2. kapitola

Spolupráce s Bee

2. kapitola

Bylo chladno. Většina lidí klepala kosu. Jenže pro upíry bylo pořád stejné počasí, pokud jste v nich nevyvolali nějakou reakci. Vincent stál na rohu chodníku v černých kalhotách a volné haleně a čekal. Byl na místě v přesně daný čas a Mikael stále nikde. Jistě, mohl tam jít sám, nikdo by jej neviděl, jenže stále bylo lepší mít s sebou člověka a navíc by jej královna potrestala. Kromě toho, Mikael, ač nenaložený, nabručený a dost často kousavý, byl neocenitelný spojenec a takové spojenectví bylo záhodno budovat. I když přišel o čtvrt hodiny později a tvářil se jako okurka naložená v láku.

"Pardon," zabručel omluvu bez bližšího vysvětlení a ukázal mu na dveře. "Tak jdeme. A cestou chci vědět, co víš."

"Kdysi jsi na mě křičel, že do našich upírských věcí ti nic není a nechceš, abych tě do nich zatahoval. Proč jsi teď tak zvědavý?" Plavé vlasy mu spadly do tváře a zlaté oči dál pozorovaly místo před sebou. Ne, Vincent tu nebyl poprvé - vlastně sem chodil docela často a vrátný jej už znal, možná by ho pustil i bez detektiva, možná by mohl použít svoje schopnosti, ale... Ale prostě rozhádat si to Mikaelem by nebyl dobrý tah. Už proto, že v něm bylo... něco. Rozhodně víc, než si on sám byl ochotný připustit.

"Protože jsem měl na záznamníku jen dva vzkazy. Jeden od šéfa a druhý od tebe. Věděl jsi všechno dřív, než já, takže se poděl. Jinak nikam nejdeme." Detektiv se zastavil na půlce kroku.

"Mikaeli, nemůžu ti to říct. Ty nevíš, co by mi udělala." Nezněl vystrašeně, když mu to říkal. Pouze konstatoval fakt, který byl obeznámen všem upírům spadajícím pod královnu.

"Neměl jsi mi nechávat ten vzkaz," odtušil detektiv a zavrtěl hlavou. "No tak, Vincente... Máme dohodu."

Vincent si povzdechl. Jestli mu něco řekne... Dáreček od královny bude horší než kolík do srdce. "Byla oblíbenkyní někoho z našeho dvora. Ten byl zavražděn. Víc ti neřeknu."

"Ale doprdele... A teď prozradím něco já tobě. Mluvíš o Karlovi, viď?" Mikael se zarazil. Proč jsem řekl zrovna tohle jméno? Proč? "No, to je jedno. Tak pojď."

Vincent ho však chytil za paži a zastavil. "Jak to víš? Neznal jsi ho, ani neviděl." Bylo to divné. Mikaelovi nikdy nesděloval jména, vzhled, nic. Sám si to tehdy přál. Tak jak mohl vědět jméno?

"Prostě to vím," zavrčel Mikael. "Chceš vidět to tělo, nebo se budeš blbě ptát?" zamluvil to potom. Sám nevěděl, jak na to jméno přišel. Nebo spíš to vědět nechtěl.

"Pojďme," přikývl souhlasně, ale pohledem stále provrtával jeho ramena. Mikael byl zvláštní. Nebyl jako ostatní lidé. Sálalo z něj teplo, které cítil dokonce i on. Zářila z něj taková zvláštní vnitřní síla.

K márnici došli v tichu. Mikael rozsvítil a místnost získala správně strašidelný nádech.

"Nechápu, jak to tady ten patolog může vydržet." Ale vedl ho dál, až k příslušnému boxu. Otevřít, vytáhnout... Byla tam. Malá, bílá, studená. "Dost hnus, co?" poznamenal detektiv, když se upírovi mírně rozšířily oči. "Pitevní zpráva potvrdila, že to udělal někdo od vás. Sice po našem, ale zapomněl na ochranu. A chcíplý spermie jsou zkrátka chcíplý spermie. Takže... Už mi nic neřekneš?"

