Tye ëa Nillënya - 12. kapitola

Spolupráce s Bee


12. kapitola

Jenže dny plynuly, měnily se v týdny a ty zase v měsíce, až z toho byly roky. Boromir se od toho dne změnil. Už si s Faramirem nehrál, radši se toulal na okraji lesa a vzpomínal. Večer se pak hned po večeři vytrácel k sobě do pokoje a pozoroval hvězdy – kolikrát na jídlo ani nepřišel, jak se zapomněl. Nikdo se ho ani nepokoušel ptát, co za tím je. Pořád byl ztracený někde v minulosti. A Aragorn se pořád nevracel.

Byl to tulák a obejít svět také trvá... A vzpomínky časem stejně blednou, ať chceme nebo ne. Jednou ta chvíle přijít musela. Podíval se na ten prsten a napadlo ho: proč ho vlastně ještě nosím? Patřil vůbec někomu? Nebo se mi to všechno jen zdálo? Krásný sen v letní noci?

Pak přišel Mordor. Otevřel své brány dokořán a vypustil všechna stvoření temnoty, aby otravovala vzduch i radost ze života.

Přešlo ještě pár let bojů, které střídala období příměří a zdánlivého klidu. Jenže potom Temný pán udeřil na samotné brány Bílého města.

Správce rozhodl, že je třeba vyhledat pomoc těch, kteří vládnou větší moudrostí, než on sám.

Vyslal svého nejstaršího syna k Elrondu Půlelfovi, mocnému pánu Imladris, aby ho poprosil o pomoc a radu.

Boromir byl na cestě několik dní. Zeměmi už se rozneslo, že zlo sílí a nikde není bezpečno. Štval svého koně pustinami, horami i lesy, jen aby dorazil včas. Zastavoval se jen, aby si mohl odpočinout a doplnit zásoby. Večery pod širou oblohou mu něco připomínaly - stejně jako když se díval do ohně. Plameny, odrážející se v něčích očích, hvězdy, ukazující vždy správný směr a zapisující osud všech, kteří jsou toho hodni. Občas, když se mu podařilo usnout, pronásledovaly ho ty oči a hlas. Nemohl si vzpomenout na jméno, jen si pokaždé přišel tak podivně prázdný a měl nutkání hrát si s prstenem. Skoro na něj zapomněl. Pořád nosil rukavice, neměl ho na očích. A potom konečně po tolika dnech spatřil Roklinku. Na vlastní oči spatřil Sličný lid, elfy.

Imladris na něj dýchla prastarým kouzlem i přívětivostí všech, kteří ji obývali. Uvítali ho srdečně, i když byl poslem nepříliš dobrých zpráv.

Ale tohoto místa jakoby se temná moc vůbec nemohla dotknout, jakoby je chránilo cosi mocnějšího...

Mnoho očí sledovalo jeho příjezd. Dolehly sem mnohé zprávy a sešlo se mnoho moudrých.

Ale některé pohledy na něm ulpívaly déle, než by se snad slušelo.

"To je on?" zeptal se Elrond tiše. Gandalf přikývl. V tu chvíli se kola příběhu roztočila.

Elrond se zahleděl na muže, který právě zbavoval svého koně zbytečné zátěže v podobě zavazadel. Tiše k němu mluvil a hladil ho po nozdrách.

"Pamatuje si..." zamumlal Elrond.

"Jsi si jist?" optal se Gandalf, který na hosta hleděl s nedůvěrou.

"Pamatuje," odpověděl Elrond s jistotou, když Boromira uslyšel hovořit. Zdravil elfy v jejich vlastním jazyce.

"Musíme to oznámit Aragornovi..."

Boromir se v chůzi na okamžik zastavil a rozhlédl se kolem sebe. Měl pocit, hned jakmile projel bránou, že jej někdo sleduje. To teplo v zádech. Byl si tím jistý, jeho instinkty nikdy nezklamaly. Nakonec je uviděl. Gandalfa Šedého ve společnosti tmavovlasého elfa. Musel to být elf, nikdo jiný by nenosil spletené vlasy a čelenku. A podle toho to musel být někdo významný. Že by sám Elrond?

