1. kapitola

Toto dílko vzešlo ze společného pera s Bee, takže doufám, že se vám bude líbit...

Spolupráce s Bee

1. kapitola

Vždycky sem miloval úplňkový noci. Měsíc v klidu osvětloval prázdné ulice, které v tuhle chvíli patřily pouze mně. Nemusel sem se vyhýbat nějaký šílený vazbě, která by mi rozbila hubu za to, že sem do ní jen trochu strčil ramenem. Ne, nic takovýho v noci nehrozilo. Kdybych byl ženská, asi bych se tu tak nepromenádoval, protože poslední dobou ženský mizej. Obzvlášť v tomhle městě. Je jedno, jestli jde sama nebo s doprovodem. Vždycky zmizí a doprovod je občas nalezený mrtvý v postranních uličkách. Jenže já ženská nejsem, ačkoliv všichni tvrdí, že mít kozy a široký boky, tak bych klidně být mohl. Nechápu, co se jim na mých dlouhých blonďatých vlasech nelíbí, ale detail. Asi by vás zajímalo, co dělám tak pozdě venku, co? Jednoduchá činnost – ožrat se. Jenže bar byl ještě daleko... Moc daleko a jedna cigaretka mi na, už tak zničenejch, plicích nic nezhorší. Z kapsy kožený bundy jsem vytáhl lehce zmuchlanou krabičku a ten pomyslný “hřebíček do rakvičky“ vložil mezi rty. Ještě chvíli jsem šmátral po kapsách, ale zapalovač nikde. Musel mi vypadnout. S povzdechem se moje maličkost tedy vrátila o několik kroků dál, dokud na zemi neuviděla tu malou, stříbrnou krabičku.

Sehnul se k zemi a s úlevným výdechem chvíli mezi prsty zapalovač mnul. Byla to první věc, kterou si koupil za vydělané peníze a rozhodl se, že ho nikdy neztratí, i když už byl značně poškrábaný, občas nechtěl hořet a barva jakoby neexistovala. A jak se zvedal a s úsměvem si zapaloval, vyřítila se na něj z tmavé uličky ještě tmavější skvrna. Skvrna s červenýma očima... Nakonec nebylo nic. Otevřený zapalovač dopadl na chodník a hořící cigareta nedaleko něj. Ulice byla stejně tichá, jako předtím.

×

It's a sleepless night,
she's callin' your name,
it's a lonely ride...

Rádio si vesele hrálo potichu dál, dokud neviditelná síla neotočila hlasitost doprava a John se s trhnutím neprobudil na vlastní posteli. Skuhrající, nadávající a s migrénou jak prase. Pokusil se dát si před oči ruku, aby se alespoň trochu rozkoukal, ale do paže a krku mu vystřelila ostrá bolest. Zaskučel a opřel se o druhou ruku. Dělalo mu to problémy, ale nakonec se posadil a rozhlédl kolem sebe. Byl u sebe, byl tam bordel jako obvykle, ale otázkou zůstávalo – JAK jsem se sem kurva dostal? Což ho za chvíli přestalo zajímat úplně, když koutkem oka zahlédl krev na posteli. Podle zkrvavené dlaně a fleků na kalhotách usoudil, že včera dostal pořádnou nakládačku a pohled do zrcadla ho jen ujistil. Opatrně, tedy v rámci možností, jak mu to dovolovala zraněná ruka, si svlékl zbytky cárů, které mu zbyly z oblečení, a skoro omdlel. Byl zvyklý na modřiny, zlomeniny, ale tohle?! Na paži měl několik hlubokých kousanců a od ramene pod lopatku dlouhé škrábance. Nepřišly mu ani tak moc divné zaschlé pramínky krve, které se pomalu sloupávaly z kůže, ale spíš fakt, že na zranění přes noc vznikly strupy. Kůže kolem nich byla zarudlá a citlivá na dotek. Divil se, kde k tomu přišel. Od nože těžko, protože od toho měl jizvy už dřív a kůže nebyla na krajích roztřepená, jizvy zůstaly po zahojení téměř rovné.Z přemýšlení ho vytrhl hlas moderátora v rádiu.

