4. kapitola

Spolupráce s Bee


4. kapitola

Ráno zastihlo Johna opět lehce vzrušeného, ale tak nějak vnitřně spokojeného. V posteli neležel sám, něčí ruka jej objímala kolem pasu, kreslila prsty na bok malé kroužky. Když otočil hlavu směrem k osobě vedle něj a rozlepil oči, poznal v ní Richarda. Včera se vyspal s Richardem... Vlk uvnitř něj spokojeně zavrčel.

Bylo to zatraceně dobré, zatraceně. Dravost toho štěně by ho dohnala k milostnému šílenství. Takhle jen nevěděli, kdy mají přestat, neměli toho druhého dost a tak měl Richard celou noc plnou náruč roztančeného živého plamene. Který ho málem spálil na popel. Spokojeně a trochu vítězně se ušklíbnul, přitáhl si ho k sobě blíž a pokusil se ještě chvíli setrvat ve spánku. Vychutnat si to.

Blonďák se pousmál. Uvnitř sebe cítil... harmonii. Bylo to poprvé, co byl plně vzhůru, když se vlk v něm probudil. A vlk byl vzhůru i teď. Důkazem toho byly zlatě zbarvené oči i zvuky, které vycházely z Johnových úst. Spokojené vrčení, občasné zakňučený... U nováčků by se dalo říci, že pokud se se svým vnitřním vlkem nesžijí, působí po proměnách jako dvě rozdílné osoby, skoro jako schizofrenici. "Příjemné," zamručel.

"Příjemné?" zopakoval Richard, který naznal, že spánek už je definitivně pryč. Ale nikterakt se nezlobil, protože John tu pořád byl a tak si mohl být jistý, že se mu nic ze včerejška nezdálo.

Blonďák vydal další zvuk, spokojenější, než ten první, když prsty přitlačily a nakonec ho po boku jemně poškrábaly nehty. Richard rozhodně věděl, jak svádět.

"Tobě to v noci nestačilo?" konstatoval Richard, když se mu do předloktí zaryly Johnovy nehty. Byl příjemně unavený, malátný a svolný ke všemu. A nebo taky k ničemu, podle toho, co si jeho mládě vybere.

"Hmm, vlkovi to nestačilo," zamručel a otočil se na bok, aby viděl lépe do Richardova obličeje.

"Ale vlk by tě neměl kontrolovat," poplácal ho Richard po krásném, pevném pozadí. "To sis ještě nezapamatoval, štěně?" Přesto však sykl, když se mu do krku zaryly ostré zoubky.

Zlatá očka zamrkala a rty se usmály. "Jako kdyby ti to vadilo," zazněla odpověď. No a, že jej v posteli ovládal vlk? Jemu to nevadilo. Byl rád, že alespoň v nějakých chvílích s ním vycházel.

"Ty malý, podlý prevíte," zamručel Richard, když ho ty ostré zoubky kously znovu. "Tobě to v noci vážně nestačilo, co? Mláďata jsou náruživá, ale ty jsi dvakrát tak horší... Au!"

"Už se tě ani nedotknu," zasmál se John, ale paradoxně položil ruce na Richardova záda a začal po nich přejíždět. Doktorovo tělo hřálo, bylo měkké a kůže horká. Richard voněl... Nádherně... Něco, co bylo přímo rájem pro jeho čichové buňky. Připadal si jako feťák, když ji nasával a zároveň oždiboval kůži na krku.

"Tak to to děláš dost špatně," zabručel ten po chvíli toho laskání, potom ho chytil za zápěstí a překulil se na něj. "Ty jsi mi ale nadržený, štěně." To už ho John znovu kousnul, potom hladově políbil a ovinul mu nohy kolem boků. Richard se smíchem tu výzvu přijal. Jenže smích ho přešel, když štěně pohnulo pánví proti té jeho a ve stejný moment se zakousl do krku.

"Nějak jsi zmlknul," zamumlal potom blonďák.

"Vyber si, buď budu myslet a mluvit, nebo budu dělat něco jiného. Ale obojí s tebou v posteli opravdu nezvládnu," popíchnul ho. Pak ho chytil pod kolenem a takřka surově vytáhl kousek výš. John zasténal.

"Tohle mi už nedělej," zavrčelo štěně, i když vlk uvnitř se ušklíbával a docela i bavil. Navíc, vlkodlaci nikdy nebyli moc na něžné milování... Byli radši, když mohli druhého partnera opravdu cítit. Richard to musel nepochybně dobře vědět, protože vzápětí se mu dal pocítit tak, až John skoro vyjekl bolestí. To ale trvalo jen chvilku, potom už na tom totiž nezáleželo a vlkodlaci se kromě toho hojili zatraceně rychle...

Doktor se sklonil a zatímco se zběsile pohybovali v tom stejnostejném rytmu, začal ho náruživě líbat.

