6. kapitola

Spolupráce s Bee


6. kapitola

"Chci mluvit s tím, co ho má královna v kleci..."

"To tě nenechám," odmlouval mu upír a nehodlal ustoupit ani o krok. Vězeň v kleci byl to poslední, co by přál Mikaelovi vidět. Zešílet hladem a pustit do klece člověka, k tomu všemu živého...

"No tak, jestli ji znásilnil, potřebuju s ním mluvit. Může mi toho hodně říct... A jestli jsem to správně pochopil, tak ho královna nevyslýchala. Jestli zemře, tak ztratíme vodítko." Mikael bohužel taky nehodlal ustoupit.

"Chceš zemřít? Chceš riskovat život tím, že půjdeš za krvelačným upírem, který se na tebe vrhne, sotva tě spatří?!"

Mikael měl v tu chvíli odpověď na všechno. "Tak se ho ptej ty, budu ti napovídat přes mikrofon. Ale jeho svědectví může být důležité. I kdy je to napůl cvok."

"Dobře," povzdechl si nakonec Vincent a opravdu měl chuť svého společníka uškrtit dřív, než to udělá někdo jiný. Ovšem Mikael byl jediný člověk na světě, kterému by nedokázal ublížit. A detektiv na to právě teď velice bohatě hřešil. "Ala pamatuj si, jednou mě ta velkorysost může přejít a ty zjistíš, že některé věci jsou bez mého spojenectví těžší." Neměl to říkat, věděl to, ale byl tak naštvaný, že člověk, na kterém mu záleží, dokáže svůj drahocenný život zahodit kvůli tvrdohlavosti a jedinému případu. Navíc naprosto bez mrknutí oka, bez jediné hloupé obavy o to, co by snad mohlo být dál... Ne, trval na tom. Sepsal mu nejdůležitější body, dal mu vysílačku a přes všechna upozornění mu dokonce podrobně vysvětlil, jak se s ní zachází.

Jenže to nakonec nebylo k ničemu. Ten upír v kleci už neuměl jiné slovo, než "hlad". Mozek rozpuštěný ve stříbře, tělo zrovna tak. Nezbývalo mu moc času. Tehdy si uvědomil, že královna zbrkle zmařila jedinou stopu, která mohla vést ke Karlovu vrahovi. A že Mikaelův život je v ohrožení víc, než kdy jindy.

Chápal to až dokonale dobře, narozdíl od detektiva samotného. Chápal to i tu noc, kdy šel k němu do bytu a nikoho v něm nenašel. Co hůř, dveře byly rozlámané na kousíčky. Prohledal každou místnost, každý kout, ale Mikael nikde, ani stopa jeho krve - nic.

Kolem byla tma a do těla se mu zakusoval chlad... Krvácel na chodník a už docela dlouho. Sako, už tak notně zvalchované, si tiskl na ránu, ale nepomáhalo to. Kulka šla skrz. Věděl to, nahmatal ránu, kterou měl v zádech. Ani už neměl sílu dát ruku zpátky, zůstal sedět v podivně bizarní poloze, kdy připomínal loutku. Které někdo ustřihl provázky.

Mohl si být jistý, že tam umře. A nikdo se nedozví, kdo ho zavraždil.

Vincent začínal panikařit. Uličky kolem bytu byly prázdné, nikde nikdo. Necítil žádnou krev. Byl si zcela jistý, že Mikael mrtvý není, že je zraněný, protože přesně to byl způsob , jak by se vrah zbavoval oběti. Věděl to. Jenže detektiva stále nemohl najít. Kde mohl být?

"Pomoc," zamumlal a krev mu vytekla z pusy. Jakoby snad v těle neměl nic jiného, než tu zatracenou tekutinu. Alespoň mohl umřít na nějakém hezčím místě, ne v tomhle svinčíku. Všechno se mu před očima kymácelo, rozmazávalo, chvílemi viděl dvojitě. A rána pořád krvácela. Pak ztratil vědomí. Poslední co uviděl byla tabulka s názvem ulice. Nepřečetl ho.

Vincent něco ucítil. Něco uvnitř něj se pohnulo a sílilo. A potom to uslyšel. Slabé volání, kdesi v jeho hlavě. Ještě chvíli tápal odkud se bralo, ale přišel na to. A potom ho uviděl. Na zemi, v kaluži krve, téměř mrtvého. "Mikaeli, Mikaeli, slyšíš mě?"

