Tye ëa Nillënya - 11. kapitola

Kéž byste u toho řvali stejně jako já, když sem to psala....

Spolupráce s Bee


11. kapitola

Boromir se ráno vzbudil stále v Aragornově objetí. Včerejší hovor mu stále zaplňoval myšlenky, obzvláště, když mu na jeho odpověď Aragorn nic neřekl. Mladík tušil, že jednou ten den prostě přijde. Ten den, kdy půjde za ním do pokoje a neuvidí nic, než ustlanou postel a uklizený pokoj bez sebemenšího náznaku, že tam kdy někdo bydlel. Povzdechl si a tak rád by ještě zavřel oči a celé tohle prospal, ale Aragorn by nejspíš už chtěl vyrazit. Jenže když to vzal kolem a kolem, stále ho objímal a nejevil sebemenší známky toho, že by se hodlal zvednout. Naopak, po chvíli se dokonce otočil, takže se zády opíral o jeho hrudník a už vůbec nevypadal, že by snad byl hodlal být alespoň částečně vzhůru. Ne, spal tak tvrdě, jako může spát člověk, který se zase po letech dostal domů... Do přírody.

Na rtech mu pohrával úsměv. Takže spokojeně políbil hřbet ruky, která si ho majetnicky přitáhla blíž a zavřel oči. I jemu bylo příjemné usínání venku, hlavně v jeho náruči. A znovu usnul.

Najednou ho napadlo, jaké by to bylo, kdyby byl Aragorn skutečně králem v Bílém městě. A on by byl jeho správcem, jeho milencem, jeho... Představa zvláštní, vzdálená a neskutečná. Ale vlastně krásná. Protože by byli spolu. Aragorn trochu zachrápal.

Boromir si v tu chvíli dodal odvahy, stáhl mu košili z ramene a důkladně se podíval na jizvu, která byla příčinou jejich hádky. Královské znamení, tvrdil mu pergamen. Památka na zajetí v černých dolech, tvrdil Aragorn. Komu věřit… Přál si být tak naivní, tak zaslepený láskou, že by mu bylo absolutně jedno, co o svém cizinci zjistí. Jenže pokud byla pravda to, co si myslel, nikdy nebudou moci být spolu. Král je král a ten musí mít nástupce. Povzdechl si a políbil tu prapodivnou jizvu.

"Zase zkoumáš něco, co není?" zamumlal Aragorn z polospánku a přitáhl si ho blíž. "Jsi příliš zvědavý, to se ti může vymstít, Boromire."

„Spi dál,“ zašeptal mladík odpověď a přejel mu dlaní po tváři. Jistě, že se mu to vymstí, to pro něj nebyla žádná novinka. Ale kdy? Ještě dnes, zítra, nebo až za několik let? Nevěděl, ale hodlal si užít každou společnou chvilku.

"Měli bychom dneska ještě pokračovat. Ještě pár mil... A pak bychom se asi měli vrátit, otec tě bude postrádat, nebudeme mu přidělávat vrásky." Otočil se mu v náručí, pak se od něj trochu odsunul a zdvihnul se na lokti. "Navrhuju ujet ještě pár mil do vnitrozemí… A zítra, nejpozději pozítří to můžeme otočit zpátky do Bílého města. Co ty na to?“

„Výlet byl tvůj nápad, takže kam chceš, tam pojedu s tebou,“ zamumlal, znovu si položil hlavu na ruku a přemýšlel nad tím, jak by byl rád, kdyby o Aragornovi tu pravdu nezjistil vůbec. Ach, ta sladká nevědomost. Jenže to by teď musel umět vrátit čas... Jinak bylo na podobné myšlenky pozdě. Pokud by se tedy nerozhodl, že bude věřit Aragornovým slovům o zajetí v severních dolech. Potom by mohl mít alespoň nějakou, bláhovou naději, že se mu podaří spoutat orla, zvyklého na volnost.

"Pořád uvažuješ nad tím, jestli by mi slušela královská koruna?" ušklíbl se Aragorn lehce.

„Ne, přemýšlím nad tím, jak si tě k sobě připoutat do konce života,“ odpověděl stejným úšklebkem, ale jen to dořekl, došla mu vážnost situace. Zamilovaný byl poprvé, Aragorn byl jeho první milenec, a i přes víceméně zdařené pokusy s dívkami teprve teď cítil, že je to správné.

