Přání - 8. kapitola - Následky

Po delší době Constantine. Mám po zkouškovém, takže vidím to tak cca na 14 dní klidu, možná víc. Užijte si to, přidám ještě něco...

Spolupráce s Bee


Následky

Zatracený Constantine! Chase v duchu nadával . Noc byla úžasná a jemu se líbilo, jak se nechal John ovládat. A potom se to stalo. Z ničeho nic. Mračna se rozestoupila, čas se zastavil, lidé zmizeli a budovy se pomalu začaly měnit na trosky, auta na kus rzi a chodníky připomínaly minové pole. Vál horký vítr, který by ve světě živých spálil úplně všechno a nedalo by se v něm dýchat. Všichni ohavní démoni bez tváře se pomalu plazili směrem k němu po všech předmětech, které jim přišli do cesty. Křičeli na něj, někteří jen šeptali... A potom všechno utichlo.

Zjevil se on, ve své podobě. A usmíval se - nebyl to hezký úsměv. „Chasi, Chase, Chasi...“ Bylo to zlé, hodně zlé. Možná by měl utéct, ale kam? Nemohl přeci utéct ze Satanova vlastního hřiště. Měl silné nutkání udělat krok vzad.

"Kde jsi nechal své dobré vychování, Chasi," oslovil ho téměř něžně. Z nohou mu kapal dehet. Nebo možná kyselina sírová. "Copak jsme ti ho neposkytli dost? Tohle se přece nedělá, Chasi! Nemůžeš spát se zatracenou duší, to není správné!"

Chase stál, ani se nehnul. Ostatně ani nemohl, teď mu poroučel Lu... Který k němu pomalu kráčel a vypadal opravdu hodně rozladěný. A byl hodně rozladěný. Když ho vzal pod bradou, každý nerv v těle se mu zkroutil nesnesitelnou bolestí.

„Můj milý Chasi,“ zakroutil hlavou Lucifer, „takhle by to nešlo. Musíme ti připomenout vychování...“ Když se mu zkroutil u nohou bolestí, pousmál se. Jeho podřízení nebudou nikdy nic dělat bez jeho souhlasu, nikdy.

Jenže jednu z věcí, kterou tady dole Chase naučili, bylo neprosit. Nikdy a za žádných okolností. A ať jej všechno bolelo sebevíc, snažil se všechen křik dusit v sobě. Potom začal kašlat krev. Hodně krve, že kdyby byl člověk, asi by tím způsobem snad i vykrvácel. Lu se na něj jen usmíval a potom mávnul rukou. Chase cítil, jak se mu pomalým tempem lámou všechny kosti v těle. A to bolelo hodně.

"Nevychoval jsem z tebe děvku, Constantinovi k potěšení, Chasi... Drahoušku." Usekával slova jako led. Vzdor představám je v pekle vedle věčného ohně i věčný led. Místo, kam nikdo nechce vkročit, ani pomyslet. Kde ani přes všechnu bolest nelze zemřít.

Chase vyvrhl další krev k jeho nohám.

"Proč jsi za ním šel, drahý můj? Proč jsi za ním šel a donutil mě k takovému nepěknému činu? Myslíš, že mě těší, tě trestat?" Sklonil se k němu. "Mluv, teď smíš."

Hodnou chvíli uvažoval nad tím, co mu odpoví, i když dostat se ke slovu a najít hlas bylo těžké, když plival nadále krev. „Tys ho chtěl dostat sem dolů,“ odpověděl nakonec. Lepší odpověď, než žádná. Nemohl říct pravdu.

"Myslíš, že tomu pomůže, když se s ním vyspíš?" zavrčel vládce pekel a zkřížil prsty. Jakoby si orgány v Chasově těle rázem vyměnily místo.

Vyplivl další chuchvalec krve a opřel si čelo o horkou zem. Teď už mohl odpovídat cokoliv a bylo to houby platné. Démoni se na něj šklebili svými bezzubými tlamami a pařáty po něm chňapali, jako by byl nový přírůstek do Pekla. Ne, tohle už znovu zažít nechtěl.

