10. kapitola

Spolupráce s Bee


10. kapitola

"Chceš to do hrnku?" zeptal se v tu chvíli detektiv.

"Hm," zamumlal  nepřítomně Vincent a zavřel oči. Bylo příjemné mít společnost, bylo příjemné, že si mohl vybavit, jaké to je být alespoň trochu lidský... Jaké pocity se v něm mísily, když měl strach, když pocítil úlevu.

A co to je, mít po staletích zase někoho rád. Mikael zrovna naléval ohřátou krev do hrnku a přes rameno se po něm otočil. Usmál se.

"Už vypadáš líp," pronesl potom povzbudivě, jako by se nechumelilo.

"Děkuji," zahuhlal Vincent odpověď a zachumlal se do deky. Teoreticky necítil žádný chlad, ani teplo, což platilo i o praxi, ale byl neskutečně vyčerpaný. Netušil, jak dlouho bude trvat regenerace těla, ale na pár týdnů to odhadoval.

A měl pravdu. Na druhou stranu to byly nejpříjemnější týdny, které s někým strávil. Mikael si vybral polovinu dovolené, která se mu střádala už několik let jeho služby, a zůstal s ním doma. Staral se o něj skoro jako o děcko. Ohříval mu krev, občas mu dal napít svojí, četl mu, aby se příliš nenudil, a chodil na nákupy. To se sice pokaždé tvářil jako zpovykaná celebrita, ale o hladu se mu zůstat nechtělo… Ani si to neuvědomoval, ale během těch tří týdnů mu zmizely ty kruhy pod očima, i když se Vincent občas zapomněl a napil se víc.

Pouto si slastně vrkalo a skoro jakoby se radovalo, že se to mezi nimi takhle vyvíjí. A nějak mu nestačila tahle úroveň spojení. Vincent dostával pravidelný přísun krve, jak Mikaelovy, tak dobrovolných dárců z krevní banky, ale poslední dobou upír cítil... Jistou potřebu, která se mu nelíbila. Díky tomu, že byl silnější, dokázal svoje myšlenky a pocity před detektivem skrývat lépe, ale tohle... tohle něco mu nahlodávalo mysl. Bylo to Pouto samotné. Chtělo na vyšší úroveň, pomoci Vincentovi, aby se Mikael stal jeho společníkem. Jenže tomu musel Vincent zabránit. Mikael měl už takhle problémy s tím, že jsou spojeni. Nemohl mu tohle říci. A navíc - každá dovolená jednou končí...

A aby to bylo opravdu tradiční, tak ji ukončilo zvonění telefonu. Pozitivní a možná trochu zvláštní bylo, že Mikael se s hovorem neodporoučel do horoucích pekel kuchyně, ale klidně zůstal tam, kde byl. V posteli.

"Co je?" A pak mohl Vincent v klidu pozorovat, jak to vypadá, když takový detektiv obdrží případ. A kolika různých výrazů je Mikaelův obličej schopen.   

„Všechno v pořádku?“ Upír dál ucucával z hrnečku krev, opřený o komodu nedaleko postele, na sobě světlé plátěné kalhoty a černou halenu. Elegantní jako vždy. Za ty týdny se mu rozhodně udělalo lépe, bylo to snad lepší, než kdy dřív.

Zato Mikael, který se za nic na světě nechtěl vzdát svého odraného pyžama, se tvářil, jako kdyby polykal šťovík.

"A mám po vegetu," zahučel temně, "ani jsem si nestih zvyknout."

„Nevím, zda by se obskakování mne dalo označit za veget,“ pousmál se upír. Za to on si stihl zvyknout. Vidět Mikaela každý den, povídat si s ním... To, že poslední dobou konzumoval více krve - pouhý detail. Víc jeho krve, aby byl přesný...

"No, ale tobě veget nastává," zahuhlal Mikael. "Odkrouhli vám Královnu."

Vincent ztuhl. Bude to v pořádku. Konečně je volný a nemusí se jí podřizovat. Dál upíjel krev a sledoval Mikaela. „Dej od toho ruce pryč.“

"To už jsem někde slyšel." Mikael se na něj podíval nic neříkajícím pohledem. "Hádej, jaký to na mně má asi účinek."

"Budeš do toho vrtat o to víc, co?"

Detektiv neodpověděl. Jen odhodil mobil na křeslo  a začal se zvedat.

„Mikaeli, asi se delší dobu neuvidíme,“ řekl po chvíli upír. Protože tohle znamenalo, že jej Rada povolá. A nebude to zrovna krátká porada.