John položil dlaně na doktorovy boky a přetočil se s ním, jen aby si mohl udávat svoje vlastní šílené tempo. Sténal Richardovi do úst, zatínal nehty do ramenou a snažil se z něj vymámit duši. Blonďaté vlasy mu padaly do obličeje, Richard mu je jednou rukou stáhl do zadu a zaklonil mu hlavu, jen aby mu mohl začít posévat krk polibky.

Netrvalo to moc dlouho. Ani to nebylo tak důkladné jako v noci, kdy ochutnal snad každý kousek jeho těla. Ale i tak to bylo fantastické. I přesto, že Johnovi vytrhl pár vlasů. Zrovna ve chvíli, kdy s ním zažil už několikátý dokonalý orgasmus.

Johny se v jeho náručí zazmítal, potom se ale na něj svalil, až ho stáhl zpátky do zválených peřin a jen prudce oddechoval.

"Ty mě zničíš!" zaúpěl Richard, když našel dech.

"Tebe a zničit? To snad ani nejde. Proč jsi se mnou vůbec vlezl do postele?"

"Protože jsi byl nenechavý, neodbytný a strašně krásný. Byl bych blbec, kdybych to neudělal," pousmál se, odhrnul mu vlasy z čela a ještě jednou políbil. "Dáš si kafe?"

"Dám si sprchu, kafe a možná ještě tebe," odpověděl upřímně a dál se rozvaloval. Možná by mohl znovu trochu provokovat, když tohle ráno začalo tak krásně slibně.

A Richard se nebránil, jen si ho pobaveně prohlížel. Svůdný chlap v nejlepší letech s mírně ironickým úsměvem na rtech. Potom si ho ještě přitáhl a znovu políbil.

"Tak si běž dát sprchu, koupelna je v chodbě napravo, a já ti zatím udělám to kafe."

×

Přátelství s Richardem mělo nespočet výhod. Vzhledem k tomu, že můj Patron se na mě solidně vysral, všechno mě učil doktor. Za úplňku jsme lovili společně, nejradši grázly, násilníky, prostě ty, co patřej do kriminálu.

Jenže začátky nikdy nejsou lehké, ani nikdy nebyly. To mi ani Richard nesliboval, že to všechno půjde jako po másle. Protože vlk ve mně se sice jednou probudil, když jsem o tom věděl, ale to ještě neznamenalo výhru. O to hůř, že jednu noc jsem to zase podělal. Sbalil jsem nějakou kočku v baru, odvedl si jí domu a vlk se probudil... Ta ženská nestačila ani zaječet...

Když sem se probudil a uviděl tu spoušť, bylo mi na blití. Co bylo nejhorší? Nebyl jsem v šoku, ale všechno si pamatoval. Nejdřív sem se zhroutil na koberec vedle zakrvácené postele a snažil se rychle vymyslet, co s tělem za bílýho dne... Moje maličkost došla k závěru, že nic dělat nebude, dokud nepadne tma. Průser největší byl ovšem ten, že jsem se proměnil ne za úplňku, což sem nechápal. Takže jsem si zalezl pod sprchu, smyl ze sebe všechnu tu krev, naházel na sebe čistý věci, co mi přišly pod ruku a vydal se k Richardovi. Ty oči bez lesku mě celou dobu pozorovaly z postele... Jejich majitelka měla zlomený vaz.

Cesta k Richardovi byla... při nejmenším plná výčitek. Venku bylo chladno, schylovalo se k dešti... Depresivní počasí... Přitáhl jsem si bundu víc k tělu a prohodil nahlas nějakou nadávku. To mi ještě scházelo, abych dorazil promočenej na kost. Naštěstí jsem to stihl včas, protože sotva za mnou zapadly dveře baráku, kde Richard bydlel, rozpršelo se docela solidně. Dotkl jsem se prstem zvonku a přerušovaně zazvonil, aby věděl, že jsem to já. Jenže nikdo neotvíral. Hodiny ukazovaly tři čtvrtě na čtyři... Byl ještě v práci... Tak jsem se opřel o zeď vedle dveří a čekal...

Nakonec dorazil kolem půl sedmé. Nevypadal nadšeně z toho výrazu, který jsem měl ve tváři, ale pozval mě dál, vyslechl a poradil, co mám udělat. Docela jsem se divil, že mě neseřval, ale myslím, že s proměnami mimo úplněk asi nepočítal.

Těla jsem se nakonec zbavil v noci. Jako kus nějakého odpadu za městem ho spálil na prach. Tý holky mi fakt bylo líto. Chtěla si jen užít, koneckonců já taky, jen mi nedošlo, že se to může tak nehorázně posrat.

