11. kapitola

Spolupráce s Bee


11. kapitola

Ucítil hadičku vraženou kamsi hluboko do nosu. Něco v krku, další hadičku… Bolela ho hlava. A taky tu byl nepříjemný pocit v oblasti pánve. Nechtěl vědět, co přesně to je. Něco se podělalo. Někde. Bolela ho hlava, pořád. Není tam, kde by měl být. Tohle není kancelář, ani basa, ani jeho byt, ani nic, co by znal. Ucítil vpichy na rukou a bolelo to vážně kurevsky.

Nemocnice a pachuť dezinfekce se mu válela na patře. Nepříjemný pocit v oblasti pánve sílil.

Sestra… Měla by přijít sestra… Kolikátého je? Jak dlouho tu ležím? Co je se mnou?

Cit se mu pomalu rozléval dolů až k prstům u nohou a bylo to zvláštní. Zvláštní, nepříjemné, bolestivé. Matně se rozpomněl, že by tu mělo být něco jako tlačítko, aby přivolal někoho zodpovědného, hlasivky mu selhávaly, měl sucho v krku a udělalo se mu zle. Nemohl se hýbat. Když se mu podařilo zaostřit na svou ruku, pochopil proč. Křičel by, kdyby mohl. Protože tohle bylo stokrát horší než zlej sen. Nutkání na zvracení se ještě zvýšilo.

Uvědomil si tvrdou postel pod sebou, uvědomil si, že leží bez polštáře a pokoj je prázdný. Pípání přístrojů se mu zařízlo do mozku a bolestivě tam pulsovalo. Uvědomil si tu cizí věc v lebeční kosti. Stěny vymalované slabě nazelenalou barvou. Plentu okolo své postele. Pípání tisíce dalších přístrojů všude kolem. Cítil svoje vyhublé tělo pod prostěradlem. Svaly, které už neměl. Absolutní bezmoc.

Cítil kovovou destičku ve vlastní hlavě.

A věděl, že se podělal. A že ho odepsali.

Marně se snažil pohnout, aby dosáhl na nějaké signalizační zařízení. Copak už se nedávala pacientům k ruce?! Tělo ho odmítlo poslouchat. Bylo to k zešílení.

Sestra nakonec přišla, nejspíš ho prozradil zrychlený puls, nebo zvýšený tlak. Zkontrolovala mu zorničky, potom apaticky přivolala lékaře. Nevytáhla mu tu věc z krku, aby se mohl zeptat aspoň na datum. Jen z něj stáhla prostěradlo.

Hawk na okamžik zahlédl svoje vyhublé nohy, jen kosti potažené kůži, kolena se mu zdála strašně obrovská. Zahlédl všechny ty hadičky, které obstarávaly jeho nejzákladnější životní funkce. Potom ucítil, co se chystá dělat a raději zavřel oči.

Tohle bylo tak ponižující. Ani se nesnažila mu to jakkoliv ulehčit. Racionálně ji chápal, tyhle úkony musela dělat už tisíckrát, to se časem to odosobnění prostě dostaví. Ale bylo to hrozné. Když mu zdvihla rozbité koleno, zařval i přes to, co měl v puse. Jeho tělo očividně bolest nezapomnělo. Podívala se na něj překvapeně a potom vzala na vědomí, že je vzhůru a že ji doopravdy vnímá, že to není jen plané zírání někoho, kdo je ve vegetativním stavu.

Někdy v polovině celého procesu přišel konečně lékař.

Hawk pořád držel oči zavřené, zatímco prohlížel ten kus jeho těla, který byl díky sestře celkem na ráně. Ještě chybělo, aby si hodlal ověřit zachování všech funkcí… Konečně ho zase přikryla.

„Jste vzhůru, pane Hawkeye?“

Střelil po něm pohledem a zabublal. Žaludek se znovu ohlásil, ale zvracení potlačil silou vůle, měl nejasný pocit, že s tou hadicí v krku by to byla komplikace na druhou. A všechno ho ještě bolelo a vypadalo, že ještě nějakou dobu bude.

