4. kapitola

Spolupráce s Bee


4. kapitola

Nehledej mne... Blbec. Mikael si nalil kávu a začal psát hlášení o služebním postupu. Nebo služební hlášení o postupu? Bylo to vcelku jedno, prostě cár papíru, aby si Sue měla co založit do těch svých desek. Už to bylo víc, než jen tři dny, ale zatím se držel jeho přání a nepátral, co se s ním děje. Ovšem případ nikam nepokročil, stopy záhadně zmizely a pak se dokonce přiznal nějaký chudák, takže místo toho, aby začal shánět důkazy, že to udělal, snažil se všemožně dokázat, že to tak není.

A Vincent pořád nikde.

Ležel v té úzké rakvi, ani se nesnažil pohnout. Bolelo i dýchání, rána pořád krvácela a chtělo se mu spát, ovšem se stříbrem v krevním oběhu to šlo dost špatně. Netušil, kolik času uběhlo, bolest byla stále stejná. Tma byla stále stejná, jen byl víc a víc unavený. A potom uslyšel šramot. Někdo sundával řetězy - jenže tím to haslo. Nikdo neodklopil víko, nikdo nevytáhl ten stříbrný sráč.

Takže zřejmě došlo na Královnina slova. Mikael se v tom vrtal víc, než měl. Což paralelně znamenalo, že si on déle poleží v rakvi. Paráda.

Zabralo mu to týden naprosto zbytečné práce, ale vlastně neměl na výběr. Pokud tedy nechtěl, aby odsoudili nevinného, za něco, co měla na triku upíří komunita. Bylo to jako plavat proti proudu, ale nevzdal to. Prostě z principu. Toho chlapíka nakonec museli pustit a šéf mu řekl, že se za to bude osobně zodpovídat. Tak se zodpovídal. Hlavně vdově, protože chlapíka našli za dva dny v řece. Prý sebevražda.

Nemohl se zbavit dojmu, že to upíři chtějí zahrát do autu. Ale nebyl tu Vincent, aby mu jeho domněnky potvrdil.

Z té zasrané rakve se dostal o tři dny později. Unavený, s popálenýma rukama, absolutně neschopný se najíst. Jeho schopnosti byly na nule a nikdo by na sebe nenechal sáhnout chlapa s dírou v břiše. Nezbývalo nic jiného, než dojít k někomu známému. Mohl jen doufat, že tam stihne dojít. A stihl, za čtyři hodiny. Byl vyčerpaný, hladový, hlava mu třeštila a každá buňka v jeho těle, jakkoliv se zdály mrtvé, pulsovaly bolestí.

Mikael dorazil domů o půl hodiny později. Když uviděl na své podlaze krev, reflexivně vytasil zbraň a dveře do vlastní ložnice otvíral, jakoby za nimi byla časovaná bomba.

Ostatně, bomba by možná byla lepší.

"Krucinál! Co se ti stalo?! Vincente?!"

Jenže Vincent nemohl odpovědět. Nemohl mluvit. Poslední síly vyčerpal na dostání se do bytu. Detektiva ucítil teprve před dveřmi, až tak byl slabý. To ale neznamenalo, že by tělo nereagovalo na vůni krve. Chtělo se pohnout, využít své dřívější rychlosti, ale docílilo jen toho, že sebou Vincent škubnul a bolestí syknul.

V tu chvíli u detektiva zaúřadovaly instinkty, ty dávno potlačené, o kterých si vůbec nechtěl připouštět, že je má. Byla jen jedna věc, kterou musel udělat, ale musel jí udělat hned.

"Fajn, fajn. Vydrž." Došel pro lékárničku, vyndal z ní dezinfekci a tlakový obvaz. Vincent zavrtěl hlavou. "To není pro tebe," ušklíbl se Mikael. "To je pro mně." Nastavil mu k ústům zápěstí, dobře odhadl, že by se teď nezvedl. Přitiskl mu tepající žíly ke rtům. "Tak dělej... Ať ti můžu nařezat."

A Vincent se zakousl, i přes přetrvávající stříbro v krvi se mu dělalo lépe. Cítil, jak se rána zatahuje, jak přestává trochu krvácet, ale aby mu bylo stoprocentně dobře, musel by Mikaela vysát do sucha. Odtrhnul rty od jeho zápěstí a hlavu si opřel o postel. Bylo to těžké, ale nechtěl detektiva zabít. "Stačí," zaskuhral. Teď se musel dostat někam, kde by mohl spát, tmavé místo bez jediného paprsku slunečního světla. Jenže stále byl ve stavu, kdy nebyl schopný se kamkoliv dostat.