A pak to najednou přestalo. Lu nad ním stál, mnul si bradu a nejspíš o něčem přemýšlel. Asi ho to i zaujalo.

"Dobrá!" pronesl po chvíli, jakoby seděl u kavárenského stolku a právě se rozhodl, co si dá jako zákusek. "Účel světí prostředky. Klidně ho šoustej, jestli to pomůže, aby se vrátil k milujícímu tatíčkovi. Stýská se mi po něm."



Najednou všechno zmizelo. Zase byl ve světě živých v nějaké zašpiněné uličce, mimo zrak lidí. Příhodně docela blízko klubu. Jenže tam nemohl. Potřeboval se někde uzdravit, což s Luovou pořádností půjde dost těžko. Pokusil se postavit, ale nohy se mu podlomily. Tak takhle to nepůjde, pomyslel si a vykašlal další krev. A potom ho to napadlo. Použil zbytek sil, který měl, aby se dostal ke Constantinovi. Nejlépe alespoň ke dveřím, když už nemohl do bytu skrze ochranu. A kupodivu se i povedlo, jen zkolaboval dřív, než stihl zazvonit nebo zaťukat, což by stejně neudělal - znamení. A John taky nemusel být doma, co si pamatoval, věčně coural po městě a teď to určitě nebude jinak, obzvláště když je zase zdravý jak řípa.

Dveře se otevřely a John postavil na chodbu prázdné láhve od mléka. Pak si všiml Chase a krvavé stopy, kterou kolem sebe nechával.

"A doprdele!"



Když se Chase probudil, ležel ve vaně a voda byla úplně ledová. Jeho jediné štěstí bylo, že už vážně nemohl umřít. Co zahlédl svoje nohy, byl už úplně promodralé.

"Nehýbej se," oslovil ho Johnův hlas. "Takhle aspoň nekrvácíš. Ve studené vodě se všechny rány stáhnou."

„Johne,“ zamumlal pomalu a zachytil se rukama o okraj vany, aby nesklouzl pod vodu. Všechno jej bolelo a vážně si myslel, že ho John před těmi dveřmi nechá.

"Lež, ještě je jich pár otevřených, nemuselo by to dopadnout dobře."

„Asi... Asi bude lepší, když... se dneska uvidíme naposledy, Constantine,“ promluvil po chvíli Chase a zůstal podle příkazu ležet. Nechtěl to zažít znovu - vážně ne.

"Že by? Už mě nemáš dostat do pekel? Tomu nevěřím," odfrknul si a připustil mu ještě trochu vody. "Už jen pár hodin a budeš zas ok."

„Úkol pořád stejný. Ale nechci to udělat.“

"To je špatný," pokýval John hlavou, upil svojí whisky a přeskupil se na podlaze do pohodlnější pozice. "Nic jiného ti totiž asi nezbude. Víš sám, jak já, že tohle jen odvárek toho, co s tebou Lu může provést."

"Johne, zabil jsi jich tolik... Démonů, hybridů... Ještě víc jsi jich vrátil tam Dolů…" Stále se na něj díval, stále doufal, že jej pochopí. Že jej Peklo nenávidělo kvůli jejich dřívější blízkosti, ale za to on nemohl. Všichni to věděli a stejně si na něm vybíjeli zlost. Cupovali jej na kousíčky, bušili do něj, kousali a škrábali. Ne, tohle znovu nechtěl zažít. A nechtěl zažít ani to, jak by tohle všechno a ještě horší věci dělali Johnovi.

"A ještě spoustu jich tam pošlu. Ne kvůli vykoupení, ale kvůli tomu, že nikdo jiný to neudělá." Lehce se pousmál. Chase zavřel oči.

„Udělal bys pro mě něco? Prosím?“

"Povídej," posunul se blíž k němu.

„Udělej to, cos provedl Balthazarovi.“

"Tobě? Na to zapomeň," odmítl striktně. "Ničeho bych nedosáhl, jen bychom jeli od znovu."

"Johne, myslím to vážně. Zabij mě."

"Ne, nic se tím nevyřeší. Pošlapeš zpátky dolů a budeme jako na kolotoči. To není dobrý nápad, jakkoliv si to teď myslíš."

