7. kapitola

Spolupráce s Bee


7. kapitola

"No, gratuluju, kvůli tobě jsem si otočil biorytmus," zavrčel Mikael o pár dní později. Seděl na posteli, hlavu skloněnou mezi kolena a zhluboka dýchal, jak se snažil protáhnout si páteř. Od toho ležení mu ztuhla záda jako prkno. Rozhýbat se přinášelo čiré utrpení, ale někdo to holt udělat musel. Celé uzdravování mu krapet kazil fakt, že se právě probudil a nebylo jedenáct dopoledne, jak by se slušelo, ale skoro půl desáté v noci a za okny se rozprostírala tma. "Dostanu aspoň snídani?"

"Něco ti objednám," přikývl Vincent a jal se volat do nějaké italské restaurace. Nevěděl, co jeho host jí, takže objednal těstoviny, salát a nějaký dezert. Tím nic nemohl zkazit. Italskou kuchyni jí snad každý.

"Copak ty tu nemáš kuchyň...?" zavolal na něj Mikael, když zaslechl, jak diktuje hříšně drahou objednávku. Zdálo se, že Vincent na svém hostu šetřit nehodlá.

Ve vteřině stál hostitel u něj. "Na efekt. Lednice je plná krve. A my lidské jídlo nepozřeme."

Mikael zdvihl hlavu, kterou se mu už mezitím podařilo vklínit skoro až pod kolena.

"Já zapomněl, promiň," zamumlal potom skoro provinile.             

"V pořádku." Hryzlo jej trochu svědomí, když si uvědomil, že Mikael stále neví, že jsou propojeni. Jenže jak mu to měl říct, aby ho nezačal nenávidět? S lidmi je to těžké...

Na druhou stranu, říct mu to musel. A čím dřív, tím líp, protože potom by to mohlo být ještě daleko horší...

"Mimoto, jak jsi vůbec věděl, že mám rád tiramisu?" zeptal se Mikael znenadání. Už zase se skláněl dolů a s uspokojením zaznamenával lehké lupání obratlů. Znak, že se vrací na svá místa.

Vincent si povzdechl. Tohle nebude pěkná scéna. "Jsme spojeni." Ta dvě slova způsobila, že Mikael se zasekl, jakoby dostal křeč.

"Opakuj to," vyzval ho potom strašidelně tichým hlasem, aniž by se snad narovnal. Dokonce se na něj ani nepodíval. Ale zrychlené dýchání prozradilo, že si je moc dobře vědom, co mu teď Vincent sdělil.

"My dva jsme spojeni, i když je to jen první úroveň." Sám si potom přejel rukou po obličeji a čekal, až Mikael udělá scénu.

"Což znamená v praxi co?" Detektiv se narovnal. Trochu prudčeji, než měl, ozvalo se pár docela ohavných zvuků. Pak se postavil a Vincent si uvědomil, že je o pár centimetrů vyšší, než on. Teď na něj shlížel s vyčkávacím výrazem. A potlačovanou zlostí.

"Vždy tě najdu, vím, co cítíš a to je všechno. Při tvé nenávisti k mojí rase možná až moc."

"A přes držku bys náhodou nechtěl?" zavrčel Mikael. "To se mi snad zdá! Ne, počkej, nezdá. Takhle blbý sny jsem nikdy neměl. Takže o tohle celou dobu šlo? Abyste měli pod kontrolou detektiva z kriminálky? Abych vám pomáhal maskovat vaše problémy?! Věřil jsem ti, Vincente, sakra!"

A to už se naštval i Vincent. A Mikael to cítil. Upír ho chytil za ramena a najednou se zdál být vyšší. "Myslíš, že než jsem slyšel tvoje volání, odpočítával jsem si tu v pohodlí domova s radostí čas, kdy ti konečně dám napít svojí krve? Že když jsem tě tam našel, na pokraji smrti, nezvažoval jsem ostatní možnosti?" Oči měl rudé, špičáky vytažené a dýchal trhaně. "Jsi jediný přítel, kterého po staletích mám. Nemohl jsem tě nechat zemřít. Pokud o mě máš ovšem mínění, že mi o tohle šlo celou dobu, opravdu jsi mě zklamal." Už se začínal uklidňovat, i stisk povolil, až jej pustil úplně "Staré věci jsem vyhodil, ve skříni, ještě v obalu, najdeš nové a kulka, kterou po tobě vystřelili, je v sáčku ve stolku." Nikdy mu nebylo tak hrozně. Mikael ho nařknul ze zrady... A on mu přitom chtěl jen zachránit život. Lidské přísloví "za dobrotu na žebrotu" tenhle moment vystihovalo perfektně.

