1. kapitola

"Na místo činu ho nakonec pustili. Těžko říct jestli to bylo proto, že měl jako policajt autoritu, nebo si pamatovali, jak s královnou zametl, když hledal Vincenta. Ono to totiž nakonec nebylo k ničemu. Spíš měl pocit, jakoby to tam vytřeli dezinfekcí a potom teprve na to efektně naaranžovali tělo. Ve smrti vypadala celkem nevinná, roztomilá holčička, která si hrála na špatné místě. Když ji prohlížel, všiml si, že jí někdo vytrhl špičáky... Největší potupa, která může upíra potkat. Kromě toho ovšem nezjistil nic.

Příčina smrti byla zřejmá, stříbrný kolík do srdce, a svěcená voda v žilách. Jako když si feťák dá Zlatou ránu. Mohl si být jistý akorát tím, že tohle určitě není sebevražda.

A to byla jediná jistota na celé dva dlouhé měsíce, kdy se motal v kruhu neurčitých stop a nic neříkajících svědectví."
(Úryvek z pozdějších kapitol, kdyby vám začátek přišel nudný....  Jak říkám - vyplatí se počkat si.)

Spolupráce s Bee

1. kapitola

Bylo to hrozně mizerné ráno, i když vypadalo líbezně. Ptáčci zpívali, sluníčko svítilo jako o život, foukal mírný vítr, pečivo bylo křupavé…

A detektiva S trápila migréna jako prase. Ale klidně to mohla být i kocovina. Což naznačovala láhev vedle postele. Jack Daniels, velice kvalitní. Zaťal zuby, přehlédl fakt, že zřejmě vypil celou láhev sám a ještě furt je naživu a pak si šel dát sprchu. Při cestě do koupelny zkontroloval ledničku, jestli má alespoň něco s vitamínem C a zapnul záznamník.

Bylo mu oznámeno, že má dva vzkazy.

Zaklel, protože mu bylo jasné, že z poklidného, i když mizerného rána nic nebude. Buď si je poslechne hned a potom stráví sprchu i snídani v poklusu… Nebo je bude ignorovat a do půl hodiny tu má nadřízeného i se zásahovou jednotkou. Nevěděl, co je lepší. A hlava se mu nejspíš chtěla rozskočit vejpůl.

Nakonec zmáčkl přehrát.

„Mikaeli, okamžitě se máte hlásit u šéfa, máme tu vraždu, oběť nezletilá a znásilněná…“ Sue dodávala další podrobnosti, ale už ji neposlouchal. Zamířil k lednici a začal si dělat salát. Musel do sebe dostat alespoň něco vitamínů…

Druhý vzkaz byl od Vincenta.

„Mikaeli, podsvětní tamtamy fungují. Až ti tu holku hodí na krk, ozvi se, třeba bych ti mohl být něco platný.“ Zakončil to mlasknutím, po jehož původu se Mikael rozhodl nepátrat.

Ráno bylo v hajzlu. Zbývala akorát kocovina.

×

"Kde je ten kretén?! A přineste mi někdo kůl-"

Mladý muž stál kousek od zuřící dívky a zarytě se díval před sebe. Bylo nebezpečné se jí v téhle náladě pokoušet něco rozmlouvat. Vlastně bylo nebezpečné na ni vůbec mluvit, či se hýbat. Koutkem oka pohlédl na útlou postavu oděnou v bledě modrých šatech a dlouhé černé vlasy. Ano, vypadala téměř jako dítě, ale to už celých tisíc let.

"Ptám se naposledy! Kde. Je. Ten. Debil." Na každé slovo kladla zvláštní důraz a všichni přítomní mlčeli. Dívka seděla na židli, ne nepodobné malému trůnu, dlaněmi svírala opěradla a všechny si měřila pohledem. Místo vedle ní bylo prázdné. To nebylo dobré. Nakonec dveře do místnosti rozrazili dva lidé, mezi sebou třetího. Ten nevypadal, že by byl příliš nadšený - spíš jakoby tušil, co se mu stane. Dívka u něj byla dřív, než to někdo z přítomných stihl zaznamenat a držela jej pod krkem. "Tak co, užil sis? To, že jsme odhalili naši existenci neznamená, že se budeme krmit z každého druhého a znásilňovat. Víš, ty hovado, co byla zač? Tak víš to?!"

