10. kapitola

Spolupráce s Bee


10. kapitola

Už byl v hotelu ubytovaný skoro čtrnáct dní. Už několikrát dokonce svůj cíl i viděl, protože ho Hawkeye vzal na menší  "výlet". Buchman na obědě, nějaké nudné konferenci, a jak přijíždí domů. Ptal se, proč jej nemůže oddělat už teď, ale dostalo se mu odpovědi, že se čeká na tu správnou chvíli.

Nemohl, nesměl ani tušit, že Hawkeye má zrovna tak pevně svázané ruce, jako je svazuje jemu. A vztek, nesmírný vztek, protože to všechno vypadalo nalevačku… Nakonec mu bylo nařízeno, že bez výslovného souhlasu nesmí dát pokyn ke spuštění akce.

Jenže šéfstvo si podělalo kalhoty… Teď ještě ne, teď ještě ne… Není to jisté, vyčkejte.

Hawk nechtěl vyčkávat. Tím spíš, že jeho vztah se Snowem překročil hranice, za které se nikdy dostat neměl. A tím se to všechno pojebalo ještě víc.

Měl čím dál tím méně chuti s sebou nechat zametat jako s onucí…

Snow z toho taky nebyl zrovna nejšťastnější, ale přesto čekal. A vzpomínal. Neustále trpěl bolestmi hlavy, snažil se to maskovat a ládoval se prášky, jako by byly bonbony. Většinou se rozpomínal, když spal. Na smrt lidí, co zabil, na domluvu zakázek. Jednou, jednou se mu zdálo o skladišti.

Pršelo, světla měla jen malý úhel k otáčení, takže nepokryla celou plochu a kamery nebyly nejkvalitnější značky, takže přes déšť a šero nebylo skoro nic vidět. Sevřel bouchačku pevněji a trochu víc se skrčil za jednou z beden. Ten agent ho začínal pěkně štvát. Nejen, že ho měl v jednom kuse za prdelí, ale navíc mu kazil kšefty. "Budeme si takhle hrát dlouho?" křiknul někam za sebe a doufal, že ho agentík uslyší. Jeho noční můra osobně. Oliver Hawkeye. Nejlepší lukostřelec. Nejlepší agent. Zatím neměl šanci ho vidět osobně a teď se mu to konečně splnilo.

Hawkeye... To jméno k němu sedělo. Skutečně měl oči jako ostříž a k tomu se pohyboval tak neslyšně, jako by plachtil vzduchem. Jako noční můra nebyl nikdo ideálnější. A k tomu byl nafoukaný až běda, přezíravý... Dost ho podceňoval.

Stačil by na to jeden neopatrný pohyb, aby se ocitli tváří tvář.

×

Probudila ho bolest. Už zase měl pocit, jakoby se mu doktoři vrtali v noze a zapomněli mu dát dýchnout. Nebo mu tam někdo zatloukal hřebíky. Ne, možná to byl jen nedostatek vody a přemíra nikotinu. Hawk se posadil. Po několika minutách dopajdal k oknu a pustil na sebe ledový noční vzduch. Obrátil do sebe sklenici vody. Potom si zapálil cigaretu. Někde mezi tím se rozhodl, že sere na to, co si šéfstvo myslí, nebo nemyslí. Spustí to. Do tří dnů bude Buchman pod drnem.

×

Jen na vteřinu otevřel oči, nejspíš to bylo tím "spánkovým" adrenalinem, ale zase hned je zavřel.

"Říkal jsem ti, abys mě nepodceňoval. Navíc mi plašíš zákazníky. Mno, to nevypadá, že bys někdy v budoucnu mohl chodit, alespoň budu mít klid," mlaskl si spokojeně a ustoupil o krok dozadu. Agent ležel v kaluži svojí krve a navíc byl promočený až na kost deštěm. Tvář měl zkřivenou bolestí a propichoval ho nenávistným pohledem. "Tak se zatím měj, Olivere," zasmál se krátce a zmizel ve tmě noci. Pak ty nezaměnitelné zvuky dopadající vody pročíslo ještě něco jiného. Svist šípu. Poslední pozdrav, který se mu zabodl pod levou lopatku. Proto ho dodnes bolí záda, kdykoliv přijde déšť..

S trhnutím se probudil. Byl zpocený, nasraný a nevěděl, jestli by stálo za to, vzít svého miláčka a vyprázdnit do agentíka zásobník. A potom se mu to vrátilo. Všechny vzpomínky do jedné. Těch pár lidí, ze kterých udělal kaši si to zasloužili. Buchman byl svině, zradil ho, prodal ho. Objednal si ho na vraždu Hawkova šéfa, nejspíš na něj něco měl. Jenže na tom místě čekalo několik  agentů. Ušili na něj boudu. Svině!

