3. kapitola

IVIQY: Neboj se, přidávám další dílky, neboť toho máme docela dost napsáno dopředu u této povídky...
Catherine: Bude pokračování bude, ale nemám toho moc napsaného, navíc díky zdravotnímu stavu nebyl moc čas a teď není moc kvůli škole, ale slibuju, že se pokusím polepšit...
Katka: Pokusím se...

Spolupráce s Bee

3. kapitola

To bylo ještě v dobách, kdy dobrovolně dělal přesčasy, aby ráno nemusel vstávat. Když se tentokrát dostal z práce, bylo skoro devět, fičel studený vítr a schylovalo se k parádnímu dešti, který meteorologové slibovali už týden. Deštník samozřejmě neměl, jen pršiplášť a klobouk. Byl unavený, nevrlý a promrzlý, ačkoliv neušel ani dvě stě metrů.

Rozhodl se, že si tentokrát cestu domů zkrátí, protože mraky se stáhly nad Město a visely tam hrozivěji než ruka boží. Jedno z osudových rozhodnutí jeho života, jak si uvědomil o pár týdnů později. Stejně jako to, že když uslyšel křik, šel tam.

Bláhově si myslel, že když vytáhne bouchačku, odznak a zařve na ně, tak mu budou alespoň na pár vteřin věnovat pozornost. Nic takového se nekonalo. Dokud se k nim nepřiblížil a nevyslal varovnou střelu. Potom pachatelé přesunuli svůj vztek na něj. A tehdy si uvědomil, že udělal snad největší chybu svého života. Byli to upíři. A těm se rozhodně neubránil.

Tedy neubránil... Oni si to mysleli, on jim to nehodlal vyvracet. Protože kdo z lidí by přepral upíra? Pak si uvědomil, že je zřejmě první na světě, když popadl prvního a profackoval ho tak, že nestačil koukat. Sám nevěděl, kde se to v něm vzalo, ale fakt byl ten, že s ním měli práce dost.

Ale i tak by nejspíš vyšel poražen na hlavu. Kdyby se neobjevil někdo další.

"Tak vám se podařilo utéct?" ozval se hlas a upíři se po něm otočili. Podle jejich reakce odhadoval, že teď jsou v průseru oni. "Mám vás k ní odvést sám, nebo tam trefíte sami?" Nově příchozí zněl značně znuděně, ale stále nevěděl, kdo to je - neviděl jeho tvář. Jen že je to muž a je vysoký. Upíři zasyčeli a jeden se vydal k tmavé siluetě. Bylo slyšet jen heknutí a dopad těla na zem. Neznámý vyšel ze stínů. Mikael měl pravdu. Muž byl vysoký, měl na sobě plášť, co se vepředu zapínal na spoustu kovových cvočků a vlasy stažené dozadu. Na nohách měl těžké černé boty, přesto vypadal elegantně, téměř uhlazeně. V pravé ruce držel srdce. "Nechte toho a jděte za královnou. Já se postarám o váš nepořádek, s'il vous plaît." A tehdy poznal, že se jedná o Vincenta. Hlavního poradce upíří vládkyně Města.

Stejně se neubránil tomu, aby si odplivnul, potom schoval zbraň a přešel k roztřesené postavičce, která se krčila na chodníku.

"Nemusíš se bát, já tě nepokoušu," pokusil se ji trochu neohrabaně utěšit a přitom zjistit, jestli není zraněná. Nebyla, naštěstí. Kousnout si nestihli. Z pokleku se obrátil na Vincenta. "Hele, ještě jednou potkám něco takovýho a pořídím si na vás osikový kolíky, na všechny!"

"Každé dřevo je účinné," odpověděl poklidně Vincent a ve vteřině byl u dívky. Ani nestačila mrknout a už byla lapena v jeho pohledu. "Nebudeš si nic pamatovat. Plány na večer ti prostě trochu nevyšly. A teď utíkej domů."

Poslušně se zvedla, zatímco detektiv ještě zkontroloval, jestli je opravdu v pořádku, potom se na ně oba usmála a odešla na opačnou stranu, než ti výtečníci.

"Dobrá, zařídím se podle vaší rady. Kdykoliv ještě uvidím někoho od vás provést podobnou sviňárnu, tak si může jistit místo na hřbitově. Napořád."