Pokynuli mu oba na znamení uvítání. Potom se ten elf otočil zpět do místnosti, zatímco Mithrandir stále pozoroval nádvoří... Dlouze a zamyšleně.

Po chvíli ale náhle zmizel z Boromirova zorného pole. Zvláštní chování, u někoho jako byl čaroděj.

×

Gandalf zamyšleně procházel svým pokojem. To, že Denethor vybral Boromira k této misi mu usnadnilo práci – a pokud Elrond tvrdí, že si pamatuje, tak je to pravda. Když byl Správce navštívit, dlouho se divil Boromirovu podivnému chování, které nikdo nechápal a ani nedokázal vysvětlit. Až mladičký Faramir mu prozradil přijetí a zmizení bratrova společníka. Zamyšleně si promnul bradu a popadl svoji hůl. Jeho cíl byl jasný – Aragornův pokoj. Byl moc zvědavý, jak tu novinu vezme.

Aragorn si četl, ani hlavu nezvedl, když k němu čaroděj vešel. Když se potom dlouho nic nedělo, knihu sklapl a podíval se na něj.

Měl kruhy pod očima a na tváři strniště.

"Už jsem ho viděl, jestli mi přicházíš oznámit tohle...," zamumlal potom. "Jen se neptej, co cítím."

„Příteli,“ pousmál se Gandalf, “a proto nemůžeš spát? Protože jsi ho viděl?“ Nepochyboval o tom, byl si dokonce jistý, že i když Boromira viděl, on jej nezahlédl ani na vteřinu. Nebo ho možná nepoznal. Už to jsou léta, to byla pravda.

Odpovědí mu bylo mírné ušklíbnutí.

"To spíš kvůli Elladanovi s Elrohirem. Ti dva jsou jak z divokých vajec a to jsou desetkrát starší, než já... Neměli by už mít rozum?"

„Ani tě neviděl, že? Spíš ty bys měl mít rozum. Co se týče Elladana a Elrohira... Vždyť je znáš, pořád jako malí kluci.“

"Bojíš se, že udělám něco nepředloženého?" usmál se Aragorn hořce. "Dnes už ne, příteli. Dnes už opravdu ne."

„Ne, bojím se, co udělá Boromir, pokud tě uvidí, nebo pozná dřív, než bude zasedat Rada. Víš, jak na tom byl potom, co jsi odešel?“ Gandalf přešel ke stoličce u nohou postele a posadil se na ni. Tohle Aragorn musel slyšet a musel o tom s někým mluvit. Alespoň pro teď. Dělal si o něj starost.

Mlčel. Jen se na něj díval a potom se natáhl pro pohár s vínem.

"Odešel jsem, protože jsem musel. Získal jsem, co jsme nutně potřebovali... Bylo to důležité. A nic víc."

  „A přitom využil Boromira?“ Záměrně řekl slovo využil, jen aby viděl reakci. Ani jemu se ta otázka nelíbila, ale musela být vyslovena.

Aragorn v tu chvíli vyletěl a vypadalo to, že po něm hodlá něco hodit.

"A můj vzkaz jsi samozřejmě nedostal, že?!" Jen tak tak se ovládl, aby nezačal křičet. Využít?! Valar, jak něco takového mohl Gandalf vůbec říct?!

  „Říkal jsi, že se nemám ptát, co cítíš. Musel jsem to tedy zjistit jinak,“ usmál se trochu smutně. „Ale obávám se, jak bude reagovat Boromir. Je tvrdohlavý. Elrond dnes po prvním pohledu na něj řekl, že si pamatuje. Přesto nedokážu odhadnout jeho reakci.“

"Gandalfe, proč jsi vlastně přišel? Oznámit mi, že se Boromir objevil v Roklince? Zjistit, jestli neudělám hloupost? Proč?"

  „Přišel jsem přesně z toho důvodu. Ale řekni, jak jsi se dozvěděl, že přijede Boromir? Denethor neposílal žádný dopis, ve kterém by upřesnil, kdo je poslán.“

"Koho jiného by měl Denethor poslat, když jim Mordor dýchá do tváře?" zamumlal Aragorn. Čaroděj věděl mnoho, ale on by si rád alespoň jedno tajemství nechal pro sebe. Jedno jediné.

