8. kapitola

Spolupráce s Bee


8. kapitola

Vincent se probral na židli. Kovové. Přivázaný stříbrným řetězem, který se vpaloval do kůže. Jeho čichové buňky zaznamenaly plno pachů, které jeho nosu rozhodně nelahodily. V ústech stále cítil detektivovu krev, avšak nevzpomínal si, jak se sem dostal. Jeho věznitel rozhodně nebyl člověk. To bylo velmi znepokojující.

„Kdo jsi?“

Zprvu se nikdo neozval. Nebyl slyšet dech, kroky, ani pozvednutí ruky, žádné uchechtnutí. Ale nakonec se ozval. Hlas měl nakřáplý, zněl lehce šíleně...

„Já jsem její První.“

×

„Rád bych mluvil s královnou.“

„To si snad děláš legraci, ty denní červe!“

Nehádal se, jen vytáhl průkaz a odznak.

Hlídač změkl jako mokrá šňůra a s každým dalším se scénka opakovala. A přitom se dozvěděl několik nových upířích nadávek. Bylo to jako hrát složitou počítačovou hru a s každým dalším hlídačem postoupil do vyššího levelu. I když se mohl jen domnívat, proč to jde tak hladce. Královně změklo srdéčko a chce se mu alespoň nějak revanšovat za to, že ji nezatáhl do obrovského skandálu, průšvihu se zákony a ještě jí zachránil poradce a teď ho hodlá zachránit podruhé… Nebo si na něm chce pochutnat sama a potřebuje ho nepoškozeného. Případně si z něj hlídači uloupnou po kousku, až půjde zpátky. Jestli půjde zpátky…

Nicméně, ani tyhle úvahy ho nepřiměly dát se na ústup. Potřeboval její pomoc a měl pádné argumenty, proč by mu ji měla poskytnout a bez keců. Bez ohledu na to, jestli se jí Vincent bál, nebo ne.

Protože Vincent zmizel a jemu to rázem začalo dávat celkem solidní smysl. Neměl vůbec žádné důkazy, jen svoji složitě vykonstruovanou teorii, do které to ovšem všechno zapadalo... A taky měl jednu mrtvou holku a zmizelého přítele. A strach, i když tím by na královnu nejspíš nezapůsobil.

"Ty ses odvážil přijít až sem?!"

"Když to jinak nejde, jdu i tam, kde nejsem vítán, madam." Jen sklapl podpatky, jako kdyby stál před velitelem. Netušil, jaké pocty prokazovat upíří královně a rozhodně se nechtěl ztrapnit, nebo ji snad naštvat. I když by jí pořád s chutí nařezal.

×

„Ty nemůžeš být její první potomek. To jsem já,“ vydechl sípavě Vincent. Stříbro pálilo, jak mělo ostatně v popisu práce, cítil, jak mu pramínky krve stékají po prstech a kapky slyšel dopadat na zem, do špíny.

„Ty jsi její... Řekněme tak dvacátý potomek, ovšem první, kterého nechala žít a dokonce si ho i vychovala.“

Neznámý rozsvítil světlo, které párkrát slabě zablikalo, až se zdálo, že žárovka v momentě dalšího bliknutí praskne, a část místnosti se zalila zažloutlým světlem. Upír byl vysoký, hubený, černé oči vytřeštěné do kořán a lačně si mlčícího Vincenta prohlížel. „Vítej v mém sídle. Letní hrádek to není, ale pro pomstu, ve které máš hlavní roli, to bohatě stačí, Vincente Deveraux!“

×

"Pokud to má být žert, tak je hodně špatný," odfrkla si královna.

"Nemám ve zvyku žertovat o takových věcech," odpověděl on a mírně se ušklíbl. "A pokud sledujete cestu logiky, tak to jediné dává smysl. Ta holka v tom byla úplně nevinně, nejspíš jen byla ve špatnou dobu na špatným místě, její smrt do toho absolutně nezapadá. Karlova smrt už je zajímavější..."

"Dej si pozor na pusu!" sykla ona a oči jí blýskly. Ale poslouchala dál.

"Karl byl v hierarchii přímo nad vámi. Nikdo jiný neměl pro jeho vraždu motiv. Ani vy, což je zajímavé. Nepomohla byste si. Okamžitě by na vás přišli a bylo by po všem. Ovšem na druhou stranu je fakt, že vám to způsobilo hodně nepříjemností... Třeba mně. Ale i přesto, že vy jste z obliga, jste se všemožně snažila vyšetřování zabránit. Což nakládá další otázky..."

"Vám to asi moc myslí."

"Zas tak ne, jinak bych na to přišel dřív. Ale při psaní hlášení člověka napadne ledascos."

"Vás napadlo co?!" zeptala se značně jedovatě. Mikael si povzdechl.

"Mě napadlo, že pro to musí být důvod. Proč to děláte, proč se mě někdo pokusil zabít a proč se mi Vincent tolik pokoušel bránit, abych se do toho vrtal. Ten důvod jste vy, madam. Respektive, vy nejlíp víte, proč to děláte. A musí to být něco osobního, jinak byste se tolik neangažovala. Hádám,  že je to poddaný, který se vám vymknul a vy jste zatím nenašla způsob, jak ho zkrotit."

