Tye ëa Nillënya - 13. kapitola

Spolupráce s Bee
/15+/


13. kapitola

            Něco uvnitř něj zasténalo a vybouchlo nepředstavitelnou silou.  Vážně na něj myslel? Celou tu dobu? Pomalu se k němu otočil a pousmál se. „Býval jsem.“

            "Jsi." Díval se mu do očí a toužil být ještě blíž. Ještě blíž, než teď, stejně jako kdysi. Valar, proč mě tak trestáte!

            Boromir se nechal ovládnout tím okamžikem, i když věděl, že by neměl. Že by mu měl nakopat zadek, odejít a nechat ho za sebou. Jenže když se na něj díval, nedokázal to. Alespoň ne v tenhle moment. Pomalu se levou rukou dotkl jeho tváře. Byla na dotek pořád stejná, jen v ní bylo víc starostí, zkušeností a vrásek. A potom ho políbil.

            Upustil na zem knihu, jeden ze vzácných Elrondových svazků, jen aby ho mohl obejmout. Cítit zase jeho tělo na svém. Už to nebyl ten šlachovitý, krásný mladík... Pod halenou ucítil pevné svaly. Muž. Nádherný muž. Pomalu putoval dlaněmi vzhůru a znovu ho poznával, jako kdysi. I když jeho tělo si pamatovalo. Ten dotyk, tu vůni... Všechno do posledního.

            A Boromir jeho objetí opětoval, i když jen jednou rukou, protože tou druhou si ho přidržoval a zároveň hladil ve vlasech. „Chyběl jsi mi,“ zašeptal potom a ani mu nedovolil se nadechnout a už ho zase líbal. Zuřivě, vášnivě, nemohl se ho nabažit. Bylo to moc dlouho a jeho tělo toužilo po Aragornovi stejně tak moc, jako on sám, akorát se snažil nedat to na sobě znát.

            Aragorn mu podlehl stejně rychle jako kdysi. Tolik let chodil po Středozemi, tolik podivuhodných bytostí potkal – ale vedle něj se bez příčiny stával… Kým vlastně? Kdyby to tak věděl, o mnoho lépe by se mu žilo. Snad. V takových chvílích nechtěl být králem, nechtěl rozhodovat, chtěl mít jen trochu klidu po jeho boku.

            "Nechceš jít raději jinam?" zašeptal nakonec, když se opíral čelem o Aragornovo a vydýchával se. Už dlouho nezažil něco tak intenzivního. A rád by navíc pokračoval v tom, co teď prováděli. Někde v soukromí.

            "Znovu se mám pod rouškou noci plížit do tvého pokoje, jako zloděj krásných chvil ve tvé společnosti?" pousmál se Aragorn a opatrně mu shrnul vlasy z čela. Boromir ho dorostl, skoro přerostl a už tehdy mu bylo jasné, že jednou bude mohutnější, než on. Stalo se. Najedou si vedle něj připadal zestárlý... Políbil ho. "Jestli mě zveš, byl bych blázen, abych odmítal."

            "Ke mně, nebo k tobě?" Poslední otázka za celý večer, kterou hodlal položit. Zbytek noci chtěl strávit něčím příjemnějším, než mrháním prázdných slov. Musel uznat, že Aragorn se za ta léta až zas tak moc nezměnil. Možná měl víc vrásek, trochu ustaranější pohled, ale když to vzal kolem a kolem, stále to byl ten stejný člověk, kterého znal. Nebo alespoň v to doufal, i když sám věděl, kam ho doufání a naděje dovedli.

            "Ke mně," usmál se jeho dávný učitel, jakoby to byla jen malá splátka za to, že převážně se plížíval on k němu. Pravděpodobně teď dělal další hloupost, možná neodčinitelnou... Ale jestli se svět řítil do záhuby chtěl alespoň jednu noc myslet na sebe. Sobecky. Nezodpovědně. Vzal ho za ruku, provedl tichými zahradami Imladris, chodbami posledního domáckého domu, až ke svým dveřím. Ani je nestihl zavřít a už k nim byl přiražen silnými pažemi a Boromirovy rty se mu přisály na krk. Takového jej neznal. Vlastně k tomu ani neměl možnost, tehdy byl Boromir mladík, neměl zkušenosti. Teď byl, silnější, vášnivější, dobyvatel. Vydechl a podvolil se mu. A věděl, že tak je to správné. Jemu se mohl podvolit, protože Boromir mu nechtěl ublížit. Jemu mohl důvěřovat... Věc, kterou si musel odpírat tak dlouho. Ta důvěra, kterou v něj choval, znamenala všechnu lásku, kterou by mu chtěl dát. A zatím nemohl.