×

Boromir ležel v posteli a nemohl zabrat. Netušil proč. Nahlas si povzdechl a vstal. Projde se. To vždy pomáhalo a možná ho přítomnost lesa uklidní. Ještě chvíli se rozhodoval, jestli si má brát meč, ale nakonec se spokojil s dýkou. Beze zbraně se totiž cítil nesvůj. Nakonec se potichu vykradl z pokoje do nočních zahrad, které byly vzdálenější, než čekal. Ale už od příjezdu si chtěl prohlédnout krajinu, takže teď k tomu měl perfektní příležitost. V noci bude všude ticho a prázdno – přesně jak měl rád.

Po chvíli dokonce narazil na skvěle provedené výjevy z dávných dob. Od Prvního věku... Velké skutky, hrdinství, války, léta míru, to všechno bylo před ním vymalováno tak živě, až by jeden měl pocit, že může vstoupit do obrazu a sám se stát svědkem.

Ty příběhy ho pomalu vedly zahradou, vyprávěly - stejně jako to kdysi dávno dělal někdo jiný. Ten, který mu nechal železný prstýnek s jediným slovem.

Omámeně zvedl ruku a dotkl se malby koně, jakoby ho snad opravdu pomohl pohladit. Usmál se a kráčel dál. Měsíc mu skvěle osvětloval cestu. Zde vypadal dokonce snad ještě o něco větší, než když jej pozoroval z lesa v domovské krajině.

A pak si najednou uvědomil, že není sám...

Oh, Valar! Proč? Proč mě tak trestáte?!

Aragorn si povzdechl, ale na útěk už bylo pozdě. Už nemohl utíkat a doufat, že čas jednou všechno zahojí. Protože ani čas není všemocný. Vytratil se sem po večeři, doufal, že bude mít alespoň chvíli klidu na přemýšlení a rozvažování svých činů... Nebylo mu dopřáno.

  Boromir sáhl na bok pro nůž a prudce se otočil. „Kdo je tam?“ Nechápal, jak mohl nechat svoje instinkty tak potlačit omámením z maleb, i když jak mu později došlo, to byl nejspíš jejich účel.

Aragorn polkl...

"Nejsem nepřítel," odpověděl potom tiše. "Odpusť, pane, že jsem tě vyrušil. Nevěděl jsem, že v tahle místa přijde ještě někdo jiný... V tuto dobu."

Oslovený se zarazil. Choval se ukázkově sobecky. Tohle přeci nebyly jeho zahrady, mohl jsem chodit každý v jakoukoliv denní dobu. „Ne, já se omlouvám. Nepatří mi to tu a každý si sem může chodit kdykoliv se mu zachce. Ani zbraň jsem neměl vytahovat.“ A připadal si trapně, když schovával nůž za opasek.

"Přesto jsem tě nerad vystrašil," pokýval Aragorn hlavou, strčil si knihu do podpaží a vystoupil ze stínů. Nemohl spát, už nějaký čas, a kdykoliv se ocitl v Imladris, chodíval si sem číst. Bylo to poslední klidné místo, kde se mohl schovat před světem. I Hraničář musí odpočívat.

„To byl reflex,“ odvětil s malým úsměvem a konečně uzřel tvář svého půlnočního přítele. A zasekl se. Byl to poměrně vysoký, tmavovlasý muž, což nebylo nic neobvyklé, ale ty oči. Boromirovi přišly povědomé – jejich barva, ten pohled. Kroužek na prstě ho jakoby pálil. Dál zíral na jeho tvář, než se mu rozsvítilo. „Aragorne?“ Sám byl překvapený, jak moc chraplavě jeho hlas zněl.

Hraničář v tu chvíli sklopil oči a pokusil se kolem něho prosmýknout.

"Je už dost pozdě," zamumlal, jakoby se snad chtěl hájit. A možná i chtěl. Bál se těch otázek, které se Boromirovi zračily v očích. Bál se sám sebe a pokoušel se ten strach potlačit. Ne, nebylo jeho zvykem utíkat z boje. Ale tohle byl příliš podivný boj.