"A co si mám myslet?" opáčil Mikael po chvíli, kdy si snažil uvědomit, oč se tu vlastně hádají. "Co si mám myslet? Napřed jsi mi volal, že pro mě něco máš, potom jsi mě žádal, abych to celé ututlal, jsi tajemný jak hrobka, vaše královna mi přese všechno dá povolení pátrat, ale já pořád nevím po čem mám pátrat! A potom! Potom se mě někdo pokusí zabít! A když se vzbudím, zjistím, že mi vidíš do hlavy! Tak mi krucinál řekni, co si mám myslet?! Taky jsem doufal, že jsme přátelé."

"Mysli si, co chceš. Ale pro mě jít proti královně... I stoupnout na slunce by bylo méně bolestnější. Netuším, o co jí jde. Každopádně... Omlouvám se, že jsem ti zachránil život, že jsem tě tam nenechal vykrvácet."

Chvíli bylo ticho. Dusivé a husté jako sirup.

"Jak se to bude projevovat?" zeptal se Mikael po chvíli. Hlas měl klidný, mírný. "To pouto, myslím. Jak se to bude projevovat? Budeš moci ovlivnit mé chování?"

"Kdybych se snažil, možná ano. Jenže já se snažit odmítám. Nehodlám od tebe poslouchat, jak jsem toho zneužil. Budu jen vědět co cítíš a kde jsi - to jediné ovlivnit nemohu."

"Dobře." Mikael přikývl. Potom se šel beze slova obléknout. V žaludku měl kámen, v hlavě prázdno a že by mu zrovna bylo dobře se nedalo říct ani omylem. Věci na sebe natahoval mechanicky, reflexy fungovaly, takže si trenýrky na hlavu nenatáhl... Ale daleko k tomu neměl. Sebral ještě pytlíček s kulkou a zastrčil ji do vnitřní kapsy saka. Podíval se na Vincenta, ten mu pohled neoplatil, zíral z okna. "Tak já vypadnu, jasně," zamumlal Mikael. "Chápu, už se nezdržuju." Zamířil ke dveřím. "Omlouvám se, že jsem tak vybouchnul. Už jdu."

"Nemusíš, pokud nechceš. Myslel jsem, že nebudeš chtít už být v mé přítomnosti," odpověděl a měl chuť vyplivnout dodatkem slovo příteli. Neudělal to.

Mikael se zarazil s rukou na klice. "Odpověz mi na jednu otázku... Kdybys byl na mém místě - co bys dělal?!"

"Byl bych rád, že jsem naživu," zněla krátká odpověď.

"Možná si myslíš, že jsem nevděčný, ale tak to není," odtušil Mikael a stále se neměl k odchodu. "Děkuju, že jsi mě zachránil..."

Vincent si povzdechl. "Nemohl jsem tě nechat zemřít," zopakoval a čekal, kdy jen uslyší další kroky a bouchnutí dveří.

"Vím, že jsi neměl možnost se ptát, co bych chtěl... Vím, že jsi neměl jinou možnost, než mi dát svojí krev. Omlouvám se, neměl jsem to předtím říkat." Mikael si povzdechl. Omluvy mu nikdy zrovna nešly. Taky nedostal moc důvodů a už vůbec ne příležitostí se omlouvat.

"V pořádku." Vincent se na něj konečně podíval, zlaté oči zářily, a potom se pousmál. Neštěstí bylo zažehnáno.

 "Tak to abych se zase svlíknul, co?" ušklíbl se Mikael a zjistil, že má špatně zapnuté sako. "Nebo mám přece jen vypadnout?"

"Tvoji společnost mám rád, pokud ale trváš na návratu domů, držet tě tu nebudu..."

