12. kapitola

Spolupráce s Bee



12. kapitola

"Nechtěli mi to povolit, abych se v noci neudusil, že jsem se před pár měsíci probral a podobný kecy. Ale je to moje tělo a já si s ním můžu dělat co chci, i kdybych na to měl v příští minutě pojít."

"A proč sis ho nechal udělat, hm?" usmál se a opřel si vedle jeho hlavy loket. Byl tak blízko.

"Abych si měl s čím hrát, než tě budu mít na dostřel z luku," zavrčel Hawk, kterému tentokrát ta blízkost nebyla příjemná ani trochu. Ale nebránil se. Volat o pomoc bylo pod jeho důstojnost.

Všiml si, že mu vyskočila na spánku žíla. Tahle pozice se mu nelíbila. Ale co s tím Snow měl dělat? Nenapadlo ho nic lepšího, než se rozloučit. "Tak tohle bude nejspíš sbohem." A políbil ho. I když to Hawkovi nebylo příjemné.

Hawk v duchu zaprskal, ale držel. Tak nějak ze zvyku... Až po chvíli se přistihl, že má ruku kolem Snowova krku a zase mu strká jazyk do pusy, jako kdysi. A Chris ho hladil na krku a možná, že kdyby mohl, lehl by si na něj a ukázal mu, jak moc mu celou tu dobu chyběl. A paradoxně - jak moc ho chtěl zabít.

Do reality ho částečně vrátilo Hawkovo zasténání. Jen nemohl rozlišit, jestli je to tím, že ho tak vzrušuje, nebo ho něco bolí. Stejně pokračoval. Možná se trochu nadzvedl, aby Hawka tolik nedrtil, ale to bylo rozhodně všechno. Dál byl k němu přisátý, hladově mu plenil ústa a konečně si přiznal, že tohle mu chybělo. Možná to bylo i tím, že se mu o těch jejich společných chvílích dokonce i zdálo.

O tom, jak Hawka rajcovalo jeho tetování a jeho zase ta ozdůbka na břiše. Tu mu asi taky vyndali, doktoři jsou někdy příšerní... O tom, jak hladil tu bledou kůži a fascinovalo ho, jak kontrastuje s těmi havraními vlasy. Připomínal prokletého básníka.

A teď najednou zase ožilo cosi z té jejich vzájemné chemie.

"Tak nějak mi to chybělo. Věříš mi?" zamumlal mu do rtů a ani ho nenechal odpovědět a znovu políbil. Přímo po jeho rtech prahnul. Naběhlé, rudé,měkké polštářky. Rty byly jedna z věcí, které na něm přímo zbožňoval.

Mlčel. Jen ho vzdorně kousnul do spodního rtu, až v puse ucítil pachuť jeho krve. Křivě se usmál. Nedaruje mu to. Teď už si ani jeden z nich na nic nehraje. Pravidla neexistují, rozhodčí si vzal volno na dobu neurčitou.

"Kdyby člověku ve vegetativním stavu chyběl sex, taks mi taky chyběl."

"Někdy za tebou zajdu," usmál se a taky ho kousnul, ale do jazyka a navíc zuby stiskl tu kovovou věcičku v něm. Jen ho trochu poškádlit. Stejně bude muset jít. A že se mu po tomhle nechtělo...

Hawk bolestně vyjekl, ale ani se nepokoušel mu vytrhnout. To by mohlo skončit opravdu děsivým zraněním... Ne, jen se nechal dál líbat a přistihl se, že je mu teď vlastně docela jedno, čí jazyk mu to v té puse šmejdí.

A Chris se ho snad do té postele snažil zatlačit, mohl se ve všech těch pocitech i ztratit. Ale ruka, která hladila jeho krk a občas sjela na křivku boku, jej ujišťovala, že se mu to nezdá, že je všechno realita. Navíc jeho společník, byť byl ve velké výhodě, dál pokračoval jen v líbání, nesnažil se o nic víc. Rozhodně nevypadal, že by se v budoucích deseti minutách hodlal někam hnout.

„Jestli tě tu najdou…“ zamumlal Hawk po chvíli. Či spíše se pokusil zamumlat. Nedostal příležitost. Jen byl víc vtisknut do polštáře, až to skoro zabolelo. No ovšem, Snow neměl proč brát si servítky.

"Jenom pokud jim to řekneš," pousmál se Chris a propustil jej ze svého sevření. Vážně by měl zmizet. Udělal toho rozhodně víc, než měl v plánu. Měl se jen podívat, maximálně chytit za ruku a zase rychle zmizet.

"Proč jsi vlastně přišel?" zeptal se Hawk sípavě. Nedostávalo se mu najednou vzduchu. Jen nevěděl, jestli je to známka, že mu selhávají plíce (a že by z těch kvant cigaret klidně mohly), nebo za to může Snowova přítomnost.