            Mladší muž s ním trhnul, přitiskl ho na sebe a rychle pohledem prohlédl místnost, aby zjistil, kde je postel. Byla dost velká, aby se na ni vešli oba dva. Objal Aragorna kolem pasu a začal s ním k ní couvat. Neustále ho líbal, rozhrnoval halenu, až nakonec ten nápor nevydržela a Boromir ji roztrhnul.

            Aragornova ruka ho pohladil po vlasech a sklouzla na záda.

"Já ti neuteču," zamumlal potom, když ho Boromir znovu hluboce políbil a potom ho stáhl s sebou do měkkých přikrývek. Měly barvu holubího peří a právě teď chladily touhou rozpálená těla obou milenců.

            "Posledně jsem si to myslel taky. A jak to dopadlo?" zamumlal odpověď a polibky začal zasypávat každý kousek nově odhalené kůže, kterou objevil. Byla hladká, až na těch několik jizev. Co si pamatoval, bylo jich o něco méně, některé vypadaly docela čerstvě, ale zrovna teď nebyla správná doba ptát se na to, kde k nim přišel.

            Aragorn se prudce nadechl, ale nehájil se. Co také říct? Boromir měl pravdu a kdyby o tom začali diskutovat, mohlo by to taky skončit hádkou... Chtěl se s ním milovat, ne se hádat. Tolik let po něm marně toužil a vzpomínal, na hádku existují mnohem lepší chvíle. Přitiskl ho k sobě a místo slov ho začal svlékat.

            Boromir se nechal, dokonce se přitom usmíval, líbal každou jizvu, na kterou narazil, dokud se nedostal ke kalhotám a jejich vázání. Už jen při pohledu na ně je chtěl roztrhat na kousky, protože se nechtěl zdržovat. Ale rozmyslel si to a místo toho se znovu přisál na ty rty. A hladil jeho tělo, vypracované svaly, vystouplé jizvy, některé cítil víc, některé míň.

Pak ucítil ty ruce, které začaly provádět to, nač myslel před několika vteřinami. Jen netrhaly, bylo by to zbytečně pomalé. Zručnost, to bylo zaklínadlo, před kterým se muselo sklonit všechno. I vázání kalhot, byť sebesložitější. Aragorn se tiše zasmál, když zbavil oděvu, zlehka ho políbil na spánek.

            "Chci tě," zašeptal mu do ucha a přetočil se na záda, aby si Aragorna mohl posadit na boky. Donutit ho, aby se k němu sklonil a políbil ho. Každou vteřinou se zdálo, že je jeho kůže rozpálenější a rozpálenější, jakoby mohl začít hořet a oba by je spálil na prach.

            "Tak bych to být tebou neoddaloval," utrousil Aragorn jednu ze svých poznámek a na okamžik, jakoby se vrátili v čase. Asi tak o dvacet let. Aragorn si z něj zase utahoval, ačkoliv vzrušením sotva dýchal a toužil po tom stejně, ne-li více jak on. Sáhl do stolku pro nádobku s olejem. Pak ho začal líbat, zatímco ho roztíral po jeho kůži a klíně.

            A Boromir sténal a kroutil se pod jeho rukama, chtěl víc, mnohem víc. "Aragorne." Jenže ten občas uhýbal, jeho doteky měly jasný cíl, ale tomu se vyhýbaly, navíc všechno prodlužoval a tím ho rozčiloval. On chtěl Aragorna hned, nechtěl čekat, ale noc byla dlouhá.

Nakonec si uvědomil, že už není ten mladík, se kterým si jeho starší a zkušenější přítel může dělat co chce. Aragorn vypadal, že si to uvědomil také. Zrovna v tu chvíli, kdy Boromirovy ruce sevřely jeho zápěstí. Usmál se a v očích mu blýsklo.

            "A co teď, můj..." nedořekl, protože ho Boromir horce políbil.

            "Řekni, dokázal za ty roky někdo to, co já?" Byl majetnický, ale celou tu dobu mu něco chybělo. I přes tu počáteční nenávist ho víc miloval a teď se ho nehodlal jen tak vzdát. Konečně byl s ním, nenechá ho znovu utéct.

            "Nikdo. Jen jsem bral, když už na to došlo," zamumlal Aragorn omámeně.

            "Mám to brát jako lichotku? Nebo vyznání?"

            "To už nechceš dělat nic jiného?" zeptal se kousavě, ale ve skutečnosti dokázal myslet jen na to, až se s ním konečně pomiluje. "Pro bohy, jsi jediný, kdo mě kdy položil na lopatky!" zaúpěl, když se Boromir dlouho k ničemu neměl.

