5. kapitola

Spolupráce s Bee


5. kapitola

Nebylo mi dobře. Vlastně mi bylo totálně šoufl. Vlk uvnitř hlavy bubnoval na moje zábrany a chtěl se dostat ven. Hodiny jsem tomu i značně odolával, ale nakonec jsem to nevydržel. Zábrany bouchly. A vlk se prodral ven se vší parádou jako stoletá voda.

Když se něco v životě posere, tak se to musí posrat důkladně. Richard vnímal jen okrajově, že kolem něj proběhlo něco nesmírně krásného a nesmírně zuřivého. Ale ten pach vnímal neomylně. Vždyť mu tolikrát naplnil celý nos a donutil ho sténat touhou. Johnny... Zapomněl na svůj původní úmysl a co mu síly stačily se vydal za ním. Měl o to těžší, že se nemohl proměnit, takže musel spoléhat na svoje lidské tělo. Byl dobře trénovaný, i živený, ale se silou a rychlostí vlkodlaka se přece jen měřit nemohl.

Hnal jsem se městem, temnými uličkami a hledal svoji oběť. Jenže všichni jakoby se zdechli. Cítil jsem jen odpadky, krysy, bezdomovce - fuj - a... ještě někoho. Vůni ani ne tak člověka, jako někoho, 

kdo se mě snažil naučit tu stvůru ovládat. A já se jej pokusil sežrat. Styděl jsem se. Za svoji slabost.

Ten den Richarda zachránily jeho bleskové reflexy a dokonalá znalost fyziognomie vlkodlaků. V poslední chvíli se mu podařilo uhnout stranou, když se na něj John skočil, a pro jistotu bestii uštědřil úder zezadu na krk. Ať byli vlkodlaci jak chtěli odolní, nervová soustava jim fungovala jako každému jinému tvorovi. John se zhroutil a Richard vbodl pohotovostní koňskou dávku sedativ, kterou míval pro strýčka příhodu v nočním stolku. Hloupost, která zabránila tragédii.

Vbodl ji Johnovi do svalů a pak si uvědomil, jak zběsile mu tluče srdce a je zadýchaný. Dobře si uvědomoval, že mu pomohla přežít jen obrovská dávka štěstí.

Jenže to bylo tehdy... Teď Richarda pomalu začínalo píchat na boku, jak zoufale se snažil Johna dohnat a vůbec se mu nedařilo.

Vlkodlak jen zakňučel, jak ho zaplavila vlna vzpomínek a pocitů. Zvuk co vydá pes, když mu ublížíte. Bestie byla zmatená. Oči mu slabě zlatavě zazářily a John se schoulil do klubíčka. Stále ale cítil přítomnost té vůně, která jej přiváděla k rozumu, nenechávala vlka vyhrát.

Takhle ho našel Richard, celý udýchaný a rudý, jak za ním běžel alespoň deset minut co nejrychleji dokázal. Dokonce mu chvíli trvalo, než našel hlas.

"Johne! Johne, vnímáš mě?" Slabě s ním zatřásl, ale zachovával si jistou ostražitost. Dokonce ho chvíli i obhlížel, než se k němu sklonil.

Oslovený mu chmátnul drápy po rameni a stáhl ho k sobě na zem. Ne útočně, spíš zoufale potřeboval kontakt a uklidnit. Pak si položil hlavu do Richardova klína a znovu zakňučel.

"No, to bude dobrý, ty trdlo..." Richard si povzdechl. Původně by mu byl s chutí vynadal, ale nějak to nešlo. "To bude dobrý," zopakoval pro jistotu a pak ho lehce pohladil. John neodpověděl, jen ještě jednou slabě zakňučel, tentokrát to znělo jako kníkání štěně. Richard by se v tu chvíli nejraději neviděl. Tentokrát k průšvihu nedošlo snad jen zázrakem, nebo si to alespoň myslel, protože nikde neviděl krev.

John vstřebával teplo vycházející z Richarda a stále se k němu tiskl. Nakonec jako znamení díků mu olíznul ruku, kterou jej hladil a zadíval se mu do očí.

"Zkus se proměnit, štěně. Vezmu tě domů..." zamumlal Richard, když se díval do těch zlatých očí.