"Na to už ses ptal," odtušil Snow.

"Vím, ale teď chci pravdu. Nebo jsi vážně takovej úchyl, že se staráš o někoho, koho jsi chtěl zabít?"

"Jo, psycholog  v lochu říkal něco o tom, že sem magor. Aspoň to máš potvrzený," ušklíbnul se na maroda a narovnal. Už necítil potřebu být co nejblíže, nebo ho líbat. Stačilo jen sedět vedle něj a držet jej za ruku. Ovšem pravdivou odpověď na otázku neznal. Prostě a jednoduše chtěl. Chtěl se na něj podívat zblízka, alespoň na chvilku.

"Ok," zamumlal Hawk a zavřel oči. Najednou se cítil unavený a tak podivně lhostejný, že se ani nebál usnout v jeho přítomnosti. Už se ho jednou pokusil zabít. Kdyby se o to pokusil znovu, jak mu v tom asi zabrání? Tyhle myšlenky byly samozřejmě sebevražedné už ze své podstaty, ale pravda občas bývá sebevražedná.

Ale Snow nic takového neudělal. Jen ho ještě chvíli pozoroval, a když se ujistil, že opravdu spí, sebral se a odešel. Nechal ho odpočívat. Navíc teď by nebylo zábavné se pokoušet ho zabít. Nemohl by se bránit. Uznal, že tehdy na střeše ho přepadl pocit nenávisti, a proto ho chtěl zastřelit. Ovšem ukázalo se, že Hawk je jako kočka - má devět životů. A to bylo pravděpodobně víc, než dobře. Tohle mohlo být ještě zajímavé.

×

"Měl prý návštěvu..."

"Koho?"

"To je to. Nikdo neví. Představil se jako agent, dal sestře falešné číslo, neexistuje, prověřili jsme to. Zdržel se asi dvacet minut."

"Hawk nám nic neřekl. Od té doby jsme ho několikrát kontaktovali."

"To ještě byl v bezvědomí."

"A proč se to dozvídáme až teď?!"

"Podle všeho tam byl znovu. Ten návštěvník. Sestra na noční ho zahlédla, když mizel na zadním schodišti. Byla to vteřina, jinak bychom o něm dodneška nevěděli. Vzpomněl si, že se podobný muž ptal na federálního agenta se zraněním hlavy..."

"Jak je možné, že prosáklo tolik informací? Vůbec neměli vědět, že Hawk je federální agent!"

"Ehm..."

"Tohle se bude řešit výš, je vám to jasné?! Ale teď k věci... Víte, kdo to je? Ten tajemný návštěvník?"

"Myslíme si to, pane."

"Snow, že?"

"Zdá se. Kdo jiný by měl na Hawkovi zájem..."

"Pravda. Kdo jiný." Povzdech. A zavřené dveře.

Peggie si odfrkla nevolí. Zrovna to začalo být zajímavé.

×

"Vstávej, kovboji," řval na chodbě Philip a do toho mlátil pěstí do černých dveří. Když mu Snow řekl, že má toho agenta prověřovat, udělal to. Christophera Snowa se vyplatí mít za přítele, na své straně, být s ním za jedno - říkejte si tomu, jak chcete. V opačném případě... Asi dlouho dýchat nebudete.

"Co. Kurva. Je." Otevřela mu rozespalá, notně nasraná osoba.

"Zlato, jsi idiot, nebo tě neučili, že když si hraješ s cizími hračkami, nikdo tě nemá vidět? A pusť mě laskavě dovnitř."

Když se zrzek posadil do stylového křesla a pohodlně se uvelebil, požádal o pivo a nespustil ani ň, dokud ho nedostal. Snow mu plechovku dosti vybraným způsobem "podal", až Philip heknul.

"Tak co je?" Sám si sedl naproti němu na gauč a čekal.

"Vědí, žes ho navštěvoval. Někdo tě zahlídnul. Měl bys ho přestat šmírovat."

"Kdo tvrdí, že ho šmíruju?" Zdvihl obočí a složil si ruce na prsou.

"Já. Vy dva máte mezi sebou snad ten nejhorší možnej existující vztah. A jednoho z vás dřív nebo pozdějš oddělá."

Snow se zatvářil, jakoby polykal šťovík.

"No a nemám snad pravdu?" Phillip se naopak zatvářil velice potěšeně. Škodolibě potěšeně. 

"Pokusil jsi se mu prostřelit hlavu a on to přežil. A přitahuje tě jak můru světlo."

"Výborně, tak jsme si zafilozofovali..."

To se odehrálo včera těsně před tím, než si řekl, že mu to může být stejně jedno, protože jej nechytí. Ale pro jistotu si s sebou vzal pistoli, kdyby náhodou někdo zavítal k němu na návštěvu. Tentokrát dokonce i na střeše prozkoumal všechny možné i nemožné únikové východy, a teprve potom si spokojeně stoupl blízko svého obvyklého místa a znovu se zadíval do Hawkova okna.

