3. kapitola

Spolupráce s Bee
/18+/


3. kapitola

"Utíkala přede mnou, ale ne dost rychle. Vymknula si kotník, a pak začala křičet. Serval jsem z ní oblečení, zakousnul se do ramene a... Ona po chvíli přestala. Cítil jsem její strach, její zhnusení a odhodlání nezemřít. Nechtěl jsem to udělat, ale nešlo to zastavit. Kousal jsem, rozcupoval ji na kousíčky... A nakonec ty zbytky zahrabal v parku do křoví..."

No, Richarde, tak jsi ho nechal, aby si nabil čumák. Stálo to za to? Povzdechl si.

"Jak se jmenuješ?" zeptal se pak, i když to nemělo vůbec žádnou souvislost. "Když už ti dávám nocleh."

"John. Ale já ti právě řekl..."

"Vím, co jsi mi řekl. Jenže už se s tím nedá nic udělat. Čas nevrátíš. Omlouvám se, neměl jsem tě nechat odejít, kdybych to neudělal, nestalo by se to."

"Byla už druhá...."

"To má na svědomí tvůj patron... Zní to divně, ale v tomhle případě opravdu za nic nemůžeš."

Připadal jsem si jako děcko v první třídě, který zbožně vzhlíží k učiteli a diví se, odkud to ten člověk před ním všechno ví. Nebyl sem sice tak nadšenej, ale jako malý dítě sem si připadal. Najednou Richardovo přirovnání - štěně - dávalo smysl. "Patron? Co to je?"

„Ten, co má tohle všechno na svědomí. Ten, co tě proměnil,“ odpověděl Richard, zatímco ho balil do měkké deky a hledal nějaký náhradní polštář. Vypadal dost starostlivě.

"Nevim, kdo to je. Ty jsi něčí patron?" John byl sice v šoku, ve velkém, v uších stále slyšel křik žen, občas se mu zablesklo před očima a všude bylo rudo, přesto potřeboval mluvit. Potřeboval se z toho takzvaně vykecat, i když nemluvil přímo o tom, co udělal. Slyšet hlas někoho jiného a vědět, že jej neproklíná, že jej nemá za zrůdu bylo... uklidňující.

"Já?" Ohlédl se na něj a pak se srdečně zasmál. "Ne, já nemám tu moc. Buď se najím, nebo toho dotyčného musím zabít. Nic mezi tím neexistuje, pro mě ne. Já jsem taky býval člověk. Takže se jen krmím. A většinou na zločincích."

"A proč nemůžeš být patronem?"

Lidi, já si fakt připadal jako malý dítě. Richard ve mě vzbudil zájem o celém mém prokletí... A navíc to, že tu věc uměl kontrolovat, mě neskutečně zajímalo. Taky jsem se to chtěl naučit. Nevím, co to se mnou bylo, nejspíš za to mohl ten šok. Přestával sem se i třást - to zase připočítávám na účet práškům.

"Protože jsem se nenarodil jako vlkodlak. Býval jsem člověk, jak už jsem říkal. Kdysi dávno... Patronem může být jen čistokrevný vlkodlak, ten, který se tak narodil. A ještě je to nějak složitější, myslím, ale nevím."

"Kdysi dávno? Kolik ti je?"

"No, narodil jsem se ve stejný den jako Oscar Wilde, jen o pár desetiletí dříve."

John vytřeštil oči. "Neměl... Neměl bys už bejt... Nevim... V rozkladu?"

"Vypadám jako, že jsem v rozkladu?" opáčil Richard. "Má to dokonce jednu výhodu, můžu sledovat medicínský pokrok v přímém přenosu a učit se. Lékař je potřeba vždycky."

"Jo, to je úžasná výhoda..." zamručel si pod nosem John a zachumlal se do deky. Chtělo se mu spát... Ale taky se chtěl na něco Richarda zeptat. Jenže... Jenže usnul v polovině myšlenky. Povlečení vonělo příjemně, po dlouhé době slast pro jeho čichové buňky...