„Jsem váš ošetřující lékař, moje jméno je Snow…“ Uvědomil si, že se přeslechl. Musel se přeslechnout. „…Salomon.“

Pak mu konečně vytáhl tu dýchací trubici a Hawk mu za to byl vděčný, i když to dřelo, jakoby mu krk vysypali pískem a jeho hlas vůbec nebyl jeho.

„Kolikátého je?“

Tak se taky dozvěděl, že mu Snow vzal devět měsíců života.

×

"Philipe, zrovna jsem si dával šlofíka, takže doufám, že je to důležité," zaskučel do telefonu a promnul si spánky. Vážně nenáviděl, když ho někdo rušil.

"Tvůj kámoš se probral. Sem myslel, že bys to chtěl vědět."

"Jak je to dlouho?"

"No, takovej měsíc?"

"A tos mi to, kurva, nemohl říct dřív?!"

"Sorry, ale mám i důležitější věci, než tě informovat o tvým kámošovi. Mám práci, za kterou mě platí..." A zavěsil.

V tu chvíli byl Snow jako na trní. Hawk se probral, Hawk se probral.... To jediné mu běželo hlavou. Za prvé netušil, že se vůbec probere a za druhé nečekal, že až se to stane, bude z toho paf. Večer se na něj určitě zase přijde podívat. Přestávala mu stačit "blízkost" přes ulici, ale k němu do pokoje se vážně neodvážil. Co kdyby ho hlídali? Hawkův šéfík by si na něm smlsnul a poslal tam celou kavalérii.

A tak večer zase dřepěl na střeše a čekal. Čekal, až Hawka položí do postele, až se na něj zase bude moct podívat. A ani si nepřipadal jako úchyl, nebo zvrhlík. Vlastně, kdo normální by zabíjel lidi za peníze a nebyl trochu ujetej? A potom ho uviděl. Černé vlasy měl svázané do culíku a sestra mu pomáhala zvednout se z vozíku, aby si mohl lehnout. Na sobě měl ten slavný nemocniční mundúr, který zakrýval celou jeho postavu, takže si vlastně nemohl nijak odvodit, jak na tom Hawk je.

Ruce mu ještě sem tam vypověděly službu a nohy ho nechtěly poslouchat skoro vůbec. Jen koleno bolelo s nezměněnou silou, to se nejspíš do jeho nejdelší smrti nezmění. Ale od doby, kdy mu někdo cizí musel utírat zadek a malou potřebu vykonával přes hadičky už udělal ohromný pokrok.

Když se probral, nemohl se skoro pohnout a ani mluvit. Teď už se sám najedl, sice to trvalo déle, ale zvládl to. Už dokonce i obstojně mluvil, ačkoliv hlasivky stále ještě nechápaly, že se po nich chce plné nasazení jako kdysi. Ale všechno to byla jen otázka času.

Hawk uměl být neuvěřitelně houževnatý. Kdysi mu prorokovali, že s tím kolenem bude rád, když bude vůbec chodit, natož aby se někdy vrátil ke své práci. Vrátil se. Teď to bylo podobné. Stálo proti němu sice vlastní tělo, ale nebylo to nic, co by nešlo překonat.

Měl pár nevyřízených účtů a hodlal je srovnat vlastní rukou. A že měl kovovou destičku v hlavě byla naprosto zanedbatelná maličkost. Protože podle všech propočtů měl být dávno mrtvý. Nebyl. A tak neexistoval jediný důvod, proč by zase neměl přimět dělat své tělo to, co dělávalo. Pracovat.

Modlil se, aby Oliver nebyl hlídaný. Vážně se modlil z celého srdce, aby byl v pokoji sám a na chodbách nebyly sestřičky. Zjevně měl ten večer opravdovou kliku, protože před pokojem nikdo neseděl a uvnitř taky ne. Všude byl klid a ticho, přesně jak to v nemocnicích bývá. A pacient spal, přikrytý dekou pomalu až ke krku, jako cudná panna. Tak nějak se pousmál a přešel blíž k posteli. Hawkeye byl na druhý pohled vyhublý, podobný skoro anorektikovi.