„Dámy a pánové, jsou přesně tři hodiny odpoledne, dvacátého šestého října a je čas na krátké zprávy…“

Nejdřív ani tak nevnímal, co to hlas z rádia blekotá, ale potom mu na té informaci přišlo něco divného. Stále si opakoval dokola, dokud ho to netrklo. Dvacátého šestého… Spal celý týden…

×

Byla to zatracená smůla. To si říkal poté, co se trochu uklidnil. Před tím to nazýval trochu jinak. Zpíčená náhoda bylo ještě jedno z mírnějších označení.

Holt se to prostě nevyvedlo. A to ten večer začal velice slibně.

Měl totiž zrovna narozeniny. Nebo mu to alespoň tvrdil Hans, když večer vtrhl do jeho bytu a že s nimi bezpodmínečně musí vyrazit na tah, protože… V půlce věty se zarazil. Tak ho vyzval, aby to dořekl a Hans se po chvíli ušklíbl, řekl, že prostě proto, že on, Marcus, má narozeniny… A už byli venku a na tahu městem.

Marcus se v duchu usmíval, protože od Hanse už slyšel bezpočet důvodů, proč se někde ožrat pod obraz. Ale tenhle byl vážně originální. A na oslavu té originality ho zapili několikrát přibližně v deseti různých lokálech.

A potom uviděl tu krásnou blonďatou hlavinku. Zlatovláska s vlasy do pasu. Vždycky se mu líbily blondýny, snad proto, že sám měl do blondýna daleko, snad proto, že na něj letěly víc, než jiné.

Vrátila se pro ztracený zapalovač. V tu chvíli už jemu narostly pořádné drápy a hlad, znásobený kvalitním alkoholem, dosáhl závratných výšin.

Posralo se to ve chvíli, kdy zjistil, že jeho vyvolená – je chlap.

Ve chvíli, kdy zjistil, co se „jí“ houpá mezi nohama, se málem pozvracel. Jenže už se stalo. Tak ho aspoň nezabil. A v duchu si přál, aby na ta zranění chcípal co nejdýl. Protože kvůli němu se nejspíš dost dlouho nenají…

Že nechcípl se dozvěděl až o dost později, kdy už na to skoro zapomněl.

Co to znamená mu ještě nedošlo.

×

Byl jsem zralej na prášky. Hlava mě třeštila pomalu jako po dvoudenním flámu a bylo mi blbě od žaludku. Cítil jsem tolik pachů, až mi to mozek nepobíral. Některé byly příjemné, některé ne. Dělo se se mnou něco divnýho. Například když sousedce zdrhla z bytu kočka, když byla vynášet smetí, měl jsem tendenci na ni vrčet a prohnat ji po schodem, až by lapala po dechu. Světlo se najednou zdálo být ostřejší, dokonce i vzduch měl chuť...

V noci jsem zase nemohl spát, protože komáři bzučeli až moc nahlas. V koupelně mi kapala voda z kohoutku - jakto, že jsem si toho nevšiml dřív? - a můj domácí, který mimochodem bydlí o tři patra výš, si pouštěl zřejmě porno. Špunty do uší jsem neměl, takže ráno kruhy pod očima a jako spráskanej pes s ocasem mezi nohama jsem se ploužil do lékárny.

Jo, nezmínil jsem ta zranění, co? Vyléčila se. Zůstaly hnusný zarudlý jizvy, ale vyléčilo se to. Uplynulo od toho čtrnáct dní. Za týden je úplněk. Nevím, jak sem na to přišel - doma nemám ani kalendář a rádio už neposlouchám. A víte co? Netěšim se na to.