Richard přinesl ještě jednu deku a přehodil ji přes něj. Zdálo se mu, že se ten kluk třese. Kluk... Johnny. Potkal ho dvakrát, na potřetí ho u sebe nechal přespat. I co, v životě už udělal mnohem větší hovadiny, na jedné navíc už nesešlo.

Šel si udělat čaj. Potřeboval ho.

Zmíněné štěně se mu dál rozvalovalo v posteli, na rtech mírný úsměv.

Nezdálo se mi nic a byl jsem na to patřičně hrdý. Konečně bezesný spánek, po těch hrůzách... Po těch hrůzách, které jsem zavinil já. Bestie ve mně by se lačně vrhla na někoho dalšího, oči jí rudě svítily a cenila na mě zuby, chtěla ven. Chtěla zabít dalšího člověka a nakrmit se - nenasytná. Nebylo to jako mít na jednom rameni anděla a na druhém ďábla... Spíš jsem si připadal jako na houpačce.

Richard se mezitím usadil do křesla a vzal si něco ke čtení. Ale moc platné mu to nebylo. Samozřejmě, že každému na potkání neříkal, že má se slovutným Oscarem společného i něco víc, než jen den narozenin. Což ovšem na jeho slabosti pro hezké mladé muže nic neřešilo.

A John byl ke vší smůle, přesně jeho typ.

Řeknu vám, ta houpačka byla hra na život a na smrt. Ta mrcha se skrze mě snažila prokousat, dostat se ven, aby mohla drásat, zabíjet a vyžívat se v dívání se na umírající tělo... Nejdřív na zvětšující se kaluž krve, slábnoucí dech a nakonec ztrátu toho jistého lesku v očích oběti... Zavrčel jsem na ni.

To slabé zavrčení ho vytrhlo z pokusu o předstírání četby. Ještě rád ale knihu odložil a bos se pomalu přesunul k posteli, aby štěně zkontroloval.

Johnny znovu slabě zavrčel. Richard si klekl na postel a nahnul se nad něj. A musel si přiznat, že ta záplava blonďatých vlasů ho opravdu fascinuje, až nezdravě. Položil mu ruku na čelo a snažil si namluvit, že mu jen kontroluje teplotu. Po tom, co se John vykoupal, docela hezky voněl. Tak nějak zvláštně.

Richard si nikdy nepokoušel hrát na svatého, dlouhověkost mu dávala dost příležitostí k užívání si. Sklonil se, aby si poslechl, jak dýchá. V tu chvíli mladík znovu zavrčel a pootočil hlavu na stranu. Na krku mu naběhla žíla, byl naštvaný a mračil se. K vrčení přidal i cenění zubů a... trochu mu povyrostly špičáky.

Richard mu stiskl rameno a pořádně s ním zatřásl. Nebylo by dobré, aby se mu tady proměnil a ke všemu ve spánku.

"Johne, Johne!" Snažil se nemyslet, že by se s ním strašně rád vyspal.

Můj vnitřní svět se otřásal a bestie s ním. Už nebyla tak silná, už mě nic nenašeptávala, neměla na to čas. Snažila si udržet svoji pozici. Nedařilo se jí to, vliv slábnul, až se ztratil úplně...

"Johne, Johne, tak se probuď," třásl s ním Richard dál vzpomínal si na svojí proměnu. To mu bylo právě čerstvě dvaačtyřicet a vlezl do postele právě zmíněnému Oscaru Wildeovi. Byla z toho docela zajímavá noc. A Johnny byl čerstvě proměněný...

"Jsi vzhůru?" pousmál se lehce, když uviděl jeho doširoka otevřené oči.