"Nestačí. Vypadáš už sice jen jako poloviční mrtvola, ale stále mrtvola. To není dobrý..."

Chvíli se na něj díval, potom na ruku nalil dezinfekci a převázal ránu tlakovým obvazem. Celou dobu to vypadalo, že usilovně přemýšlí. Potom zvedl mobil.

"Roberte? Tady Mikael, něco bych od tebe potřeboval. Asi tak dva, tři litry krve. Jedno jaké, tedy přepokládám..." Podíval se na Vincenta. Ten kývl. "Jo, jedno jaké," pokračoval Mikael.

"Vyzvednu si ji tak za hodinu. Potom to dořešíme."

"Ty máš kontakty na černý trh s krví?" zeptal se Vincent sípavě.

"Ne, v krevní bance."

"Řekni mi, že... jsi ten případ nechal být, s'il vous plaît..."

"Ne, a kvůli tomu chlápkovi, kterýmu jste to hodili na krk a potom ho nechali utopit jako kotě, toho nenechám. Promiň, ale je to tak. Nebudete si z Města dělat hřiště a z policie hrací figurky."

"Deset dní jsem byl v rakvi. Myslíš, že jsem na tebe mohl...Dávat pozor? Hlídat tě? Nechala tě sledovat." Mluvit bylo namáhavé. Velmi namáhavé. "Ukaž mi tu ruku."

"To mě mrzí," podotkl Mikael znenadání, ale pak se zvedl a došel si pro sako. "Dojedu ti pro tu krev, musíš se dát do pořádku. Krvácíš mi do postele, kde asi budu spát?!"

"Ukaž... Ukaž mi tu ruku!" zasípal znovu.

S povzdechem se otočil na patě a sedl si zpátky. "Pořád mi krvácíš do postele," vyhnul se jeho pohledu, ale ruku mu podal.

Vincent strhnul obvaz ze zápěstí a položil ho na svoji ránu, která byla sice skoro zatažená, ale stále mírně krvácela. Chvilku tam ruku podržel, Mikael na něj nechápavě zíral, a když si potom místo, kde mělo být zranění otřel, bylo pryč. Vyléčené, jakoby ho upír nikdy nekousnul.

"Takže to už máme krk, zápěstí, co to bude příště? Stehenní tepna?" Přiložil tlakový obvaz na jeho ránu a potom ho zdvihl, aby ho patřičně zajistil. Vincent zamručel něco o tom, že nemusí... "Než se vrátím, bude to chvilku trvat. Rád bych, aby aspoň kousek mýho povlečení zůstal čistej."

"Stehenní tepna je dost... intimní místo, Mikaeli," dostalo se mu ještě odpovědi, než za sebou zavřel dveře.

×

Vrátil se přibližně za hodinu a nesl s sebou několik krevních konzerv. Slibované tři litry a nejspíš všechny možné varianty krevních skupin. Vypadalo to dost lákavě...

"Nechám si pravidelně odebírat krev, jinak mě Robert zabije, až ho zase takhle přepadnu," poznamenal Mikael, zatímco mu rozdělával první. "Chceš okraje posypat solí, kolečko citronu a brčko?"

"Když ti to tolik vadí, proč mi pomáháš?" Detektiv byl naštvaný, vybíjel si to pomocí sarkasmu a ironie, ale pro tu krev přeci jezdit nemusel.

"Ale no tak." Mikael se nakonec usmál a sedl si k němu. "Napij se, ať je ti líp a potom se můžeme pohádat třeba až na facky. Tobě to neublíží a já už to nějak přežiju. Jen toho prostě nehodlám nechat, ta holka si zaslouží, abych našel ty, co jí to udělali a poslal je za katr."

Vincent se napil. První krev zmizela rychle, druhou už tolik nehltal a po třetí mu už bylo dobře natolik, že se mohl sám pohybovat. "Děkuji," zašeptal nakonec a zavřel oči. Ta krev sice nebyla taková, jako Mikaelova, ale stačilo to na uzdravení, úplné zastavení krvácení a vyléčení.

"Dej si ještě jednu, jen tak pro jistotu," podal mu Mikael čtvrtou konzervu a vypadal pobaveně.

"Nechápu, co ti na tom přijde zábavné. Skoro jsem se kvůli tobě nechal zabít," zamumlal upír, ale krev si vzal. Už se mu vracely síly, cítil to.

"Nemusel jsi to dělat," citoval Mikael jeho vlastní slova. "Vaše královna by taky určitě byla radši, kdybys byl bezvýhradně na její straně a pomáhal všechno tutlat."