Detektiv neodpověděl. Alespoň ne slovně. Místo toho si rozepnul to sako a pověsil ho na věšák. Potom skopnul boty a bos přešel zpátky do obýváku. Za chvíli se vrátil a vytáhl ze saka tu kulku. Chtěl vidět, jak vypadá, než ji vrazí laboratoři… Pod jakou záminkou vůbec? Zdvihl hlavu, když si uvědomil Vincentův pohled, který se na něj přilepil. "Nějaké návrhy, co jim říct, aby mi tu věc otestovali?" zeptal se potom a zamával mu před očima zkrvavenou folií.

"Otestuj to sám," navrhnul upír. Cítil, jak mu do hlavy stoupá horkost, divokost jeho podstaty se dere na povrch. Potřeboval se napít a proklínal to pouto, které mezi sebou a Mikaelem vytvořil. "Bože," zamumlal zcela poníženě, což se rozhodně nehodilo k jeho povaze.

Mikael, který se nakrátko vrátil ke zkoumání málem vražedné kulky, zdvihl hlavu. Cítil to. Ten vnitřní hlad... Ale pod ním ještě něco jiného. Něco, co by ho možná mělo vyděsit. Ten hlad byl po něm.

A potom, nebyl si jist jestli je to tak docela jeho vůle, se sklonil zpátky k té kulce a k Vincentovi natáhl zápěstí.

"Ne, děkuji," zavrčel v odpověď a snažil se nějak vzpamatovat. Alespoň na chvilku to ovládnout, aby si zachoval rozum a dokázal se dostat k lednici. Ještě nikdy jej Hlad nepřepadl tak náhle, nikdy jej tolik neotupil. Možná to bylo tím, že byl propojený s člověkem. Nikdo mu nikdy nevysvětlil všechna pravidla Spojení. Možná bude muset pít jeho krev pravidelně, ale - ne! Ani náhodou. To bude radši pít dvojité dávky krve.

"Bude ti to vůbec chutnat, když bys mě nejradši vysál do sucha? Bude ti to potom vůbec k něčemu?" Mikael držel ruku nataženou ve vzduchu, loket druhé si opíral o koleno a soustředěně studoval ten pytlík. Jakoby nebylo nic samozřejmějšího, než mu tady nabízet svojí vlastní krev.

"Krev jako krev." Ne, opravdu se potřeboval dostat do kuchyně. "Nepotřebuji, abys mi to později vyčítal. Můj vliv bys neucítil. Jdi do kuchyně, do ledničky, prosím."

Detektiv se na něj konečně podíval. A potom ucítil tu spodní vlnu, to spojení. Které bylo ukryté ještě hlouběji, než hlad po jeho krvi. Než mohl po tom vláknu zapátrat blíž, Vincent ho skryl.

Zdvihl se a přešel do kuchyně. Sáčky s krví byly v lednici. Vyndal pro jistotu tři.

"Chceš to ohřát?"

"Jeden... Jeden mi dej, ostatní ohřej." Jsi hloupý! Nabízel ti svoji krev, proč jsi neuposlechl Hlad? Proč jsi se nenapil? Copak jsi zapomněl, jak chutná čerstvá krev? Přímo z tepny? Kdysi jsi se překrmoval, zabíjel a s jakou vášní!

Mikael po něm hodil pytlík a našel hrnec, aby mohl krev ohřát. Hezky po staru ve vodě, kdo ví, co by s ní udělala mikrovlnka. Rozhodně to nehodlal zkoušet. Co ale zkoušet naopak hodlal bylo pátrání po tom spodním pocitu, který před ním Vincent schoval.

V tu chvíli ho Vincent popadl za ramena, otočil k sobě a zuřivě funěl do obličeje. Dech byl cítit po krvi... Ajaj.

"Už nikdy nezkoušej zjišťovat něco skrze naše pouto! Nikdy! Rozumíš?!" Silně drtil Mikaelova ramena a pozoroval rozšířené oči. Ups, asi jsi ho vyděsil...

"No ok, ale víš jak..." Mikael si gratuloval, že i v téhle chvíli dokázal zachovat rozvahu. I když mu hladový a trochu nepříčetný upír funěl do tváře. "Každý svého štěstí strůjcem. Počkej s tím, jsem zvědavý."

Vincent se přiblížil obličejem o něco víc. "Říkám - nikdy! Zopakuj to."