"Rád bys mě k sobě připoutal?" Aragorn nepatrně pozdvihl obočí, ale potom mu jen přejel ukazováčkem přes čelo, nos, obkreslil konturu rtů a nakonec ho pohladil. "Měli bychom se obléknout a vyrazit. Jestli mě chceš mít u sebe do konce života, bylo by nemilé, kdyby mě tvůj otec vyhodil, protože bychom se zdrželi."

„Nedělej si ze mě srandu.“ Aragornovy argumenty nepovažoval za důležité, věděl, že by ho otec nevyhodil – na to se mu líbil až moc. Chtěl ještě chvilku zůstat ležet, vychutnat se tenhle klid.

"To by mě v životě nenapadlo," usmál se Aragorn a zdvihl se. Ztuha, ale šlo to přece jen lépe, než v posledních dnech. Až se vrátí, bude tak akorát zvyklý na sedlo, takže když bude potom jezdit každý den, už by ho podobné nepříjemnosti neměly potkat... Myšlenky mu přetrhly studené prsty, které se ovinuly kolem jeho kotníku. Shlédl na svého svěřence.

"Copak?"

„Já…Můžeme tu být ještě chvíli?“ zeptal se Boromir nejistě a zíral na svoji ruku.

"Mám si lehnout zpátky k tobě?" pronesl Aragorn tu otázku nahlas.

"Prosím," hlesl Boromir.

Jen se usmál a natáhl se zpátky k němu. "Tak dobrá, ještě chvíli tu zůstaneme. Koneckonců, ty tu velíš, já jsem jen tvůj společník."

×

Tu noc nemohl Boromir spát. Připočítal to na účet úplňku a také Aragornovi, který nebyl s ním. Tvrdil, že potřebuje něco zařídit. A on se ho neptal co. Takže se ráno vzbudil nevyspalý, lehce naštvaný a strádající. Už nejméně týden s Aragornem plánovali další výlet do lesů. Boromir se ve stopování zvířat, elfštině i určování místa pomocí hvězd velmi zlepšoval a odměnou mu byla milencova pozornost a milování pod nočním nebem. Už i jeho vlastní pokoj mu přišel stísněný, neprostorný, absolutně se lišil od světa tam venku, od spaní pod širým nebem, které trávil v náruči Aragorna, přitisknuti jeden na druhého.

Právě dnes se byl otce ptát na svolení, hned z rána, aby ho zastihl ještě v dobré náladě. Otec ho přivítal s lehce zdviženým obočím. Nezažil, aby se jeho ratolest někdy do nějakého úkolu tak vrhla. Ale jeho nápad schválil. Proto se teď Boromir hnal chodbami a zastavil se až u dveří Aragornova pokoje. Jemně zaklepal, co když se jeho milenec vrátil pozdě v noci a spí? Jenže když otevřel, uviděl jen prázdný pokoj a postel, ve které nikdo neležel. V tu chvíli se mu za zády ozval slabý ženský hlas a ptal se, jestli někoho hledá. Když se zeptal, zda neviděla jeho společníka, jen odmítavě zavrtěla hlavou a prohlásila, že dveřmi domu nikdo v noci ani ráno neprošel, alespoň co věděla ona. Takže služce poděkoval a zachmuřeně přešel k jedné z Aragornových skříní a prudce otevřel její dveře. Police byly… Prázdné. Úplně prázdné. Přesně jako v jeho nejčernějších nočních můrách. Nikde ani stopa, že by tu byl někdo někdy bydlel… V první chvíli to odmítl přijmout. Možná jen vešel do špatných dveří. Možná Aragorn jen odnesl své věci. Možná spal u koní, nebo se vrátil do hostince.

A možná to všechno byla pravda. Muž jako Aragorn nikdy nezůstane na jednom místě, jen si vezme, co chce, a když se nabaží, jde zase dál. Tady už dostal, co chtěl, už se nabažil… Proč by tu zůstával. Trhavě se nadechl. Byl v šoku. Přes všechny ty noci, které trávili společně, přes všechna ta slova ho dokázal opustit. Najednou mu vnitřnosti sevřela úzkost a udělalo se mu špatně. Dobelhal se k posteli a sedl si na ní. Tohle musel rozdýchat. Samozřejmě, že to jednou čekal, jenže nikdy nejsme připraveni na bolest, která nás zasáhne.