Pootevřel oči, potom opile zamrkal, ale neodpověděl. Vypadalo to, že ho ani nepoznává, že se na něj dívá jen ze setrvačnosti. Ruka, svírající sako, povolila. A tehdy to Vincent uviděl. Čistá práce, dokonale čistá. Kdyby ho pokousali, bylo by jasné, kde hledat viníky. Tak ho střelili... A chtěli, aby umíral pomalu.

Vincent přemýšlel. A přemýšlel rychle. Nemocnice? Daleko. Soukromý doktor? Neznal... Nakonec si vyhrnul rukáv a kousnul se do zápěstí. Natolik, aby krvácelo hodně, aby Mikael nemusel dělat nic jiného, než polykat. Přiložil ruku k jeho ústům a poručil mu, aby pil. Jenže detektiv rty neotvíral. Ale nebyl mrtvý, slyšel jeho tep. Jenže podle všeho už mu nezbývalo moc času. A kousnout ho nemohl... Násilím mu vypáčil čelisti a rozevřel ústa dokořán, Mikael se nebránil. Už se na něj ani nepodíval. Ale když mu krev stekla do krku, zapracoval reflex. Umíral, ale stejně se nechtěl udusit. Tedy aspoň to tak ze začátku vypadalo. Jenže potom mu hlava sklesla ke straně, pusu sklapnul a byl konec. Tedy ne úplný, ale při opakování toho manévru by mu taky klidně mohl zlomit čelist... Přesto se nevzdával. Mikael prostě musel žít, nemohl zemřít. Nesměl. Položil jeho tělo pomalu na zem, co na tom, že byla špinavá, potom se umyje, ale pro to, co hodlal udělat, byla lepší tahle poloha, než když seděl. Přiložil si ruku k ústům, nechal do nich natéct trochu krve a potom Mikaela políbil. Alespoň ten čin donutil detektivovy svaly k činnosti. Možná nevědomky.

Napřed to vypadalo zle, ale potom se detektivovy rty pohnuly proti těm jeho. Už dlouho ten pocit nezažil... Svaly zase začaly pracovat, jak účinkovala jeho krev. Teď už stačilo jen nepřestávat. Pokud do něj dostane patřičné množství, a bylo jedno, jak dlouho to bude trvat, bude Mikael žít.

Po chvilce se znovu odtrhnul, aby mohl do jeho rtů dostat další várku své krve. Tenhle způsob se mu líbil. Možná, že kdyby nebyl Mikael na pokraji smrti, užíval by si to mnohem víc, jenže i situace, ve které byli, se mu svým způsobem, zvrhlým způsobem, líbila.

Trvalo to skoro půl hodiny, možná ještě déle. Ale v těch minutách nabývalo sousloví "polibek života" pravého významu. Rána se začínala zacelovat, kaluž na zemi se už nezvětšovala. Bylo to na dobré cestě. A tak příjemným způsobem...

Vincent se přistihl, že jednou rukou drží Mikaelovu hlavu nad zemí a druhou jemně hladí jeho tvář, jako by byl jeho milenka. A hlásek v jeho mysli odpověděl "A proč  ne?" - z prostého důvodu. Protože Mikael by to nechtěl. Byli přátelé tak dlouho, jeho jediný opravdový přítel za ty roky, které kráčel po světě... Konečně se nadechl sám, zhluboka a netrhaně. V plicích už to tak strašlivě nebublalo, pusu měl sice plnou krve, ale jeho vlastní byla zase zpátky tam, kde měla být. Ještě pořád přetrvávala ta otupělost, ale byl naživu. A dokud se za desítky let nepřišourá zubatá s kosou, tak taky naživu už zůstane.

Úlevně si oddechl, vzal jej do náruče a odnesl do bytu. K sobě, protože s vylomenými dveřmi spát nemohl - natož se zotavovat. Navíc teď musel být v klidu, hýbat se minimálně a nechat krev působit. Kůže se možná zacelila, ale tím to nekončilo.

Lidé se přece jen hojí jinak než upíři. Jemu po královnině trestu stačilo pár litrů krve a jedna noc spánku, jaké štěstí - možná díky svému věku a sebekontrole přežil. Mikael už sice neumíral, ale slabý byl jako moucha. I když měl vyhráno, pár dní potrvá, než zase bude nakopávat zadky všem sígrům ve Městě. Pokud se ho tedy nepokusí zabít znovu.