"Mikaeli, nemůžu. Už jsem ti to říkal. Nechceš se do toho plést a já tě naprosto chápu." Vincent si projel rukou vlasy a druhou se opřel o pitevní stůl. Pohled na tu holku nebyl pěkný, ale zažil i horší pohledy. Byl na světě víc, jak půl století - za tu dobu jeden něco zažije. A taky se proti tomu obrní.

"Omyl. Já se do toho chci a musím plést, bohužel, ještě nemám takový žaludek jako ty a některé věci ve mně zůstanou ležet dost dlouho... Minimálně, dokud je nevyřeším. Takže v zájmu svého dobrého spánku, najdu ho, Vincente, ať už mi pomůžeš, nebo ne."

"Tohle nezvládneš a já ti nic říct nemůžu - pokud si nepřeješ moji smrt. Už jen tím, co jsem ti prozradil předtím, riskuji jeden z jejích trestů."

"Ta vaše královna je pěkná sadistka, uvědomuješ si to? Proč se jí nevzbouříte, to byste mohli zvládnout, ne?"

"Museli bychom zavést plno věcí, na které většina nás není zvyklá. Například rada. Kdo by v ní byl? Nejstarší? Nebo nejchytřejší? Je plno kritérií, se kterými polovina nás nebude souhlasit. Začneme se hádat a všichni se pozabíjíme."

"Takže je jednodušší se nechat terorizovat tou malou mrchou..." Mikael se ušklíbl. "No, skoro by to znělo logicky, ale ještě že nejsem upír. Fakt, být člověkem se mi opravdu líbí. Hlavně ten fakt, že musím poslouchat akorát šéfa..." Zakryl tělo a zašoupl ho zpátky do mrazáku. "Návštěva je u konce, pokud se mi tedy nehodláš vyzpovídat, což evidentně nehodláš."

"Je jí přes tisíc let. I kdyby nás bylo několik, rozcupuje nás během chvíle. Kdyby ji někdo zabil, Starší nám mohou poslat dalšího tyrana, ne-li horšího." Začínal pociťovat hlad. Krev v Mikaelově těle proudila rychleji a hlasitěji, než obvykle. Nejedl skoro měsíc. Jestli rychle nevypadne, mohl by se přestat ovládat. A pak mu snad sám ďábel nakukal tu myšlenku: jaké by to bylo, ochutnat Mikaela?

Detektiv teď k němu stál zády, pomačkané sako mu bylo kolem pasu značně volné, což naznačovalo, že v poslední době shodil a... Znal ho už dlouho. Byli přátelé, pokud se to tak mohlo říct. "Musím jít. Dlouho jsem nejedl a..."

"Až si to vyřídíš, stav se potom na kafe, stejně ještě další dvě hodiny neusnu." Vystrkal ho z márnice a Vincent zamířil k východu. "Mimochodem," zavolal za ním detektiv, ještě než mu zmizel. "Ocenil bych, kdybys nikoho nezabíjel. Nechce se mi honit ještě tebe!"

"Pokud nenabídneš trochu svojí krve, nemohu ti to zaručit," odpověděl Vincent nazpátek.

"COŽE?!"

"To byl vtip. Musím... Musím jít." Skrze povytažené špičáky se mu špatně mluvilo, oči začínaly rudnout. Zaklonil hlavu, vlasy se mu svezly z ramenou, nosem nasál vzduch a snažil se uklidnit. Zvládne to. Musí. Zažil už i horší časy. Pamatoval si, když měl hlad poprvé. Mysl mu zatemnila touha, měl horečku, neudržel se na nohách - a potom potkal ji. Služebnou, ochotnou, mladou. Říkala mu, aby se vrátil do ložnice, že je ještě moc slabý. Místo toho ji strhnul pod sebe, rukou ji přikryl ústa a napil se z ní. Zabil ji. Jeho první oběť.

"No ne, počkej." Mikael k němu došel a prohlédl si ho, jakoby ho viděl poprvé v životě. "Jestli jsi to myslel vážně, tak si klidně kousni. Mě jedna mrtvola a jeden upíří vrah stačí, nemusím jich mít několik, jsem skromnej."