"To mě napadlo..." Detektiv už převlékl kalhoty a právě hledal košili. Nakupování sice nesnášel, ale praní ještě víc a k té činnosti ho obvykle donutil jen akutní nedostatek čistého oblečení. Jako právě teď... "Sakra." 

„Vážně? A jakto?“ zdvihl obočí Vincent. Pokud věděl, nikdo Mikaela neseznamoval se zákony Rady. Ty nebyly nikomu jinému než členům známy.

"Logika, Vincente. Někdo vám odkrouhnul Královnu. Před měsícem a půl odkrouhli toho, kdo byl bezprostředně nad ní. Zůstáváš ty, jako hlavní poradce. Musíte přece nějak vyřešit, co dál. Kdo ví víc o upíří komunitě v tomhle městě? Sakra, kde je ta košile!"

„Ve skříni. Mikaeli, já myslím, že delší dobu neznamená týden, ale měsíc.“

"Všechno děláte strašně zdlouhavé..." odfrknul si detektiv a ponořil se do skříně. Vynořil se s čistým trikem a poslední košilí. V duchu si udělal poznámku, že se musí překonat, takhle vypadal jako totální buran.

Vincent jej ale neposlouchal. Dokonce se na něj ani nedíval - natolik byl pohroužen do svých myšlenek. Tohle byl veliký problém. Koho hodlá Rada dosadit na trůn? Co bude s ním? Osobně si myslel, že je pro Radu důležitým článkem s místními obyvateli, ale u nich si jeden nemohl být jistý. Navíc se obával, že tohle bude na delší dobu, než jeden měsíc. A pak do něj jako vlak narazila skutečnost, že ve chvíli, kdy se v tom Mikael bude vrtat (a že se v tom vrtat bude, na to mohl vzít jed), tu nebude nikdo, kdo by mu kryl záda.

Takže v případě, že někoho naštve (a že se tak stane, se mohl vsadit), mu půjde o krk. Protože tentokrát tu nebude nikdo... Sakra.

„Mikaeli, dávej na sebe pozor, nebudu zde, abych pomáhal a chránil tě.“

"Jo, jasně," zahučel detektiv, evidentně myšlenkami jinde.

„Mikaeli?“ Jenže oslovený nevnímal. Vincent se bál toho, co se stane. Rada jej mohla poslat do jiného města, stejně jako se mohla rozhodnout jej zabít. Jen nerad by si stoupal na sluneční svit.

"Co je? Nemám se do ničeho míchat, já vím... Ale to vyšetřování mi přidělili, co s tím jako asi mám dělat?"

„Míchej se do toho co nejméně.“ Tohle se mu nelíbilo ani v nejmenším. Největší problém byl ten, že se dnes mohli vidět docela dost dobře naposledy. Bylo to asi nejpravděpodobnější. Rada si sem dosadí nějakého zelenáče, který nemá absolutní tušení, jak se má chovat k místním a on půjde hezky dva metry pod zem, probodnutý stříbrným kolíkem s řetězy kolem rakve. Při nejmenším se zblázní.

"Jakoby se stalo," zabručel Mikael, myšlenkami na místě činu, které ještě neviděl a dost možná ani neuvidí, protože upíři jsou zkrátka slečinky nafoukané, které si ještě nezvykly, že jsou menšinou a musí se řídit zákony většiny. Odfrkl si.

A Vincent zalitoval, že mu nemůže ten příkaz implementovat skrz pouto, protože takhle to zkrátka nefungovalo, byť by to pro Mikaela bylo sebeprospěšnější. Musel se zkrátka spolehnout na jeho sílu k přežití, což popravdě byla slabá útěcha.

Na místo dorazil s předstihem. Rada se skládala z několika Starých. Aby mohl být upír vybrán do Rady, musel být nejméně dva tisíce let starý. Takže většina lidí by si myslela, že Rada je tlupa seschlých mumií. Opak byl pravdou. A navíc při takovýchto setkání velmi rádi popíjeli. Hodiny vydrželi jen tak sedět, mlčet a pít krev.

Když ho nechali předvést, nabídli mu židli a skleničku. Pro upíry jakoby čas neexistoval. A takhle tam seděli tři dny s tím, že se nedozvěděl absolutně nic. Nakonec jej poslali do předem připraveného pokoje, odkud nebyla šance se dostat. O Mikaelově krvi, jeho společnosti, jakékoliv společnosti, si mohl nechat leda tak zdát. V tu chvíli nezbývalo nic jiného, než čekat. A to se mohlo sakra protáhnout...