Rozhodl se, že rovnou zavolá do starého známého obchodu, aby mu opět doručili nějaké oblečení - tentokrát detektivovy velikosti - a do jiného obchodu, aby mu spravili vchodové dveře. Hodlal totiž ty cáry vyhodit a nahradit je kvalitními kusy. Navíc musel Mikaela omýt od té krve a špíny, ve které se vyválel.

Pak ho napadlo, že měl zajistit kulku, pokud tam nějaká byla a nejspíš tak informovat policii. Došlo přece k pokusu o vraždu jednoho z jejich detektivů. Jenže to by taky znamenalo spoustu vyptávání a vysvětlování. Každý od policie věděl, že Mikael se drží toho případu, každý taky mohl být potenciální vrah... I když to taky mohl být upír, který se jen pokoušel maskovat svoji příslušnost. Navíc by musel vysvětlovat, jak to, že Mikaela našel, jak se mu povedl ho zachránit. Ne, rozhodně by bylo moudřejší jen najít tu kulku, ale nikomu nic neříkat. Alespoň do té doby, než bude Mikael schopný mluvit.

Uložil ho na postel, do stabilizované polohy a pak využil svých schopností. Především tedy schopnosti rychlého přemístění z bodu A do bodu B. Měl to sice zakázané nějakými nařízeními a dodatky k zákonu, ale tady šlo o Mikaela a o to, že jedině ta kulka mu mohla pomoct, aby našel tu svini, která se ho pokusila odpravit.

Naštěstí místo činu nikdo ještě neuklidil, ani neohledal. A pachatel se s uklízením taky neobtěžoval. Kulku našel zarytou ve zdi, nábojnice ležela kus dál v kaluži krve. Dal obojí do sáčku, Mikael by sice nad takovým sběrem důkazů asi omdlel, ale co.

Když se vrátil k sobě, uplynulo sotva deset minut, detektiv byl pořád tak, jak ho uložil a vypadal o trochu lépe.

Sám se potom vydal do sprchy, aby si mohl jít k ránu lehnout. Zbývající čas strávil tím, že popíjel červené víno v obývacím pokoji a poslouchal. I když nemusel, protože Mikael měl v sobě jeho krev. Cítil uvnitř sebe, že detektiv spí klidným spánkem, že žije. Nepotřeboval u něj sedět a držet jej za ruku - tohle upíři nedělají. A lidé to určitě taky nedělají, tedy alespoň co si pamatoval. Nikdo to nedělá. Mikael to určitě nedělal. Jen s ním spal pod jednou dekou. Donucený okolnostmi, ale netvářil se, že by mu to nějak vadilo… Zachránil mu život, ano, to bylo to hlavní. Zachránil mu život - jenže za cenu, která se detektivovi nebude líbit. Nikdy to neudělal, protože nikdy necítil povinnost někoho zachraňovat. Někoho k sobě připoutat. Alespoň tohle byla první část. Napít se krve upíra. A že jí Mikael vypil víc, než dost, ale ne tolik, aby měl Vincent hlad. A tuhle skutečnost před ním musel utajit.

Jenže nebyli už tak či onak svázaní? A možná i trochu jinak, než jen krví? Jisté pouto mohlo být už jen v tom faktu, že to bylo dobrovolné... V té pitevně, když mu naprosto samozřejmě nastavil svoji krční tepnu. Bohužel tenhle nový vztah bude absolutně o něčem jiném. Bude vědět, jak se Mikael cítí, kde je... Bude pod jeho ochranou, jeho člověk, kterého se jiný upír nedotkne... Jak mu tohle mám říci?! Upil ze skleničky a povzdechl si. Na jednu stranu to byla chyba, ale Mikael na tu druhou zase musel žít...

Jenže počkat! Tohle přece cítil už dřív! Jak jinak by ho přece našel? To přece byl ten záblesk, vteřina, kdy jakoby viděl jeho očima, které se upírají na tabulku s názvem ulice... A už předtím věděl, že se mu něco stalo. Ne, to pouto tady muselo být mnohem dřív, jakkoliv to znělo fantasticky.