"Nechoď tak blízko!" Vůně byla intenzivnější, tepání silnější, přesně jako tehdy. Nakonec na něj shlédl, velmi pomalu a vyhlédl si místečko na krku. Najednou se dýchání stávalo obtížnější, těžší. "Krk nebo ruka?" zachroptěl potom.

Mikael se na něj zadíval poněkud zvláštně, hlavně zvláštně klidně, potom si rozepnul dva vrchní knoflíčky na košili. Naklonil hlavu na stranu.

A Vincent se sklonil. Natáhl ruku k detektivově krku a přitáhl si jej blíže. Zvláštní, že se nechvěl. Pokud lidi nezhypnotizoval, bránili se. Tehdy. Ale pak tu byl Mikael, kterého se za tu dobu chystal ochutnat poprvé. Trhavě se nadechl a kousnul. Chutnal sladce. Jako obyčejný člověk, ale přece jen trochu jinak. Zvláštně. Pikantně.

Mikael zaťal zuby, ale potom se uvolnil. Nebyl důvod se bát. Kdyby mu chtěl ublížit, zabránil by mu v tom, to věděl naprosto jistě... Co nevěděl byla odpověď na otázku: udělal to proto, aby nebylo více mrtvých, nebo proto, že prostě chtěl vědět, jaké to je, když si do vás kousne upír? Až se od něj nakonec Vincent odtrhl. Potichu mu poděkoval, chvíli se o něj opíral, jakoby potřeboval popadnout dech. A pak najednou pryč. Zahlédl jen opět zlaté oči a rty od krve.

Detektiv neřekl ani slovo, jen chvilku počkal, aby se ranky zatáhly a on si nezakrvácel košili. To by vypadalo fest blbě. Pak si své dva knoflíčky znovu zapnul a vydal se domů. Potřeboval kafe, frťana a spoustu, spoustu vody. S vědomím, že dneska už asi neusne, ať ho Vincent přijde navštívit, nebo ne.

Jenže Vincent přišel. O hodinu a půl později zaklepal na dveře jeho bytu. Byl najezený zase na několik dní. Musel jíst častěji, protože příště by se ovládnout nemusel. Mikael ho pro tentokrát zachránil. Jenže co bude příště? Nesmí to nechat zacházet do extrému.

Když odcházel z márnice, odchytil si v tmavé uličce prostitutku. V jednu chvíli kolem něj procházela, nevěděla, že ji někdo sleduje, a v druhé zmizela v temnotě ulice. Přikryl ji ústa, naklonil hlavu a napil se. Kůži měla horkou, hladkou - jako většina žen - ale cítil z ní příliš mnoho pachů najednou. Levné parfémy, pot, rozeznal pach několika mužů... Na jídlo bohatě postačila. Když pil, zběsilý tlukot jejího srdce cítil v hlavě. Byla vystrašená. K smrti. Nakonec se trochu kousnul do prstu, svojí krví potřel ranky, aby se zahojily, ženu opřel o špinavou zeď a zmizel.

Když mu otevřel, detektiv měl kruhy pod očima, na sobě zvalchované pyžamo a v ruce držel hrníček. Voda. Kafe by v tuhle dobu bylo jízdenkou skrze nespavost. Už takhle vypadal, že nespal pár dní.

„To ti to trvalo. Bílil jsi snad nevěstinec?“ ušklíbl se mírně a ustoupil, aby mohl projít. Bylo to trochu zbytečné gesto, ale vzhledem k tomu, že u něj zvonil ačkoliv by se dovnitř mohl dostat všelijak, to bylo pochopitelné. „Nebo sis byl popovídat s tou vaší semetrikou?“

"Ne, ke královně půjdu později," odpověděl tiše a prohlédl si detektivův byt. Nic se nezměnilo. Křeslo stále stálo v rohu, konferenční stolek pokrývala možná o něco větší hromada papírů a na ostatním nábytku se usazoval prach.