Ale nejvíc, nejvíc bolelo, že mu předtím ani slovem nenaznačil, že by snad chtěl, nebo musel odjet. A to musel vědět, že by stačilo jen říct... A on, Boromir, budoucí správce Bílého města, naděje svého lidu, by ho následoval třeba na konec světa. Klidně by všechno opustil, jen kdyby s ním mohl zůstat.

Aragorn to musel vědět. Zřejmě proto mu nic neřekl. Nechtěl... Nechtěl ho u sebe.

Chtělo se mu křičet i brečet najednou, a proto radši rychle zamrkal, aby potencionální slzy zahnal. Naletěl. Naletěl mu. Naletěl mu a ještě řekl, že ho miluje. Nejhorší na tom bylo, že to byla pravda. Ale co Aragorn? Také mu říkal pravdu? Nejspíš ne. Nejspíš pro něj mladík neznamenal nic jiného, než zpestření a nestál mu ani za pouhý dopis, ani za slůvko Sbohem. Naštvaně sebral svícen z nočního stolku a mrštil jím na opačnou stranu pokoje. Ozval se zvuk rozbitého skla a tiché vzlyky.

Byl jen mládě, roztomilé mládě, hladové po všem, co ho mohl naučit, krátkodobé potěšení a nic víc. Všechno, co mu říkal byla lež, musela být... Všechna ta krásná slova... Všechno na nic!

Že začal chaoticky ničit jeho pokoj, si uvědomil po chvíli. Ale nenechal toho. Naopak. Jakoby tím mohl vymazat každou vzpomínku na něj... Skříň, ve které hledal něco na sebe, stůl, ve kterém měl schované všechny ty olejíčky a masti a nakonec postel. Když skončil, pokoj nepřipomínal nic jiného než kůlničku na dříví. Bezvládně klesnul na kolena uprostřed všeho toho svinčíku a s pocitem zadostiučinění se rozhlížel po té katastrofě. Nebylo mu o nic líp, ale nebylo mu ani hůř. Dokud se nepodíval směrem k posteli. Něco pod ní bylo. Něco světlého. Nějaký hadr? Po čtyřech k ní dolezl a natáhl ruku. Prsty se sevřely kolem látky. Byla to jedna z Aragornových halen. V ten moment se rozvzlykal znovu. Jak on byl naivní. Nakonec usnul. Na zemi, svíraje halenu a se zasychajícími cestičkami slz…

×

Protáhl se dovnitř pootevřeným oknem a pokusil se šlápnout na místo, které nebylo pokryté troskami. Vzpomínky nezničíš, když zapálíš dům, ke kterému se váží, napadlo ho hořce, když opatrně našlapoval troskami a blížil se k němu.

Nakonec nedokázal odejít. Ne tak, jak měl původně v úmyslu. Beze slova, bez dopisu na rozloučenou. Věděl, že by to tak bylo lepší, ale nedokázal to. Protože ne všechna jeho slova byla prázdnou lží.

Sklonil se k němu, ležel na zemi schoulený jako zvířátko, byl příšerně bledý... Aragorn si klekl vedle a opatrně ho pohladil po vlasech.

"Odpusť mi... Takhle jsem to nechtěl."

„Aragorne,“ zamumlal Boromir se spánku a tiše vzlykl, jako několikrát za tenhle den. Zdálo se mu o něm. Byli v lese na pěšině. V jednu chvíli si s ním Aragorn povídal, hladil ho po tváři a usmíval se. A potom viděl jen vzdalující se záda. Neodcházej, nenechávej mě tu…

Slyšet své jméno z těch úst, ten vyčítavý tón, ty potlačované slzy... To bylo i nad jeho sebeovládání. Ještě pořád mohl odejít nepozorován. Rozhodl se, že to neudělá.

Sklonil se a políbil ho. Hluboce.

  „Aragorne? To… Se mi zdá, že ano?“ prohlížel si ho nedůvěřivě mladík a rozhlédl se kolem sebe. Zničený pokoj, v ruce stále svíral halenu, akorát skrze rozbité dveře na terasu nesvítilo do pokoje slunce, ale měsíc. Blouznil? Už byl vážně tak zoufalý? Sklonil hlavu a zavřel oči. Ne, až je znovu otevře, bude tu sám. Musí. Copak mu už nemohl dát pokoj? Odešel, nic neřekl, tak proč ho pronásleduje ve snech?