  Automaticky ho chytil za paži a zastavil. Musel to být on. Ale co dělal na tomhle místě? Proč tu byl? Proč se k němu nevrátil, jak sliboval? Nevědomky zesílil stisk a dech se mu zrychlil. Na tohle připravený nebyl ani v nejmenším. Co měl dělat? Takovou bouři citů zažil naposledy, když ho v noci vzbudil, aby se s ním naposledy pomiloval a zmizel.

  A teď se na něj díval, skoro týmž pohledem, jako když mu oznamoval, že musí odejít a neví, kdy se vrátí... Mlčel. Jako už tolikrát předtím stačily jen oči, aby řekly, co bylo potřeba. Ty oči jediné zůstaly stejné.

  „Proč jsi se nevrátil? Ani o sobě nedal vědět? Já-“ čekal jsem, chtěl říct, ale připadalo mu to... Tak osobní. Nebyl si jistý, jestli toho muže před sebou ještě vůbec zná. Třeba má někoho jiného. Například ženu a děti. Ušklíbnul se nad tou myšlenkou. Nehledě na léta, která uplynula, on nedokázal zapomenout nikdy. Ať měl kohokoliv, sex postrádal několik věcí.

            "Nemohl jsem," vydechl Aragorn, i když si uvědomoval, jak to zní. Výmluva ze všech nejhloupější. "Vím, že to neomlouvá nic, ale skutečně jsem nemohl..."

„Aha,“ ještě lepší odpověď. Boromir si uvědomil, že ho stále drží. Uvolnil stisk úplně a přišlo mu, jakoby něco postrádal. Jenže zároveň měl chuť ho praštit. Co mám dělat, sakra? Začal si hrát s prstýnkem, jako vždy, když byl nervózní. Za tu dobu, co ho nosil, si na to navykl a zvyk je železná košile.

Aragornovy oči sklouzly na jeho ruku. To slovo vyražené do chladného kovu se mu vysmívalo. Estel... Estel! Když mu ho dával, skutečně věřil, že se vrátí.

"Chtěl jsem se vrátit." Rozhodl se v jednom okamžiku. Před lety kličkoval, vymlouval se, jen aby ho neztratil. Jak naivní. Teď byla chvíle říkat pravdu, teď a nikdy jindy. "Ale potom mě povolal Elrond a Mithrandir. Nemohl jsem odmítnout, jsem vázán slibem."

            „Kdybych se zeptal jakým, neřekneš mi to. Nevadí, stejně je to minulost, nemusíš mi nic vysvětlovat. Dobrou noc, uvidíme se na setkání Rady. Dnes jsou hvězdy krásné, užij si pohled na ně,“ pronesl pak potichu a toužebně se zadíval na noční oblohu.

            "Boromire," zašeptal Aragorn, ale věděl, že je to zbytečné. V tu chvíli proklel Valar, Mitrhandira, Elronda, proklel všechny sliby, které mu víc vzaly, než daly. Ze zoufalství proklel svoje dědictví, všechno, co mu svazovalo ústa a... Už zase ho nutilo, aby se vzdal toho, kterého miloval.

"Ano, jsou překrásné," dodal potom. "Vždy byly... Když jsem na ně nehleděl sám."

            „Určitě se někdo našel – za ty roky.“ Mohl snad Boromir přiznat, že vzpomínal pokaždé, co ležel pod nebem? Jsi má hvězda – to řekl Aragornovi, když spolu leželi v lese. Jeho první věta v elfštině. A najednou se po tomhle všechny vzpomínky zdály mnohem jasnější. Milování u něj v pokoji, hádka kvůli znamení, cestování lesem...

            "Kdysi," odpověděl Aragorn po chvilce. "Tři dny cesty od Bílého města jsem na ně nehleděl sám."

            „Já je sledoval sám celou tu dobu,“ zašeptal Boromir a stále hleděl na měsíc. Nevyznal se v tom, co momentálně cítil a proto nedělal žádné závěry, dokud si to neujasní.

            Aragorn natáhl ruku a opatrně se dotkl prstenu.

"Stále ho nosíš," podotkl. Pak si uvědomil, jak blízko si stojí. Skoro se dotýkali. "Proč?"

"Památka na přítele, který mne hodně naučil," odtušil Boromir. "O hvězdách..."

"Ty jsi moje hvězda," zašeptal Aragorn slova, která Boromir tak dobře znal.