"N-ne," zachroptěl muž. Byl rozhodně vyšší, rozhodně vážil víc a teoreticky by měl být silnější. Byla to komická scéna, ale nikdo z přítomných se nesmál.

"Patřila mezi Karlovi oblíbené! Mohla vědět něco důležitého o jeho vraždě! Kreténe!" Už to vypadalo, že jej pustí, na kratičký okamžik. A v dalším se muž válel na druhém konci místnosti.

"Vincente!"

"Ano, má paní?"

"Zavolej tomu svému detektivovi, zjistit, co se dá, ale nic mu neříkej."

"Ano, má paní."

"A jeho strčte někdo do klece!"

Vincent se zamyslel. Klec byla malá místnůstka podobná krychli. Celá ze stříbra, tedy kromě podlahy. Trestem samo o sobě bylo už jen to, že byla příliš malá na to, abyste si v ní lehli nebo stoupli. Nezbývalo nic jiného, než sedět a přes den se pokusit zůstat vzhůru, abyste se nedotkli ani jedné z těch stěn. Tam nechtěl nikdo. Ale kdo porušil královnina pravidla, postihl ho jeden z mnoha trestů. Pravidla se v tomto okrsku dodržovala - alespoň většinou. Z přemýšlení ho vytrhl křik vězně. Ty se nedostaneš ven nejméně týden, pomyslel si.

×

Detektiv S si vyslechl celou zprávu, přečetl pitevní protokol a snídaně se mu v žaludku obrátila nejméně na třikrát. Tohle byl humus. Echtovní humus... A podle Vincentova ranního vzkazu v tom měla upíří komunita pařátky. Polknul.

"Najděte ho, S. Najděte ho co nejdříve!"

S radostí, pomyslel si. Prase, které je schopné zabít čtrnáctiletou holku najdu s chutí. Sklapl podpatky a odkráčel. Hlava ho ještě pořád bolela, ale to teď vzal čert. V hrobě bude mít klid, a napořád.

Svalil se na židli a nastartoval počítač. Standartní procedura. Projít registry. Zavolat informátorům. Obejít si místo činu a zkusit svědky. Zazvonil mu telefon.

"Slyším," zahučel a umístil si sluchátko pod bradu, aby mohl psát.

"Potřebuji tu holku vidět," ozvalo se ze sluchátka narovinu. Ne, Vincent si nikdy nebral servítky a  nic nedělal na půl. Když něco začal, dokončil to. Byl přímý, inteligentní, chladný a měl specifický smysl pro humor.

"To je sice hezký, ale nevidím jediný důvod, proč bych ti ji měl ukázat." Naklepal do počítače informace a trpělivě čekal, až je přežvýká. Sekretářka mu mezitím donesla kávu. Usmál se na ni a schoval zprávu do šuplíku.

"Protože buď to budu já dnes večer, nebo za tebou královna pošle někoho méně příjemného a tomu tyhle hloupé otázky klást nebudeš."

"Na královnu ti kašlu a to moc dobře víš," zabrumlal, upil kafe a cítil se zase o něco lépe. Alespoň o trochu lépe. "Něco za něco, Vincente, abychom to nějak uzavřeli."

"Jenže královna nekašle na tebe. Ví, jak upíry nesnášíš, proto tím pověřila mě."

"Nesnáším arogantní frajírky a je jedno, jaký jsou krve," znovu upil svoji kávu a kopl do počítače, aby si pospíšil. Valnou naději sice do registru nevkládal, ale nechtěl u toho sedět půl dne. "Ráno jsi mi nechával vzkaz. Něco víš. Řekni mi to a já ti ukážu tělo."

"Už je pozdě. Jdu spát. Tvoje otázky zodpovím večer. V půl jedenácté před márnicí." Potom bylo ticho. Takhle dopadají telefonáty v půl desáté dopoledne s upírem z francouzského dvora z patnáctého století.

Detektiv si pomyslel své a znovu kopl do počítače. Konečně dostal požadované informace. Jak očekával, byly mu naprosto k ničemu. Takže ho podle všeho čekal veselý den plný radostných výletů po Městě, včetně procházky po místě činu s fotografií oběti v kapse.

A ke všemu se do postele nedostane dřív, než v půl druhé v noci. Radostné vyhlídky. Jeho migréna souhlasila.