"Balthazara jsi šoupnul do Očistce."

"Z Gabriela se stal člověk, to se mi jeví jako přijatelnější varianta."

"Protože Bůh se ho zřekl! Co si myslíš, že se stane mě?!"

"Nechme toho, jo? Nemyslí to. Ani mně by to nemyslelo, kdyby mě někdo musel naložit do ledový posolený vody. Promluvíme si, až budeš v pořádku. Na něco přijdeme."

Jenže Chase jej chytil za košili a přitáhl zbývajícími silami k sobě. "Udělej to! Nehodlám se potom dívat, co budou dělat tobě..."

John ho místo odpovědi políbil s naprosto nečekanou naléhavou zběsilostí. Pak ho pohladil po vlasech.

"Ne, a to je mé poslední slovo. O tomhle s tebou nebudu ani diskutovat.

"Proč ne? Už bys mě nikdy neviděl, měl bys klid a Lu prázdné ruce."

"Nebudu o tom diskutovat." John ho krátce políbil ještě jednou a pak se narovnal. "Lež klidně, už je to víceméně zahojený."

"Johne, odpověz mi." Byl neoblomný, utahaný, zraněný a načerpával nové síly. A vážně neměl náladu se dohadovat. Ale svoje odpovědi chtěl.

"Řekl jsem, že o tom nebudu diskutovat, Chasi, a myslím to vážně. Ne dřív, než se ti to úplně zahojí."





Seděl na nějakou starobylou knihou, u ruky měl poloprázdnou láhev whisky. Pořád pil víc, než měl, to se nezměnilo. Ale byl zamlklejší, než dřív...

Odmítl se s ním o "tom" bavit nejen v tu chvíli, ale i pak. Když ho po dalších nekonečných hodinách vytáhl z té vany ven, modrého až do morku kostí, s tělesnou teplotou hodně pod třicet stupňů, jen ho osušil, nalil mu chladný sladký čaj a potom ho uložil do postele, jakoby se vůbec nic nestalo. Jakoby tam nebyla mezera dlouhá pět let, jakoby Chase z tohohle bytu nikdy neodešel. Jakoby neumřel. Jen mu ještě přidal pusu na chladné čelo a doporučil mu, aby se prospal.

Když se Chase probudil, bylo druhý den odpoledne a našel ho nad tou knihou, s whisky po ruce a ještě poznámkovým blokem, pokresleným od začátku do konce.

"Pořád mi dlužíš odpovědi."

"Hm…"

"Tak mi aspoň dlužíš službu."

"Ani tak tě ovšem nezabiju," odpověděl a konečně se na něj podíval. "Vypadáš už líp. Ještě to bolí?"

Chase zakroutil hlavou. Nic nebolelo, ale rozhodnutý byl stále. To nemělo na starost žádné blouznění nebo ztráta krve. Když se John znovu začetl do knihy, Chase se mu přes rameno zadíval na blok. Rituál, plno znaků a symbolů, ze kterých jej bolely oči, sotva je spatřil. „Johne, proč v ní čteš?“ Naposledy mu tuhle otázku položil před několika lety, když pomáhali Angele.

"Protože je to užitečné," odpověděl klidně a upil ze skleničky. Jak dlouho tam seděl, se Chase ani neodvažoval odhadovat.

„To zas hrabeš Angelu z nějakejch problémů?“

"Ne, tebe," zaznělo lakonicky a John se na něj podíval. "Nemůžu zachránit všechny. Ale jednoho snad jo."

Chase se usmál. Ne, on se prostě nikdy nezmění. Pamatoval si na ty chvíle strávené v tomhle bytě. Vaření čaje, jídla, starání se o Johna, když mu bylo vážně špatně. Pamatoval si, jak u něj stál v koupelně, když chrchlal krev do umyvadla a málem se z toho záchvatu zhroutil. Prohrábl mu vlasy, jako to dělal dřív a naklonil se k polibku, ale zastavil se. Už není člověk a jakkoliv se jej Constantine snaží zachránit, nevyjde to. Nakonec dal ruku podél těla a šel zase zpátky do ložnice. Mezi dveřmi se ještě otočil. „Mě už prostě zachránit nemůžeš Johne.“ S tím jej tam nechal. S tou jeho Knihou, blokem a propiskou.