Políbil ho ještě jednou. "Nic se ti nezdá, Boromire. Nic, opravdu," hlesl potom, protože najednou neměl, co by řekl. Jen snad podvědomě čekal, že ho také udeří. Právo by na to měl.

„Co tu děláš? Odešel jsi. Tohle bylo to, co sis potřeboval zařídit? V klidu se sbalit a zmizet? Víš, jak mi bylo – ne, jak mi je? Nestál jsem ti za jediný vysvětlení, proč odcházíš? Cítil jsem se jako děvka, jako tvoje zpestření, které se do tebe bohužel zamilovalo. Tak co tu ještě sakra děláš?!“ Boromir se klepal. Jestli vzteky nebo pláčem nevěděl, ale snažil se ze všech sil nekřičet, aby nikoho z domu nevzbudil.

"Chtěl jsem odejít bez rozloučení," přiznal Aragorn po chvíli. "Jenže jsem to nedokázal..."

„Vážně?“ zeptal se Boromir kousavě, ale nepodíval se na něj. „A co tě donutilo změnit názor?“

"Ty, kdo jiný..." pousmál se trochu a natáhl ruku, aby ho pohladil. Boromirovo uhnutí ho bodlo u srdce, ale chápal ho.

„Proč mi tohle děláš…“ zašeptal zničeně a složil si hlavu do dlaní. Chtěl ho, tak moc ho chtěl, ale věděl, že s ránem zmizí. Co si měl uchovat jako poslední vzpomínku na člověka, kterého miluje – hádku, nebo milování? Bylo mu špatně, vážně ano. Od pláče ho bolela hlava a píchalo ho v hrudi. Co měl dělat? Pevněji sevřel látku haleny a uvědomil si, jak pateticky musel vypadat.

V tu chvíli ho Aragorn vzal do náručí a přitiskl k sobě.

"Odnesu tě do postele, tady nemůžeš spát... A celý jen hoříš. Nestojím za to, abys kvůli mně onemocněl, věř mi... A neodcházím proto, že bych chtěl, nebo že by ses mi snad omrzel."

„A proč tedy?“ zašeptal otázku a nechal se vést do svého pokoje. Byl jako hadrová panenka. Možná že hořel, ale horečku neměl… Občas to Aragornovi myslelo vážně pomalu. Boromir byl opilý svými emocemi – vztekem, nenávistí, ale i láskou. Skoro celý den strávil tím, že demoloval jeho pokoj a nadával na jeho účet. Kdo by po tomhle neměl zvýšenou teplotu? Z toho onemocnět nemohl…

"Musím," odtušil Aragorn sotva slyšitelně, kopnutím za sebou zavřel dveře a potom ho donesl až k posteli. Najednou se o něj staral, jako o malého chlapce. Opatrně ho položil, otevřel okno, aby k němu mohl čerstvý vzduch a potom namočil šátek, aby mu trochu ochladil rozpálenou kůži.

„Tak mě tu nech a běž, určitě pospícháš, akorát tě zdržuju.“ Teprve teď uvědomil, že halenu pustil. Klesla k Aragornovým nohám. Prosím, nenechávej mě tu, potřebuju tě… Nemohl to říct nahlas. A tak se na něj jen díval a říkal si, jaký byl idiot, když si představoval budoucnost – společnou.

Aragorn neodpověděl, jen ho dál otíral, pokoušel se zchladit emoce, kterých byl sám příčinou. Věděl to, ale v tuhle chvíli neměl co říct. Neměl, jak se obhájit. A věděl, že ať by řekl cokoliv, Boromira to v tuhle chvíli neusmíří... Tak mlčel. I když ho bolelo srdce.

„Byl jsem naivní. Držel jsem jazyk za zuby, abych ochránil tvoje tajemství. Myslel jsem, že zůstaneš. Zřejmě jsem myslel špatně. Co z těch slov, která jsi mi říkal, byla pravda? Pravděpodobně jen to, že tě okouzlila pěkná tvářička Správcova synáčka, že? Jak já byl naivní…“ poslední slova už spíš šeptal. Pomalu se vytáhl do sedu a pokrčil jednu nohu, aby si o koleno následně opřel hlavu. Aragorn měl pravdu. Byl štěně. A co se dělá se štěňaty? Hraje.