Rozhodl se, že teda bude hrát tu jejich hru. Odpráskne toho šmejda, stejně by to měl na seznamu úkolů jako první. Jenže potom si vzpomněl ještě na jednu věc. Na tu dost podstatnou věc, která měla potenciál obřího průseru. Na těch několik hodin, které s Hawkeyem trávil ve sprše, v posteli, jednou dokonce na podlaze...

Dodatečně si uvědomil, kde to vlastně je, v čí posteli to spí. Hawkeye stál u okna, ozářený měsíčním světlem a kouřil. Dým se mu vlnil kolem hlavy. Všechnu váhu nechával na pravé noze, levou se jen tak trochu opíral. I v té tmě mohl Snow vidět, jak je jeho koleno zřízené...  Tentokrát si usmyslel, že Oliver Hawkeye je na seznamu jako druhý a tentokrát bude mířit výš než na koleno. "Už jsi vzhůru?" zamumlal a přejel si rukou po obličeji. Vážně měl nutkání sáhnout po jakýkoliv bouchačce a odprásknout ho.

Oliver se otočil a podvědomě vycítil průser. Sice ještě nevěděl v čem spočívá, ale visel ve vzduchu.

"Co bys řekl na to, kdybychom ho konečně odpráskli?" zeptal se potom.

A Snow se nehezky usmál. "Jo. Už se na to těším." Jsem Christopher Snow, nájemný zabiják a ty jsi další na řadě, Olivere.

Hawkeye típl cigaretu o parapet a překulhal k posteli. Nahnul se nad něj...

"Tak se oblíkej, jedeme," oplatil mu úsměv jen pár centimetrů od jeho obličeje. Tak provokativní blízkost. Byl cítit mýdlem, potem a cigaretovým dýmem.

"Za chvíli," ušklíbnul se a přitáhl si ho za zátylek, aby ho mohl políbit. Z čiré zlomyslnosti. Pomstí se mu. Zničí ho. Ne, ještě líp - zabije ho. Ale nejdřív si to vychutná. Proč by si předtím nemohl užít? Dobře, asi se mu to nebude líbit tolik, jako když měl vygumovaný mozek, ale co na tom.

"Co blbneš..." zamumlal Hawkeye, ale nebránil se. I když měl pocit, že je tu něco jinak, instinkt ho nevaroval. Protože nechtěl být varován... Nechal se strhnout vedle něj a vzápětí skoro vykřikl. To když se na něj Snow skoro surově vrhnul.

"Něco se ti nelíbí?" zašeptal mu do úst a nehty ho škrábnul do boku. Nedokázal ani pomyslet na to, jak Hawkovi muselo být špatně, když tohle dělali poprvé. Jak se mu to muselo příčit. Spát se svým skoro vrahem. S někým, kdo ho postřelil, s někým, s kým si šel navzájem po krku. Pochopil, proč ho ten večer tolik vytočil. Nechtěl překračovat hranice.

"Koušeš," zamumlal Hawkeye, ale přitáhl si ho blíž a než stihl Snow jakkoliv odpovědět, měl jeho jazyk ve své puse. Jestli hrál, tak hrál zatraceně dobře... Ale čím déle se líbali a Oliver mu dokonce ovinul nohy kolem boků, tím víc docházel k názoru, že tentokrát nehraje ani v nejmenším.

"Jako kdyby ti to vadilo! Tak co, pořád chceš vyrazit?"

"Možná to pár hodin počká," pousmál se trochu a strhl ho dolů. Vážně ho chtěl, nic nehrál. Jako kdyby velevážený agent hodlal zapomenout s kým to chce tak urputně dělat.

×

Čekal na střeše budovy, ležel tam už hodiny a hodiny propaloval vchod hledím své pušky. Ani se nehnul, skoro ani nedýchal. Ale nakonec se dočkal. Buchman zrovna vycházel z budovy na schůzku s potencionálním bohatým zákazníkem. Jakýmsi Erikem Schwarzem. Kdyby si své zákazníky prověřoval lépe, zjistil by, že vlastně žádný Erik Schwarz nikdy neexistoval. Počkal, až dojde k autu a odprásknul ho. Ten křik lidí slyšel až nahoru. Teď si jen počkat na druhou oběť.

Když skončili jistou činnost v hotelu,  Hawk mu na okamžik usnul na rameni. Ne na dlouho, nejvýš čtvrt hodiny. Ale byla to poslední možnost, jak si ho prohlédnout zblízka. Konečně si tak všiml těch dírek, které mu už avizoval... Jednu pod rty, v obočí, ucho. Vzpomněl si, že mu slíbil, že si nechá píchnout i jazyk, když on se nechá tetovat. Geometrický obrazec, to mu navrhnul.

A jizvu na spánku. Tu mu taky udělal sám, jen pár hodin předtím, než mu prostřílel koleno... Rozhodl se, že musí příště líp mířit.

