5. kapitola
Spolupráce s Bee
5. kapitola
5. kapitola
No jistě,
Mikael jej nikdy neviděl svlečeného. "Od biče."
"Vaše
královna?"
"Někdy
mívá špatnou náladu."
Mikael si
odfrknul. "No to já taky, ale že bych kvůli tomu šel zbičovat sekretářku,
nebo pochůzkáře?"
"Tohle je
ještě z dob, kdy jsem byl člověkem.
Upírům jizvy nezůstávají, pokud je neutržily už jako lidé. Jsou několik staletí
staré. Tehdy se na mě rozčílila kvůli nějaké maličkosti, kterou jsem nesplnil.
Na jejím panství jsem sloužil, dělal poskoka, říkej tomu jak chceš. Už tehdy
patřila mezi nejkrutější paničky ze šlechtických rodin. V oblibě měla bič. Sama
se ujímala trestů. Mě zachvátila horečka, rány mi začaly hnisat, ale dostal
jsem se z toho. Potom mi vždy říkala: Už
nejsi dokonalý." Ty vzpomínky bolely.
Mikael se
nadechl a zatoužil slovutné upíří královně dát pár na zadek stejně jako pár
facek. A možná tak tři, čtyři dny škrabání brambor a okopávání záhonů. Pak by
ji přešly roupy, jako třeba bičovat vlastní poddané.
"Stejně
na tebe ty holky letěj i tak, ne?" pokusil se to potom trochu odlehčit.
Zcela neúmyslně.
Vincent jen
kývnul. I když ženy měly zájem o něj, on nejevil žádné známky nadšení z nich.
Ledový princ. Nakonec pomohl Mikaelovi přinést náhradní deku a polštář a ulehl
s ním na gauč. Zašpinil mu postel od krve, mohlo mu být jasné, že tam detektiv
nebude chtít spát.
Jemu ještě
takové drobnosti jako krev na matraci dělaly problém. A pak se objevilo
poslední zpestření večera.
"Mám jen
manželskou deku, koupila ji bývalá... Záchvat toho, abychom si byli co
nejblíž," Mikael se lehce ušklíbl a rozhodil obří přikrývku až k němu.
"Varuju tě, dobře pět let jsem se o deku s nikým nedělil."
Vincent se
skepticky podíval na deku, potom na Mikaela a znovu na deku. "Já necítím
změnu teploty, klidně si ji nech celou pro sebe."
"Vlez si
pod ni, než se doopravdy naštvu." Mikael plácl volnou dlaní na půlku gauče
a zívl. "Mimochodem, doufám, že se moc nemeleš a nevadí ti chrápání. A
taky doufám, že si do mě nekousneš, alespoň ne bez mého svolení."
"Nevadí,
já stejně celý den prospím, večer se mě zbavíš," odpověděl a na přání
svého nedobrovolného hostitele se přikryl dekou. Neviděl v tom sice žádný
význam, ale budiž.
Pak si
uvědomil, že sice necítí chlad a vlastně ani teplo, ale pamatuje si, jak to má
vypadat. A z Mikaela vycházelo něco velmi podobného teplu... Ovšem chrápal. Ne
sice nikterakt hlasitě, ale za to vytrvale a v tak blbých intervalech, že se
jednomu už už klížila víčka, a pak se ozval ten zvuk. A bylo po spaní.
Jenže potom
přišel úsvit a to Vincent usnul, ať už chtěl, nebo ne. S tváří otočenou k
Mikaelovi, mírným úsměvem na rtech a malou radostí, že přes všechna ta staletí
konečně pocítil něco blízkého lidskému teplu, ale přeci něco dočista jiného.
Mít v bytě
spícího upíra, to vyžaduje přijmout jistá opatření. Mít v bytě spícího upíra, který
je zároveň vaším přítelem, už znamená, že ta opatření budou bezpečnostní. Aby
to všichni přežili ve zdraví.
Mikael si
naštěstí uvědomil včas, že není dobrý nápad roztahovat závěsy a potom se
podivil, proč je vlastně jindy roztahuje a potom se do koupelny potácí
poloslepý, když se mu v přítmí pohybuje mnohem lépe. Nečekané objevy.
Když se
zpacifikoval, udělal si kávu, snídani a zamířil do práce. S tím, že vzhledem k
jistým okolnostem, které zahrnovaly polomrtvého Vincenta v jeho posteli, se
bude držet stranou a dělat si své, dokud z toho slovutného upířího poradce
nevytáhne víc.