A v tu chvíli nastala zrada. Na Hawkově posteli ležel nějaký dědek s tracheotomickou trubičkou v krku. Nikde ani stopa po černovlasém agentovi, nebo komkoliv, kdo by se mu aspoň trochu podobal.

Ti parchanti byli tentokrát jednoznačně rychlí. Nakonec ho našel. Byl v pokoji sám, naprosto sám. Jednoznačně past. Umístili ho absolutně mimo civilisty. Doktoři jistě byli radostí bez sebe, když ho měli jít zkontrolovat. Ale přesto tam šel. Ta touha a potřeba ho vidět byla silnější, než si myslel. Pistoli měl u sebe, nože taky, neviděl žádný problém, proč by si nemohl udělat výlet. Nepochyboval, že prostor bude čistý. A měl pravdu. První agent na něj zamířil přesně z chodby, kde byla vypnutá světla. Chtěl ho zabít tiše, aby kvůli hluku nepřivolal i ostatní, ale nešlo to. Kulka jej minula o pět centimetrů. Snow zaklel a vystřelil též. Jediný rozdíl byl v tom, že jeho kulka cíl neminula.

A dalších pět agentů poznalo ostří jeho nože velmi zblízka. Koneckonců, někdo nemocnici bude muset zaplatit velkou částku za vymalování.

Pak otevřel dveře do pokoje a… kulka se zaryla do futer, asi pět centimetrů od jeho hlavy.

„Á, to jsi ty,“ pronesl potom Hawk, lehce třesoucíma se rukama zbraň zajistil a zastrčil zpátky pod polštář. „Mělo mě to napadnout,“ dodal ještě.

„To takhle vítáš každého?“ zeptal se Snow poněkud otřeseně. Pak si uvědomil, že tentokrát on podcenil Hawka. Vůbec ho nenapadlo, že by mohl mít zbraň. Že by ji dokázal udržet… Otočil se. Rozhodně chybělo málo a ležel by taky na zemi.

„Být tebou, tak co nejrychleji zmizím,“ doporučil mu agent na půl úst. „Pokud tedy nechceš v těch jatkách pokračovat.“

"Tys mě prásknul?"

"Neměl jsi tý sestře dávat falešný číslo."

"Proto si mě prásknul? Protože jsem jí dal falešný číslo?"

"Ty jsi idiot!" povzdechl si Hawk, ruka ho ještě brněla, na to, aby udržel zbraň pořád měl dost málo síly. "Viděli tě, idiote. A protože jsi tý sestře dal falešný číslo, tak si tě proklepli a zjistili, že neexistuješ. Nejsme tak blbí, jak si myslíš. Tak vypadneš už, nebo chceš taky skončit s kulkou v hlavě?!" Upřel na něj skoro vyčítavý pohled.

"Odpráskneš mě?" Chris se ušklíbnul a přešel k jeho posteli. "Mě není tak lehký oddělat."

"Tys to nepochopil?" Hawk se vztyčil, potlačil bolestnou grimasu, jak se ozvaly ještě úplně ne zregenerované svaly, a nasadil svůj nejvražednější výraz. "Jede sem hlídka, Snowe!"

"A ty o mě máš strach? Jak roztomilé. Já to vím! Vím, že sem tvoji úžasní kolegové jedou," a s tím ho políbil. Po delší době zase s ním. Jeho osobní droga.

"Nenechám se připravit o to potěšení, odprásknout tě osobně," zamumlal Hawk, ale odstrčit se ho nepokusil. Dokonce i otevře pusu a pustil dovnitř jeho jazyk. Droga... Lepší, než droga. A taky ničivější.

"Tak mě oddělej teď hned, hm?" Odhrnul deku, ruku vsunul pod pyžamo a spokojeně vydechl.Tak mu chyběl dotek jeho kůže. Ta hebká kůže skrývající svaly. Teď měly svaly sice do svalnatosti daleko, ale kůže byla pořád sametová.

"Ty jsi idiot," zavrčel Hawk, ale pořád se nebránil. Ten dotek si pamatoval, byl tak... provokující, okouzlující. Díky němu měl díru v lebce, zmrzačenou, ale ten dotek v něm přesto probouzel... něco. A potom, kdo tu není normální, napadlo ho sebekriticky. Za normálního se nikdy nepovažoval.

"Půjdu, aby mě nechytili," zašeptal mu do úst a druhou rukou pohladil jeho tvář.

"První rozumný slova, co jsem od tebe slyšel," kývnul Hawk se zavřenýma očima. Ruka na jeho břiše už tam dávno nebyla, ale pořád ten dotek cítil. Hřál. Uvědomoval si, že jestli doteď v průseru nebyl, tak od teď už tam je. A v pořádně velkým.