Pak se Hawk probudil, zatvářil jako špatně uzrálá bluma a šel se obléknout. Potom si vzal hůl a vyzval ho k odchodu.

Poslední příležitost, kdy s ním mluvit. Bylo to celkem zvláštní.

A teď stačilo jen čekat. Trpělivost růže přináší. Jedna minuta. Dvě minuty. Tři minuty.

U mrtvého Buchmana zastavilo černé vládní SUV. Otevřely se dveře. Hawkeye vystoupil z místa řidiče. A zamířil k mrtvole.

Snow se usmál a vystřelil znovu. Měřil přímo na hlavu. Oliver se svezl na mrtvolu Buchmana. A všude byla krev, jekot na ulici sílil a on si řekl, že jeho práce je vyřízená. Nakonec si pomyslel něco o tom, že si nechá ten obrazec vytetovat - památka na někoho, kdo ho podrazil.

Na okamžik určitě ten svist zaslechl. A došlo mu, co to bylo za divný pocit, který ho pronásledoval od chvíle, co se probudil...

Možná si uvědomil, že to všechno zase bylo na hovno. Ale už s tím nic nemohl udělat. Kulka mu uvázla v mozku a pak se mu před očima udělalo černo-červené nic.

A mělo trvat tři čtvrtě roku.

×

Pro Snowa utíkal čas, jako pro každého jiného člověka. Na účtu měl dostatek peněz na pět let klidného žití, a tak si koupil byt. Pamatoval si, že dřív se hodně stěhoval, aby poznal území, na kterém žil jeho cíl, nejvyšší domy, temná zákoutí - všechno, odkud by se dalo dobře střílet. A teď měl vlastní byt v jedné bezpečnější a lepší čtvrti města. Vlastně s ním byl docela spokojený. Výhled na západy slunce, nejvyšší patro, už jen vyběhnout po schodech považoval za rozcvičku.

O několik dní později, co se mu podařilo konečně nějak zvyknout si na nový byt a taky se mohl už pořádně hýbat. Nechal si totiž na to místečko, které vybral Hawk vytetovat trojúhelník. Malá vzpomínka na toho šmejda. Poslední dobou o něm dost přemýšlel. Co by se stalo, kdyby ho nezabil? Hm, na to bylo už dost pozdě, protože jeho drahý agent ležel pod drnem. Nebo to si alespoň dobrý měsíc a půl myslel, než mu zavolal jeden z jeho známých.

Ten den bylo vedro k padnutí, nikomu se nechtělo ven a všichni, kdo měli po ruce něco, čím se dalo ovívat, udělali to. Jen on seděl doma naprosto spokojený a se zapnutou klimatizací koukal na televizi a čistil zbraně. Dokud nezazvonil telefon. Přepnul na reproduktor: "Říkal jsem, volat jen v nouzi, nebo v případě nabídek."

"Christophere, tohle budeš chtít vědět," odpověděl hlas z telefonu.

"No tak to vyklop."

"Skoro před dvěma měsíci přivezli do místního špitálu federálního agenta s poraněním hlavy. Skoro jim chcípnul na operačním sále, ale přežil to. Jeho jméno je Oliver Hawkeye."

"Si ze mě děláš prdel!"

A tak tenhle den měl Snow kompletně zkažený, ale přesto ho uvnitř užíral jakýsi pocit radosti, že to Hawk přežil. Sice nechápal proč, ale bylo to tak. Navíc měl sto chutí toho parchanta oddělat znovu, ale tentokrát mířit na srdce. Jo, paradoxní dilema. Nakonec se rozhodl, že se v odpoledních hodinách druhého dne na něj zajde podívat. A taky šel, v obleku, ve kterém vypadal jako kravaťák, ale dost dobře mohl být i federál. Za stolem seděla mladá sestřička, která na něj dělala oči okamžitě, jak ho spatřila vejít dveřmi. Tak tohle bude jednoduché, pomyslel si a nasadil profesionální úsměv. Pak jí pozdravil, zeptal se, kde leží muž s poraněním hlavy a že je to jeho kolega a navíc federální agent. Jako bonus si s ní domluvil schůzku, na kterou nepřišel a falešné telefonní číslo. Jo, co všechno lidi neudělaj, aby dosáhli svých cílů.

Nakonec zjistil, že Hawkeye nemá ani speciální pokoj, ani speciální péči a leží mezi civilisty ve čtvrtém patře, bloku D. Naštěstí pro Snowa, pokoj 303 byl rohový a bylo do něj perfektně vidět z protější budovy. Takže večery začínal trávit tam. Na střeše činžáku z padesátých let, co má stoletou domácí, jen aby ho mohl pozorovat, jak spí. Připadal si jako závislák, ale nemohl si pomoct. Něco ho k němu táhlo.