"Takže co? Kafe? Bez mlíka, nesladit, že?" Ani nepočkal na odpověď a zmizel v kuchyni. Přinesl mu potom porcelánový hrneček, který hrozně svůdně voněl. "Tak co? Opravdu mi nepovíš víc? Mimo záznam? Netvrď mi, že to nechcete mít z krku co nejdřív."

"Má odpověď zůstává stále stejná. Neřeknu ti víc jen z toho důvodu, žes mě k sobě pozval na kafe. Tentokrát ne." Pravda, seděli takhle už dřív. Pro oba to byl výhodný obchod. Výměna informací, úspěšné vyřešení případů. "Ale až vraha chytneme, budeme jej soudit podle našich zákonů. Navíc, proč nespíš?"

"Asi jsem vypil moc kafe," usmál se Mikael nečekaně.

"Chceš pomoci?" Nabídl mu Vincent a upil z hrnku. Kofein pro upíry nebyl škodlivý. Vlastně jim udržoval tělesnou teplotu na normálu, nebyli potom tak ledoví, bledí a děcka neprohlašovala "Jůů, ten vypadá jako upír!".

"Pomoct? Naposledy, když jsem od tebe slyšel tuhle větu, tak jsem skončil na čtrnáct dní v nemocnici se žaludečními vředy a zlomenou rukou," Mikael se na něj podíval podezřívavě. "Ale ano, jestli mi hodláš pomoc s vyšetřování, jsem jen tvůj a jedno velké ucho."

"Myslím pomoc se spánkem." Poopravil jej jemně upír a pousmál se. Ne, detektiv se nikdy nevzdával. I když tu narážku pochopil.

"Nebudu klidně spát, dokud toho vraha nebudu mít za mřížemi a soudce si nebude smolit rozsudek." Upil ze svého šálku vody a přívětivě se na něj zazubil. Že vypadal trochu strašidelně jen podtrhlo jeho slova. Na okamžik se rozhostilo hutné ticho.  "Máš zakázáno mi pomoct," přerušil ho detektiv znenadání.

"Moc dobře víš..."

"Tak mlč a jen kývej, jestli jsou moje tvrzení správná." Zdálo se to Mikaelovi, nebo opravdu ty oči proti němu zazářily zlatem?

"Mám nakázáno ti pomoci, ale nic neříkat." To tvrzení bylo pravdivé. Už jen tím, že královna mu nařídila, aby do toho zapojil člověka...

"Neřekneš ani slovo, mluvit budu já."

"Dobrá, souhlasím..." Kývl Vincent poněkud neochotně.

Mikael se nadechl. Nedělal to rád, ale ono to šlo nějak samo. "Ta dívka byla člověk, ale i tak to jde k vám. Jde o Karla, že?"

Vincent přikývnul.

"Karl byl zavražděn." Znovu kývnutí. "Nevíte, kdo je vrah. Ale víte, kdo zabil ji a máte ho pod zámkem."

Další souhlasné, ale i zamítavé kývnutí. Měli toho, kdo ji znásilnil, ale ne zabil.

"Víte, kdo ji znásilnil?" Přikývnutí. "Ale není to vrah..." Zase přikývnutí.

Mikael se zamračil. Takže to nebude jednoduché. Zatracení upíři.

"Máte ho pod zámkem." Jo, přitakal Vincent. "A je vám známo, vy dovedové, že pro vás platí stejné zákony jako pro nás a soudí nás stejný soudy? Jen s tím rozdílem, že kvůli vám se zasedá v noci?!"

"Už vám ho vydat nemůžeme. Je v kleci."

"Já se z vás pominu, doprdele práce! Vy jste fakt dárečci, to je co říct..." Mikael do sebe obrátil zbytek vody a byl v pokušení nalít si kávu. Když už nic jiného, mohla by ho zklidnit.

"Omlouvám se, pokud jsem tě rozrušil. Když tě poprvé královna viděla a prověřila, usmyslela si, že tě využije. A jelikož jsem tě přivedl já... Omlouvám se."

První setkání... Mikael nakrabatil čelo, ale vzpomínal si až moc dobře. Na něco takového se ani zapomenout nedalo.