"Těm nebylo ještě ani padesát. Mě bys už těžko přepral," pousmál se Vincent a podíval se na srdce ve své dlani. Bude jej muset odnést královně na důkaz, že jeden z nich je opravdu mrtvý.

"Správně bych neměl přeprat ani jednoho od vás, takže to necháme náhodě, co ty na to?" Koutkem oka postřehl letící ruku. Nezastavil by ji, ale vyhnout se stihl. Jen tak tak, ale stihl. Vincent se tvářil překvapeně. Mikael si řekl, že podobně se cítí on sám.

"Jsi rychlý, to se ti musí nechat. Jak se jmenuješ?" Setkal se poprvé s člověkem, který dokázal uhnout jeho doteku.

"Pokud vím, krávy jsme spolu nepásli..." zamračil se Mikael. Neměl rád, když mu někdo tykal a neměl rád frajírky.

"Pardon... Vaše jméno?" opravil se Vincent.

"Detektiv Mikael S. Městská policie."

"Nerad jsem vás urazil, oproti mě jsou všichni děti. Vy s mládeží také nejednáte jinak," dovolil si sdělit mu svůj názor upír a pousmál se. "Sbohem, ještě se uvidíme, detektive."

"A proto máme tolik plný kriminály," utrousil Mikael a nevrle se zadíval na oblohu. Začínalo pršet, do pytle. "A dovolte mi doufat, že tohle je poprvý a naposledy."

"Dovolím," zachechtal se Vincent a v mžiku byl pryč. Na Mikaela dopadly první kapky.

Doufat, jo, to rozhodně mohl. Ovšem nebylo mu to nic platné.

"Změnil jsi na mě za tu dobu názor?" zasmál se Vincent. Už jen z toho zamyšleného pohledu poznal, že přemýšlí nad jejich prvním setkáním. Nebylo perfektně načasované, nebylo ani romantické, ani pracovní, prostě se stalo.

"Že jsi arogantní frajírek si myslím pořád," vrátil mu to Mikael obratem. "Ale občas se s tebou dá vyjít, to zase jo," připustil.

"Rozhodně jsem z našeho dvora to nejmenší zlo, to mi věř. Mohla požádat třeba Lucase, nebo Jeana. Ti by se s tebou nemazlili." Napil se kafe. Už bylo studené, ale to nevadilo. Přítomnost člověka, možnost si s někým povídat byla... Osvobozující, připomínal si svoji lidskost, nebo alespoň to, co z ní zbylo. Bylo to něco úplně jiného, než s těmi zabedněnci ze dvora.

"Ujišťuji tě, že já s nimi taky ne a sám jsi několikrát viděl... Asi by to nedopadlo úplně nejlépe, co myslíš?" Zívnul, ale necítil se ospalý. Špatné, moc špatné.

"Pro tebe jistě ne. Pro ně možná stejně, ale ten mrtvý bys byl ty. A běž už spát."

"Neusnu. Nechce se mi spát..." zavrčel. Když se chtěl napít, zjistil, že má v hrnku prázdno. Ach jo.

Vincent se mrknutím oka přemístil před něj a lapil jeho pohled. Bylo to těžší, než u ostatních lidí, ale povedlo se mu to. Detektivovy zorničky se mírně rozšířily, když byl pod jeho vlivem.

"Běž spát," přikázal mu. Hlas měl o něco hlubší, jemnější a k ovlivněnému doléhal jakoby z dálky. Věděl to. Sám to pocítil v době, kdy byl ještě člověkem.

„Zatraceně účinné,“ zamumlal Mikael, ale pořád tam seděl jako přibitý, i když se mu prokazatelně oči klížily. A pak to najednou vzdal, hlava mu sklesla ke straně a pozpátku se zhroutil do křesla jako hadrová panenka. I při své konstituci (byl to, čemu se říká dobře udělaný mužský), to zvládl poměrně ladně.

A upír se pousmál. Byl rád, že jeho schopnosti fungují i na Mikaela. Nakonec vzal muže do náruče a odnesl do postele. Ráno by jej bolela páteř a krk, cítil by se zlámaný a byl by protivnější víc, než obvykle. Nechtělo se mu opouštět Mikaelův byt. Z jednoho prostého důvodu - královna. Neočekával přátelské uvítání, až se k ní vrátí, aby ji informoval. V obývacím pokoji ze stolku vyhrabal čistý papír a svým úhledným písmem, které odpovídalo jeho původu i století, napsal krátký vzkaz. Krátký, leč vystihující a doufal, že se detektiv nebude pídit po hlubším významu, natož aby udělal tu blbost a šel za královnou.

