dvakrát vyleštěná. A co se stalo tobě odpoledne, že jsi teď tak milej?“ ušklíbnul se a objednal si svojí oblíbenou pizzu s oreganem, plátky rajčat, sýrem a šunkou. Upřímně doufal, že těsto bude slabé, okraje křupavé a pekaři se nepodaří nic připálit.

"Inu, jak už to tak bývá..." zadeklamoval Hawk dramaticky a trochu se ušklíbnul. "Nemám rád návštěvy a nemohl jsem si zaplavat.. Pocítil jsem náhlý záchvat sympatie, tak toho využij, než mě to zase přejde."

Zasmál se. Hawk byl dnes vážně vtipný. Ale něco mu říkalo, že by si měl dávat pozor. Že je něco špatně, ale zatím se to neblíží. „Takže tě navštívil šéf?“

"Jo, zajímal se o naše zdraví, pohodlí a ptal se, jestli nemá poslat pár slečen k obveselení." Ještěže jim přinesli to jídlo. Momentálně měl vážně hlad a pramizernou náladu, aby vymýšlel věrohodnou historku o tom, co mu vlastně šéf chtěl.

„Dobrou chuť,“ popřál Snow a sám se pustil do své porce, která byla vážně obrovská a vypadala lahodně. Uspokojoval svůj žaludek a výborným jídlem a chvilkami pokukoval po vchodu a právě v tu chvíli vešla do restaurace skupina, která tam nezapadla, ani v těch nejlepších hadrech od Armaniho. „K zemi! Hned! Dělej!“ sykl na Hawka.

Hawk si s sebou pod stůl vzal i talíř a ještě stihl sníst pár soust. Pak tiše řekl velmi sprosté slovo. "Ty jsi snad magnet na problémy, Snowe. Jednou za tisíc let se jdu najíst do restaurace a zrovna tu si vybere partička k vyřizování účtů? To se mi snad jenom zdá."

„Drž hubu a zůstaň tam! Tihle jsou mí!“ Když si ho příchozí všimli, už stihl vytáhnout zbraň a mířil na prvního svalovce. Zaplavila ho vlna tak známého citu – už to zažil, věděl to. Najednou se všechny smysly zdály být ostřejší, jakoby předpovídal každý jejich pohyb. Poprvé vystřelil. „No, hoši, neprůstřelný vesty? Alespoň bude větší sranda.“

Hawk si strčil do pusy ještě jedno sousto, snad aby zajedl to překvapení, že se Snowovi podařilo propašovat ven zbraň a potom se podél stěny odplížil za útočníky.

To tak, aby si všechnu zábavu vyžral jeho svěřenec, to určitě. Kromě toho měl pocit, že ho Snow stále má jen za chytrého mrzáka, což se mu ani trochu nelíbilo.

Z hole stačilo jen sundat hlavici... Lordi v ní kdysi nosívali kord, on tam měl vystřelovací nůž.

"Huuu," zabroukal jemně na nejbližšího. Když se sklonil, aby se podíval, všechno ostatní bylo dílem okamžiku. Hawk se naučil svého handicapu využívat velmi dobře.

„Hoši, tohle není žádná zábava,“ mumlal si pod vousy, když jednomu lámal vaz. A mezitím, co se na něj vrhala další horda svalů, sebral z vedlejšího stolu nůž a trochu si s ním pohrál v pravačce. Konečně nějaké rozptýlení, stejně jako v lapáku - to byla sranda. Rozesmál se. Cítil v sobě tolik energie, že pomalu nevěděl, jak ji vybít. Dokud ho někdo nepřišpendlil k zemi. „Víš, většinou jsem to já, kdo je nahoře,“ zachraptěl a chytil muže za zápěstí ruky, kterou ho držel pod krkem. Pak si vzpomněl na nůž a zabodl mu ho do týlu.

O kousek dál si jeho chůva "povídala" s dalším z těch vazounů, oproti němu měl asi tak o dvacet kilo víc. Hawk mu zlomil ruku jedním dobře mířeným úderem. Někdy se ta hůl fakt vyplatí, pomyslel si, když chlap zařval a pro další byl z utkání vyřazen. Aby ho nenapadlo porušovat pravidla, zabodl mu nůž do kolene. To vyřadí každého, kastrovat ho nechtěl.

Chris se rozhlédl kolem, zrovna když viděl, jak se jedna gorila sesypává k Oliverovým nohám. Rychle k němu přeběhl, dupnul mu nohou na záda, přirazil ho k zemi, a pak mu zlomil vaz. „Řek jsem ti, abys zůstal za tím stolem!“ Musel vypadat vážně komicky, když byl celý zasviněný od krve.

"To si říkej svojí babičce!" odsekl Hawk a odstrčil ho právě včas, aby mohl svůj nůž vrazit do krku další gorile, která se zřejmě vzpamatovala z uštědřeného výprasku a chtěla zpátky na hřiště.

„Zůstaň! Tam!“ štěkal na něj slovo po slově a hrubě do něj strčil, až spadl na jednu z židlí. A potom se vrhnul na dalšího příchozího, který vypadal vážně, ale vážně nasraně. Vrazil mu pěstí do břicha a loktem do krku. Chlap padl na kolena a začal plivat krev. „Jo, nalomený ohryzek je svinstvo,“ zasmál se uštěpačně a mrknul očkem po Oliverovi.

Ten se pokusil zvednout, ale koleno ho zradilo. Jen zatnul zuby a spadnul zpátky. A jako snadný cíl si ho vyhlídla další gorila. Sice se s ním vypořádal, ta hůl musela být snad ze železné tyče, ale netvářil se o nic potěšeněji a bylo vidět, že ho to vážně bolí. Asi to přehnal.

Zbyl ještě jeden. Poslední, na kterého hodil další nůž. Trefil se přímo mezi oči. Zhluboka se nadechl a spokojeně usmál. Adrenalin. Zbožňoval ho. Dokonce ho ta energie tolik zaplavila, že si absolutně nevšiml, že je celá restaurace prázdná. Lidé stihli utéct. Teď všude byla krev a mrtvá těla goril. Oliver Hawkeye seděl na židli, kam ho před hodnou chvílí posadil. „Měl jsi zůstat za stolem! Sakra!“

Konečně se vyškrábal na nohy. Deset takových by ho neodrovnalo, ale stačil jeden takovej... Měl obavu, že dneska to se spánkem valné nebude. A tak mu jednu ubalil, že skoro vzal druhou o zem. Sílu v rukou měl, to tedy ano.

„No, konečně ses projevil,“ zachechtal se, když plival na zem krev. Měl natržený ret, obličej postříkaný krví – ne svou – a konečně viděl Hawka naštvaného. „Tak mi dovol, abych se projevil já!“ Chytil ho za paži a přitáhl k sobě.

"Nevím, co hodláš dělat, ale okamžitě mě pusť!" zavrčel Hawkeye a pokusil se mu ještě jednu vrazit. Koleno bolelo, až pochyboval, že přestane do soudného dne.

„Nehraj si na princeznu,“ zašeptal Chris až nebezpečně blízko. A potom ho políbil. Svět se zhoupnul. Přitiskl ho k sobě a druhou rukou ho donutil trochu zaklonit hlavu, jen aby pootevřel rty.