"Měl jsem se nechat zabít za to, že jsem k ní nepřišel? Nebo bych rovnou dostal trest, ze kterého bych zešílel. To bys byl radši?" Nepochyboval o tom, že by toho královna byla schopná. A potom by Mikaela sledovala dle libosti. Pro ni slovo přátelství nebo spojenectví nic neznamenalo. Jenže on byl po dlouhé době konečně s někým v kontaktu - s nějakým člověkem, který se ho nebál, pomáhal mu a zrovna před chvílí mu zachránil život. Tohle bylo přátelství.

"Hele, tohle je nesmyslná hádka a víme to oba, což kdybychom toho nechali a věnovali se užitečnějším věcem? Je ti líp? Můžeš chodit?"

"Můžu," zdvihl se. Mikaelovi se sice chvíli zdálo, že má závrať, jestli něco takového můžou upíři pociťovat, ale mlčel. Jen mu ukázal na křeslo a potom začal svou postel dávat zase do pořádku. Vypadalo to tam příšerně, vidět to někdo další, tak už by rázem seděl na opačné straně mříží.

Jenže Vincent si nehodlal sednout. Ať už se cítil jakkoliv, nehodlal v tomhle oblečení strávit ani minutu déle. Díra v bílé haleně byla velká, látka okolo už hnědá a zaschlá krev na kůži svědila. Bylo to nepříjemné. A část kalhot měl také promočené od krve, která mu tam stekla, když se snažil jít alespoň trochu zpříma, než se dostal k Mikaelovi. "Mohu použít tvoji koupelnu?"

"Pokus se ji moc nezasvinit, taky bych si dal vanu. Mám za sebou pár náročných dní." Po zralé úvaze se rozhodl všechno povlečení spálit. Ta krev stejně vyprat nepůjde a kdyby se o to pokoušel i někde jinde, než u sebe doma, jen na sebe přitáhne nežádoucí pozornost. Svázal to do uzlu a pak si uvědomil, že si bude muset stejně ustlat na gauči. Matrace, peřina, polštář, všechno komplet na vyhození. Ještě že měl náhradní. Byť to znamenalo, že se bude muset s Vincentem dělit o manželskou deku. Tedy za předpokladu, že se Vincent rozhodne ještě zůstat.

Za chvíli už slyšel zvuk tekoucí vody a povzdechl si. Vincent rozhodně byl jeho spojenec - možná i přítel, ale za jakou cenu! Takové problémy neměl ani se svými lidskými přáteli. Nikdo mu ovšem nikdy netvrdil, že bratříčkovat se s upírem bude procházka růžovou zahradou. Z myšlenek ho vytrhnul Vincent. S osuškou omotanou kolem boků a ručníkem kolem krku se před ním zjevil z ničeho nic. Trochu se lekl.

"Mohl bych si od tebe, prosím, půjčit nějaké oblečení? Moje je cítit po krvi a tu halenu si na sebe už vzít nemohu." Zdálo se, že i upírovi není zrovna do zpěvu v takovéhle situaci. Když si ho prohlédnul pořádně, bylo vidět, že se Vincent cítil trapně.

"Ve skříni toho pár je, ale obávám se, že to na tobě bude..." přejel pohledem svoje tělesné proporce a jeho schránku, "plandat."

Vincent si povzdechl. "Dobře, stačí mi kalhoty, vyspím se na gauči. Pokud mě přes den neprobodneš, nebo na mě nepustíš sluneční světlo, neměl bych ti tu překážet. Stále se-" trochu zavrávoral, jak ho zalil náhlý pocit slabosti,"cítím trochu... neschopně."

"Hele, znám tě už nějaký ten pátek. Tasil jsem na tebe stříbro? Pustil na tebe sluníčko? Ne? Tak vidíš, proč bych s tím teď začínal... Na," hodil mu jedny staré kalhoty, které už mu byly v pase poněkud těsnější a našel svoje poslední čisté pyžamo. Jestli se Vincent cítil trapně, klidně s tím mohl přestat. Nejdrsnější detektiv Městské kriminálky spával ve flanelu s blankytně modrými proužky.

"Protože jsem u tebe nikdy nespal, nikdy jsi mě neviděl v takovém stavu. Třeba mě přepadne hlad."

"Znova mi zasviníš postel a ten osikovej kůl si pořídím!" zavrčel Mikael v žertu a roztáhl gauč. Pohodlné to moc nebude, ale jednu noc to snad přežijí.

"Nechci ti zabírat ještě postel.. Už jsi toho pro mě udělal dost," pousmál se Vincent. V mžiku byl převlečený do kalhot od pyžama a osuška s ručníkem visely na topení. Nakonec se otočil zády k detektivovi, rozsvítil v pokoji a zatáhl rolety na oknech. A potom zaslechl tu otázku.

"Od čeho máš ty jizvy?"