Za chvíli se John objevil u postele a usadil se na kraj. A pro ten polibek se sklonil sám.

"Nestihl jsem si tě pořádně vyškolit, takže si troufám říct, že o tomhle vím něco víc, než ty... Řekl ti Lu, co sis vlastně tehdy před lety přál?"

„Neřekl mi nic. Měl snad?“

"Patřívalo to k věci a nevěřím, že Lu by si takovou demonstraci moci nechal ujít."

„Johne,“ povzdechl si a podíval se mu do očí. Do těch temných očí, které byly hlubší než samotné Peklo. „Moc věcí si nepamatuju, ze začátku.“

"Nevadí... Ono na tom tolik nezáleží." Trochu se pousmál. "Jsem rád, že už je ti líp, vypadal jsi vážně hrozně..."

„Nevěděl jsem, kam jinam. Omlouvám se.“ Zachumlal se víc do deky a přikryl se až k bradě. „Jak jsem vůbec vypadal? Jako bych projel mlýnkem na maso, že?“

"Vypadal jsi tak, že jsem se o tebe bál. Opravdu bál."

„Mrzí mě to. Neměl jsem k tobě chodit.“ Chase se na jednu stranu vážně proklínal. Jak všechno zprvu vypadalo skvěle - byl na vzduchu, mohl si dělat, co chtěl - tak teď to bylo spíš naopak. Myslel jsi, že za ty roky je mu Constantine ukradený, protože přesně to mu do hlavy tloukli tam Dole. Chvílemi jej proklínal za to, že se vůbec znali a přátelili, protože jen kvůli němu s ním dělali všechny ty věci, mstili se na něm.

"Ne, měl jsi za mnou přijít a jsem rád, že jsi to udělal... Vážně."

Chase uchvátil náhlý pocit potřeby být mu co nejvíce na blízku. Částečně odhrnul deku, otočil se k němu a položil si hlavu do jeho klína. Bylo to tak známé, příjemné a cítil, že je to tak správně. Zhluboka vydechl a zavřel oči. „Nech mě tak chvíli, prosím.“

Constantinovy hubené prsty mu projely vlasy.

"A to bys po mně chtěl, abych tě zabil… Co s tebou," povzdechl si pak. "Co s tebou," opakoval po chvíli zamyšleně, zatímco cítil, jak Chasova ruka pomalu putuje po jeho noze. A on se nemohl rozhodnout, jak vlastně je ten pohyb myšlen.

Ten se jen usmál, oči nechal zavřené a dál Johna hladil. Neprovokoval, jen přejížděl prsty po vnitřní straně jeho stehna a pomalu zase usínal. „Nech tam tu ruku... Už je to dlouho...“ cos mi takhle projížděl vlasy, chtěl doříct.

"V pořádku, jsem tady," zašeptal John a ani se nehnul. Chase měl pravdu, bylo to dlouho. Celých pět zoufalých let. Které už nehodlal opakovat a jakkoliv si Chase myslel, že je to všechno v hajzlu, on pořád viděl cestu. Musel. Co jiného zbývalo.

„Chyběl jsi mi, Johne,“ zamumlal potom ještě a nakonec už jen v klidu oddechoval, napůl objímaje Constantina kolem pasu.

"Ty mě taky," hlesl exorcista po chvíli. Znovu ho pohladil. "Jen spi, Chasi, potřebuješ to víc než já." Povzdechl si. A pak ho napadla ta hrůzná myšlenka… Co když nenajde cestu? Co když žádná není? Co když v knihách pátrá marně, protože je všechno nadobro ztraceno? Zasáhlo ho to jako blesk z čistého nebe, skoro ho až píchlo u srdce. Ale vědomí, to vymítačské vědomí, tak důsledně oddělené od všech citů, mu říkalo jediné: když všechno selže, pošle Chase do Očistce, zabije ho, aby ho dostal Luovi z pracek. Všechno lepší, než peklo.