"Okouzlila mě tvoje tvář, tu první noc. Stejně jako tvoje oči, tvoje doteky, tvoje polibky..." přiznal tiše Aragorn. Pak ho vzal za bradu a přiměl ho, ať se mu podívá do očí. "Potom jsem objevil, kdo jsi, byl jsem naštvaný, že ses nepředstavil, ale chápal jsem tě. Měl jsem svá tajemství a mám je doposud, kdo jsem, abych tě soudil. Neříkal jsem ti vždycky pravdu, nemohl jsem a bál jsem se... Ale nikdy jsem nelhal a nelžu ani teď. Zamiloval jsem se do tebe. Přes to přese všechno. Zamiloval. A to nic nezmění."

„S ránem zmizíš, možná dřív. Co ti po mně zbude? Vzpomínky. Co zbude mně po tobě? Taky vzpomínky. A ty blednou. Pak už nebudeme mít nic…“

"Zmizím," kývl Aragorn. "Ale jsem tulák, vzpomínáš. Když projdu celý svět, musím se zase vrátit."

„Nezůstane nic. I city vyblednou. Nenávidím tě, víš? Nenávidím tě stejně tak moc, jako tě miluju. Nechci, abys odešel,“ mumlal a znovu si opřel hlavu, tentokrát o Aragornovo rameno. Alespoň naposled.

"Nechtěl jsem, aby to skončilo takhle. Opravdu ne. Měl jsem odejít, ihned po té první noci... Neměl jsem to nechat dojít tak daleko..."

„Na výčitky je trochu pozdě, nemyslíš? Proč tu ještě vůbec jsi?“

"Krucinál, protože jsem velký zbabělec a nedokážu odejít, abych se alespoň nerozloučil. Protože se prostě nedokážu sebrat a zmizet, i když jsem to měl v plánu. Protože to prostě nejde. A protože tě prostě a jednoduše miluju." S tím se sklonil a políbil ho.

Boromir se od něj prudce odtrhnul, zatlačil na jeho ramena a tím ho donutil lehnout. Miluje? On že ho miluje? Ha, ha. Ta slova ho dokonale probrala. Chvíli vztekle hleděl do šedých očí, a pak mu jednu vrazil. A potom další. I přes to, jak sebou Aragorn škubnul, když dopadla první rána, toho nenechal. Už, už se napřahoval k další, ale v tom jeho zápěstí sevřela silnější ruka. Muž pod ním měl natržený ret a tekla z něj krev. Přesto se na něj díval až moc klidně, jakoby to čekal. A mladík nechtěl být čitelný. Tvrdě se přitiskl na Aragornovy rty a ucítil v ústech kovovou příchuť.

Když polibek skončil, jeho společník se jen trochu zachvěl, oči měl zavřené a na tváři už mu vyráželo strniště…

„Udělej, co musíš a cítíš, Boromire,“ hlesl potom, docela odevzdaný do jeho vůle.

Bylo to skoro až děsivé, uvědomoval si to, ale už bylo pozdě, aby cokoliv bral zpátky. Zaprodal se těm očím už ve chvíli, kdy je spatřil poprvé. A když necouvnul při zjištění, že je to Správcův syn, teď už couvnout nemohl.

Boromir si to možná ani neuvědomoval, ale držel jeho život v rukou.

„Chci, abys tu zůstal. Prosím,“ zamumlal a připadal si jako idiot. Věděl, že ho odmítne, ale musel to zkusit. „Prosím,“ zopakoval tiše se zavřenýma očima, když se opíral čelem o Aragornovo.

Aragorn pomalu zavrtěl hlavou. To gesto bylo dost výmluvné, nemusel to ani říkat nahlas. Nemohl, nesměl tady zůstat, ačkoliv tak moc chtěl... Ale ohrozil by ho tím. A to by raději zemřel sám.

"Tuhle noc..." zašeptal mu potom do rtů. "Odpusť."

„A nemůžu jet s tebou?“ Boromir to zkoušel dál. Nějaká možnost přeci existovat musí, kromě té, že se spolu vyspí a Aragorn potom zmizí.

Ale on znovu zavrtěl hlavou a jen ho k sobě pevněji přitiskl.