"Jo, jo. Jak dlouho jsem spal a proč seš takhle..." John si prohlédl jejich polohu a začal se červenat. Už si plně uvědomoval svoje postihnutí a tohle bylo poprvé, co se vzbudil tak... tak... nadržený. Ne, že by měl se sexem nějaký problém, to ne, jen to ještě nebylo tak... Intenzivní.

Richard se usmál zeširoka. "Víš, že jsem nikdy neměl v posteli nikoho tak hezkýho, jako jsi ty?" zašeptal potom a fouknul mu lehce do vlasů.

"Teď už jo," pousmál se nervózně blonďák a trochu se zamrcasil. Ne, on chrápe pouze a jedině se ženskejma... Ženský... Prsa, žádnej pták mezi nohama... V tu chvíli si ale uvědomil, že v Richardovi dřímá stejná šelma jako v něm. Viděl mu to na očích.

"Moc hezky voníš," podotkl doktor znovu. Naklonil se ještě kousek. Johnova vůně ho lákala, velice lákala. Neviděl důvod, proč jí odolávat. Jasně cítil to vzrušení čerstvého vlkodlaka. Políbil ho.

John zasténal. Byl natolik vzrušený, že mu začínalo být absolutně jedno, že ten, kdo na něm leží je chlap. Sexy chlap. Přetočil se s ním, vyndal zpod sebe deku a zavrčel. Tohle vrčení ovšem bylo absolutně rozdílné od toho předchozího.

"Co? Je to tak zlé?" Richard mu prohrábl vlasy a pokusil si namotat jeden pramen na prst. Přitom ho políbil na krk a lehce kousnul. Líbilo se mu, jak Johnovo vrčení přešlo v toužebné zakňučení, kterého si pravděpodobně ani nebyl vědom.

"Ne, to není..." Málem vyletěl z kůže, když ucítil jemné rty na krku. Bylo to tak příjemné, vášnivé a zároveň hravé. Když si jej Richard potom přitáhl blíž, mohl vidět tmavě zbarvené oči se zlatavými odlesky - skoro se v nich utopil.

"Jsi to nejhezčí stvoření, které tady kdy bylo." Znovu ho kousnul, potom ho povalil zpátky. Chtěl ho ovládnout, něžně, ale dost nekompromisně. A měl ho ve své posteli, nahého a povolného... To by byl hřích toho nevyužít.

"Co hodláš dělat dál?" Zdvihnuté obočí, zvednutý koutek a vyceněné zoubky... Štěně si chtělo hrát. Chtělo vybouřit hormony a možná chtělo cítit, že ho má někdo rád.

"No, původně jsem ti sice slíbil, že tě nezneužiju..."

"Neznásilníš," opravil ho John.

"Ale nehodlám to dodržet, dneska ne. Na to jsi moc neposlušný." Richard polapil jeho ruku, olízl mu ukazováček... A potom sadisticky pokračoval, zatímco ho sledovaly vykulené oči.

"Začneš už něco dělat, nebo mě tu budeš lízat jako lízátko?" Ne, že by to nebylo příjemné. Bylo, jenže jeho vzrušení stále stoupalo, až se erekce stala téměř bolestnou a z hrdla se draly steny jeden za druhým spolu s kňučením. To se prostě nedalo vydržet!

"Když ty chutnáš tak sladce," ušklíbl se Richard, ale přestal. "Až jsem si tě skoro spletl, no." Přestal ale jen na jeho ruce. Místo toho se zase vrhnul na jeho krk, ale ani tam se dlouho nezdržel. Políbil ho na rameno, potom polibky sjel na bradavky. Vyloudil z Johnnyho zasténání. Takže zamířil dolů na ploché břicho. Polaskal jazykem pupík...

"Co... To děláš!" dostal ze sebe těžko. Jen zdvihl hlavu, aby se na Richarda podíval, ale ten jeho výraz... Znovu klesnul do polštáře a rukama zašátral tam, kde tušil hlavu svého společníka a přitáhl si ho k sobě. "Řekni, čím se liší sex s vlkodlakem oproti sexu s člověkem?"