Když se
Vincent probral k životu, byl v bytě sám. Ve vzduchu se stále vznášela vůně
jeho vlastní krve a zaznamenal i slabou stopu Mikaelovy kolínské. Bylo
to...příjemné. Ještě chvíli se vzpamatovával z toho, že se vzbudil v cizím
prostředí. Samozřejmě, že věděl, kde je, jen to byl nezvyk. Nakonec si z
obchodu o tři bloky dál, kde byl stálým zákazníkem, telefonicky objednal nové
oblečení - nemohl se ukázat venku v tom, co měl na sobě. Za půl hodiny zvonil
na dveře detektivova bytu poslíček. Bohužel pro něj, žádné spropitné nedostal.
Když tohle všechno vyřídil, bylo půl osmé večer. Mikael se určitě vracel kolem
osmé nebo půl deváté a on si potřeboval zařídit ještě jednu věc.
Bylo zvláštní
celý den vlastně nic nedělat. Ale zvykl by si, to zase ano. Jen by si na to
mohl zvykat za jiných okolností. Dneska vyřídil formální náležitost, nechal
vydat tělo oběti k řádnému pohřbu a na okamžik se sám sebe zeptal, jestli se mu
vůbec kdy podaří odhalit pravdu.
A najednou byl
konec pracovní doby, tedy ten oficiální. Jenže jemu se ještě nechtělo odejít.
Tak začal systematicky uklízet stůl, třídil spisy, sepsal si pár poznámek a pár
otázek, které chtěl Vincentovi položit. Potom byl už takový příhodný čas k
cestě domů. Úmyslně se coural, i když nedokázal říct proč vlastně.
Když odemykal
dveře svého bytu, přepadlo ho Tušení. Ne, že by se stalo něco zlého, ale Něco
rozhodně bylo jinak.Vincent byl pryč. Byt byl uklizený. A v ložnici stála nová
dvojpostel v luxusním provedení a se zdravotní matrací. Taky tam byl vzkaz: Za způsobené potíže.
Vincentův
elegantní rukopis poznal ihned.
Ale nezmohl se
na nic víc, než na tiché zírání.
Potom ho
napadlo, jak by to asi vypadalo, kdyby mu upír zničil lednici, stůl, nebo
rovnou celý byt podpálil. Pokud měl stejně dobrý vkus i na zbytek věcí, co se
týkalo bydlení... Potom se jen pousmál a nevěřícně si přejel rukou přes
obličej.
Mezitím
Vincent seděl u sebe doma, popíjel Chardonnay a přemýšlel, jestli je detektiv
už doma a co říká na jeho malé překvapení. Nakonec zvedl telefon a usmyslel si,
že mu zavolá. "Co říkáš na dárek?"
"Rozhodně
máš skvělý vkus." Mikael si předtím ještě dopřál horkou sprchu a teprve
potom se blaženě rozvalil a jeho záda, kterým dával jeho způsob života dost
zabrat, si to vysloveně užívala.
"Jsem
rád, že se ti líbí," odpověděl Vincent.
"Velmi.
Jen mi prozraď, proč jsi ji objednal dvojitou."
"Ta stará
se mi zdála neprostorná a nepohodlná. A navíc, až budeš mít v budoucnu další
přítelkyni, nebudeš se s ní muset dělit o deku - bude mít vlastní." Z
Vincentova hlasu bylo slyšet, že se usmívá. Možná až moc.
"Ty
zmetku," zachechtal se Mikael po chvilce, kdy dospěl k názoru, že si musí
dělat legraci. "Poslyš, ale stejně si s tebou potřebuju promluvit..."
"Dobře,
tak tedy přítelkyně ne. O čem mluvit?"
"O čem
asi? Nechal jsem vydat tělo k pohřbu, ale případ uzavřen není, Vincente. Pořád
nemůžu spát, jak jsem ti říkal..." Povzdechl si. "Víš, že toho
nenechám."
V telefonu
bylo chvíli ticho, následoval povzdech a potom zvuk, který připomínal cinkot
skla o dřevo. "Mikaeli, s'il vous plaît. Nech ten případ. Tohle je nebezpečné. Nemohu tě věčně chránit, proti
královně nic nezmůžu - ani kdybych byl stejně starý jako ona."