Na místo činu ho nakonec pustili. Těžko říct jestli to bylo proto, že měl jako policajt autoritu, nebo si pamatovali, jak s královnou zametl, když hledal Vincenta. Ono to totiž nakonec nebylo k ničemu. Spíš měl pocit, jakoby to tam vytřeli dezinfekcí a potom teprve na to efektně naaranžovali tělo. Ve smrti vypadala celkem nevinná, roztomilá holčička, která si hrála na špatné místě. Když ji prohlížel, všiml si, že jí někdo vytrhl špičáky... Největší potupa, která může upíra potkat. Kromě toho ovšem nezjistil nic.

Příčina smrti byla zřejmá, stříbrný kolík do srdce, a svěcená voda v žilách. Jako když si feťák dá Zlatou ránu. Mohl si být jistý akorát tím, že tohle určitě není sebevražda.

A to byla jediná jistota na celé dva dlouhé měsíce, kdy se motal v kruhu neurčitých stop a nic neříkajících svědectví.

Vincent byl na dně. Byl slabý, skoro nespal, sotva se udržel na nohách. Nejhorší na tom bylo, že Pout se ozývalo. Pulsovalo mu hlavou, žilami, celým tělem. Vábilo ho k Mikaelovi, ale on se k němu nemohl dostat, kontaktovat jej, nic! A to už trvalo měsíc a půl a Rada stále diskutovala a decentně upíjela ze skleniček krev. Jeho si volali jen občas.

Nakonec se přece jen rozhodlo, ale nikoliv o jeho zakopání do země... Jednou o půlnoci ho prostě vytáhli ven, předvedli před radu a oznámili mu, že nastupuje na uvolnění místo po Královně.

A trvalo to pouhé dva měsíce. Pouhé dva měsíce bolesti hlavy, dva měsíce na dně. A potom se konečně vrátil domů. Po dlouhé době se mohl napít. Ne, vlastně nemohl. Mikael nemohl přijet. Co se dozvěděl od svých kontaktů, ani nevěděl, že je zpátky. Ovšem dokázal se ty dva měsíce udržet naživu, což nebylo zas tak málo. Vlastně to byl nepoměrný úspěch, i když nebyl ani krok blíže k vypátrání vraha, nebo nalezení nějakých dalších důkazů. A určitě z toho byl jako obvykle mrzutý.

Vincent si dal sprchu, nalil si víno, protože lidské krve byl přeplněný a sedl si s knihou do  křesla. Do úsvitu zbývalo ještě několik hodina a za Mikaelem... Tak velmi rád by se za ním zastavil, nebo mu alespoň zavolal, ale neudělal to.

Místo toho, aby šel Mohammed k Hoře, přišla Hora k Mohammedovi... Zazvonil zvonek a detektiv stál za dveřmi. Vypadal opravdu nenaloženě, nevyžehleně a nevyspale. Vincent spolkl cosi o tom, že by mu možná prospělo najmout si hospodyni a ustoupil mu, aby mohl dál. Neptal se, jak zjistil, kde bydlí. Mikael měl prostě zvláštní schopnosti a navíc tu bylo pouto... Zkrátka a dobře, najednou tu prostě byl.

"Měl jsi hezkou dovolenou?" zavrčel místo pozdravu.

"Zřejmě ne tak hezkou, jak si ty myslíš. Omlouvám se, ale nemohl jsem se ozvat. Varoval jsem tě před tím."

"Celý dva měsíce? Vykládej holubům, Vincente. Nicméně - stopa už je vychladlá a nic už ji neoživí. A ty se vrátíš jako nový vládce města."

"A tys mi určitě přišel pogratulovat."

"No s nadšením, jak si jistě domyslíš. Máme se ti klanět k zemi, nebo postačí jen k pasu?"

"Já se o to neprosil. Pokud mě omluvíš, vážně jsem unavený." Byla to pravda. A čím byl Mikael blíž, tím víc měl hlad. Pouto vyžadovalo krev, vyžadovalo naplnění.

"Ne, neomluvím. Omlouval jsem tě celé dva měsíce, nemám důvod tě omlouvat v příštích dvou hodinách... Pokud dovolíš, dal bych si něco k pití. A mezitím mi můžeš vyprávět, jak ses měl celou tu dobu..."

Pronesl to značně sarkasticky a potom, aniž by samozřejmě počkal na vyzvání, nebo se aspoň zeptal na dovolení, sebou plácnul do nejpohodlnějšího křesla v celém bytě. Vincentova křesla, jak jinak. Potom zopakoval svoji žádost o skleničku. A nejspíš ani nezaznamenal, že se Vincentovi z jeho přítomnosti začíná točit hlava. Chutí. Hladem.