Ten týden, který zbýval do úplňku, měl John neovladatelné křeče po celém těle, připadal si jako v jednom ohni a nemohl si dojít ani na záchod - a když se mu to povedlo, zvracel i pití. Neudržel v sobě absolutně nic. Tak jen ležel, tiše trpěl a divil se, co se s ním děje. Ten osudný den, kdy prožil svůj první úplněk...

×

Když zjistil, že mu něco řádí v rajonu, tak to vůbec nebylo příjemné. Ten den měl kocovinu, protože noc předtím pro změnu už počtvrté v roce slavili Hansovy narozeniny. Zrovna si říkal, že by měl omezit to pití, když se někdo objevil a nesl tu "dobrou" zprávu.

Marcus zavrčel jako kdyby byl poraněný. Dílem proto, že mu ještě bylo zle, dílem proto, že ho to strašně naštvalo. A potom mu nějakým oslnivým výbojem všechno secvaklo a zapadlo na správná místa.

Zapálil si cigaretu, ale ani ji nevykouřil. Jen vyhořela.

Ten chlap, co ho původně měl za hezkou blondýnku. Nechcípnul, ačkoliv zákonitě chcípnout měl, vždyť mu potrhal krk. Teď už věděl, čím to bylo. Měl potomka.

To zjištění mu vyrazilo dech.

×

Ten osudný den, kdy prožil svůj první úplněk...  A druhý den velmi brzy ráno se vzbudil v zapadlé uličce mezi odpadky, celý od krve, ale nasycený a tak podivně... Spokojený. Jeho čichu ani za mák nelahodila okolní vůně, ale co ho trápilo nejvíc - kam se podělo posledních pár hodin jeho života? Zasténal a chytil se za hlavu, když se pokusil vstát. V tu chvíli se kolemjdoucí zastavil.

V duchu jsem si nadával. Když mam tak perfektní čich, jakto, že jsem ho kurva necítil? Tenhle jedinec byl ale jiný. Úplně jiný. Byl cítit tak nějak... Známě, jako svoboda, kůže, volnost, nespoutanost... Nahlédl do uličky, a když mě spatřil, vytřeštil oči. Pak ale to zvláštní gesto...Jako by něco zavětřil a vydal se ke mně. "Ježiši, ty jsi ještě štěně!" Jen jsem na něj civěl, jako péro z gauče a nechápal...

Ten chlápek k němu přešel a velice obezřetně si přidřepl nedaleko něj.

"Kde ses tu vzal? Kde máš patrona? Kterej vůl byl takhle nezodpovědnej?"

"Patrona? Co to je? Já- Asi sem včera přebral a s někým se porval, moc si toho nepamatuju," mávnul John rukou a snažil se znít, jakože je mu to šumák, že je to běžný a stává se mu to každou chvíli. Pravdou bylo, že si pamatoval veliký kulový.

"Ožral? To bylo ještě kvalitnější, než kdejaká opice... včera byl přece úplněk," zamumlal ten chlap. Potom k němu natáhl ruku. "Tak pojď, vstávej. Než tě tu někdo najde."

"Jo, jasný. Počkej, s tebou nikam nejdu! Neznám tě!" Věděl, že mu může věřit. Říkal mu to instinkt, ale sám osobně tomu moc nevěřil. Viděl ho poprvé v životě, cítil se s ním jinak, přesto byl ten člověk svým způsobem nebezpečný.

"Neznáš, já tě taky neznám, ale fakt rád bych potkal toho pitomce, kterej tě nechal jen tak pobíhat po ulicích. Pojď, aspoň se musíš umejt. Jmenuju se Richard."

"Jo, to je bezva, Ríšo, ale já mizim k sobě domů..."

Teprve v bytě si všiml, že jeho blonďaté vlasy už vlastně svoji přírodní barvu velmi postrádají, jsou slepené krví a špinavé a mastné. Za nehty měl kousky kůže, oblečení roztrhané a zakrvavené, stejně jako obličej. Trvalo hodinu, než se cítil zase čistý a dostal nápad, jak si zvednout náladu. Samozřejmě ničím lepším, než kvalitním alkoholem.