×

„Tedy, samozřejmě myslím tím první, kterého nechala žít úmyslně. Po kom si myslíš, že pojmenovali Jacka Rozparovače?“

Vincent, pověšený za trám, sykal bolestí pokaždé, když se stříbrný řetěz dotkl jeho zad. Nepochyboval, že tyhle nápady nepochází z jeho hlavy. Na to byl jeho věznitel příliš omezený, ale měl podivuhodně dobrou paměť a po chvíli se rozpovídal.

„Víš, opustila mě. Nejdřív jsme lovili spolu, vychutnávali si a naše oběti škemraly. Jenže ji to po čase přestalo bavit. Snažila se mě uklidnit, ale já tím žil. Upoutával jsem na nás pozornost. A pak se mě jednou pokusila zabít - jak vidíš, nepovedlo se jí to.“

Vincent dál mlčel, nechtěl se vyptávat. Přesto, že svoji stvořitelku neměl zrovna v lásce, stále byla jeho nadřízená, navíc královna, a tohle zamrzelo.

×

Královna mlčela, jen ho probodávala pohledem. Ale do hlavy mu vidět nemohla, na to měl výsostné právo jen Vincent. Naštěstí.

"Mám pravdu, že?" odvážil se Mikael, když ticho trvalo příliš dlouho. Mohl brát jako dobré znamení, že ho ještě nezabila, ale na druhou stranu hrál o čas. Vincent zmizel a ona v tom očividně prsty neměla. Jestli se nemýlil, tak jejímu poradci šlo v téhle chvíli dost o krk.

"Co ještě jste si v té své skvělé teorii domyslel?!"

"Že to do sebe zapadá. Bývalý služebník, který vám dělá problémy. Když bych za viníka přijal toho muže, kterého jste nám nastrčili, bylo by po problémech. S ním byste se potom vypořádala nezávisle na nás a Karlovu smrt by nejspíš odskákal tak nějaký obětní beránek. Třeba ten, co znásilnil to děvče. Hotovo, uklizeno, nikdo se o nic nezajímá. Ale když jsem v tom začal vrtat, tak hrozí, že si na vás posvítí i vaši Starší. Ti, co se zavázali dodržovat stejné zákony jako my..."

"A co z toho plyne?!"

"Že teď se mnou musíte spolupracovat, madam. Jestli nechcete velký skandál a ještě větší potíže se zákonem, ať už naším, nebo vaším. Sázím se, že jste klíčem ke všemu a Vincentovi jde v téhle chvíli o život. Zmizel."

×

Netušil, jak je tam dlouho, ale měl hlad, šílený hlad a myslel při tom na Mikaela. Na jeho horkou kůži, výbušnou povahu a krev. Především na tu sladkou krev, která chutnala jakkoliv, jen ne úplně čistě jako lidská. Což mu na lepším stavu moc nepřidalo.

"Ty se mnou nemluvíš?" ozval se jeho trýznitel. "To od tebe není moc hezké! Nemusíš mlčet jen proto, že mě měla raději než tebe... Ale trochu se nesrovnala s tím, že zkrátka stvořila osobnost a ne jen lecjakého poskoka, který jí bude čistit boty. To proto si stvořila tebe."

„Mluví se mi hůř, když jste mi do krku nalil vodu se stříbrem,“ zaskuhral potichu Vincent. Stříbro mu rozežíralo hlasivky, maso, kůži, ale nebyla to dávka, která by zabila. Jen se nemohl hojit. A prasecky to štípalo.

"Zkouším, jestli jsi aspoň z poloviny tak dobrý jako jsem byl já," zněla úsečná odpověď.

„Nepřijde mi, že byste byl lepší, když královna po vás nenechá ani pátrat svoje nejlepší. Nejspíš jí za to ani nestojíte,“ ucedil na půl pusy blonďák.

"Ona totiž po mně pátrá sama. Proč by ti jinak dělala takovej virvál kvůli tomu detektivovi, co myslíš?"

„Jakému detektivovi?“

"Tomu lidskému chcípákovi, co se do toho začal vrtat. Já totiž vím všechno, jestli ty ne! Vím, že je to tvůj kamarád, to jsi na tom hodně bídně, když se kamarádíš s jídlem. A proto jsem mu taky napálil tu kulku do břicha."

„Kvůli tomu, že se s ním bavím, nebo proto, že do toho šťourá?“

"A k čemu ti to bude?" odpověděl dost nelogicky. Oči mu zmateně zatěkaly sem a tam, jakoby si nemohl uvědomit, kde vlastně je a co tam dělá. "Jasně? K ničemu, k ničemu!"

Vincent si pomyslel cosi o tom, že by se měl uklidnit, jenže než stihl cokoliv říct, ten šmejd využil svoji schopnost a drásal mu záda na cucky. A pak dostal injekci plné dávky stříbra. Z toho mu bylo špatně. Byl slabý jako moucha a upír pokračoval v mučení. Vymýšlel nové tresty, jedny pozoruhodnější než druhé a dávky stříbra zvyšoval, až si Vincent myslel, že další bude jeho poslední.

×

"Madam! Musíte mi pomoct!" Mikael to skoro zařval a pak si všiml, že ona se na zlomek pikosekundy zatvářila vyděšeně.

"Musím...?" zopakovala potom.

"MUSÍTE." Najednou se jí nebál. Neměl k ní už ani špetku respektu. Myslel jen na to, že ji opravdu seřeže, pokud nezvedne ten svůj zadek a to hned!

Cuklo jí víčko. Souboj, kdo s koho. Vincentovi šlo o krk. Přimhouřila oči. Pak řekla jediné slovo.

"Dobrá."