Je mi to líto, říkalo to objetí, pevné a bezpečné, jako kdy jindy, jakoby se vůbec nechystal zmizet z jeho života, jakoby ho nechtěl nadosmrti nechat samotného.

"Tuhle noc," zopakoval tiše a něžně ho políbil.

„Chci jít s tebou,“ odporoval mladík dál a nechával se líbat. Škemral, byl naštvaný, smutný a nechtěl zůstávat sám. Aragorn mu vtrhnul do života, překopal ho od základu a teď si odejde s tvrzením, jak je mu to líto, že ho s sebou vzít nemůže. Chtěl znát důvod. Chtěl sakra věděl, proč se to takhle zhroutilo. Bylo jim dobře, ne?

"Nemůžu... Chtěl bych, ale nemůžu," šeptal mu sotva slyšitelně mezi polibky a proklínal v duchu celý svět. Chtěl ho vzít s sebou, jenže... Boromir byl jeho slabost, pro něj by udělal cokoliv - a to by bylo zlé. Ne, prostě nemohl a ani mu nemohl vysvětlit proč. Mohl teď už jediné, dát mu poslední noc - a doufat.

„Proč ne? Prosím.“ Vtiskl mu polibek na bradu a nehty zaryl do ramenou. Nechtěl ho pustit, nechtěl ho nechat jít. Drtil jeho rty, zkoušel ho přesvědčit, i když věděl, že marně. Přesto mu něco dávalo malinkou naději, že by mohl změnit názor.

"Vrátím se," slíbil mu Aragorn s úsměvem. "Přísahám, že se vrátím." Zamkl mu ústa dalším polibkem, když viděl, jak se nadechuje, aby protestoval... Už žádné otázky, žádné vyptávání, které by musel nechat bez odpovědi. Už nic z toho.

„Ne, nevrátíš,“ odpověděl, jen co měl možnost se nadechnout. Aragorn ho jen chlácholil. „Budeš mi chybět.“ Pomalu přejel rukou kůži, která byla snad ještě teplejší než jeho a rty přitiskl na jeho krk. Voněl potem, trávou, jehličím a půdou. Na tohle by si dokázal zvyknout.

"Jednou ano..." hlesl tiše, když se k němu to mládě přitisklo snad vší silou, co v sobě našlo. Málem mu rozdrtil kosti, tu chvíli, co ho tak svíral. Aragorn si povzdechl a potom se nechal položit to peřin.

„Nikdy,“ pousmál se smutně mladík a najednou se s ním otočil. Dnes potřeboval cítit tíhu Aragornova těla, stejně jako potřeboval cítit jeho. Roztrhnul mu košili, hladově po odhalené pokožce drsně přejel dlaněmi a doufal, že noc nebude krátká.

"Věř mi, prosím," zamumlal mu Aragorn do rtů, zatímco polibky posel jeho tvář, krk i ramena. Boromir chutnal slaně a trochu se zachvěl, když olízl pár kapek, které mu stekly po kůži.

„Já-já rád bych,“ zasténal a prohnul se. „Dělej!“ zavrčel potom a přitáhl si Aragorna k ústům a nohy mu ovinul kolem boků. Tohle už byla čirá touha. Nic víc. Tak strašně si přál, aby mohl zase ležet pod hvězdami, Aragorn by mu šeptal slůvka v elfštině a celou noc by promilovali. Na tohle ale nebyl čas. Už ne. Netušil, kolik může být hodin, ale zcela určitě ne dost na to, aby mohli nepozorovaně zmizet a nepozorovaně se vrátit... Aby se mohl on, Boromir, nepozorovaně vrátit. Protože Aragorn už se nevrátí...

Pomalu ho vysvlékl z košile a zulíbal každý kousek odhalené kůže. S vášnivou naléhavostí, s vědomím, že tohle jsou poslední chvíle, které spolu tráví.

Nakonec se vytratil někdy před úsvitem. Nejspíš. Poslední vzpomínkou se Boromirovi stal jen lehký dotek rtů na čele. A prsten. Jednoduchý, kovový kroužek, který Aragorn nosil na pravé ruce. Byly na něm elfí runy.

Díky němu už si je mohl přečíst. To slovo znělo Estel – Naděje.

To jediné mu zbylo. A slib, že se jednou vrátí.