A potom se to zesralo znovu. U Richarda, asi o půl měsíce později. Začínal jsem se proměňovat ve spánku, což byl průser jako prase, protože jsem to nedokázal ovládat. Naštěstí mě stihl zavřít někam do přístěnku, nebo co to mělo být. Možná tehdy mi došlo, že pomoc od Richarda nemá smysl. Omluvil jsem se mu, oblékl se a vypadnul z jeho bytu pryč. Nebylo mi z toho zrovna nejlíp, byl to víceméně můj nejlepší přítel, který byl stejně prokletý a záleželo mi na něm. Nemiloval jsem ho, ale chvilky s ním strávené patřily mezi moje nejoblíbenější. A já to všechno skoro zabil.

×

Když někdo žije tak dlouho jako já, vypracuje si vlastní systém skrývání a maskování. Svým způsobem jsem měl kliku, že se mi čas zastavil po dvaačtyřicátých narozeninách.

Je tak snadnější předstírat, že je mi o pár let víc, nebo míň. Buď tvrdím, že jsem předčasně zchátralý třicátník, nebo extra zachovalý padesátník, a s trochou divadelní šikovnosti se dá tahle fáma provozovat deset, patnáct let, než to někomu začne být nápadné. Pak je na čase sbalit kufry a jít o dům dál, aby na sebe člověk zbytečně nepřitahoval nežádoucí pozornost.

Poslední oč stojím je, aby mě někdo odhalil, to by bylo vážně hloupé.

Mám už několikero systémů, jak se vyhnout odhalení faktu, že nestárnu a vypadám pořád stejně. Nemám totiž náladu se skrývat v podzemí, jako to dělají mnozí jiní. Zbylo ve mně z člověka víc, než dost, potřebuju slunce, vzduch a navíc mám pro sebe celý čas světa, pokud vím. Na schovávání v kanálech je myslím ještě brzo.

Za ty roky jsem dělal leccos, nejen medicínu. Toulal se po světě, hrál divadlo, pracoval jako společník, nasbíral hafo doporučení od vlivných lidí, které mi otvíraly dveře kam jsem jen potřeboval. Setkal jsem se spoustou magorů, kterým jsem mohl tvrdit, že jsem nově seslaný Mesiáš a na důkaz se probodnout dýkou. A zas jsem měl na pár let pokoj. Taky jsem jeden čas dělal kouzelníka a moje triky s propíchanou bednou se na pár desetiletí staly legendárními.

Pak jsem se vrátil k provozování lékařské praxe a zahájil cestování po světě. Jsem dobrý doktor a čím víc času mám na studium, tím jsem lepší. Byl jsem u všech důležitých lékařských milníků nového věku. Asistoval jsem u první operace srdce. U první transplantace srdce, ledvin, jater… Pozoroval jsem vývoj anestezie z první řady, první krůčky seriózní plastické chirurgie.

A pak mě napadl ten skvělý fór.

Vlkodlaci se hojí mimořádně rychle a mají ohromnou schopnost regenerace. A já na tom postavil svůj život. Jednou za čas podstoupím u jednoho z kolegů menší plastickou úpravu, odjedu na druhý konec světa a začnu si budovat pověst jako doktor. Během té doby si napíšu vynikající doporučení na další jméno, sepíšu diplomovou práci a vytvořím novou identitu. Potom se zabiju. Nebo nechám zabít, jedno jestli člověkem, nebo přírodou. Voilá, další menší úprava obličeje a možnost začít jinde s čistým štítem, novým doporučením a novým jménem.

Doktoři jsou taky jen lidi, páchají sebevraždy, stávají se oběťmi zločinů, nebo umírají na rakovinu.

V tomhle městě žiju jako doktor už po třetí. V tomhle domě bydlím podruhé a v tomhle bytě poprvé. Poprvé tu taky mám nájemníkem někoho, jako je John. Za svůj život už jsem viděl a potkal spoustu lidí, spoustu nepřirozených stvoření, ale on je unikát.

Navázal jsem s ním příjemný, oboustranně výhodný přátelský vztah. Jenže je tu háček… Moc rád bych věděl, kdo ho proměnil, jestli o tom vůbec ví, nebo ani netuší, že má potomka. A ještě raději bych věděl, jak se to bude vyvíjet. Protože jsem za něj svým způsobem odpovědný.

Když se to všechno začalo sypat jako špatně postavený domeček z karet, došlo mi, že tohle není v mých silách zvládnout. Naštěstí se i sto let staré zkušenosti dají využít. Nějakou dobu jsem pracoval i jako knihovník a zjišťovat informace tohohle typu je nejlepší v knihovně. V knihovně s hodně velkou zásobou obskurních, starých textů. A knihovny bývají konzervativní, jestli jste se před sto lety dostal dovnitř, je možnost se tam dostat i teď.

Ale než jsem měl možnost téhle zkušenosti využít a začít Johnovi pomáhat nějak smysluplněji, ne ho jen zavírat a klidnit sedativy, štěně zmizelo.

K vzteku, vážně.