"Mám říct nikdy, když jsem předtím cítil, že by sis mě nejradši dal jako hlavní chod své večeře?!"

"Já si tě, jak ty říkáš, dát nechtěl! Nechtěl!" Spíš přesvědčoval sám sebe a ten vtíravý hlas démona uvnitř hlavy jej o tom jen utvrzoval. Potřeboval nabrat sílu, jen aby tohohle člověka přiměl, aby po ničem nepátral. Nikdy.

"Sím tě, já chápu, že z toho nejsi nadšený, já ostatně taky ne... Ale když už ti vidím do hlavy, tak mi prosím tě nelži. Nebudu se naštvávat jen proto, že na mně máš chuť..." Mikael na něj mluvil pomalu, jakoby byl choromyslné děcko.

A Vincent se naštval. A přímo pekelně. Poslední zámek, který držel v okovech Hlad povolil, ještě v mysli slyšel pomyslné cinknutí na zem a zlomyslný smích. Potřeboval se dostat pryč. Pryč z Mikaelovy přítomnosti, protože ho doháněla k šílenství.

Jenže detektiv se zřejmě nemínil hnout a útěk by byl tak potupný! Vyhodit jej také nemohl, nemusel by se vrátit. Jenže... Jenže... "Mikaeli," povzdechl si a možná, že ten Hlad byl způsobený tím, že Vincent už jen z principu odmítal pít Mikaelovu krev, že ani jeden to pouto nechtěl, neschvaloval a poutu samotnému se to nelíbilo - jako by bylo živé.

"Proboha, cucni si, jinak mi tu zešílíš a já u sebe nemám ani stříbrnej křížek," vydechl Mikael po chvíli, kdy se měřili pohledy a ani jeden nemínil ustoupit. Bylo to docela smířlivé řešení. A pak ho ještě vylepšil. "Jestli se bojíš, že se neovládneš, tak ti můžu trochu odlejt do skleničky, to by snad nebyl takovej problém..."

"Nebereš to vážně. Ty, nechápeš, co jsem udělal. Potřebuji pryč." Jo, to vážně potřebuješ, protože jinak ho vycucneš do sucha!

"Chápu, že ti teprve teď dochází, že ti vidím do hlavy..." zamumlal Mikael a dál stál jako mezek. "A že jestli teď půjdeš doprdele, tak někoho zabiješ, což odmítám připustit!"

"Mám zabít tebe?"

"Mezi mnou a lidma venku je rozdíl... Mě zabít nedokážeš a že už jsi měl pár příležitostí."

"Třeba je to teď jiné."

"Hele... Žádal jsi mě o důvěru. Tak ti jí dávám. Nemáš odvahu to přijmout?"

"Jsi blázen." Najednou si uvědomil, že Hlad ustupuje, ale to nebylo možné. Zatracené Spojení! Lačnost po krvi slábla, sice pomalu, ale bylo to tak. I když hlásek v mysli stále napovídal: napij se, napij se. Nebylo to nic příjemného - obzvláště, když ještě před chvílí cítil Mikaelův tep natolik, že mu přímo bubnoval v hlavě. Teď se zklidnil, ale lehké chvění cítil.

„Jo, jsem zatracenej blázen, ale co už nadělám…“ Mikael souhlasil kupodivu celkem ochotně. Vincent se pomalu uvolňoval, ale sám tomu ještě tak docela nevěřil a vůbec nevěděl, jak si vyložit všechno to ostatní, co jím zmítalo. Ale rozhodl se respektovat jeho přání a nepátrat potom. Ostatně, teď by mělo být prioritou si zvyknout, že má v hlavě ještě někoho, ne jen sám sebe. A mohl vsadit boty, že to bude náročný úkol. „Tak co teď?“ zamumlal, když u sebe stáli už dost dlouho a bez pohnutí.

"Měl by sis jít lehnout, číst, cokoliv," vypadlo nakonec z Vincenta. Nechal krev krví, ale potřeboval jít pryč a na čerstvý vzduch. To, že hlad jej přešel, alespoň trošičku, nechtěl pokoušet štěstí. Nejhorší na tom byl ten Mikaelův pohled. Měl starost a zároveň tak trochu strach.

"A ty budeš dělat co?" opáčil Mikael klidně, ale potom přece jen o krok ustoupil. Divný pocit na hrudi. A nebyl si jist, čí vlastně je.