"Vlastně v ničem," usmál se Richard a zopakoval celou cestu až dolů k jeho pupíku, ale tam se nezarazil. Ne, protože chtěl slyšet, jak ten kluk bude sténat... A chtěl ho ještě trochu potrápit.

"Ne, aby ses mi teď udělal," usmál se laškovně, než ho začal kouřit.

A rovnou ho chytil za boky, když se vzepjal. Přestal.

"Co jsem říkal, ty štěně?!"

"Víš co? Říkej tohle čerstvýmu vlkodlakovi po dvou měsících bez sexu! Byls na tom snad jinak?!" mumlal vztekle, ale styděl se. Tohle se vážně nedalo vydržet. Bylo těžké se ovládat, když protějšek tak provokoval. "A dej mi pokoj," zamumlal pak uraženě.

"Mám ti dát pokoj? No dobře, jak si přeješ." Richard tedy přestal a zdvihl se. Přitom ho ale držel vtisknutého do peřin, aby se nemohl hnout, nebo si to snad udělat sám. Kdepak.

"Mohl bys mě třeba taky pustit..."

"Ty jsi vůl." Richard se ušklíbl a znovu se na něj vrhnul. Ale tentokrát nepřestal, vlastně to ani nezačal. Johnny byl vzrušený a rozdychtěný až až, víc ho rozparádit ani nepotřeboval.

Teď potřeboval spíš pomoct s vlastními kalhotami. Čehož se Johnny ujal dost ochotně a zatímco se s nimi pral, mohl on v dosti krkolomné pozici sáhnout pro kondom a lubrikant. Vlkodlaci jsou sice nesmrtelní, ale kapavku zrovna chytit nemusel...

"A pak že já sem to nejhezčí, co si měl v posteli, jo?" John se ušklíbnul, když uviděl břišní svaly. Richard možná nebyl extra velká vazba, ale měl sportem vypracované tělo a byl pěkný. "Kecáš. Buď si svejm partnerům musel přetahovat pytel přes hlavu, nebo si ještě panic." Zasmál se a sklonil se k polibku.

"Myslel jsem mimo sebe, samozřejmě." Richard konečně našel co hledal a pomyslel si, že je nadržený přinejmenším stejně jako John, ne-li ještě víc. Ach ta přítomnost mladé krve. "A nemusíš se bát, panic nejsem o to se přinejmenším Oscar postaral."

"Co? Wilde? On byl tvůj patron či co?"

"Ten? Proboha, ne! Ale v posteli byl dobrej. A rád se díval. A vůbec, byl to zábavný společník... Ale vlkodlak nikdy nebyl. Kdepak, můj patron je dávno po smrti, taková ošklivá nehoda."

"Myslím, že štěně Oscara nenahradí... Ale zábava snad bude..."

Richard se jenom usmál, ale neodpověděl. Na lichotky bude dost času. Teď chtěl dělat něco jiného a Johny očividně též. Políbili se. Jakmile se jeden pro něco rozhodne, zbytek už je jen otázka provedení… John mu nedočkavě stáhl kalhoty i se spodním prádlem a chňapl bleskově po kondomu, aby si to Richard snad nestačil rozmyslet.

Toho nic takového ani nenapadlo, pohled na tu dravost a žádostivost mu naopak zdvihal tep do závratných výšin. Uvědomil si, že dlouho necítil po nikom takový hlad. Takový nenasytný hlad. Kolenem roztáhl Johnovi nohy a hmátl po lubrikantu. Chtěl ho, ale nechtěl mu ublížit.

Johny se vzepjal, když ho pomalu připravoval, ale mohl si být jistý, že je spíš nedočkavý, než cokoliv jiného. Oči mu svítily jako dva plamínky a tělo připomínalo jeden velký oheň. Bohové, jak on ho chtěl…