Nejméně tři dny se neozvu. Nehledej mne.

V.

×

Čekal v sále. Prohlížel si kamenné sloupy, nástěnné malby znázorňující boj Boha s Ďáblem. Nikdy jej to neunavovalo. Na to, jak lidé byli na tu dobu omezení, dokázali se štětcem hotové zázraky a na velkou plochu namalovat tolik detailů... Ano, bylo to propracované, a i když některé barvy vybledly, omítka opadala, stále bylo na co se dívat. Krásu místnosti však narušovaly červeně blikající kontrolky kamer. Nebylo kam utéct. Ne, že by bál. Za ta staletí zažil tolik bolesti, ponížení a nenávisti, že tahle malá mrcha tomu nemohla konkurovat.  Bohužel byla starší. O čtyři století. A navíc jeho stvořitelka.

Nakonec pro něj přišel docela mladý upír. Pokynul mu. Vincent zastával názor, že hlídači by měli být starší upíři, silní, ne sotva proměnění jedinci. Ale co naplat. Už když procházel dveřmi, slyšel ji zuřit. Takže trest jej nemine...

Dívka pochodovala před svým trůnem jako lev v kleci, ruce složené na prsou. "Ah! Tady tě máme!"

"Má paní."

"Neuposlechl jsi rozkaz. Měl jsi zakázáno mu cokoliv prozrazovat."

Vincent mlčel. Ačkoliv byl její rádce, jakékoliv ospravedlňování by situaci jen zhoršilo. Jen zarytě sledoval trůn a neodpovídal.

"Kdybych mohla, zavřu tě do klece, ale jsi můj rádce - potřebuju tě neporušeného... Takže bychom ti... Ah! Rakev. Půjdeš do rakve. Na týden!"

A upír si povzdechl. Mohl ovšem čekat mnohem horší trest - přibodnutí ke dnu rakve stříbrným kolíkem a víko převázané stříbrnými řetězy bylo to menší zlo...

Jenže ona pokračovala. A to co říkala, se mu ani trochu nelíbilo.

„Ovšem, toho tvého detektiva nespustíme z očí. Ten člověk mě začíná zajímat.“ Slovo člověk řekla pomalu jako by to byla nadávka. Svým způsobem taky byla, pro Královnu byli lidé pomalu něco podřadnějšího než krysy. Ale představovali jídlo. Což by ovšem nikdy nepřiznala.

„Rozhodně mně začíná zajímat, protože jsem za celá ta staletí nezažila, abys k někomu takhle přilnul, že kvůli němu překračuješ i moje zákazy.“

„Má paní…“

„Sklapni! Už jsi toho řekl až dost! Nařídila jsem, abys z něj ty informace vytáhl, ne abys mu je poskytoval!“

Vincent mlčel.

„Nebo to snad bylo jinak?“ Vyložila si jeho mlčení nesprávným způsobem, měla to být pokora, nikoliv odpor, byť nehlasný. „Vincente?“

"Ne, má paní." Už takhle se předpokládané tři dny protáhly na týden. Svým argumentováním mohl těch sedm dní lehce prodloužit. On alespoň před vykonáním trestu jedl. Sedm dní probodnutý stříbrným kolíkem, beze spánku, s ránou stále krvácející, hladovějící. Přesně to ho čekalo. Alespoň se uměl ovládat, většina zešílela hladem.

"No proto. Jestli do toho ten chlap začne strkat nos a něco se kvůli tomu položí, bude to déle, než jen na týden," ušklíbla se potom. Potom luskla prsty. Tentokrát přišli starší, protože žádné trestání se neobešlo bez trochy toho odporu. Ať už to byl kdokoliv.

Jenže Vincent byl Vincent. Její nejstarší potomek, uhlazený elegán, který ví, kdy má mlčet, kdy má bojovat, ale tahle chvíle pro boj nebyla. Nechal se odvést, musel. Proti nim nic nezmohl. Nejhorší snad na tom bylo, že Mikael nebyl typ, který by do něčeho nestrkal nos. Potřeboval chránit.

Sice to byl velký detektiv, který by nakopal prdel všem sígrům ve Městě, ale na tu malou, tisíciletou mrchu nějak nestačil.