            "Tak rozkošný a jen můj." Přitáhl si ho k polibku, Aragorn si na něj lehnul a sjel trochu níž, jak byla Boromirova kůže potřená olejem. Voněl po bylinkách, ta vůně mu přišla známá. A potom si vzpomněl - pokoj v hostinci. Jejich první setkání, oba lehce přiopilí, oba vzrušení. A on a s ním mladík a jeho poprvé. Jen ta vzpomínka mu zrychlila tep a přiměla ho tlumeně zasténat. Kdyby stál, asi by mu změkla kolena i po těch letech. Och, Valar... Políbil Boromira na prsa a tiše zavrněl, když ucítil pohlazení. Políbil ho znovu a zuby sevřel bradavku.

                        "Boromire, prosím, prosím," zaškemral, než se vrhnul na druhou.

"Copak chceš?" pousmál se oslovený a sjel rukou po zádech trochu níž, jemně promnul bok, užíval si chvíli s ním, protože netušil, kdy bude další.

            "Pomilovat se s tebou, co jiného," zašeptal Aragorn, vytáhl se zpátky k němu a Boromir se mohl přesvědčit, že opravdu nelže. Byl vzrušený. Skoro až bolestně.

Ale nakonec... Nakonec oba dva dostali, po čem tak dlouhou dobu toužili...

×

Ráno bylo... Jiné od těch ostatních, které zažívaly poslední roky. Nebylo studené, nebylo osamocené. Boromir měl hlavu položenou na Aragornově rameni, objímal jej kolem pasu a spokojeně oddechoval, dokonce se i usmíval. Nakonec se zavrtěl, víc se přitiskl k jeho boku a něco nesrozumitelně zamumlal. Měl u sebe teplo, lidské teplo, které tak dlouho potřeboval.

Aragorn nespal. Ale střežil se pohnout, aby snad Boromira neprobudil. Chtěl si ještě chvíli vychutnávat jeho blízkost. Jen malou chvíli, než bude muset vstát, jít na Radu a... veřejně prohlásit, že se Boromir před dvaceti lety nemýlil, ačkoliv se mu to snažil všemožně vyvrátit. Měl neodvratný pocit, že je to poslední příležitost, kdy může cítit jeho vůni, jeho teplo, kdy s ním může být.

            "Aragorne?" Tělo mladšího muže se pohnulo, ale spíš provokativně, navíc z polospánku a Boromir zasténal. Bylo to... Příjemné.

            "Dobré ráno?" zamumlal Hraničář a přitiskl ho k sobě. Boromir ho políbil na rameno a on mu polibek vrátil do vlasů.

            "Velmi příjemné," odpověděl potichu a znovu si položil hlavu zpátky. Byl opět vzrušený, jako dlouho ne. A musel přiznat, že tohle mu chybělo. Usínat vedle někoho a vedle toho samého se i probouzet. Povzdechl si. Jak dlouho tohle bude trvat?

            "To mě těší..." usmál se Aragorn a políbil ho na rty. Boromir se k němu přitiskl a polibek zběsile opětoval.

            "Proč mě provokuješ?" zasténal potom udýchaně a pomyslel si cosi o nenasytnosti. Ale to byli oba dva. Hladovějící po dotecích toho druhého.

            "Kdo tě provokuje?" odtrhl se od něj Aragorn, i když by rád z jeho úst pil navždycky. V tu chvíli si s jistým pobavením uvědomil, že kdyby to záleželo na něm, tak by z té postele nevylezli nejméně měsíc. A možná ani potom ne.

            "Ty. Tak dlouho... Bylo to celou věčnost, jedna noc mi vážně nestačí!" Vybavil se mu večer, kdy Aragorn odešel. Ne, kdy chtěl odejít, ale nedokázal to bez rozloučení. Jak mu bylo. Byl zahořklý, osamělý, stal se hrdým, ale před Aragornem padal na kolena.

            "A jedno ráno?" usmál se Aragorn, protože ta nenechavá ruka pod přikrývkou zpracovávala jeho klín a dařilo se jí. A tentokrát zatoužil položit na lopatky on Boromira. Přitiskl ho na sebe a zase se na okamžik přenesl v čase... Jenže jen z minulosti se žít nedá. Ne, ten muž v jeho náručí byl silný, krásný a jen jeho. Alespoň teď. Převalil ho na záda a svezl se mezi jeho nohy.

            "Stále zoufale málo, ale hádám, že mi to bude muset sta-" ani nedomluvil, když do něj Aragorn pronikl prsty. Jen zasténal, snažil se ho přitáhnout k sobě a políbit, ale on uhýbal.

Místo toho se jen mazaně usmál a dál hladil to citlivé místo uvnitř jeho těla. S potěšením sledoval, jak se pod tím dotekem svíjí, jak žadoní po jeho polibku... Chtěl ho stejně, ne-li víc, jako on chtěl v noci jeho. A na okamžik doufal, že by všechno nemuselo skončit jen tímhle ránem.