"Už jsi
mě o to jednou žádal, Vincente, ale jakkoliv se můžeme domluvit, v tomhle ti
nevyhovím. Teď to nechám být, co přijde příště? Budu kamuflovat vraždy dětí?
Nebo něco jiného? Jednou jsme se rozhodli, že naše rasy budou žít spolu a
dodržovat jedny zákony. Tu dohodu bychom neměli porušit."
"Nech to
vyřešit nás. Nikdy jsem tě o nic neprosil, teď ano." To byla pravda.
Většinou řešili všechno společně, nebo si alespoň pomáhali, ale tohle byla
vražda na vysokých místech, někdo tahal za nitky, snažil se o zničení královny,
politické pletky...
"Nechci
řešit vraždu Karla, Vincente, chci jen mít toho, kdo to udělal tý nebohý holce
pod zámkem. Je to tak těžké pochopit?"
"Ta nebohá holka, jak jsi ji nazval, patřila
k jeho oblíbeným. Tím pádem řešíš i vraždu Karla. Nechci, aby se ti něco stalo.
Je těžké pochopit tohle? Vrah je upír, na toho vaše měřítka nestačí."
Vincent si povzdechl. Detektiv dokázal být někdy tak tvrdohlavý, že skála oproti němu byla měkota. "Běž spát,
užij si dárek a já se po něčem porozhlédnu. Možná budu pár dní pryč. Dobrou
noc, Mikaeli," jeho hlas zmlknul, ale ještě nezavěsil. Nechtěl, aby se
loučili ve zlém. Byli přátelé.
"Víš co?“
ozvalo se z telefonu po chvilce. "Udělej pro mě něco.“
"Cokoliv,
pokud to bude v mé moci.“
“Vyřiď vaší
královně, že ji žádám o dovolení na tom případu pracovat.“
"To je
špatný vtip. Mohu tě ujistit, že pokud chceš spáchat sebevraždu, lze to udělat
i jinými způsoby."
"Vyřiď
jí, že žádám o dovolení na tom případu pracovat, protože ta holka byla člověk.
I ona musí dodržovat zákony, které podepsali vaši starší."
"Udělám,
co budu moci." A hovor ukončil. Bylo mu jasné, že dřív nebo později toho
rozhodnutí bude litovat. Krutě litovat.
×
„Cože žádá?!“
„Má královno…“
„Dost, stačí!
Už jsem toho slyšela až moc!“ Promnula si spánky a začala přecházet kolem
dokola. Vincent zaťal zuby a čekal.
„Má královno…“
odvážil se ještě jednou.
„Řekla jsem
dost!“ zavřískla a dupla podpatkem do podlahy. Navztekané děcko. V kameni
zůstala díra.
Ticho se
prohloubilo.
„Vždycky jsem
říkala, že paktovat s lidmi je na nic, že je to zbytečné a špatné. No, a teď to
máme… Co s ním, Vincente? S tím tvým detektivem? Měla bych ho dát zabít,
nejspíš. Pak už by ten svůj nos nestrkal nikam. Bylo by to krásné a jednoduché,
s Městskou policií bychom to urovnali a vyrovnání rodině by dokonce odpadlo.“
Na chvilku se odmlčela a propalovala ho pohledem. „Ale víš co? Proč si špinit
ruce. Dneska chci být milosrdná.“ To slovo z jejích úst znělo víc, než
absurdně. „Takže se trochu pobavíme. Třeba bude užitečný. Ať si vyšetřuje dle
libosti, když po tom tolik touží. Když něco najde, dobrá. Když ho zabijou,
žádná škoda. Možná opravdu něco zjistí…“
"Královno..."
Její monolog byl více než jasný, proto bylo zbytečné snažit se na něco ptát, o
něco se pokoušet. Napůl doufal, opravdu doufal, že jeho žádost zamítne, ale
bohové jej nevyslyšeli. Za to Mikael měl radost, že má konečně povolení. Ať na
něj naléhal, prosil ho, ale detektiv se nenechal a stále si vedl svou. Netušil,
ani nemohl tušit, do čeho se to řítí. Ale skočil do toho po hlavě. Vincent mohl
jen děkovat bohům, že na něj měl dohlížet. Alespoň něco.
katka nádherné tresty pro královnu asi by to nerozchodila já osobně škrabaní brambor nesnáším
OdpovědětVymazatTohle je naprosto dokonalé!!! Děkuji, děkuji, děkuji... :D
OdpovědětVymazatCatherine