Ostatně, Michael nebyl obyčejný, nikdy. Žádný jiný člověk, kterého kdy Vincent poznal, by se nevyhnul upíří ráně, ani by nedokázal upírovi nakopat zadek. Žádný jiný člověk by ho neposlal se žádostí ke královně. Všichni lidé byli k upírům podezíravý, nikdo přátelský, nikdo jim nevěřil... Mikael to dělal ale tak samozřejmě, jakoby nebylo nic přirozenějšího.

V tu chvíli zaslechl slabé zakašlání a ucítil zrychlený tep. Probudil se a nevěděl, kde je. Využil své rychlosti, aby Mikaela uklidnil co nejdříve. Aby jej ujistil, že tady se mu nic nestane, že je v pořádku.

Mikael na něj zamžoural a jeho oči byly zamlžené.

"Tak už mi řekneš, do čeho jsem se to namočil?" zašeptal potom. Byl bledý, ale trochu se usmíval. I když to možná byl spíš úšklebek. "Co? Vincente?"

Oslovený znovu upil ze skleničky víno, olízl si rty a posadil se na kraj postele."Ne," zakroutil hlavou. Byl rád, že to ten člověk vůbec přežil. Mohlo se také stát, že kdyby si druhý pokus o darování krve rozmyslel, mohl se Mikael probudit jako novorozenec. Jako upír. Jeho upír. Jeho dítě.

"Ne," zopakoval Mikael a zamračil se. "Ne... Myslel jsem, že mi vaše královna dovolila, abych se v tom vrtal?!"

"Královna ano, ale ne všichni upíři spadají pod její vládu. Například já bych pod ní spadal i v jiném státě. Její slovo je pro mne zákonem."

"Tak proč mi nechceš pomoct?" zeptal se Mikael. V tuhle chvíli opravdu přestal chápat. "Měl jsem za to, že když mi to dovolila, můžeš mi říct, oč jde... Abychom to konečně uzavřeli a mohli jít na pivo. Když mi nechceš pomoct, tak proč jsi mě tam nenechal?"

"Chci ti pomoci, ale dokud mi to královna nenařídí... Je moje Stvořitelka, já ji musím poslouchat." A prozradil mu další tajemství z minulosti.

"Tak proč mi krucinál dovolila, abych pátral, když mi nechce pomoct!" Mikael to skoro zavrčel.

"Dovolila ti provádět vyšetřování mezi upíry - to ještě neznamená, že tě bude chránit na každém kroku. Samozřejmě, že chce najít Karlova vraha... Je to politická pletka - jak říkáte vy lidé. Někdo ji chce zničit, zbavuje ji jejích významných poddaných, jejích dětí, kterými se obklopuje. Skoro jakoby šlo o pomstu."

"A odnesla to jedna nevinná malá holka," povzdechl si Mikael a zase zavřel oči.

"Nemůžeš zachránit všechny," zašeptal Vincent a sáhl hostu na čelo. Horečku neměl, to bylo dobře.

"Pořídím si na vás osikový kůly, na všechny do jednoho," zabrumlal Mikael, kterému to příliš jasně nemyslelo. Na to byl ještě moc unavený a vnitřně rozbolavělý. Zasažená tkáň se nepochybně hojila, tělo si to ovšem potřebovalo usnadnit. Proto šlo na detektiva spaní.

"I na mně?" zeptal se Vincent pobaveně.

"I na tebe, ty zmetku," Mikael zívl.

"To by sis měl pospíšit. Možná tě někdo předběhne," zašeptal Vincent a naklonil se na něj. Ale Mikael v klidu oddechoval. Upír se pousmál a pohladil jej po tváři. Za půl hodiny bude úsvit. Už by si mohl jít lehnout... Nebo by si taky mohl lehnout vedle něj. Bylo to tak příjemné, spát po jeho boku, i když z toho přes den nic moc neměl. Stejně jako bylo příjemné ho vidět ve své posteli.

Nakonec si lehl vedle něj, s tváří otočenou k němu - jen tak pro jistotu - a usnul. A po dlouhé době měl sen. Nebo něco, co se jemu vyrovnalo. Hlavou mu vířily pocity, vzpomínky, které ale nebyly jeho. Viděl do Mikaelových myšlenek, volně mu proplouvaly vědomím, utvářely pestrou mozaiku a pomalu ho prováděly, byť trochu zmatečně, detektivovou osobností. Někdy prostou a přímočarou, jindy zase komplikovanou tak, až to bolelo. S lidmi to prostě nemohlo být jednoduché.