"Půjdu se projít."

"Ještě pořád máš hlad?"

"Ne, nemám." Lhal. Ale nic jiného nezbývalo. Než stihl detektiv něco odpovědět, zmizel. Bylo mu ze sebe špatně. Mikael to určitě mohl cítit, že mu lže, ale kdyby ho chtěl zastavit, ucítil by to skrz pouto. Zastavil se až o tři bloky dál a snažil se zaregistrovat vůni krve - neúspěšně. Pořád cítil chuť té Mikaelovy a tu nejspíš nepředčí žádná jiná.

Mikael byl tak... Klidný a důvěřivý. Klidně usnul na jeho pohovce, ačkoliv se předtím do krve pohádali a málem to skončilo něčím horším, než jen kulkou v břiše. A stejně teď, o pár hodin později, kdy už měl Vincent procházení plné zuby, naprosto klidně spal na jeho gauči. Přikrytý dekou, s knihou na podlaze vedle ruky. A hlad byl zase tady. Mohl vypít krve kolik chtěl, ale stejně to nestačilo. Povzdechl si. Ne, dokud se nenapije jeho krve. Pomalu přešel k pohovce, ze země sebral knihu, položil ji na stolek a tím pádem se zoufale snažil oddálit ten okamžik, kdy se na něj nejspíš vrhne, protože detektiv už jen ve spánku vypadal... roztomile.

A dokázal to i při svých impozantních tělesných proporcích. Hlavně vypadal, že vůbec neočekává jakýkoliv útok. Přijde si v bezpečí. U něj si přijde v bezpečí.

A přece se Vincent nedokázal ovládnout.

V jednu chvíli byl zakousnutý do jeho krku, mohl se jeho krví zalknout, vychutnával si její chuť, a v druhé chvíli mu krev z pusy odkapávala na košili, Vincent seděl na zemi s vytřeštěnýma očima a nadával si do idiotů a imbecilů, jak se mohl nechat ovládnout. Jenže pouto bylo... Pouto. A rozhodně chtělo být naplněno a on z něj šílel.

V tu chvíli Mikael otevřel oči.

"Vincente?" Vlastně se ani nemusel ptát, co se stalo. Cítil to, ale nechápal. Jistá jeho část nechtěla chápat. Jistá jeho část chtěla podlehnout... Jen nevěděl čemu.

Vincent nemluvil. Jen zíral na jeho krk, na krev, do ruky ho tlačily vytažené špičáky a uvnitř kdesi jeho hlavy se cítil spokojený - pouto samo o sobě si mohlo zpívat, ale osobně se cítil příšerně. Napadl Mikaela. Bezbranného, ve spánku. Vážně klesl hluboko.

"Do háje," vydechl Mikael po chvíli. "Do háje, do háje, do háje! Vincente! Tak řekneš něco, sakra?!" Automaticky si přitiskl dlaň na ránu, ačkoliv už dávno nemohla krvácet.

Jenže ten mlčel. Potom se dost neohrabaně vyšplhal zpátky na nohy a začal couvat.

"Vincente! Tak tohle ne! Rozumíš?! Tohle ne!" zavrčel Mikael a pokusil se po něm hrábnout. Marně. "Vždyť jsem ti to nabízel, sakra! Tak už něco řekni!"

"Omlouvám se. Nechtěl jsem- já... Musím pryč," vypadlo z upíra po velmi dlouhé chvíli. Mikael se na něj zlobil, byl naštvaný a právem - a to bylo nejhorší. Když vyletěl po tom, co se dozvěděl o spojení, nechápal to, ale teď porozuměl jeho zlobě skvěle.

"Hovno!" ucedil v tu chvíli Mikael, chňapl po něm oběma rukama a smýkl jím na gauč. "Tady si dřepni a dřep! Dokud nedostaneš rozum do tý svý zabedněný palice! Člověk by řekl, že když už je ti nějaký to století... A kulový!"

"Ty! Mně! Rozkazovat! Nebudeš!" Vybuchl Vincent a ve chvíli byl ta tam. Opět venku, opět ve známých ulicích, akorát nebyl sám. Někdo si na něj počkal v temné uličce... A v momentě byla noc zase tichá, jako před Vincentovým příchodem.