Na další pohled zaregistroval, že nemá tak dlouhé vlasy, jak předtím při letmém pohledu do okna myslel. Rozhodně si je pamatoval jinak. Husté a hebké, tak nehodící se k agentovi, ale jemu sedly skvěle. Teď je ale měl znatelně kratší, nestejnoměrně dlouhé, bez lesku... Museli mu oholit hlavu, napovědělo mu vědomí, přece jsi mu prostřelil lebku.

A tak tam stál a pozoroval jeho tvář. Možná, že byl pohublý, ale stále byl na jeho obličej pěkný pohled.Nakonec si řekl, že posadit se na kraj by nemuselo uškodit, že ho to nevzbudí, že Hawk bude spát dál... Zřejmě se zmýlil.

V ten jediný moment se jeho ruka vymrštila jako had a kolem zápěstí se mu obtočily kostnaté prsty. Sílu měl pořád stejnou, bylo to jako svěrák.

"Věděl jsem, že přijdeš," zasípal Hawk

"A jak jsi na to přišel?"

"Protože jsem nechcípl, dalo se čekat, že mě přijdeš dorazit."

"Nepřišel jsem tě dorazit. Kdybych tě chtěl znovu mrtvýho... Měl jsem k tomu tolik příležitostí... Celýho tři čtvrtě roku. Z támhle toho baráku," ukázal na protější budovu.

Hawk mlčel. Ani se na něj nepodíval. Ale ani ho nepustil, vypadalo to, že už ho snad nikdy ani nepustí.

"Proč jsi teda přišel?" zeptal se znenadání.

"Nějak mi nestačilo dívat se přes ulici. Tak nějak mi prostě ruply nervy. Stačí?" Byl na něj vážně podivný pohled. Nikdy ho neviděl tak... Nechtěl říct zlomeného, vlastně čekal, že v první chvíli zavolá pomoc, nebo tak něco, ale nic.

"To je s podivem. Za ty roky, co tě znám, ti nervy neruply ani jednou. Ani v tu chvíli, kdy jsi.. zjistil, jak je to všechno doopravdy. A stejně jsi nehnul ani brvou." Hawk mluvil pomalu a potichu, potom na něj upřel podivně prázdný pohled. "To muselo chtít pevný nervy mě osouložit a potom zastřelit. Klobouk dolů."

"Tys to taky jen hrál, nedělej uraženýho," zamumlal na půl pusy. "Navíc se ti z toho vážně muselo chtít zvracet, když se to stalo poprvý. Divím se, žes vydržel hrát tak dlouho." Už zase na něj šel ten vztek, jako tehdy, když zjistil, že mu celou dobu lhal. A to ho začínal mít celkem rád. "Cos to do mě pumpoval, abych byl vygumovanej, hm?"

"Zvracet se mi chtělo, když jsem se probudil tady, nevěděl, kde jsem, co se se mnou stalo, bolelo mě všechno, nemohl jsem mluvit a kromě toho..." Hawk se odmlčel. Ne, tohle rozhodně ne. Zaťal zuby. "Umělý prodlužování amnézie. Dál se ptej jinde, nejsem chemik."

"Jo, a ty se divíš, že jsem nasranej? Víš, jak jsem mohl dopadnout? Jo a ten poslední sex měla bejt taková malá pomsta. Podařilo se?" ušklíbnul se na něj.

"Vyšlo ti to skvěle, až na to, že jsem nechcípnul. Můžeš si gratulovat...." Hawk mu nic nevyvracel. Kdo ví, jak by Snow dopadl, kdyby všechno proběhlo podle plánu. On to nevěděl. On jenom skončil na téhle posteli jako poloviční mrtvola. Nic víc, nic méně.

"Budeš v pohodě. Nechal jsem si kvůli tobě udělat to tetování, jako památku na tvojí osobu. Myslel jsem, že seš mrtvej," sdělil mu upřímně a poposedl si. Začínalo to být nepohodlné.

Hawk otevřel pusu a mezi zuby se ukázala stříbřitá kulička. Lehce se ušklíbnul.