"Promiň mi to," zamumlal o chvíli později John, když se mu podařilo vrátit se  do lidské formy. Stále to nezvládal perfektně, poprvé mu zůstala neproměněná pravá ruka, ale to bylo tím, že se to snažil provést rychle. Ale teď, teď se mu to povedlo.

"No jo, tak vstávej, šup." Richard se z pod něj vymotal a vytáhl ho na nohy. John byl skoro jak pápěří, jen fouknout a zmizel by v nenávratnu. Cestou na autobus ho musel podpírat, než by k němu došli pěšky, tak by ho asi musel nést a na to se po tom běhu vážně necítil. Asi příznaky stáří...

V autobuse, byť to nebyla velká dálka, mu potom John usnul na rameni. Klidně oddechoval, jako nemluvně, jakoby před pár minutami nechtěl nikoho zabít. Bylo to všechno nalevačku. Celý tenhle podnik. Richard v duchu nadával sám sobě, ačkoliv se vlastně vůbec nic nestalo a všechno dobře dopadlo. Ale kdo věděl, jestli se k nim štěstí neotočí zády?

Johna bolely všechny svaly - dokonce i ty, o kterých nevěděl, že je má. Byl absolutně vyčerpaný a samou hanbou by se nejraději propadl. O to víc, že jej skoro celou cestu domů Richard podpíral, protože jemu se klepala kolena a sotva udělal krok sám.

Do schodů ho nakonec vynesl, protože jinak by tam byli věčnost. A Richard už se taky cítil docela unavený. A to vším kolem.

"Zvládneš se umýt?" zeptal se ho potom v předsíni, když ho opřel o stěnu, aby se mohl sám zout. John na něj koukal, jako že neví, která bije. Jako když ho poprvé našel za svými dveřmi.

"Jo, zvládnu," vypadlo pak s blondýna po chvíli, když se rozkoukal a zapadl do koupelny, aby zalezl do sprchy. Sice by si nejraději dal koupel, jenže to by usnul - a to upřímně nehodlal riskovat.

Richard se mezitím svlékl a jen ve spodkách se odpotácel do ložnice. Byl zpocený, ale tak utahaný, že mu to bylo srdečně jedno. Padl na postel a šumění svojí sprchy vnímal už jen jako velice vzdálené. Ale spát nemohl, ne dokud nebude štěně tady a pod kontrolou. A vůbec, byly tři hodiny odpoledne... Jak to, že to na něj tak strašně padlo?!

Johnny si mezitím vlezl pod horkou vodu a vydrbal se tak důkladně, až měl kůži skoro všude rudou. Nakonec se zabalil do osušky, ze skříňky u dveří vytáhl nějaké Richardovy kalhoty a oblékl si je. Nejraději by odešel domů, jenže to by mu jeho společník nedovolil. Takže co mu zbývalo?

"Pojď sem," ozvalo se tlumeně z ložnice. Aby ne, když Richard huhlal do polštáře.

Uposlechl, bylo to skoro až podvědomé.

"Lehni si a prosím tě, aspoň jednou zůstaň na místě. Neutíkej mi. Pro jednou."

Johnny si beze slova lehl vedle přítele a otočil se tváří k němu, jen aby se ujistil, že je v pořádku, že mu neublížil. "Promiň mi to."

"Proč jsi utekl?" zeptal se Richard po chvíli. "Jestli máš vůči mě nějaký hloupý pocit viny... Tak ho neměj."

"Zpanikařil jsem. Nevěděl jsem, že je možné se proměnit mimo úplněk. Nechtěl jsem ti ublížit."

"Pamatuj si, já se ti můžu ubránit. Ale ti lidé tam venku, ti šanci nemají..." Řekl to věcně, ale stejně tam ten jemný osten výčitky zůstal. Možná si to ani neuvědomoval, byl unavený, chtělo se mu spát...

John mu pak jen popřál dobrou noc a čekal, až usne. Potom přehodil nohy přes okraj postele, podlaha  jej zastudila na chodidlech, deku odhrnul úplně a vstal, aby se oblékl. Myslí mu vířilo tisíce výčitek, jaký je nezodpovědný, ale vlkovy myšlenky měly trochu navrch. Neproměnil se, dokázal se ovládnout, ale bylo mu ze sebe špatně. Asi bude lepší, když se teď nějaký čas s Richardem nebude vídat...

Ještě, než jsem odešel, nechal jsem Richardovi krátký vzkaz. Pár slov. Bylo mi blbě, ale morální nevolnost je snad horší, než ta fyzická - z tý se alespoň vyspíte. Cestou domů jsem se chtěl zastavit v jednom baru, ale hned jsem si to zase rozmyslel, protože jsem u sebe neměl peníze a nejspíš bylo dost nebezpečný chlastat v mym stavu...

Bylo půl čtvrté odpoledne, ale ulice byly poloprázdné. Žádné davy spěchající z práce, nebo do práce, skoro žádná auta, jen listí šustící při každém kroku a vzdálený příslib deště. Ohavné podzimní odpoledne, které nikomu na náladě nepřidá.

A potom to někdo řekl.

"Štěně. Markusovo štěně."

Když se John prudce otočil, nikdo za ním nestál. Nikdo nebyl ani v dosahu, ulice byla jako po vymření. Ale ozvalo se to znovu.

"Ztracený Markusovo štěně."

Tentokrát se zatočil do kolečka, ale pořád nikoho neviděl. A hulákat v prázdné ulici taky nebyl nejlepší nápad, jestli tu nikdo nebyl, tak k sobě mohl i něco přilákat.

"Markusovo štěně něco ztratilo. Jestli to chce zpátky, mělo být moc hodné."

"O čem to mluvíš?" zeptal se potom. Nehulákal, mluvil úplně normálním tónem i hlasem, i když jej začalo značně rozčilovat, že nedokázal rozpoznat, odkud ten hlas jde, ani zavětřit - vůbec nic.

"Markusovo štěně vůbec nebylo hodné. Chudák Markus vůbec nevěděl, že nějaké štěně má. Že se mu dokonce tahá s jiným. Ale teď štěně něco ztratilo a mělo by být na Markuse opravdu hodné, jestli to chce zpátky."

"Co je to? O čem to sakra blekotáš?"

"Dokonce ani neví, na čem mu záleží. Možná si myslelo, že je taky svobodný... Bez patrona. Jako to, co ztratil."

A pak mu to došlo. Jediný člověk, kterého měl, kterému na něm záleželo, který se snažil mu pomoct. Zalila jej vlna vzteku. "Co jste mu udělali?!"

"Nic, zatím. Ale hledej, štěňátko, jdi po stopě. Čas se ti krátí."

A pak nebylo už vůbec nic. Ptal se marně a stejně marně se dožadoval odpovědi. Jen život se kolem něj zase rozběhnul. Pomalu a plíživě.

Ještě chvíli zůstal stát na místě jako přimražený - jak má hledat, když ani neví, kdo je Markus? A potom se rozeběhnul zpátky do Richardova bytu. Tohle všechno je jen vtip, určitě.

Dveře byly zavřené, zámek v pořádku. Ale to vůbec nic nedokazovalo. Stejně jako to, že jediná nesrovnalost v celém bytě byla deka na podlaze. Protože Richard tam nebyl a zválená postel byla studená.

Ani jeho vzkaz, který mu napsal, tam už neležel. Ale nějaký jiný papír ano. To písmo nepoznával. Ale ten citát byl z Bible.

"Hledejte a naleznete." Lukášovo evangelium.

Nějaký magor mu unesl přítele a místo pořádné nápovědy mu tam nechal jen citát z bible!

"Zkurvenej Markus! Ani tě neznám a už mě sereš!" Vlk uvnitř Johna se zachvěl a zavyl, jakoby pocítil něco nového. Nějaké nové spojení - jiné, než měl s Richardem, což se mladíkovi moc nelíbilo. O to víc se mu nelíbilo, že by kvůli němu mohlo být ublíženo Richardovi. Byl to jeho jediný... Jediný... Jediný co? Chlap, se kterým kdy vlezl do postele? Přítel, který mu pomáhal vypořádat se se šelmou? Musel jej najít.